ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2127.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2127/2022-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobců a) ROZKVĚT, stavební bytové družstvo , se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 44, identifikační číslo osoby 00049239, b) M. T. , narozeného XY, bytem v XY, c) I. P. , narozené XY, bytem v XY, d) Z. K. , narozeného XY, bytem v XY, e) D. H. , narozeného XY, bytem v XY, f) R. L. , narozeného XY, bytem v XY, g) obce Cejle , se sídlem v Batelově, Cejle 100, identifikační číslo osoby 00488615, všech zastoupených Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Palackého 5001/1, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 01312774, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 – Novém městě, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 22 C 20/2017, o dovolání žalobkyně c) Ivany Pikalové proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 26. 10. 2021, č. j. 72 Co 13/2019-221, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Dovolání, které může být přípustné pouze podle §237 o. s. ř., přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
V dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., je tedy dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné [srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále jen „Sb. rozh. obč.“), a dostupné též – stejně jako i rozhodnutí zde dále citovaná – na webových stránkách Nejvyššího soudu].
Dovolatelka předpoklad přípustnosti dovolání výslovně nevymezila (k přípustnosti se v dovolání vůbec nevyjádřila), v závěru však formuluje několik právních otázek, které by měl Nejvyšší soud podle jejího mínění zodpovědět, což by mělo logicky znamenat, že je má za dosud v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené. Podle obsahu věcně související dovolací argumentace je si však zároveň vědoma, že některé z těchto otázek byly již dovolacím soudem vyřešeny, a se správností přijatého řešení polemizuje, lze tedy mít za to, že ve vztahu k těmto otázkám požaduje, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak.
Dovolatelka předkládá otázky, zda
1) „je ustanovení §60a zákona o majetku státu lex specialis k ostatním normám“,
2) „brání stávající znění zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, bezúplatnému převodu pozemků ve správě Státního pozemkového úřadu (či spoluvlastnických podílů na nich) fyzickým osobám či bytovým družstvům podle §60a zákona o majetku státu“,
3) „lze převést zemědělské pozemky podle §60a zákona o majetku státu do vlastnictví bytového družstva“,
4) „přísluší Ministerstvu zemědělství posuzovat, zda se jedná či nejedná o zemědělské pozemky“,
5) „lze předmětný pozemek p. č. st. XY v katastrálním území XY převést bezúplatně do vlastnictví stěžovatelů“,
6) „jsou stěžovatelé ve věci legitimováni nebo jsou již vlastníky pozemku p. č. st. XY v katastrálním území XY a tudíž nejsou ve věci legitimováni“.
V pořadí první tři otázky, které jsou podle obsahu jedinou otázkou hmotného práva, byly vyřešeny předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu vydaným v této věci, kasačním rozsudkem ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3237/2019, uveřejněným pod č. 4/2022 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 4/2022“), v němž dovolací soud přijal a podrobně odůvodnil závěr, že na nakládání Státního pozemkového úřadu (dále jen „SPÚ“) s pozemky, k nimž mu přísluší právo hospodaření, se ustanovení §60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku státu, ve znění pozdějších předpisů, nevztahuje a nelze je aplikovat ani analogicky. Dovolatelka s tímto závěrem nesouhlasí a ztotožňuje se s opačným právním názorem vyjádřeným v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu (v rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 30. 4. 2019, č. j. 72 Co 3/2019-153), jež bylo v dovolání napadené části rozhodnutím R 4/2022 zrušeno.
Nejvyšší soud připomněl již v usnesení ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3123/2006, že konstantní rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 4. 1990 ve věci Kruslin proti Francii, stížnost č. 11801/85). Proto by měl být již jednou učiněný výklad, nejsou-li následně shledány dostatečné relevantní důvody podložené racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu konformnější s právním řádem jako významovým celkem a svědčící tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti) [srov. též nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, uveřejněný pod č. 16/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 613/2006, uveřejněný pod č. 151/2008 tamtéž]. Argumenty způsobilé zpochybnit závěry R 4/2022 dovolatelka nepředkládá; opakuje jen ty, s nimiž se Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vypořádal. Její námitka, že výklad dovolacího soudu je v rozporu s jejím právem vlastnit majetek, nemá sama o sobě vypovídající hodnotu, opírá-li se pouze o nepříznivost dopadu judikatorního závěru v jejích majetkových poměrech.
Předpoklady pro to, aby tříčlenný senát inicioval změnu rozhodovací praxe postoupením věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, tu tedy splněny nejsou a předložené otázky přípustnost dovolání nezakládají.
Otázku v pořadí čtvrtou odvolací soud výslovně neřešil, její řešení (kladné) je však v jeho právním posouzení obsaženo implicitně, jestliže z rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř. vycházel. Ani tato otázka však k závěru o přípustnosti dovolání nevede, neboť její řešení vyplývá dílem přímo ze zákona (k tomu srov. blíže například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), dílem z rozhodovací praxe dovolacího soudu, a odvolací soud ji řešil v souladu se zákonem a judikaturou. Podle §17 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), ve znění účinném do 31. 12. 2020, v pochybnostech o tom, zda se jedná o nemovitosti, na které se vztahuje tento zákon, rozhodují příslušné ústřední správní úřady. Že příslušným ústředním správním orgánem bylo Ministerstvo zemědělství, vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1163/2020, kde se konstatuje, že pravomoc Ministerstva zemědělství rozhodovat ve správním řízení o zemědělském či nezemědělském charakteru pozemků, založená ustanovením §17 odst. 4 zákona o půdě, se vztahuje (toliko) k vyřešení otázky, zda pozemky podléhají úpravě dané tímto zákonem.
Otázka v pořadí pátá nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání již proto, že nejde o otázku, která je ve smyslu §237 o. s. ř. otázkou hmotného práva dosud nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, popřípadě vyřešenou, leč měla by být dovolacím soudem posouzena jinak. Právní otázka, ať již otázka hmotného či procesního práva, nemůže z pohledu ustanovení §237 o. s. ř. obstát, nelze-li na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její formulace judikatorní řešení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016). Otázka výsledku právního posouzení určité věci založeného na individuálních poměrech konkrétního případu (výsledku aplikace práva na zjištěný skutkový stav věci) právní otázkou dosud judikatorně neřešenou, popř. judikatorně vyřešenou, být nemůže.
Poslední otázku, zda „jsou stěžovatelé (patrně má jít o dovolatele – poznámka Nejvyššího soudu) ve věci legitimováni nebo jsou již vlastníky pozemku p. č. st. XY v katastrálním území XY a tudíž nejsou ve věci legitimováni“, odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit. Dovolatelka se žalobou jako vlastník bytové jednotky a spoluvlastník společných částí bytového domu stojícího na předmětném pozemku domáhala nahrazení projevu vůle žalované jako vlastníka tohoto pozemku k jeho bezúplatnému převodu, odvolací soud tudíž zkoumal, zda má na bezúplatný převod právo, a dospěl k závěru, že nikoliv.
Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že oproti mínění dovolatelky se ve svém předchozím rozhodnutí v této věci nemohl zabývat otázkou, zda předmětné pozemky jsou skutečně pozemky zemědělskými, podléhajícími režimu zákona o půdě. Své předchozí rozhodnutí, jímž bylo žalobě vyhověno, odvolací soud založil na názoru, že ustanovení §60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku státu, se vztahuje též na nakládání SPÚ s pozemky, k nimž mu přísluší právo hospodaření, a otázku, zda se v této věci skutečně jedná o pozemky, k nimž SPÚ přísluší právo hospodaření, neřešil (pro vyhovění žalobě postačil přijatý závěr). Žalovaná tudíž (logicky) v podaném dovolání otevřela pouze otázku, zda SPÚ je při nakládání s pozemky, k nimž mu přísluší právo hospodaření, vázán ustanovením §60a odst. 1 a odst. 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku státu, a protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), nehledě na to, že přezkoumat lze jen takové právní závěry, které byly učiněny, Nejvyšší soud se zabýval jen touto otázkou. Dovolatelka se proto mýlí, domnívá-li se, že Nejvyšší soud posuzoval, zda žalobci mají či nikoliv právo na bezúplatný převod pozemku. Kdyby bylo najisto postaveno, že řešení shora uvedené otázky hmotného práva umožňuje samo o sobě, bez dalšího, posoudit důvodnost žaloby, pak by Nejvyšší soud neměl důvod rozhodnutí odvolacího soudu rušit a vracet věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka má pravdu potud, že bylo-li žalobě předchozím rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, neměli žalobci možnost, jak otázku povahy pozemků učinit předmětem dovolacího přezkumu. Poté však, co byl dalším rozhodnutím odvolacího soudu zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, tak ve svém dovolání učinit mohla, a neučinila to. Prosazuje sice názor, že předmětný pozemek ve skutečnosti zemědělským pozemkem není, podrobuje kritice rozhodnutí Ministerstva zemědělství, podle něhož se na předmětný pozemek vztahuje zákon o půdě, upozorňuje na to, že žalobci posouzení pozemků jako zemědělských zpochybňovali v průběhu celého řízení, a vytýká soudům obou stupňů, že se jejich námitkami nezabývaly a „rozhodnutí Ministerstva zemědělství přijaly jako fakt, aniž by však oprávněnost takového postupu Ministerstva zemědělství byla jakkoliv přezkoumána“, k této části dovolací argumentace však nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., který pokládá za splněný. Příslušný předpoklad přípustnosti se tu z dovolání nepodává ani nepřímo, jak dovolací soud dovodil ve vztahu k výslovně vymezeným otázkám. Tento nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť uplynula lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.). Jde o vadu, pro niž v dotčeném rozsahu nelze posoudit přípustnost dovolání, a otázku skutečného charakteru předmětných pozemků, popřípadě otázku výkladu a aplikace §135 odst. 2 o. s. ř., se tak dovolatelce nezdařilo otevřít dovolacímu přezkumu.
Platí to též pro výtku obsaženou v bodě 29 dovolání, že když se odvolací soud s námitkou stran skutečné povahy pozemků nevypořádal, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Ani v jejím rámci dovolatelka nikterak (ani implicite) nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětluje, že námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. například usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4914/2015, ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3387/2020, ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1506/2021, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2443/2020). Proto také §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Ústavní soud se k ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., a dále např. v nálezu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, uveřejněném pod č. 23/2020 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, dílem jako nepřípustné, dílem jako vadné.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu