ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1626.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1626/2023-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. T. , zastoupené JUDr. Petrem Hoškem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, proti žalovanému T. V. , o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 C 12/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2022, č. j. 24 Co 159/2022-217, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2023, č. j. 24 Co 159/2022-226, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala určení, že je vlastnicí nemovitých věcí v k. ú. XY, obec XY, které žalobkyně smlouvou ze dne 24. 8. 2016 převedla na původního kupujícího (P. R.), který je následně prodal žalovanému. Žalobkyně od kupní smlouvy dne 2. 1. 2019 odstoupila, neboť původní kupující byl v prodlení s doplacením kupní ceny.
Okresní soud v Kladně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 3. 2022, č. j. 17 C 12/2021-178, zamítl žalobu o požadovaném určení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozhodnutí) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozhodnutí).
Proti tomuto rozsudku (výslovně v rozsahu obou jeho výroků) podala žalobkyně včas dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně v dovolání nejprve napadá závěr odvolacího soudu, podle něhož odstoupení od smlouvy, učiněné dne 2. 1. 2019, bylo opožděné; podle žalobkyně bylo v řízení prokázáno, že původní kupující doplatek kupní ceny ve výši 272 635 Kč žalobkyni dosud neuhradil, ke dni 2. 1. 2019 byl stále v prodlení, a žalobkyně proto mohla k uvedenému datu od smlouvy uzavřené dne 24. 8. 2016 odstoupit.
V projednávané věci však soudy na základě provedeného dokazování uzavřely, že v rozsahu částky 272 635 Kč dluh původního kupujícího zanikl v důsledku dohody stran, resp. jednostranného zápočtu oproti jeho pohledávce za žalobkyní na zaplacení odměny za obstarání oddlužení (srov. body 22 a 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s bodem 9 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Tvrdí-li proto žalobkyně, že ke dni 2. 1. 2019 její pohledávka za původním kupujícím na zaplacení částky 272 635 Kč nebyla dosud uhrazena, zakládá tím ve skutečnosti kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Uvedená námitka žalobkyně proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Žalobkyně dále namítá, že odvolací soud pochybil, dospěl-li k závěru, že předmětná kupní smlouva nepředstavovala smlouvu lichevní ve smyslu §1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť jednání původního kupujícího podle jejího názoru všechny podmínky lichvy splňovalo.
Nejvyšší soud v minulosti již opakovaně (srov. např. rozsudky ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018, či ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2553/2021) vyložil, že aby byla konkrétní smlouva kvalifikována jako lichevní, je nezbytné zkoumat její objektivní i subjektivní znaky, přičemž objektivním znakem lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu, které společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.).
V projednávané věci soudy nižších stupňů vyšly z toho, že nízká cena, za kterou žalobkyně na původního kupujícího převedla dané nemovitosti, byla odůvodněna vzájemnou provázaností předmětné kupní smlouvy s dalšími současně (dne 24. 8. 2016) uzavřenými smlouvami (nájemní smlouvou a smlouvou o smlouvě budoucí kupní); zejména pak existencí smlouvy o smlouvě budoucí kupní, na jejímž základě byla žalobkyně oprávněna do dne 24. 8. 2018 požadovat po původním kupujícím, aby jí tyto nemovitosti zpátky prodal za stejnou cenu (navýšenou o výše zmiňovanou odměnu za obstarání oddlužení). Jedním z důvodů, proč k popsanému zpětnému převodu nemovitostí nedošlo, přitom byla liknavost žalobkyně. Jestliže odvolací soud za daných okolností uzavřel, že u posuzované kupní smlouvy nebyl dán hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, a proto nešlo o smlouvu lichevní, od závěrů shora citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil. Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení druhé z žalobkyní uvedených otázek.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu