ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1789.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1789/2022-537
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. R. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Michalem Filipem, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, proti žalovanému D. R., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Petrem Kotkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ibsenova 1207/3, za účasti Generali Česká pojišťovna a.s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 86/7, o zaplacení 1 780 700,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 188/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021, č. j. 3 Cmo 195/2020-502, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 760,00 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce .
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou na žalovaném domáhala zaplacení částky 1 780 700,60 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou měl žalovaný způsobit původnímu žalobci J. V., identifikační číslo osoby XY, jehož procesní nástupkyní se stala současná žalobkyně, v souvislosti s výkonem advokacie dle §24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, dále jen „zákon o advokacii“.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 8. 2020, č. j. 26 Cm 188/2009-458, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 780 700,60 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včas podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalovaný v podaném vyjádření k dovolání rozporoval dovolací argumentaci žalobkyně a uvedl, že považuje dovolání za nedůvodné, neboť se odvolací soud při svém rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, naopak při hodnocení právního stavu věci vycházel z judikatury a praxe Nejvyššího soudu. Navrhl proto Nejvyššímu soudu, aby dovolání odmítl, případně aby je jako nedůvodné zamítl.
Vedlejší účastnice na straně žalovaného se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně namítá, že odvolací soud v projednávané věci nesprávně dovodil, že odstoupením od rámcové smlouvy o uložení věci uzavřené dne 7. 1. 2002 mezi původním žalobcem a společností České lupkové závody, a.s., identifikační číslo osoby 26423367, podle níž České lupkové závody, a.s. pro původního žalobce ve svých skladovacích zařízeních v Novém Strašecí opatrovala těžký ropný olej R2 – mazut, zanikla i dílčí kupní smlouva na nákup mazutu uzavřená na jejím základě dne 8. 9. 2006, dále jen „dílčí kupní smlouva“. Žalobkyně má za to, že tímto závěrem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1888/2007, dle kterého odstoupení od samotné rámcové smlouvy se nedotýká kupních smluv na jejím základě již uzavřených.
Z obsahu dovolání je patrné, že uvedenou námitkou žalobkyně napadá závěr odvolacího soudu, dle kterého nebyly splněny předpoklady nároku žalobkyně na náhradu škody vůči advokátovi podle zákona o advokacii, konkrétně, že nedošlo ke vzniku škody. Uvedená námitka žalobkyně však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Dovolací soud dospěl ve svém rozhodování k ustálenému závěru, podle kterého jestliže obstojí jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož v projednávané věci nebyl dovoláním úspěšně zpochybněn další závěr odvolacího soudu o tom, že nebylo prokázáno porušení povinnosti advokáta při výkonu advokacie (konkrétně porušení pokynu právního předchůdce žalobkyně advokátem, srov. bod 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí), přičemž pro posouzení vzniku odpovědnosti advokáta za újmu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie je podstatné současné naplnění a prokázání všech základních předpokladů práva na náhradu škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3471/2020), pak přípustnost dovolání nemůže založit námitka zpochybňující závěr o neexistenci škody, neboť ani jiné řešení této otázky se nemůže nijak kladně projevit v poměrech žalobkyně, což činí její dovolání nepřípustným.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti výroku I napadeného rozsudku podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu