ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1922.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1922/2022-379
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně AMBRA beauty, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Na Poříčí 1067/25 PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28161831, zastoupené Mgr. Janem Špačkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského1303/13, proti žalované Campers4U Premium, s. r. o. , se sídlem v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi, Brandýs nad Labem, Průmyslová 2584, PSČ 250 01, identifikační číslo osoby 24822574, zastoupené Mgr. Martinem Rezkem, LL.B., advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 15 C 187/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2022, č. j. 22 Co 243/2021-356, a proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 6. 2021, č. j. 15 C 187/2020-320, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 6. 2021, č. j. 15 C 187/2020-320, ve výrocích pod body I a II, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2022, č. j. 22 Co 243/2021-356, se odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Ve zde projednávané věci se žalobkyně domáhala po žalované, vystupující pod tehdejší obchodní firmou EDPON, s. r. o., určení vlastnictví k blíže specifikovanému osobnímu automobilu tovární značky Audi, model A 8.
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 6. 2021, č. j. 15 C 187/2020-320, ve výroku pod bodem I, jímž bylo určeno, že předmětný osobní automobil je ve vlastnictví žalobkyně, a ve výroku pod bodem II o nákladech řízení. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu, výslovně ve všech jeho výrocích, a současně též rozsudek soudu prvního stupně, s výjimkou výroku pod bodem III, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na předběžnou vykonatelnost rozhodnutí.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze, občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ žalované proti napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně pro nedostatek funkční příslušnosti k jeho projednání, z důvodů blíže vyložených v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, a ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněných pod čísly 10/2001 a 47/2006 Sb. rozh. obč., podle §243b ve spojení s §104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil.
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Závěr o přípustnosti dovolání neumožňuje argument, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva, „zda kupující dne 14. 6. 2019 učinila vše pro to, aby rozptýlila všechny pochybnosti o oprávnění jednající osoby převést na ni vlastnické právo k věci“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudky ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2569/2010, ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005, ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, a ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2343/2008, a usneseními ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 852/2009, a ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2806/2007 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), založenými na závěrech usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01 (uveřejněném pod č. 30/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Je tomu tak již proto, že odkazy dovolatelky na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou nepřípadné. Odvolací soud se od závěrů v nich přijatých, vytyčujících požadavky na dobrou víru kupujícího coby předpokladu nabytí vlastnictví od nevlastníka podle §446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014, neodchýlil, aplikoval-li ustanovení §436 odst. 1, §441, §444 odst. 1 a §446 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), upravující otázky zmocnění. Od judikatury, v níž se dovolací soud a Ústavní soud vyjadřují k výkladu a aplikaci jiného než ve věci použitého právního předpisu, se odvolací soud dost dobře odchýlit nemohl.
Nejvyšší soud zdůraznil např. v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, že k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí skutečně v rozporu.
Zejména však dovolatelka zřejmě přehlédla, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno primárně na závěru, dovozeném z výsledků dokazování, že F. Z. byl oprávněn (zmocněn) jménem žalované předmětný automobil žalobkyni prodat (bod 40 odůvodnění), a uzavřením kupní smlouvy tedy rozsah svého oprávnění jednat nepřekročil (jak vyplývá z bodu 41 odůvodnění), jednal tedy (rozuměno při uzavírání kupní smlouvy) jako přímý zástupce žalované ve smyslu §436 odst. 1 o. z. (bod 43, věta první odůvodnění). Jestliže proto odvolací soud následně uvedl (ve třetí větě bodu 43), že žalobkyně „ze všech okolností, zejména z jednání, které se uskutečnilo předtím dne 7. 6. 2019, byla při uzavírání kupní smlouvy v dobré víře, že jedná s F. Z. jednajícím jménem žalované, když žalovaná vlastní vinou vyvolala u žalobkyně domněnku, že F. Z. zmocnila k jednání o prodeji předmětného automobilu, završeného uzavřením kupní smlouvy“, a aplikoval tak (aniž to výslovně uvedl) v bodě 25 odůvodnění svého rozhodnutí citovaný §444 odst. 1 o. z., pak je z kontextu a podle pravidel logiky (neboť tu nemůže být k témuž jednání zmocnění a zároveň domněnka zmocnění, jejímž pojmovým předpokladem je, že tu zmocnění ve skutečnosti není), že odvolací soud tento závěr učinil podpůrně (ve smyslu i kdyby tu zmocnění nebylo, uplatnila by se domněnka zmocnění).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek (více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, a ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 325/2022).
K závěru odvolacího soudu, podle něhož F. Z. k prodeji předmětného vozidla dovolatelkou zmocněn byl, dovolatelka předpoklad přípustnosti dovolání nevymezila, proto samotné zpochybnění závěru o dobré víře žalobkyně založit přípustnost dovolání nemůže.
Z téhož důvodu nemohou založit přípustnost dovolání ani otázky, které má dovolatelka za otázky hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené a které vycházejí z předpokladu, že F. Z. k prodeji předmětného vozidla zmocněn nebyl, totiž zda „je kupující povinen prověřit existenci udělené plné moci osoby, která dle vlastního ústního sdělení jedná při koupi věci za vlastníka, v případě, že zde vznikne pochybnost o existenci takové plné moci“, zda „v případě, že kupující neučiní prověření existence plné moci osoby vystupující za prodávajícího, či neprověří dostatečně, způsobí takové nedostatečné prověření existence plné moci nedostatek dobré víry na straně kupujícího“, a zda „je nedostatek dobré víry na straně kupujícího důvodem, pro který následně nelze v jeho prospěch prolomit zásadu „Nemo plus iuris ad alium transferre postest quam ipse habet“ (poslední z těchto otázek ostatně vychází ze zásady, která se nepojí s překročením rozsahu zástupčího oprávnění).
To samé pak platí též pro otázky, které dovolatelka otevírá v rámci vymezení důvodu dovolání ve druhém odstavci bodu IV a k nimž sice nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání, z kontextu je však patrno, že očekává od dovolacího soudu jejich zodpovězení (usiluje jejich prostřednictvím vztáhnout judikaturu týkající se nabytí vlastnictví od nevlastníka na případy upravené v §444 odst. 1 o. z.) a zjevně je tedy má za dosud judikatorně nevyřešené, totiž zda „by kupující neměl mít stejnou povinnost (jako povinnost využít všechny dostupné prostředky k tomu, aby si ověřil, že osoba vystupující jako prodávající skutečně má oprávnění převést vlastnické právo k věci, pozn. Nejvyššího soudu) i vůči osobě, která vystupuje jako zástupce vlastníka“, zda „by kupující neměl v případě otázky ohledně existence zástupčího oprávnění toto prověřit tak, aby jeho dobrá víra mohla být zachována“, a zda „má-li kupující tuto povinnost vůči vlastníku, neměl by ji tím spíše mít vůči osobě, která vystupuje jen jako zástupce vlastníka“.
Přípustnost dovolání proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. 8. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu