ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2427.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2427/2023-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobce P. V. , zastoupeného Mgr. Kryštofem Jankem, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalované R. V. , zastoupené Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 147/12, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 142/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2023, č. j. 54 Co 25/2023-70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 9. 9. 2022, č. j. 22 C 142/2021-39, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem nemovitosti v rozsudku specifikované, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 22 951,28 Kč (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 11 722,48 Kč (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti jeho výroku I, podal žalobce včasné dovolání. Namítl nesprávné právní posouzení věci, a co do přípustnosti dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která „ve své úplnosti“ nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, a dále na vyřešení dílčích otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud „zčásti“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhl změnit napadené rozhodnutí tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem nemovitosti, případně navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jej jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce měl především za to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018 (jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ), tím, že otázku posouzení „nevděku“ a jeho míry potřebné pro platné odstoupení od darovací smlouvy nehodnotil komplexně, tedy neposuzoval všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného i dárce, jak z objektivního hlediska, tak ve vztahu k subjektivnímu vnímání žalobce. Podle něj navíc specifická otázka, zda je důvodem pro platné odstoupení od darovací smlouvy okolnost, že obdarovaný „pohrdne předmětem daru a žádá namísto něj finanční prostředky“, v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena.
Nejvyšší soud však pro řešení těchto otázek neshledal dovolání přípustným.
Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že podle §2072 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Z uvedeného ustanovení lze dovodit, že odstupuje-li dárce od darovací smlouvy pro nevděk, musí konkretizovat, v čem shledává chování obdarovaného nevděčným, resp. musí artikulovat, jak a čím mu obdarovaný „ublížil“, aby bylo možno posoudit, zda šlo o zjevné porušení dobrých mravů. Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým (srov. žalobcem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2716/2021, a ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2718/2019).
Oproti přesvědčení dovolatele se odvolací soud v posuzované věci od výše uvedených závěrů při aplikaci §2072 o. z. neodchýlil, neboť se důsledně zabýval všemi pro věc rozhodnými okolnostmi, neopomenul vzájemný vztah účastníků řízení a zjišťoval, jaké poměry mezi nimi panovaly v rozhodné době. Akcentoval přitom skutečnost, že na rozvratu manželství (které bylo rozvedeno), se výrazně podílel žalobce, příčiny rozvratu manželství byly především na jeho straně (žalobce nesdílel tradiční představy o manželství, o jeho zachování neusiloval, měl za to, že bylo chybou, že se ženil), a proto nelze učinit závěr, že snaha žalované o vypořádání spoluvlastnictví nemovitosti byla za daných okolností objektivně způsobilá žalobci zjevně ublížit. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce sice toto jednání žalované jako projev hrubého nevděku mohl vnímat, nicméně z objektivního hlediska v něm zjevné porušení dobrých mravů nelze spatřovat. Odvolací soud přitom vycházel i ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které považoval za relevantní podklad pro právní posouzení věci, z nichž mimo jiné vyplývalo, že žalobce daroval žalované spoluvlastnický podíl o velikosti ½ na nemovitosti (v níž v té době účastnici společně žili) za trvání jejich manželství a šlo o darování bez výhrad a že důvodem, pro který žalovaná později nechtěla setrvat ve spoluvlastnickém vztahu se žalobcem a vyzvala ho k vypořádání spoluvlastnictví ve formě odkoupení spoluvlastnického podílu žalované či prodeje věci a rozdělení výtěžku, byla nemožnost společného užívání věci, či jejího rozdělení.
K otázce podle žalobce dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu lze uvést, že takovou otázku, jak byla žalobcem formulována, odvolací soud neřešil, neboť nevycházel ze skutkového zjištění, že by žalovaná „pohrdla předmětem daru“, tj. že by důvodem, pro který požadovala vypořádání podílového spoluvlastnictví, bylo „pohrdání darem“ (jak bylo uvedeno výše, soud prvního stupně, z jehož skutkových závěrů odvolací soud vycházel, zjistil, že žalovaná žádala o vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti z důvodu nemožnosti společného užívání věci). Žalobce tak prostřednictvím uvedené otázky fakticky nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž správnost skutkového závěru, na němž odvolací soud své právní posouzení založil. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. přitom nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Pro úplnost lze dodat, že v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod číslem 101/2016 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví a každý ze spoluvlastníků tudíž může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. V rozsudku ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3370/2017 (v němž byla posuzována věc skutkově obdobná nyní řešené věci), pak Nejvyšší soud s odkazem na výše citovaný rozsudek doplnil, že jelikož v samotném podání návrhu na zrušení spoluvlastnictví nemůže být spatřován nevděk, protože – jak uvádí zákon – nikdo nemůže být zásadně nucen setrvávat ve spoluvlastnictví, nemůže být – logicky vzato – shledán nevděk v tom, kdy je takový návrh podán. Platí sice, že spoluvlastník nesmí žádat o zrušení spoluvlastnictví v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků, avšak ani v případě, že by tyto okolnosti byly naplněny, nešlo by o zákonné důvody pro odvolání daru pro nevděk, neboť takové jednání spoluvlastníka může najít svůj odraz pouze v samotném řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví, tj. uplatnění nároku na zrušení spoluvlastnictví v rozporu s pravidlem zakotveným v §1140 odst. 2 o. z. lze sankcionovat pouze zamítnutím žaloby o zrušení spoluvlastnictví. Pokud odvolací soud v nyní řešené věci uzavřel, že ve (samotném) využití subjektivního práva žalované (podání návrhu na vypořádání spoluvlastnictví) nelze spatřovat porušení dobrých mravů, tím spíše natolik kvalifikované, aby naplňovalo zákonný požadavek jejich zjevného porušení a mohlo by dojít k odvolání daru pro nevděk, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil.
Žalobce v této souvislosti v dovolání namítal odklon od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3608/2016, či nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20 (jež je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz ), s tím, že využití práva žalované mělo být v okolnostech konkrétní věci shledáno jako rozporné s dobrými mravy. Ani tato jeho námitka však není způsobilá založit přípustnost dovolání. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že v jednotlivém případě je třeba závěr o rozporu určitého jednání s dobrými mravy učinit na základě konkrétních zjištění, z nichž uváděný rozpor plyne (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 337/2006). Odepření práva pro rozpor jeho výkonu s dobrými mravy ve smyslu §2 odst. 3 o. z., respektive pro zneužití práva ve smyslu §8 o. z., je vždy nutně spojeno s konkrétními skutkovými zjištěními a dovolacímu soudu do naznačených závěrů nalézacích soudů přísluší zasahovat toliko výjimečně ve zvlášť odůvodněných případech jejich zjevné nepřiměřenosti [k tomu podrobněji v režimu předchozí právní úpravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, jakož i v něm jmenovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, usnesení Nevyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011, jež jsou aplikovatelná i v poměrech aktuálního občanského zákoníku (ve vztahu k §2 odst. 3 o. z. a §8 o. z.) – srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1722/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2511/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2295/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1311/2019, nebo shora již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1592/2021]. Pokud žalobce v poměrech nyní řešené věci na základě subjektivního i objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu uzavřel, že ve výkonu práva žalované (vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem) nelze spatřovat rozpor s dobrými mravy, tento jeho závěr neshledává dovolací soud zjevně nepřiměřeným.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně i v té části výroku I, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výroku o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 8. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu