ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1901.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1901/2023-284
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně THERMOREX CJCS , se sídlem 27 Fuchik ul. 0048, Jerevan, Arménská republika, zastoupené JUDr. Simonem Mesropyanem, Ph.D., advokátem se sídlem Rybná 678/9, 110 00 Praha 1, proti žalované DIRAC Industries s.r.o. , se sídlem K Automobilce 585, 280 02 Kolín, IČO 27956628, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskou, advokátem se sídlem Boleslavská 2178/13, 130 00 Praha 3, o zaplacení 32 941 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 289/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2023, č. j. 28 Co 242/2022-263, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 8. 2022, č. j. 12 C 289/2020-242, výrokem I uložil žalované zaplatit žalobkyni 32 941 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 8 213,50 EUR od 23. 11. 2017 do zaplacení, z částky 8 906,00 EUR od 30. 11. 2017 do zaplacení, z částky 7 041,50 EUR od 8. 12. 2017 do zaplacení, z částky 3 500,00 EUR od 21. 12. 2017 do zaplacení, z částky 1 540,00 EUR od 1. 1. 2018 do zaplacení, z částky 2 900,00 EUR od 5. 1. 2018 do zaplacení a z částky 840 EUR od 26. 1. 2018 do zaplacení; výrokem II zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala vyššího úroku z prodlení (12 % ročně) ze shora uvedených částek, tj. ve vyšší výši než činí zákonný úrok z prodlení; výrokem III rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 194 341 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Simona Mesropyana, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
O odvolání žalované podaném proti výroku I a III rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2023, č. j. 28 Co 242/2022-263, v němž výrokem I změnil výrok III rozsudku soudu prvního stupně tak, že výše nákladů činí 120 022 Kč, a ve zbývající části výroku III a ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; výrokem II rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyplynulo, že mezi účastnicemi existovala obchodní spolupráce o způsobu uzavírání kupních smluv, kdy na základě objednávky žalované, kterou žalobkyně potvrdila, žalobkyně zaslala objednané zboží žalované letecky, o čemž ji informovala a odeslala žalované fakturu s popisem zboží a čísly objednávek spolu s leteckým nákladním listem. Žalovaná si letecky dopravenou zásilku na místě doručení vyzvedla a sama zajistila dopravu zboží do svého sídla. Jednalo se o zavedenou dlouhodobou obchodní praxi mezi účastnicemi, jak vyplynulo z doložených listin a ze svědeckých výpovědí. Mezi účastnicemi nebyla uzavřena dohoda o dopravě zboží žalobkyní až do sídla žalované, naopak v odvolacím řízení bylo prokázáno, že smlouva o koupi zahrnovala přepravu zboží na letiště Praha, když na všech předmětných fakturách byla uváděna doložka CPT (Carriage Paid To) Prague, všechny předmětné faktury byly zaslány žalované e-mailem spolu s vyrozuměním o odeslání zásilky a leteckým nákladním listem.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně sice správně přistoupil k posouzení zjištěných skutečností podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), neboť se účastnice dohodly na použití českého práva, ale přehlédl, že Česká republika i Arménie jsou smluvními státy Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále jen Úmluva CISG), publikované pod č. 160/1991 Sb., kterou je třeba jako součást českého právního řádu aplikovat, když její použití účastnice nevyloučily. Odvolací soud dále vysvětlil, že občanský zákoník se uplatní jen ve vztahu k určení výše úroků z prodlení (čl. 78 Úmluvy CISG) a při posouzení námitky promlčení. Odvolací soud posoudil věc s ohledem na právní úpravu v čl. 31 písm. a) Úmluvy CISG, v němž je stanoveno, že není-li prodávající povinen dodat zboží v určitém jiném místě, jeho povinnost dodat zboží spočívá v předání zboží prvnímu dopravci k přepravě pro kupujícího. Dovodil proto, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení sjednané kupní ceny podle předmětných faktur, jejichž zaplacení se žalobkyně domáhá, jelikož žalobkyně objednané zboží žalované dodala předáním prvnímu přepravci s místem dodání letiště Praha, jak vyplynulo i z prokázané zavedené obchodní praxe mezi smluvními stranami. Pokud žalovaná namítala, že na předmětných objednávkách bylo jako místo dodání uvedeno sídlo žalované, odvolací soud přihlédl k tomu, že na všech předmětných fakturách byla uváděna doložka CPT Prague, což odpovídá podle mezinárodních výkladových pravidel Incoterms dohodě smluvních stran o tom, že prodávající vyřizuje formality spojené s vývozem zboží a přepravu přes tranzitní země a zajišťuje dopravu na místo určení, v daném případě závazek prodávající žalobkyně zajistit dodání zboží do Prahy. Odvolací soud přihlédl především k tomu, že zboží i v předešlých dodávkách bylo pravidelně dodáváno na letiště Praha, dokonce i při objednávkách realizovaných stejným způsobem ještě začátkem roku 2017, kdy žalovaná fakturované částky za zboží dodané na letiště Praha uhradila, a to s ohledem na ustanovení čl. 8 odst. 3 Úmluvy CISG, které stanoví, že: „Při určování úmyslu strany nebo významu, který by prohlášení nebo chování přikládala rozumná osoba, vezme se náležitý zřetel na všechny rozhodné okolnosti případu, včetně jednání o smlouvě, praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, zvyklostí a následného chování stran“. Rozpor mezi údajem CPT Prague uváděným na fakturách a údajem o místě dodání uváděným na objednávkách tedy odvolací soud vyřešil ve prospěch prokázané zavedené praxe stran, tedy že místem dodání bylo letiště Praha. Námitku žalované, že žalobkyně neprokázala, že žalované dodala skutečné zboží, které je na objednávkách specifikováno, považoval odvolací soud za nedůvodnou, neboť případné nedodání smluveného množství nebo kvality zboží je vadným plněním, které může vést jen k uplatnění práv z vadného plnění nebo nároku na náhradu škody (čl. 45 Úmluvy CISG), což však žalovaná v obraně proti požadavku na zaplacení sjednané ceny netvrdila, svoji obranu založila na tvrzení, že ji zboží dodáno nebylo. Odvolací soud proto potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, který žalobě na zaplacení požadované částky se zákonným úrokem z prodlení vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle dovolatelky napadené rozhodnutí nerespektuje judikaturu Nejvyššího soudu v podobě např. rozsudku ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5232/2009, jestliže odvolací soud nedal účastnicím řízení možnost skutkově a právně reagovat na právní názor odvolacího soudu, čímž zatížil řízení vadou projevující se vydáním tzv. překvapivého rozhodnutí. Dovolatelka namítá, že pokud odvolací soud zaujal jiný právní názor k aplikaci určité právní úpravy a tím i podmínek vzniku nároku na úhradu kupních cen s ohledem na závěr o dodání zboží na určené místo, bylo nutné dát účastnicím řízení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu prostor pro tvrzení a prokazovaní s tím spojených jiných skutečností.
Žalovaná dále namítá, že odvolací soud se při řešení otázky nároku na zaplacení požadovaných cen z kupních smluv v závislosti na posouzení dodání zboží na určité místo odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, upřednostnil-li při právním posouzení této otázky zavedenou obchodní praxi před doslovným zněním smlouvy (akceptované objednávky). V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4862/2008, v němž Nejvyšší soud vyslovil právní závěr, že ustanovení obchodního zákoníku, popřípadě ustanovení smlouvy sjednané v souladu s obchodním zákoníkem, mají přednost před obchodními zvyklostmi. Skutečnost, že žalobkyně na svých fakturách uváděla doložku CPT Incoterms, není v tomto ohledu tedy podle dovolatelky podstatná, protože smlouva byla uzavřena vždy akceptovanou objednávkou, nikoliv fakturou.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky dovolatelky k překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu založené na tvrzení, že odvolací soud neposkytl dovolatelce prostor k vyjádření se k právnímu názoru odvolacího soudu, že hodlá posoudit věc s ohledem na znění Úmluvy CISG, nenaplňují kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř., neboť tyto námitky směřují pouze do vad řízení, nezahrnují však žádnou otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem. Nejvyšší soud přitom již mnohokrát judikoval, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, k nedostatkům v poučení účastníka a námitky k překvapivosti rozhodnutí, tedy námitky do vad řízení, nezahrnující procesní otázku, kterou by odvolací soud řešil. Uvedené námitky týkající se procesního postupu soudu a překvapivosti rozhodnutí tedy přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4044/2018, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2748/2019, nebo ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3370/2021).
Namítá-li dovolatelka s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, upřednostnil-li při posouzení dané věci zavedenou obchodní praxi mezi účastnicemi před doslovným zněním smlouvy, je nutno konstatovat, že dovolatelka tuto formulovanou právní otázku staví na vlastním skutkovém závěru, že účastnice uzavřely dohodu o místě plnění v sídle žalované, k jakému však odvolací soud nedospěl. Podle skutkových závěrů obou soudů nebyla otázka místa dodání zboží smlouvou mezi účastnicemi řešena, nebyla uzavřena žádná dohoda o tom, že žalobkyně bude dopravovat zboží až do sídla žalované, naopak oba soudy vyšly ze závěru, že běžnou a pravidelnou praxí mezi účastnicemi bylo dodávat žalované objednané zboží na letiště Praha. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020). Za daných skutkových okolností pak nelze dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v podobě dovolatelkou označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4862/2008, při posouzení uplatněného nároku žalobkyně na zaplacení ceny za dodané zboží, bylo-li v řízení zjištěno, že mezi účastnicemi nebyla uzavřena dohoda o tom, že žalobkyně bude doručovat objednané zboží až do sídla žalované, ale oba soudy vyšly ze zjištění, že dodávky objednaného zboží probíhaly podle zavedených obchodních zvyklostí účastnic, za použití doložky CPT Prague, což ve smyslu mezinárodních výkladových pravidel Incoterms za použití doložky CPT Prague znamená, že do Prahy.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto učinil závěr, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné a nemohl pak učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu