ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2067.2023.3
sp. zn. 23 Cdo 2067/2023-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně FTV Prima, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3217/167, identifikační číslo osoby 48115908, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, proti žalované Social Media Insights s.r.o. , se sídlem v Mostě, Javorová 3096, identifikační číslo osoby 17619327, o ochraně duševního vlastnictví a před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 C 5/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2023, č. j. 2 Co 69/2022-55, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem pro uznání ze dne 22. 6. 2022, č. j. 9 C 5/2022-20 uložil právní předchůdkyni žalované [společnosti petacloud a.s. (dříve Uloz.to cloud a.s.), se sídlem v Mostě, Javorová 3096, identifikační číslo osoby 04172159] povinnost po dobu 80 let zdržet se bez souhlasu žalobkyně na tam uvedených internetových stránkách umožnění stahování a/nebo online zhlédnutí digitálních souborů s tam uvedenými příponami obsahujících díly audiovizuálního díla „Duch“ (vyrobeno ve společnosti D.N.A., s.r.o., 2022) (dále také jen „Dílo“), pokud můžou členové veřejnosti v České republice tyto soubory vyhledat zadáním titulu díla (s diakritikou či bez ní) a/nebo kořene titulu díla (s diakritikou či bez ní) ve vyhledávači dostupném na tam uvedených webových stránkách (výrok I.), dále sdělit údaje o osobách, které se účastnily neoprávněného užití Díla tím, že nahrály soubory s tam uvedenými příponami obsahující díly audiovizuálního Díla od 12. 1. 2022 do právní moci rozsudku, a to včetně adres internetového protokolu IP těchto osob (výrok II.), dále zdržet se poskytnutí odměny ve formě peněz nebo kreditů použitelných pro čerpání služeb na tam uvedených internetových stránkách uživateli těchto stránek za stahování nebo sdílení jím nahraných souborů třetí osobou, pokud tento uživatel nemá souhlas žalobce ke zpřístupnění těchto souborů veřejnosti (výrok III.), dále zdržet se zobrazování reklamy na tam uvedených internetových stránkách v prostoru nacházejícím se u digitálních souborů s tam uvedenými příponami obsahujících díly audiovizuálního Díla, pokud uživatel, jenž tyto soubory nahrál, nemá souhlas žalobce ke zpřístupnění těchto souborů veřejnosti (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.).
K odvolání právní předchůdkyně žalované Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.), když se právní předchůdkyně žalované ve stanovené lhůtě nevyjádřila k výzvě soudu prvního stupně dle §114b odst. 1 o. s. ř., v důsledku čehož nastoupila fikce uznání žalobkyní uplatněného nároku. Odvolací soud při jednání ověřil, že soud prvního stupně výzvou podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyzval právní předchůdkyni žalované, aby se ve stanovené lhůtě k žalobě vyjádřila s poučením, že pokud tak neučiní, bude mít soud za to, že nárok uznává. Tato výzva jí byla doručena, právní předchůdkyně žalované však na tuto výzvu nereagovala. Soud prvního stupně proto vydal rozsudek pro uznání, jenž byl odvolacím soudem potvrzen.
Rozsudek odvolacího soudu napadla právní předchůdkyně žalované v celém rozsahu dovoláním, jež podle obsahu směřuje pouze do výroku ve věci samé, a které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle právní předchůdkyně žalované závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacím soudem vyřešeny.
Právní předchůdkyně žalované namítala, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, neboť pro jeho vydání nebyl dle názoru žalované podklad ve skutkových tvrzeních, dále uloženou povinnost shledává v rozporu s judikaturou Soudního dvora EU, výrok převzatý z petitu považuje za nejednoznačný a nesrozumitelný a uloženou povinnost považuje za nesplnitelnou.
Právní předchůdkyně žalované uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
V průběhu dovolacího řízení právní předchůdkyně žalované zanikla ke dni 21. 9. 2023 bez likvidace v důsledku vnitrostátní fúze sloučením a byla vymazána z obchodního rejstříku. Dovolací soud rozhodl o právním nástupnictví žalované usnesením ze dne 31. 10. 2023, č. j. 23 Cdo 2067/2023-88.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání není přípustné.
Dovolací soud předně uvádí, že v dané věci bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání, a proto byl dovolací soud oprávněn rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat pouze v tom ohledu, zdali odvolací soud ve shodě s §205b o. s. ř. správně posoudil, že byly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1438/2017).
Z obsahu dovolání, včetně citace judikaturních závěrů Nejvyššího a Ústavního soudu, je zřejmé, že podle dovolatelky se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu při řešení otázky, zda byly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání dle §153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §114b o. s. ř. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004). Jestliže tedy marně uplyne lhůta pro vyjádření žalovaného stanovená v usnesení podle §114b o. s. ř., nastává fikce, že žalovaný nárok, který byl proti němu uplatněn, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku soud rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve vztahu k otázce naplnění podmínek pro vydání výzvy dle §114b odst. 1 o. s. ř. a rozsudku pro uznání dle §153a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi dovozuje, že soud může rozhodnout ve věci samé (tedy i rozsudkem pro uznání), pokud mu v tom nebrání nedostatek podmínky řízení, pro který musí být řízení zastaveno, nebo takové vady žaloby, pro které nelze pokračovat v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, nebo ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 180/2004).
Je-li žaloba bez vad, resp. její vady nebrání pokračovat v řízení (a není-li tu takový nedostatek podmínky řízení, pro který by muselo být řízení zastaveno), může soud postupovat podle §114b odst. 1 a §153a odst. 3 o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002).
Protože z hlediska předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání zákon žádné další požadavky na žalobní tvrzení neklade, je z pohledu žalobních tvrzení dostatečným podkladem pro vydání rozsudku pro uznání takové vylíčení rozhodných skutečností ve smyslu §79 o. s. ř., které činí žalobu projednatelnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněný pod č. 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 17. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 4314/2019).
Podle judikatury dovolacího soudu jsou formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. toliko zákonné podmínky, za nichž tato fikce nastává; jsou-li tyto předpoklady splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, případně o jinou věc, v níž zákon vydání kvalifikované výzvy vylučuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 699/2011, ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2821/2012, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 15/2012, či ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2855/2021).
Namítá-li dovolatelka nedostatečnost skutkových tvrzení žaloby, pak z uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že těmito námitkami by se soudy zabývaly za předpokladu, že by je právní předchůdkyně žalované uplatnila včas, tedy v reakci na výzvu soudu prvního stupně podle §114b odst. 1 o. s. ř., což však neučinila (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3498/2012).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu i z hlediska dovolatelkou namítané nejednoznačnosti a nesrozumitelnosti žalobního návrhu. Žalobkyní uplatněné nároky vyhovují judikatorním závěrům o projednatelnosti žaloby v projednávané věci ve smyslu §79 o. s. ř., neboť žalobní návrh (tzv. žalobní petit) je neurčitý tehdy, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené bylo provedeno tak, že nelze dovodit, o jaká práva a povinnosti jde, a je zřejmé, že převzetí takovéhoto petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek jeho materiální nevykonatelnost. Vadou podání naproti tomu není to, že žalobnímu petitu nelze vyhovět proto, že není v souladu s hmotným právem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002). Jinak řečeno, soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány, soud musí svým rozhodnutím žalobní petit zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (s výjimkami v §153 odst. 2 o. s. ř.). Pokud by tento požadavek nebyl dodržen, mělo by to za následek, že rozhodnutí by nebylo vykonatelné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97).
Odvolací soud se tudíž od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, měl-li podmínku pro vydání rozsudku pro uznání spočívající v projednatelnosti žaloby ve smyslu §79 o. s. ř. za splněnou i z hlediska dostatečné srozumitelnosti, určitosti a nezaměnitelnosti uplatněných žalobních nároků, včetně žalobkyní uplatněného tzv. informačního nároku [k tomu srov. též znění ustanovení §40 odst. 1 písm. c) zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon)].
Na překážku vydání rozsudku pro uznání pak není ani případná skutečnost, že žalovaná není subjektivně schopná dostát obsahu výroku rozhodnutí, který právní předchůdkyně žalované uznala. Samotná otázka faktické vykonatelnosti soudního rozhodnutí je pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí irelevantní, stejně jako interpretace dopadů soudního rozhodnutí do praxe, neboť tyto otázky se budou řešit až v případném vykonávacím či exekučním řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1438/2017).
Poukazuje-li v tomto ohledu dovolatelka na judikaturu Ústavního soudu, podle níž nelze nikomu uložit povinnost, která je objektivně nesplnitelná, pak v projednávané věci se nejedná o objektivně nesplnitelné povinnosti (jak tomu bylo v případě povinnosti posuzované v dovolatelkou citovaném nálezu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16).
Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani při posouzení podmínky vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., resp. vydání výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř., spočívající v tom, že již ze samotného obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení v ní obsažených), popřípadě též z listinných důkazů, které žalobce k žalobě připojil, nesmí být zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná, i kdyby všechna tvrzení obsažená v žalobě byla prokázána, tedy že žaloba se nejeví jako zjevně bezdůvodné uplatňování práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný pod č. 41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že se žalobkyně svojí žalobou domáhala ochrany práv podle autorského zákona a rovněž ochrany proti nekalé soutěži (§2976 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) spočívající v žalobkyní tvrzeném uplatňování obchodního modelu ze strany právní předchůdkyně žalované v hospodářské soutěži, odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil ani z hlediska podmínky, že se žaloba nesmí jevit jako zjevně bezdůvodné uplatňování práva.
Pokud jde o dovolatelkou namítaný rozpor výroku rozsudku pro uznání s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 16. 2. 2012, ve věci Belgische Vereniging van Auteurs, Componisten en Uitgevers CVBA (SABAM) proti Netlog NV, C-360/10, dle kterého nelze poskytovateli hostingových služeb ukládat povinnost aktivního dohledu nad veškerými údaji každého z jeho zákazníků za účelem předcházení jakémukoliv budoucímu porušování práv duševního vlastnictví, dovolací soud uvádí, že taková povinnost právní předchůdkyni žalované rozsudkem odvolacího soudu uložena nebyla a tato námitka tak přípustnost dovolání rovněž nezakládá.
Oproti tomu soudní zákaz, kterým je zprostředkovateli uložena povinnost odstranit závadný obsah nebo k němu zablokovat přístup a zajistit, že k takovým porušením nedojde opětovně, vydaný za podmínky, že před zahájením soudního řízení bylo porušení práva uvedenému zprostředkovateli předem oznámeno a tento zprostředkovatel nezasáhl neprodleně, je v souladu s čl. 15 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu) (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 6. 2021, ve spojených věcech Frank Peterson proti Google LLC, YouTube Inc., YouTube LLC, Google Germany GmbH a Elsevier Inc. proti Cyando AG, C-682/18 a C-683/18).
Dovolací soud pak ve svém rozhodování ve vztahu k provozování služby ukládání informací (hostingové služby) dovodil, že za situace, kdy podmínky provozování takové služby umožňují jejím uživatelům v nezanedbatelném (tj. soutěžně významném) rozsahu veřejně zpřístupňovat informace (datové soubory) porušující práva třetích osob k jejich duševnímu vlastnictví, může určitý způsob (obchodní model) provozování této služby naplnit podle konkrétních okolností znaky nekalé soutěže, a to bez ohledu, zda poskytovatel této služby (zároveň) odpovídá či neodpovídá za obsah takto uložených informací (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, uveřejněný pod č. 61/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze tak uzavřít, že o zjevně bezdůvodné uplatňování práva se v projednávané věci nejedná a rozhodnutí odvolacího soudu je i v této otázce v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 11. 2023
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu