ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1929.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1929/2023-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců a) H. J. , a b) D. J. , obou zastoupených Mgr. Martinem Rottou, advokátem se sídlem Maiselova 38/15, 110 00 Praha 1, proti žalované V. P. , zastoupené Mgr. Ing. Kateřinou Šilerovou, advokátkou se sídlem Politických vězňů 912/10, 110 00 Praha, o zaplacení 232 267,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 86/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 21 Co 263/2022-249, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 560 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 21 Co 263/2022-249 výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 2. 2022, č. j. 8 C 86/2017-219, kterým byla žaloba o zaplacení 232 267,85 Kč se zákonným úrokem z prodlení zamítnuta a rozhodnuto o povinnosti žalobců zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně při posouzení žalobci uplatněného nároku založeného na tvrzení, že za žalovanou plnili její dluh vůči Hypoteční bance vzniklý z nezaplacených splátek hypotečního úvěru poskytnutého ve výši 2 000 000 Kč jejich synovi M. J. a žalované. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že úvěr byl účelově vázaný na koupi pozemku v obci XY, jeho poskytnutí bylo zajištěno zástavním právem k nemovitostem žalobců, a že syn žalobců a žalovaná uzavřeli nepojmenovanou smlouvu o splácení hypotečního úvěru, jejímž obsahem bylo ujednání, že společný hypoteční úvěr bude hradit výlučně syn žalobců, v jehož výlučný prospěch bude úvěr také čerpán a použit. Mezi synem žalobců a žalovanou došlo posléze k narušení vztahů, následně syn žalobců přestal splátky úvěrů splácet, splátky po určitou dobu hradila bance žalovaná a od prosince 2016 do prosince 2019 byly splátky dluhu a dluh ze splátek hrazeny z účtu žalobkyně a). Mezi žalovanou a synem žalobců probíhal ohledně zaplacení dlužných částek z úvěru spor, kdy pravomocně bylo rozhodnuto, že syn žalobců se nemůže po žalované domáhat žádné úhrady na hypoteční úvěr. Z provedeného dokazování bylo dále zjištěno, že žalobci nedisponují dostatečnými finančními prostředky na úhradu úvěru, jak tvrdili, naopak jejich syn fakticky disponuje dostatečnými finančními prostředky na splácení úvěru, avšak postupuje při správě svého majetku způsobem, že ztěžuje identifikaci svého jmění, a to za účasti rodinných příslušníků, různých právnických osob a dalších přidružených subjektů různými finančními přesuny a operacemi. Žalobci přitom nebyli žádným důvěryhodným způsobem schopni zdůvodnit, proč každé odchozí platbě z účtu žalobkyně a) na splácení předmětného úvěru pravidelně odpovídala příchozí platba ze strany jiných subjektů v blízké časové souslednosti. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odesílání plateb z účtu žalobkyně a) bylo toliko snahou zastřít, že splátky byly reálně hrazeny z prostředků jiných subjektů s cílem zastřít skutečného plátce, a že realizace takového nepoctivého záměru je v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcům se nepodařilo prokázat, že by za žalovanou něčeho plnili, jejich nárok proto shledal jako nedůvodný a uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže žalobu zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně proto potvrdil jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), za přípustné, neboť mají za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl-li k závěru, že žalobcům nenáleží uplatněný nárok na vrácení finančních prostředků, které uhradili za žalovanou, odůvodněný tím, že byť byly finanční prostředky odesílány žalobkyní a) z jejího účtu, fakticky se jednalo o platby poskytnuté z peněžních prostředků jiných subjektů. Podle žalobců měly soudy vycházet ze závěru, že finanční prostředky uložené na běžném účtu vedeném bankou nejsou ve vlastnictví majitele účtu ani jiné osoby, jejíž peněžní prostředky případně byly vloženy na běžný účet, nýbrž v majetku banky, zatímco majitel účtu je nadán pohledávkou, jejímž obsahem je mimo jiné právo na výplatu složených finančních prostředků. V této souvislosti poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4844/2015, 20 Cdo 681/2001 a 29 Cdo 1622/2009, od jejichž závěrů se měl odvolací soud odchýlit. Zároveň namítali, že odvolací soud nesprávně a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil otázku, zda v důsledku plnění žalobců při splácení úvěru za žalovanou došlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalované, která byla povinována ke splácení úvěru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 74/2015, 26 Cdo 1494/2013, 28 Cdo 4584/2014 a 28 Cdo 208/2019). Dovolatelé jsou přesvědčeni, že bezdůvodné obohacení na straně žalované na jejich úkor bezesporu vzniklo. Zdůraznili, že odepřít plnění z bezdůvodného obohacení je možné pouze pro chování ochuzeného, tj. pokud je toto chování protiprávní. V tomto případě tomu tak podle dovolatelů nebylo, jestliže plnili za žalovanou jen proto, že bránili svůj majetek.
Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům žalobou uplatněnou částku s úroky z prodlení a náklady řízení, a pro případ, že dovolací soud neshledá podmínky pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání, neboť žalobci sice formálně uplatňují přípustnost dovolání z důvodu, že odvolací soud se odchýlil od poukazované judikatury Nejvyššího soudu, ale jejich první námitka, týkající se vlastnictví finančních prostředků na běžném účtu, zcela pomíjí podstatu soudního sporu a důvody, pro které byla žaloba zamítnuta, a další námitkou s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním soudu, že žalobci neprokázali, a to ani po opakovaném poučení, že to byli oni, kdo za žalovanou něčeho plnili. Jejich námitky jsou založeny na kritice hodnocení důkazů a skutkových zjištění, že odchozí platby z účtu žalobkyně a) byly fakticky platbami poskytnutými z peněžních prostředků jiných subjektů. Žalovaná je tedy přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu je po věcné i formální stránce správné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobců bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné pro řešení dovolateli předestřené otázky týkající se vlastnictví finančních prostředků uložených na běžný účet vedený bankou, kdy tyto prostředky podle dovolateli označené judikatury Nejvyššího soudu nejsou ve vlastnictví majitele účtu ani jiné osoby, jejíž peněžní prostředky případně byly vloženy na běžný účet, nýbrž v majetku banky, zatímco majitel účtu je nadán pohledávkou, jejímž obsahem je mimo jiné právo na výplatu složených finančních prostředků. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této právní otázky není založeno. Rozhodnutí obou soudů o zamítnutí žaloby je založeno na skutkovém závěru, že žalobcům se nepodařilo prokázat, že by za žalovanou něčeho plnili. Nejvyšší soud považuje za žádoucí v této souvislosti připomenout, že k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, se již několikrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, nebo ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 23/2021 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz .), kdy dovodil, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání není pro řešení výše uvedené právní otázky podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení dovolateli předestřené právní otázky, zda v důsledku plnění žalobců při splácení úvěru za žalovanou došlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalované, která byla povinována ke splácení úvěru. Žalobci totiž tuto otázku zakládají na vlastním skutkovém závěru, že žalobci za žalovanou plnili splátky úvěru, k nimž byla žalovaná povinována. K takovému skutkovému závěru však soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud plně ztotožnil, nedospěl, když vyšel ze závěru, že žalobcům se nepodařilo prokázat, že by za žalovanou něčeho plnili. Nejvyšší soud přitom již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele ke skutkovým zjištěním soudu, hodnocení důkazů a skutkovým závěrům soudu nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – dostupná na www.nsoud.cz ).
Vyplývá-li z dovolání žalobců, že napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v části týkající se rozhodnutí o nákladech řízení, je třeba konstatovat, že dovolání do části rozhodnutí odvolacího soudu týkající se rozhodnutí o nákladech řízení nemůže podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s ohledem na účinnost tohoto ustanovení (bod 2. čl. II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým byl změněn zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) založit přípustnost dovolání.
Dovolání žalobců není tedy s ohledem na výše uvedené podle §237 o. s. ř. přípustné, proto Nejvyšší soud žalobci podané dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu