ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1670.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1670/2023-899
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce R. Š. , zastoupeného Mgr. Bc. Davidem Taušem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pod stadiony 2719/19, PSČ 150 00, proti žalovaným 1) P. H. , 2) J. H. , 3) L. F. , 4) P. M. , 5) P. J. , 6) J. P. , o zaplacení částky 2 583 300 Kč, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 18 C 280/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, č. j. 24 Co 280/2022-859, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 5. 2022, č. j. 18 C 280/2013-774, uložil žalované 3) zaplatit žalobci částku 60 928,52 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalovanému 5) uložil zaplatit žalobci částku 46 668,66 Kč s příslušenstvím (výrok II), žalovanému 6) uložil zaplatit žalobci částku 974 620,71 Kč s příslušenstvím (výrok III). Dále žalobu zamítl vůči žalované 3) co do částky 72 628,08 Kč s příslušenstvím (výrok IV); vůči žalovanému 5) žalobu zamítl co do částky 55 630,02 Kč s příslušenstvím (výrok V); vůči žalovanému 6) žalobu zamítl co do částky 1 161 768,39 Kč s příslušenstvím (výrok VI); a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VII až X).
Jednalo se v pořadí o již třetí rozsudek soudu prvního stupně. První rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 3. 2015, č. j. 18 C 280/2013-167, kterým bylo žalobě vyhověno, byl k odvolání žalovaných 3), 5) a 6) zrušen ve věci samé ve vztahu k těmto žalovaným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2015, č. j. 24 C 329/2015-242. V pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 25. 2. 2016, č. j. 18 C 280/2013-269, bylo v plném rozsahu zrušeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, č. j. 24 C 291/2016-310.
K odvolání žalobce a žalovaných 3), 5) a 6) Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 12. 2022, č. j. 24 Co 280/2022-859, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až VI tak, že se zamítá žaloba, aby bylo žalované L. F. uloženo zaplatit částku 133 435 Kč s příslušenstvím, žalovanému P. J. částku 102 358 Kč s příslušenstvím, žalovanému J. P. částku 2 136 366 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím (výroky II až VII rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu tím, že změnil právní náhled v dané věci a rozsudek soudu prvního stupně změnil, ačkoli jej měl zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel namítal, že kvůli takovému postupu odvolacího soudu neměl možnost řádný prostor a čas pro uplatnění relevantních námitek. Jako otázku v rozhodovací praxi dosud neřešenou dovolatel formuloval to, zda jsou pro účastníky smlouvy o smlouvě budoucí závazná ustanovení o budoucím prominutí dluhu či jiném závazku, jestliže tyto závazky nebyly promítnuty v následné realizační smlouvě nebo tato realizační smlouva nebyla vůbec uzavřena. Namítal, že odvolací soud nesprávně považoval závazek k odpuštění dluhů obsažený ve smlouvě o smlouvě budoucí za účinný, i když realizační smlouva nebyla uzavřena. Za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou považoval dovolatel rovněž to, zda jsou soudy oprávněné vycházet z nerealizované budoucí smlouvy a jejím výkladem překonat nesporný právní titul k pohledávce. Poslední námitka dovolatele se týkala toho, že úvaha odvolacího soudu ohledně aplikace §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“), byla zjevně nepřiměřená a nesprávná a jako takovou by ji měl dovolací soud v souladu s judikaturou, na kterou dovolatel odkázal, přezkoumat. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatel v dovolání formuloval dvě – dle jeho mínění dosud v rozhodovací praxi neřešené – otázky. První otázka se týkala toho, zda jsou pro účastníky smlouvy o smlouvě budoucí závazná ujednání o budoucím prominutí dluhu, jestliže tyto závazky nebyly promítnuty v následné realizační smlouvě či jestliže realizační smlouva nebyla vůbec uzavřena. Druhá otázka se týkala toho, zda soudy mohou vycházet z nerealizované budoucí smlouvy a jejím výkladem překonat nesporný právní titul k pohledávce. Dovolatel prostřednictvím těchto dvou otázek namítal, že odvolací soud dal přednost ujednáním obsaženým ve smlouvě o smlouvě budoucí darovací o tom, že při uzavření darovací smlouvy žalobce promine dárkyni V. S. dluh (k uzavření darovací smlouvy nedošlo v důsledku smrti dárkyně), před nesporným uznáním dluhu ze strany V. S. Uvedené otázky dovolatele však nemohou založit přípustnost dovolání, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud svůj závěr nezaložil na tom, že by dal přednost ujednáním budoucí darovací smlouvy, k jejímuž uzavření nakonec nedošlo, před uznáním dluhu, o které žalobce opíral svůj nárok. Stejně tak odvolací soud nepovažoval za závazná ujednání o budoucím prominutí dluhu, která měla být obsažena v budoucí darovací smlouvě, jak namítal dovolatel. Odvolací soud svůj závěr postavil na tom, že postup žalobce, který se domáhá úhrady předmětné částky po dědicích V. S., a to na základě uznání dluhu, je v zjevně v rozporu s dobrými mravy, resp. jde o zneužití práva. Soud závěr o zneužití práva žalobcem dovodil s poukazem na to, že žalobce nyní využil toho, že budoucí darovací smlouva nemohla být uzavřena v důsledku smrti V. S., ačkoli nemovitosti, které měly být předmětem darování, nabyl jako její závětní dědic. A nyní se domáhá částky, kterou měl V. S. při nabytí nemovitostí odpustit. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud svůj závěr postavil na posouzení otázky zneužití práva ve smyslu §8 o. z., nikoli na výše uvedených dvou otázkách formulovaných v dovolání. K nezbytnosti formulovat právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013.
S výše uvedeným souvisí dovolatelova námitka, že úvaha odvolacího soudu ohledně aplikace §8 o. z. byla zjevně nepřiměřená a nesprávná. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vychází z toho, že §8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úzká provázanost (zjištění o rozporu se zásadou zákazu zneužití práva) s konkrétními skutkovými zjištěními přitom povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2495/2021, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 345/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 787/2020). Dovolací soud přitom ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že zákaz zneužití práva (§8 o. z.) je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016).
V řešené věci však nelze v kontextu výše shrnutých závěrů judikatury dospět k tomu, že by byla úvaha odvolacího soudu ohledně aplikace §8 o. z. zjevně nepřiměřená. Z odůvodnění napadeného rozsudku naopak plyne, že odvolací soud vzal v úvahu všechny prokázané skutkové okolnosti případu, z nichž dovodil závěr o zneužití práva žalobcem. Svoji úvahu pak náležitě a logicky odůvodnil. Napadené rozhodnutí je tak v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Jestliže úvaze odvolacího soudu nelze vytknout zjevnou nepřiměřenost, není na místě ani to, aby byl v dovolacím řízení věcně přezkoumán závěr, k němuž odvolací soud na základě takové úvahy dospěl.
Jestliže dále dovolatel namítal, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe tím, že při změně právního náhledu změnil rozsudek soudu prvního stupně, ačkoli jej měl zrušit, ani tato námitka nezaloží přípustnost dovolání. Dovolatel odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1081/2002 , avšak opomíjí, že tato rozhodovací praxe (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98 ) byla překonána zákonem č. 59/2005 Sb. novelizujícím občanský soudní řád (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07 ).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť žádná z otázek formulovaných v dovolání nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu