ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2434.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2434/2022-377
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ŽIVO, spol. s r.o. , se sídlem v Kosmonosech, Debřská 2, identifikační číslo osoby 47539984, zastoupené Mgr. Taťánou Malmstedt Kolářovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Bělehradská 1191/9, proti žalovaným 1) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, a 2) D+D Park Kosmonosy a.s. , se sídlem ve Vrchlabí, Lánovská 1690, identifikační číslo osoby 27439488, zastoupené JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 1343/2, o určení neplatnosti převodu nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 94/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, č. j. 21 Co 53/2022-345, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 8. 10. 2021, č. j. 9 C 94/2021-292, zamítl žalobu žalobkyně na určení neplatnosti převodu nemovitosti (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalované 1) ve výši 5 199,76 Kč (výrok II) a žalované 2) ve výši 23 533,75 Kč (výrok III).
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalobkyni povinnost nahradit náklady odvolacího řízení žalované 1) ve výši 600 Kč (druhý výrok) a žalované 2) ve výši 4 081 Kč (třetí výrok).
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v rozsahu všech jeho výroků, napadla žalobkyně včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, přičemž některé z nich nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, při řešení některých se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně by dovolacím soudem vyřešené otázky měly být posouzeny jinak. Namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhla zrušení napadeného rozhodnutí (případně i rozhodnutí soudu prvního stupně) a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, popřípadě jako nedůvodné zamítnout. Žalovaná 2) ve svém vyjádření navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 nezakládá námitka žalobkyně, že se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, či ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ), v závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu je jednotná v závěru, podle něhož má-li právní otázka (neplatnosti smlouvy), o níž má být rozhodnuto, povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2074/2008). Tedy je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5054/2015, či ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2978/2019). Odvolací soud proto postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy, neboť žaloba na určení nemá místo tam, kde lze žalovat na plnění, případně lze žalovat na jiné určení.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013,).
Předložila-li žalobkyně k dovolacímu přezkumu jako judikaturně neřešenou otázku, „zda je dán naléhavý právní zájem žalobce na rozhodnutí o určení neplatnosti převodní smlouvy a vlastnického práva převodce k převáděným věcem i za situace, kdy by případný nový převod na jakoukoliv osobu za nové právní úpravy byl spojen se zohledněním práv žalobce (zde vlastnické právo k melioracím a předkupní právo)“, pak na řešení takové otázky napadené rozhodnutí nezáviselo.
Předně je namístě uvést, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí nezabýval žalobou na určení vlastnického práva žalované 1) k předmětným nemovitostem, neboť žalobu, shodně se soudem prvního stupně, posoudil podle obsahu pouze jako žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými, o níž také rozhodoval, a nikoli též jako žalobu na určení vlastnického práva, přičemž tento jeho závěr nebyl žalobkyní v dovolání relevantně zpochybněn (ve vztahu k jeho zpochybnění žalobkyně v dovolání nevymezila žádnou právní otázku ani žádný z předpokladů přípustnosti dovolání). Žalobkyně se tedy mýlila, pokud v dovolání uvedla, „že nalézací soudy zamítly …pravděpodobně také žalobu na určení vlastnického práva žalovaného 1 k nemovitostem.“ Odvolací soud proto neřešil (neměl důvod řešit) otázku existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení vlastnického práva žalované 1) jako „převodce k převáděným věcem“. Ve vztahu k existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými pak odvolací soud nevycházel z předpokladu, na kterém žalobkyně staví formulaci předkládané právní otázky, tj. že by nový převod za nové právní úpravy byl spojen se zohledněním práv žalobkyně, neboť závěr o neexistenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti kupní smlouvy založil na tom, že žaloba na určení nemá místo tam, kde lze žalovat na plnění, případně lze žalovat na jiné určení, jak bylo uvedeno již výše. Žalobkyní formulovanou otázku tudíž neřešil (neměl důvod řešit) a pro její řešení není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že měla-li snad žalobkyně za to (jak se podává z bodu 1 dovolání), že předmětem řízení byl též její požadavek na určení vlastnického práva žalované 1) ke konkrétním nemovitostem (o kterém nebylo soudem prvního stupně ani odvolacím soudem rozhodováno), pak postup soudu a účastníků řízení pro případ, že soud ve výroku rozsudku, kterým se řízení končí, nerozhodl o celém předmětu řízení, je upraven v §166 o. s. ř., podle něhož nerozhodl-li soud o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Dovoláním lze napadnout toliko pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.), neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu být nemůže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010).
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, „zda může být posílení práv navrhovatele na určení neplatnosti, které zakládá naléhavý právní zájem na určovací žalobě, dáno i nutným zohledněním práv doposud porušovaných v době rozhodování žaloby o určení neplatnosti, a to zejména při řešení následků neplatné původní smlouvy“, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu také nezáviselo. Odvolací soud se vzhledem k výše uvedeným důvodům, pro které (v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu) neshledal existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanou 1) a žalovanou 2) nezabýval (neměl důvod zabývat) samotnou tvrzenou neplatností kupní smlouvy, či následky případné neplatnosti této smlouvy, které žalobkyně předpokládá při formulaci uvedené právní otázky. Uzavřel, že z důvodu zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu je vyloučeno, aby soud přezkoumal žalobu po stránce věcné, tedy aby se zabýval i namítanou neplatností kupní smlouvy.
Otázky, „zda je dán naléhavý právní zájem navrhovatele na určení neplatnosti převodní smlouvy, když v době rozhodování o určení neplatnosti zde existuje předkupní právo k převáděné nemovitosti navrhovatele a dále jeho nárok na bezúplatný převod pozemku do vlastnictví žalobce“, a „zda je dán naléhavý právní zájem navrhovatele na určení neplatnosti převodní smlouvy, když v době rozhodování o určení neplatnosti zde existuje předkupní právo k převáděné nemovitosti navrhovatele a dále jeho nárok na bezúplatný převod pozemku do vlastnictví žalobce, které zde v době uzavření smlouvy právní úprava navrhovateli nepřiznávala“, nemohou založit přípustnost dovolání, neboť ani takové otázky odvolací soud neřešil. Žalobkyně při jejich formulaci vychází z předpokladu, že v době rozhodování odvolacího soudu o určení neplatnosti existovalo její předkupní právo k převáděným nemovitostem. Odvolací soud však neučinil závěr o existenci předkupního práva žalobkyně k předmětné nemovitosti, ani o jejím nároku na bezúplatný převod pozemku do vlastnictví. Z tohoto důvodu neměl důvod se výše formulovanými otázkami zabývat a jeho rozhodnutí tudíž ani na řešení těchto otázek nezáviselo.
Žalobkyně předložila k dovolacímu přezkumu jako otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou také otázku, „zda měl právní předchůdce žalovaného 1 při rozhodování o prodeji majetku, který byl následně převeden dle napadené smlouvy, při tomto rozhodování zejména při posouzení podmínek pro převod dle §17 zákona č. 229/1991 Sb. postavení orgánu veřejné moci, a tedy je dána v této souvislosti odpovědnost orgánu státní správy za nesprávný úřední postup.“ Oproti přesvědčení žalobkyně nejde o otázku dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že stát podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), neodpovídá za činnost takového subjektu, který nevystupuje ve vrchnostenském postavení, nýbrž do právních vztahů vstupuje jako rovný s účastníky ostatními, tedy jako subjekt občanskoprávních vztahů. Za škodu způsobenou porušením právní povinnosti vyplývající z těchto vztahů proto subjekty odpovídají podle obecných občanskoprávních předpisů o náhradě škody. Výkonem veřejné moci není nakládání se státním majetkem, a to ani v případě, že při něm dojde k porušení stanovených pravidel (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2274/2003, uveřejněný pod č. 73/2006 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 214/2006, uveřejněný pod č. 83/2008 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2222/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1741/2012). Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. by nebyly v případě postupu Pozemkového fondu České republiky [právního předchůdce žalované 1)] při uzavírání kupní smlouvy se žalovanou 2) splněny podmínky, neboť Pozemkový fond České republiky v tomto případě neuplatňoval státní moc a nevystupoval ve vrchnostenském postavení, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil.
Žalobkyně spatřovala přípustnost dovolání také v tom, že se odvolací soud při řešení otázky „výkladu vlastnického práva žalobce (tj. zda žalobce může být vlastníkem melioračního zařízení)“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně že se jedná o situaci, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř, neboť ani na jejím řešení napadené rozhodnutí odvolacího soud nezáviselo. Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí považoval za vhodné připomenout judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, která se týkala posouzení otázky, zda lze meliorační zařízení umístěné pod povrchem pozemku (příp. obecně jinou stavbu) považovat za stavbu ve smyslu §120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), či za součást pozemku podle §120 odst. 1 obč. zák., poté však konstatoval, že žalobkyně se nedomáhala určení, že je vlastníkem předmětných melioračních zařízení, a že zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné. Zamítnutí žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy přitom odůvodnil tím, že taková žaloba na určení nemá místo tam, kde lze žalovat na plnění, případně lze žalovat na jiné určení, jak bylo ostatně zmíněno již výše.
Pro úplnost lze dodat, že pokud ve vztahu k otázce vlastnictví k melioračnímu zařízení spatřovala žalobkyně předpoklad přípustnosti dovolání (též) v odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 9 As 179/2012, patrně přehlédla, že judikatura Nejvyššího správního soudu nepředstavuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž by se mohl odvolací soud odchýlit ve smyslu §237 o. s. ř. (dovolacím soudem je podle §10a o. s. ř. Nejvyšší soud). Nadto žalovanou citovaná část rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 9 As 179/2012, je pouhou rekapitulací právních závěrů zrušovaného rozhodnutí Krajského soudu v Praze a nepředstavuje právní závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků, tedy i v té části prvního výroku, ve druhém a ve třetím výroku, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se žalovaná 1) i žalovaná 2) domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 8. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu