ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2331.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2331/2022-465
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala, ve věci žalobkyně N. Ch. , zastoupené JUDr. Vladimírem Zonkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Vítězná 3334/7, proti žalovaným 1) J. Ch. , 2) K. Ch. , oběma zastoupeným Mgr. Karin Poncza Hadwigerovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Příčná 327/1, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 108 C 77/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2022, č. j. 11 Co 251/2021-407, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajský soud Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 13. 5. 2021, č. j. 108 C 77/2016-358, ve znění usnesení ze dne 5. 8. 2021, č. j. 108 C 77/2016-380, jímž bylo určeno, že nemovité věci, a to pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, katastrální území XY, byly ke dni úmrtí K. Ch., tj. ke dni 20. 9. 2014, ve společném jmění manželů K. Ch.,a N. Ch..
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“ Dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelé se výslovně k přípustnosti dovolání nevyjadřují, avizují však, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně je zde otázka, jež je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a to z dále uvedených důvodů.“ Žádné otázky hmotného práva však neformulují a takové otázky se neotevírají (byť třebas i nepřímo) ani z dovolací argumentace. Odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu, v němž by byla některá hmotněprávní otázka řešena, v dovolání rovněž absentuje. Podle obsahu jsou výhrady dovolatelů výlučně procesní a skutkové povahy.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Má-li být dovolání přípustné proto, že právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva má jít a jaká rozdílná řešení dané právní otázky se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, a ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2206/2015, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách).
V tomto ohledu dovolatelé zákonem stanoveným a judikaturou blíže vysvětleným požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti nedostáli a dovolání je v tomto rozsahu zatíženo vadou, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení v dotčeném rozsahu, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.).
Z odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, uveřejněný pod č. 73/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, a ze související argumentace lze dovodit, že dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že postupoval v rozporu s citovanými judikatorními závěry, jestliže závěry znaleckých posudků bez dalšího převzal, přestože jsou v hrubém rozporu s jinými provedenými důkazy, zejména s výpověďmi svědků a se zjištěním o zdravotním stavu K. Ch. učiněným v řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 4/2014. Správnost odborných závěrů znalců o zdravotním stavu Ch. dovolatelé zpochybňují též prostřednictvím argumentu, že záznamy zdravotních sester infekčního oddělení nemocnice v Havířově, o něž se posudky zejména opírají, nejsou z hlediska odbornosti a objektivity hodnověrné a že znalecké posudky vycházejí též z dokladů, které netvořily součást zdravotní dokumentace Ch. na infekčním oddělení uvedené nemocnice.
V tomto ohledu dovolání požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání vyhovělo, dovolání však přípustné není, neboť nelze přisvědčit dovolatelům, že odvolací soud se při řešení předložené otázky procesního práva – přístupu ke znaleckému posudku jako důkaznímu prostředku – odchýlil od jimi označené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ve zde souzené věci rozhodně nejde o situaci, v níž by soud prvního stupně převzal závěry znaleckého posudku nekriticky, bez dalšího. Na výhrady žalovaných k písemně zpracovanému znaleckému posudku prof. MUDr. Elišky Sovové, Ph.D., MBA, za součinnosti konzultantky z oboru psychiatrie MUDr. Anežky Tichánkové, reagoval adekvátně (procesně korektně) – vyžádal si od znalkyně písemné vyjádření k námitkám žalovaných a důkladně vyslechl její konzultantku z obou psychiatrie, která se s námitkami logickým způsobem vypořádala. Ve svém rozhodnutí akceptoval vysvětlení konzultantky, že k přechodnému stavu zmatenosti a delirantnímu stavu Ch. došlo v době jeho hospitalizace na infekčním oddělení nemocnice v Havířově a že ani skutečnost (popisovaná svědky), že po propuštění z nemocnice byl Ch. schopen hrát pexeso, učil se znovu psát a domluvili se s ním jeho rodinní příslušníci, na tomto závěru nic nemění, neboť z hospitalizace na infekčním oddělení byl Ch. propuštěn ve stavu, kdy byl zaléčen, došlo k úpravě jeho metabolizmu a k jeho zavodnění a byl mu medikován lék, který je indikován pro zvládání delirantních stavů. Proto je možné, že rodinní příslušníci, kteří jej znali, byli schopni se s ním dorozumět, navíc byl v klidném domácím prostředí a jeho delirantní stav odezněl.
Vedle toho soud prvního stupně vyhověl návrhu žalovaných a nařídil provedení revizního znaleckého posudku, dokonce vědeckým ústavem. Ten se ztotožnil se závěry přezkoumávaného znaleckého posudku a vyjádřil se tak, že podle zdravotnické dokumentace byl Ch. v den uzavření smlouvy a ve dnech předcházejících ve vážném zdravotním stavu, byla přítomna fluktující porucha vědomí, dezorientace, poruchy chování. Prostřednictvím výslechu zástupce znaleckého ústavu si soud prvního stupně opatřil mimo jiné vysvětlení k tomu, jak vyslechnutí svědci popisovali stav Ch. před jeho hospitalizací na infekčním oddělení nemocnice v Havířově a po jeho propuštění, totiž že rozhodující je jeho stav v posuzovaný den a ve dnech předcházejících, jak je popisován ve zdravotnické dokumentaci zdravotním personálem. Zdravotníci jsou profesionály, kteří jsou schopni rozeznat, zda je pacient pouze svéhlavý, či zda je skutečně dezorientován. Z hlediska znaleckého se jedná o autentický popis zdravotnického personálu, který byl v nemocnici přítomen například i v průběhu noci, kdy tam svědci, jako například příbuzní posuzovaného, rozhodně být nemohli. Přestože zmatenost je popisována zejména v sesterské dokumentaci, znalecký ústav neměl důvod se domnívat, že všechny sestry, které posuzovaného ošetřovaly, se mýlí, a v lékařské dokumentaci nebyl zaznamenán žádný rozpor mezi lékařskou a sesterskou částí.
Soud prvního stupně si tedy zjednal podklad pro rozptýlení pochybností o věrohodnosti sesterské dokumentace, stejně jako pro posouzení, že výpovědi svědků ve skutečnosti v rozporu se závěry znaleckých posudků nejsou. V kolizi s nimi nejsou ani zprávy, které se podávají ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 10 C 4/2014, neboť se vztahují ke zdravotnímu stavu Ch. ke dni 30. 7. 2014, kdy byl propuštěn z hospitalizace v nemocnici v Třinci, popřípadě ke dni 6. 8. 2014, kdy bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání, tedy nikoliv v době, kdy byl podle závěrů znaleckého zkoumání Ch. v delirantním stavu.
Námitky, že zpráva MUDr. Ostrochovské ze dne 26. 8. 2014 a zpráva fyzioterapeutky Evy Derychové, DiS, ze dne 27. 8. 2014, které byly použity znaleckým ústavem, nejsou součástí zdravotní dokumentace K. Ch. na infekčním oddělení nemocnice v Havířově, nejsou samy o sobě způsobilé zpochybnit relevantně závěry revizního znaleckého posudku, není-li současně zpochybněna pravost těchto zpráv či správnost jejich obsahu, popřípadě správnost jejich interpretace a využití znaleckým ústavem. Při absenci konkrétní argumentace se tyto námitky jeví jen jako účelové. K významu údaje, že Ch. v průběhu hospitalizace telefonoval domů, podal zástupce znaleckého ústavu vysvětlení při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 1. 12. 2020.
Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že výtky žalovaných o nekritickém převzetí odborných závěrů znalců soudem prvního stupně nejsou opodstatněné, neřešil otázku procesního práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu.
K argumentaci, jejímž prostřednictvím dovolatelé prosazují názor, že „tvrzené delirantní stavy mohou být pouhou spekulací“, Nejvyšší soud nad rámec uvedeného připomíná, že podle judikatury Ústavního soudu (srov. zejména nález ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, uveřejněný pod č. 74/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a Nejvyššího soudu (srov. rozsudky ze dne 15. 7. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3601/2021, ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020, a usnesení ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2280/2021, a ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3600/2022) platí, že důkazní standard (míra důkazu), který platí pro prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat, představuje vysoká míra pravděpodobnosti. Pro učinění závěru o dosažení této vysoké míry pravděpodobnosti jsou přitom soudy rozhodující o aplikaci §581 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, povinny pečlivě posoudit všechny v tomto ohledu relevantní okolnosti a důkazy. Ke skutkovému zjištění, že zemřelý K. Ch. byl v době uzavření inkriminované kupní smlouvy o převodu pozemků stižen duševní poruchou, která jej činila neschopným právně jednat, dospěly soudy nižších stupňů způsobem, který je s důkazním standardem vyžadovaným judikaturou v souladu.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dílem jako vadné, dílem jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 8. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu