ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1640.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1640/2023-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců a) B. Š. , a b) S. Š. , obou zastoupených JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, 120 00 Praha 2, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , Mariánské nám. 2/2, 110 01 Praha 1, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Jaromírem Císařem, Ph.D., advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2, 140 00 Praha 4, o zaplacení 390 000 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 86 055 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 155/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2023, č. j. 15 Co 375/2022-113, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, částku 9 230 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 7. 2022, č. j. 24 C 155/2020-72, výrokem I zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali po žalovaném, aby jim společně a nerozdílně zaplatil částku 390 000 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 30. 4. 2020 do zaplacení; výrokem II zamítl žalobu, jíž se žalovaný domáhal po žalobcích, aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku 86 055 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 5. 2021 do zaplacení; výrokem III rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit společně a nerozdílně žalovanému náhradu nákladů řízení vzhledem k neúspěchu v řízení o jimi podané žalobě, a to ve výši 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalovaného, a výrokem IV rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 12 110 Kč vzhledem k neúspěchu žalovaného co do vzájemného návrhu, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobců.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2023, č. j. 15 Co 375/2022-113, výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, výrokem II rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení vedeného ohledně žalobního návrhu částku 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta a výrokem III rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů odvolacího řízení vedeného ohledně vzájemného návrhu částku 11 809,60 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich advokáta.
Odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby, jíž se žalobci po žalovaném domáhali zaplacení smluvní pokuty na základě dohody o narovnání ze dne 20. 12. 2016 (Dohoda 1), když dospěl na základě skutkových zjištění k závěru, že žalobcům nemohlo vzniknout právo na zaplacení smluvní pokuty, protože neexistuje smluvní ujednání, z něhož uplatněný nárok dovozují. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v závěru o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného, jímž se žalovaný po žalobcích domáhal náhrady škody ve výši 86 055 Kč z titulu předsmluvní odpovědnosti způsobené neuzavřením dohody o narovnání (Dohoda 2) žalobci, když den před podpisem Dohody 2, k jejímuž podpisu mělo dojít 14. 12. 2020, žalobci vznesli k předtím odsouhlasené Dohodě 2 připomínky s konstatováním, že pokud jim nebude vyhověno, nebude z jejich strany Dohoda 2 podepsána. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný neupozornil žalobce před vypracováním textu návrhu Dohody 2 (při dohadování stěžejního obsahu dohody), že připravovaná Dohoda 2 bude obsahovat i uznání jejich (i jeho) povinnosti uzavřít smluvenou budoucí dohodu o zřízení služebnosti. Článek 3.8 Dohody 2 předložené žalobcům k podpisu přitom obsahoval uznání povinnosti uzavřít smlouvu o zřízení služebnosti plynoucí z Dohody 1 - ve smyslu ustanovení §2053 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle odvolacího soudu bylo však evidentní, že uvedené uznání v čl. 3.8 Dohody 2 mělo ekonomický význam pro obě smluvní strany. Vzal zároveň v úvahu, že žalobci před podpisem Dohody 2 vyjádřili přesvědčení, že povinnost uzavřít budoucí smlouvu o zřízení služebnosti je promlčena a nevyjádřili tudíž výslovný souhlas s předmětným ujednáním. Odvolací soud uzavřel, že z uvedených okolností lze proto dovodit, že žalobci nejednali nepoctivě ve smyslu §1729 odst. 1 o. z, když odmítli podepsat Radou žalovaného v prosinci 2020 schválený návrh Dohody 2, a nejsou tak splněny předpoklady odpovědnosti žalobců za škodu podle §1729 odst. 2 o. z., kterou žalovaný vyčíslil náklady za právní služby advokáta, zajišťujícího jednání ohledně návrhu Dohody 2. Současně odvolací soud konstatoval, že nemá námitek ani k závěru soudu prvního stupně o nedostatku příčinné souvislosti mezi tvrzeným jednáním žalobců (které je žalovaným hodnoceno jako nepoctivé) a tvrzenými vynaloženými náklady na přípravu smlouvy. Potvrdil proto i výrok soudu prvního stupně o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného jako věcně správný, stejně jako výroky o nákladech řízení, přiznaných oběma účastníkům.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (dále též „dovolatel“) dovoláním s tím, že je považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu v podobě rozsudků ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3689/2020, a ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2535/2021, týkajících se předsmluvního procesu, a to při řešení následujících otázek hmotného práva:
a) Zda l ze z pohledu předsmluvní odpovědnosti podle §1729 o. z. považovat za poctivé takové jednání smluvní strany, která poté, co odsouhlasila text dohody před povinným schválením orgánem protistrany a po odsouhlasení tímto orgánem, se následně dohodla s druhou smluvní stranou na termínu jejího podpisu, ale několik hodin před podpisem uzavření dohody zmaří, a to s odkazem na ustanovení dohody, které tato smluvní strana v minulosti spolu se zbytkem textu dohody o narovnání výslovně odsouhlasila a od té doby k němu po dobu několika měsíců nevznesla žádných připomínek.
b) Zda za situace, kdy žalovaný, coby veřejnoprávní korporace, využije služeb externí advokátní kanceláře, a to s ohledem na dlouhodobě vedený spor s druhou stranou, který se nepodařilo korporaci vyřešit, a značnou časovou i personální náročnost projednávaného případu, lze považovat tyto náklady za neúčelně vynaložené.
Dovolatel má za to, že odvolací soud otázku a) posoudil nesprávně a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se předsmluvní odpovědnosti, když žalobci, navzdory udržování žalovaného v přesvědčení v uzavření Dohody 2, které trvalo několik měsíců, ukončili zcela nečekaně kontraktační proces necelých 24 hodin před sjednaným datem podpisu Dohody 2, což žalovaný nemohl předvídat a očekávat. Pokud odvolací soud shledal spravedlivý důvod žalobců pro ukončení kontraktace o Dohodě 2 v tom, že začlenění ekonomicky významného ustanovení do dohody čl. 3.8 mělo být žalobcům výslovně sděleno, dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud zcela pomíjí fakt, že text Dohody 2 včetně čl. 3.8. a souvisejícího čl. 1.6. byl žalobci akceptován již dne 3. 9. 2020, a až do 13. 12. 2020 nebyl žádným způsobem rozporován. Odvolací soud na základě tohoto nesprávného právního názoru pak podle dovolatele v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů právního zastoupení. V této souvislosti dovolatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 848/2017, týkající se odejmutí práva statutárním městům na náhradu nákladů řízení v případech zatupování ve věcech typově spadajících do jejich běžné agendy. V daném případě se však nejednalo o běžnou agendu žalovaného, ale o řešení dlouholetého sporu účastníků dohodou o narovnání.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. též v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka (označená dovolatelem jako otázka c), zda vznikne škoda, představovaná náklady na právní zastoupení, které žalovaný vynaložil na sepis dohody o narovnání v příčinné souvislosti s jednáním škůdců, kteří poté, co v poškozeném vzbudili očekávání v uzavření dohody o narovnání, odmítli dohodu několik hodin před podpisem uzavřít. Dovolatel je přesvědčen, že nepochybně existuje příčinná souvislost mezi náklady na právní služby, které žalovaný vynaložil na jednání s žalobci při uzavírání Dohody 2, kteří bez spravedlivého důvodu ukončili jednání o uzavření této dohody.
Dovolatel rovněž namítá, že odvolací soud pochybil, neprovedl-li doplněný důkaz e-mailovým zprávami ze září a prosince 2020, doplněnými v odvolacím řízení o obsah příloh Dohody 2, z nichž by bylo možno seznat odsouhlasení Dohody 2 žalobci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se jednalo o opožděně uplatněný důkaz, jelikož důkaz e-mailovou komunikací mezi účastníky byl navržen žalovaným již ve vzájemném návrhu.
Dovolatel s ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobcům uloží povinnost uhradit žalovanému společně a nerozdílně částku 86 055 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a přizná žalovanému náhradu nákladů za všechna řízení v návaznosti na poměr úspěchu ve věci.
K dovolání žalovaného podali žalobci vyjádření s tím, že mají za to, že dovolání žalovaného je nepřípustné, a i kdyby bylo přípustné, považují dovolání žalovaného za nedůvodné, neboť odvolací soud rozhodl podle jejich názoru o vzájemném návrhu žalovaného po právu. K dovolatelem formulované otázce a) uvedli, že se domnívají, že tato otázka neobsahuje žádnou otázku hmotného práva, která měla být řešena a od jejíhož řešení se měl odvolací soud odchýlit. Dovolatel ani neuvedl, v čem se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když v dovolání uvedené pasáže rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou jen obecnou rekapitulací zákonných podmínek odpovědnosti za škodu, nikoliv řešením nějaké judikatorně řešené či dosud neřešené otázky hmotného práva. K samotné podstatě jednání účastníků uvedli, že text Dohody 2 nebyl ujednán k 3. 9. 2020, jak uvedl žalovaný ve svém vzájemném návrhu, a v této souvislosti zdůraznili skutkové zjištění soudu prvního stupně, který v bodě 28 odůvodnění rozsudku uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že v procesu schvalování Dohody 2 orgány žalované došlo ke změnám návrhu Dohody 2. Považují tedy za správný závěr tohoto soudu, který z uvedeného skutkového zjištění dovodil, že nelze klást k tíži žalobců, že finální návrh Dohody 2 doznal v rámci interního procesu schvalování u žalované strany změn, a že návrh s těmito změnami byl zaslán žalobcům až dne 10. 12. 2020, když k podpisu Dohody mělo dojít 14. 12. 2020. Žalobci proto mají za to, že soudy správně dospěly k závěru, že žalobci měli spravedlivý důvod k neuzavření Dohody 2 a odmítnutím návrhu Dohody 2, schváleného Radou žalovaného dne 7. 12. 2020, a nejednali tedy nepoctivě. Podle žalobců se odvolací soud neodchýlil ani od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení dovolatelem formulované právní otázky b), týkající se účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení žalovaného, a odkázali přitom na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4755/2016. K dovolatelem nastolené právní otázce, týkající se vzniku škody představované náklady na právní zastoupení, žalobci uvedli, že pokud odvolací soud shledal, že není dána předsmluvní odpovědnost žalobců, protože jednání žalobců nelze považovat v dané věci za nepoctivé ve smyslu §1729 odst. 1 o. z., je řešení otázky dalších předpokladů odpovědnosti za škodu, jako i příčinné souvislosti mezi jednáním žalobců a vzniklými náklady, bezpředmětné. Pokud odvolací soud pouze zmínil, že nemá námitek k úvahám soudu prvního stupně ohledně nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním žalobců a žalovaným tvrzenou škodou, bylo to pouze nad rámec jeho závěru o tom, že předsmluvní odpovědnost žalobců není dána, protože jejich jednání nebylo v předsmluvním jednání nepoctivé. Žalobci proto navrhli zamítnutí, eventuálně odmítnutí dovolání žalovaného.
Žalovaný Nejvyššímu soudu doručil repliku k vyjádření žalobců k podanému dovolání s tím, že nesouhlasí se závěry vyjádřenými žalobci v jejich podání a nadále trvá na svém stanovisku, že jeho dovolání je pro všechny jím předestřené otázky přípustné a důvodné.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací podle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. advokátem, zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nelze přisvědčit dovolateli, že by se odvolací soud při řešení dovolatelem nastolené otázky a), týkající se předsmluvní odpovědnosti, odchýlil od dovolatelem uvedené judikatury dovolacího soudu, řešící situace, kdy uzavření smlouvy mezi účastníky se jeví jako vysoce pravděpodobné a jedna ze stran jedná nepoctivě, když přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy ukončí kontraktační proces, aniž pro to měla spravedlivý důvod. K uvedenému závěru musel Nejvyšší soud nevyhnutelně dospět proto, že dovolatel uvedenou otázku zakládá na vlastním skutkovém tvrzení, ke kterému však odvolací soud nedospěl. Odvolací soud při posouzení vzájemného návrhu žalovaného nevyšel ze skutkového závěru, z jakého vychází dovolatel, a sice že text Dohody 2, týkající se narovnání, byl odsouhlasen žalobci již dne 3. 9. 2020 před schválením Radou žalovaného. Na takovém skutkovém závěru odvolací soud řešení otázky předsmluvní odpovědnosti žalobců nezaložil. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přípustnost dovolání ovšem nemůže založit dovolatelem položená právní otázka postavená na zpochybnění právního posouzení věci, resp. na vlastním právním posouzení, vycházejícím z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěru, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z vlastní, odlišné skutkové verze dovolatele. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci, nemůže proto založit přípustnost dovolání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, uveřejněného pod číslem 60/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1758/2021, či ze dne 17. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2172/2021, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ) . Nutno též připomenout, že Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3484/2018, a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – dostupných na www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že pro řešení dovolatelem nastolené otázky a), týkající se předsmluvní odpovědnosti žalobců v souvislosti v neuzavřením Dohody 2, není dovolání žalovaného podle §237 o. s. ř. přípustné.
K dovolatelem nastoleným otázkám b) a c), týkajícím se účelnosti nákladů vynaložených žalovaným na úhradu právního zastoupení žalovaného v souvislosti s jednáním o uzavření Dohody 2 a přípravou jejího návrhu, je nutno uvést, že pokud není dovolání přípustné pro řešení nastolené otázky a), týkající se předsmluvní odpovědnosti žalobců v souvislosti v neuzavřením Dohody 2, nebylo třeba se dále zabývat dovolatelem nastolenými otázkami b) a c), zda bylo účelné využití advokátních služeb žalovaným a jejich náhrada v souvislosti s kontraktačním procesem účastníků o Dohodě 2.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené nemohl pak učinit jiný závěr, než že dovolání žalovaného není přípustné ani ohledně jeho otázek b) a c), předestřených v jeho dovolání.
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatele k procesnímu postupu soudu, k postupu soudu při provádění dokazování. Nejvyšší soud již dříve judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tj. do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srovnej např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3425/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, nebo ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 288/2021 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Dovolatel podal dovolání výslovně do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, z obsahu dovolání ale vyplývá, že dovolání je podáno jen do výroku týkající se rozhodnutí o vzájemném návrhu žalovaného. Nejvyšší soud se proto výroky o náhradě nákladů soudních řízení nezabýval, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení není dovolání bez dalšího přípustné [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Není-li tedy dovolání žalovaného podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud jeho dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu