ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2385.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2385/2023-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce F. S. , zastoupeného Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova 946, proti žalovanému Asociace českých filmových klubů, z. s. , se sídlem v Uherském Hradišti, Stonky 860, identifikační číslo osoby 61387550, zastoupenému Mgr. Jiřím Hölblingem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké nám. 24, o splnění informační povinnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 69/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2023, č. j. 4 Co 71/2022-62, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právní zástupkyně žalobce.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 9. 2022, č. j. 23 C 69/2021-35, uložil žalovanému povinnost sdělit žalobci písemně informace ohledně divadelního představení hry XY, které se konalo dne XY ve XY, a to konkrétně sdělit, kolik diváků se účastnilo představení, kolik bylo platících diváků, kteří si koupili vstupenku, jaká byla celková tržba za prodané vstupenky, kolik bylo diváků, kteří se účastnili na základě akreditace, a jaká byla cena jedné akreditace (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci dovoláním napadeným rozsudkem ze dne 9. 3. 2023, č. j. 4 Co 71/2022-62, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, tj. ve výroku I, potvrdil (výrok první), ve výroku II jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení (výrok druhý) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok třetí).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Uvedl, že v předmětné věci žalobce uplatnil nárok na splnění informační povinnosti žalovaného podle ustanovení §40 odst. 1 písm. c) zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), sdělením shora uvedených informací ohledně divadelní hry XY s tím, že je dědicem majetkových autorských práv po jednom ze spoluautorů, L. S., a že uvedené představení proběhlo bez udělení licence ze strany žalobce. V souladu s rozhodnutím soudu prvního stupně dospěl i odvolací soud k závěru, že žalovaný měl uzavřenou smlouvu o zajištění divadelního představení divadelní hry XY s Divadelní agenturou ECHO, která však žalobce, jenž je dědicem majetkových autorských práv k této divadelní hře v rozsahu jedné osminy, nezastupuje.
Odvolací soud uvedl, že žalovaný se nemůže dovolávat toho, že by byl v dobré víře, pokud jde o udělení licence od žalobce, neboť ze zmiňované smlouvy vyplývá, že žalobce jejím účastníkem nebyl, přitom ale ze smlouvy muselo být žalovanému zřejmé, že žalobce měl obdržet podíl z tržeb představení. Žalovaný neprokázal, že by Divadelní agentura ECHO zastupovala L. S., jehož je žalobce dědicem, a jeho jménem udělovala svolení s užitím autorských děl, a i pokud by tomu tak bylo, pak by tato příkazní smlouva smrtí L. S. zanikla. Odvolací soud uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že předmětné představení proběhlo, aniž by žalovaný disponoval svolením žalobce s užitím autorského díla. Žalobci proto vzniklo právo na sdělení údajů podle ustanovení §40 odst. 1 písm. c) autorského zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, výslovně v celém jeho rozsahu, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť dle něj napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně se jedná o otázku, zda licence udělená za života zůstavitele, zůstává v platnosti i po jeho smrti, tj. poté, co do jeho autorských práv vstoupí dědic (dědicové).
Žalovaný uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., kdy podle něj soudy zastávají nesprávný právní názor, že autorská práva přecházejí na dědice nikoliv tak, že ten do nich vstoupí v podobě, v jaké je zůstavitel opustil, ale že je tito dědicové nabývají v podstatě originárním způsobem. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaného vyjádřil v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelem předestřená otázka, zda licence udělená za života zůstavitele zůstává v platnosti i po jeho smrti, tj. poté, co do jeho majetkových autorských práv vstoupí dědic (dědicové), přípustnost dovolání nezakládá, neboť na takto dovolatelem formulované otázce napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, když odvolací soud takto vymezenou otázku ve svém rozhodnutí neřešil (řešit nemusel). Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017).
V projednávané věci založil odvolací soud své rozhodnutí na zjištění, že Divadelní agentura ECHO žalobce nezastupuje (takové zastupování z předložené smlouvy o zajištění divadelního představení předmětné divadelní hry uzavřené mezi žalovaným a divadelní agenturou ani nevyplývá) a nemohlo tak tímto způsobem dojít ze strany žalobce k poskytnutí licence žalovanému. Uvedl, že v řízení nebylo ani zjištěno, že by tato divadelní agentura v minulosti zastupovala L. S. jako spoluautora předmětné divadelní hry, jehož je žalobce dědicem, a jeho jménem udělovala svolení s užitím autorských děl. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že oprávnění žalobce na sdělení informací podle ustanovení §40 odst. 1 písm. c) autorského zákona vzniklo na základě toho, že předmětné představení divadelní hry proběhlo bez svolení žalobce.
Podle výsledků dokazování učinil odvolací soud závěr, že žalobce je jeden z dědiců majetkových autorských práv po spoluautorovi předmětné hry a že z provedeného dokazování nevyplývá, že by žalobce udělil žalovanému svolení s uvedením předmětné divadelní hry. Správnost skutkových zjištění soudů přitom přezkumu dovolacího soudu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.).
Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 11. 2023
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu