ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2158.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2158/2023-563
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce: B. J. D. , zastoupeného JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Závodní 391/96, proti žalované: E. K. , zastoupené JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 2056/3, o zaplacení částky 1.850.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 65/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2023, č. j. 18 Co 239/2022-528, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 14. 7. 2022, č. j. 11 C 65/2018-501, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1.850.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu prvního i druhého výroku, podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a navrhuje, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky neplatnosti darovací smlouvy ve smyslu ust. §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), jestliže k jejímu uzavření došlo v důsledku jednání kolidujícího s dobrými mravy, jež je přičitatelné oběma účastníkům smlouvy.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu bylo opakovaně zdůrazněno, že ustanovení §39 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy, závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, jemuž zákon dává širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě (učinit) závěr, že předmětný právní úkon se skutečně příčí dobrým mravům (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1677/2014).
V nyní projednávané věci soud prvního stupně nepřisvědčil námitce rozporu darovací smlouvy z roku 2010 s dobrými mravy, když uvedl, že žalobce toliko namítal, že žalovaná převedla část nemovitostí darem na svého manžela, aby se zbavila povinnosti vyplývající z dohody z roku 2005. Soud prvního stupně konstatoval, že z pouhého převodu věci, které se týká dříve uzavřená obligační smlouva, se žádný rozpor s dobrými mravy nepodává. Dodal, že jde v tomto směru o právní kvalifikaci předestřené skutečnosti v tom rozsahu, v jakém vyplynula z tvrzení žalobce do doby koncentrace řízení v září 2019, aniž by soud měl jakékoliv povědomí o tom, že by snad mohly existovat jakékoliv další okolnosti související s darováním rodinného domu č. p. XY. Nové skutečnosti pak byly do řízení vneseny až po více jak dvou letech po nastalé koncentraci řízení, přičemž žalobci v jejich uplatnění do poloviny září 2019 nic nebránilo. Odvolací soud přitom rovněž neshledal neplatnost darovací smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, když samotné porušení osobního závazku přijatého na základě tzv. nepojmenované smlouvy tento rozpor nezakládá, se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil a odkázal na jeho odůvodnění. Uvedený závěr odvolacího soudu v rozporu s výše předestřenou rozhodovací praxí dovolacího soudu není a dovolatelem předložená otázka tak přípustnost dovolání nezakládá.
Případným pak Nejvyšší soud neshledal ani odkaz dovolatele na rozsudek dovolacího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1693/2013, kdy dovolatel poukazuje na to, že se jedná o rozhodnutí vydané v jiném řízení o určení vlastnického práva, ve kterém vystupoval dovolatel jako žalobce a žalovaná byla jedním z účastníků na straně žalované, přičemž dovolatel namítá, že smyslem uzavření darovací smlouvy v roce 2010 bylo vyhnout se plnění povinností z dohody z roku 2005 obecně, tj. mimo jiné vyhnout se závazku k vypořádání prodejní ceny nemovitostí. Dovolatel však přehlíží, že v tam řešené věci dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu toliko s poukazem na to, že odvolací soud pominul při rozsouzení věci judikaturu dovolacího soudu, dle níž k neplatnosti smlouvy ve smyslu §39 obč. zák. může dojít i tehdy, jestliže k jejímu uzavření došlo v důsledku jednání kolidujícího s dobrými mravy, jež je přičitatelné oběma účastníkům smlouvy, a relevantním způsobem nevyvrátil soudem prvního stupně přijatý právně kvalifikační závěr, dle kterého „darovací smlouva je dle názoru soudu neplatná rovněž pro rozpor s dobrými mravy dle §39 obč. zák., neboť jejím smyslem byla snaha 2. žalované vyhnout se splnění závazku strpět doživotní užívání Budovy žalobcem…“. Nejvyšší soud tedy se zohledněním zjištěného skutkového stavu v daném řízení pouze uložil odvolacímu soudu, ať se v dalším řízení zabývá otázkou neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy dle §39 obč. zák. Nadto lze poukázat na to, že předmětné řízení následně neskončilo rozhodnutím ve věci samé - jak podotkl odvolací soud, žalobce se po uzavření darovací smlouvy opakovaně domáhal určení, že žalovaná je nadále výlučnou vlastnicí dané nemovitosti, řízení však vždy skončila nemeritorně.
Přípustným dovolání nečiní ani námitka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky počátku běhu promlčecí doby u práva na náhradu škody. Dovolatel nesouhlasí s tím, že nárok na náhradu škody je promlčen, když soudy dle jeho názoru vzaly při určení počátku běhu promlčecí doby v úvahu pouze protiprávní úkon (v podobě uzavření darovací smlouvy z roku 2010), resp. okamžik, kdy se o jejím uzavření žalobce dozvěděl, a nezabývaly se posouzením otázky, zda již tímto jednáním mohla žalobci vzniknout škoda. Dle dovolatele ke vzniku škody mohlo dojít teprve v návaznosti na uzavření kupní smlouvy z roku 2017, neboť „teprve tehdy nebylo možné dosáhnout určení vlastnictví žalované k domu č. p. XY a teprve tehdy byl žalobce připraven o možnost domáhat se plnění dohody z roku 2005“.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že počátek subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody se váže k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o odpovědném subjektu a o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích (obě podmínky musí být splněny kumulativně), přičemž pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody se vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoliv jen předpokládaná vědomost poškozeného. K tomu dochází tehdy, zjistí-li poškozený skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku), nýbrž ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. se poškozený dozví o škodě tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj. když nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění. Postačuje tedy, aby poškozenému byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé pro závěr o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy. Pro podání žaloby o náhradu škody postačuje totiž i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, což vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, uveřejněný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, uveřejněné pod C 3730 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4890/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4214/2013). Objektivní promlčecí doba běží od vzniku škody, a to nezávisle na tom, zda a kdy se poškozený o jejím vzniku dozví (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4278/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3205/2021).
V nyní řešené věci soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, uvedl, že žalobce se mohl po žalované domáhat náhrady škody, která mu porušením jejich vzájemné dohody z roku 2005 o užívání prvního podlaží a rekonstrukci prvního podlaží v domě č. p. XY v obci XY, katastrální území XY, v důsledku následného darování nemovitosti vznikla, tento nárok je však promlčen, když žalobce se dozvěděl o převodu vlastnictví předmětné nemovitosti již v roce 2011, tedy již v té době se dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá. Odvolací soud shodně uzavřel, že pokud žalobce uplatnil svůj nárok až v roce 2018, učinil tak po uplynutí promlčecí doby, neboť žalovaná darovala spornou nemovitost svému manželovi v roce 2010 a fakticky se tak zbavila možnosti plnění dohody z roku 2005 a promlčecí doba počala běžet nejpozději v roce 2011, kdy se žalobce o darování dozvěděl. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by se odvolací soud tímto závěrem odchýlil od závěrů výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Lze rovněž dodat, že dovolatel spojuje svá tvrzení o tom, že nárok na náhradu škody promlčen nebyl, s tvrzením o absolutní neplatnosti darovací smlouvy, když neplatným darováním nemohla být dovolateli způsobena škoda. Jak však výše uvedeno, závěr odvolacího soudu, že předmětná darovací smlouva neplatná není, se dovolateli v dovolacím řízení zpochybnit nepodařilo.
Konečně ani dovolatelem namítaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu není způsobilá založit přípustnost dovolání a dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jde o námitku vady řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu