ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2461.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2461/2023-656
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce Společenství vlastníků Žitomírská 39, Praha 10 , se sídlem v Praze 10, Vršovice, Žitomírská 693/39, identifikační číslo osoby 04561023, zastoupeného JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 6, Stavitelská 1099/6, proti žalované DOMINIK, s.r.o. , se sídlem v Mnichovicích u Prahy, Masarykovo nám. 61, identifikační číslo osoby 62586190, zastoupené JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem v Praze 6, Hládkov 701/4, o zaplacení částky 963 799 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 19 C 248/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2023, č. j. 21 Co 98/2021, 21 Co 99/2021-543, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 100,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Právní předchůdce žalobce se podanou žalobou domáhal na žalované zaplacení částky 963 799 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. V řízení tvrdil, že uvedenou částku zaplatil žalované jako zálohu na cenu díla spočívajícího v dodání a výměně výtahu v nemovitosti právního předchůdce žalobce (v domě č. p. 693, k. ú. Vršovice, obec Praha) podle smlouvy o dílo uzavřené mezi ním a žalovanou dne 21. 7. 2014. Žalovaná podle žalobce provedla dílo vadně, neboť dodala právnímu předchůdci žalobce výtah neodpovídající sjednaným požadavkům, a ten proto od předmětné smlouvy o dílo odstoupil. Žalovaná na svou obranu vznesla námitku započtení, jíž proti žalobou uplatňované pohledávce započetla svou pohledávku na zaplacení částky 1 475 848,48 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení žalobce, jež mělo vzniknout dodáním výtahu a provedením souvisejících prací.
Okresní soud Praha-východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 12. 2020, č. j. 19 C 248/2015-285, ve znění usnesení ze dne 18. 3. 2021, č. j. 19 C 248/2015-333, uložil žalované zaplatit žalobci částku 860 069 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu zaplacení částky 103 730 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky řízení (výrok III) a o náhradě nákladů státu (výroky IV a V).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků (svým v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 14. 7. 2021, č. j. 21 Co 98/2021, 21 Co 99/2021-369, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I), ve výroku II změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci částku 103 730 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (výrok III) a vůči státu (výrok IV).
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, č. j. 23 Cdo 2925/2021-448, zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 14. 7. 2021, č. j. 21 Co 98/2021, 21 Co 99/2021-369, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I napadeného rozhodnutí), ve výroku II změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci částku 103 730 Kč s příslušenstvím (výrok II napadeného rozhodnutí), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (výrok III napadeného rozhodnutí) a o nákladech řízení státu (výrok IV napadeného rozhodnutí).
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobce v podaném vyjádření k dovolání odmítnul dovolací argumentaci žalované, označil její dovolání za nepřípustné a navrhl Nejvyššímu soudu, aby je odmítnul, případně aby je zamítnul.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou (§241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná v dovolání nejprve zpochybňuje způsob, jakým odvolací soud posoudil její námitku, kterou započetla oproti předmětnému nároku žalobce svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jestliže dospěl k závěru, že na straně žalobce vzniklo bezdůvodné obohacení toliko ve výši 103 730 Kč. Podle žalované se odvolací soud odchýlil od závěrů ustáleného rozhodování dovolacího soudu (představovaného např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015, a judikaturou tam citovanou), neboť nezohlednil, že zjištěné vady jejího plnění, jehož hodnota pro žalobce podle názoru odvolacího soudu nepředstavovala bezdůvodné obohacení, bylo možné jednoduše odstranit a provoz výtahu by nijak neodporoval právním předpisům.
Dovolatelka patrně přehlíží, že otázku výše bezdůvodného obohacení na straně žalobce nebyl odvolací soud oprávněn posoudit samostatně, jelikož v době jeho rozhodování již byla pravomocně vyřešena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, č. j. 58 Co 247/2021-948. Ten v souběžně vedeném řízení uzavřel, že z žalovanou poskytnutého plnění byly pro právního předchůdce žalobce využitelné (a představovaly tak jeho skutečný majetkový prospěch) pouze demontáž původního výtahu, likvidace takto vzniklého odpadu a nátěr původního zábradlí, to vše v celkové hodnotě 103 730 Kč. Uvedeným řešením dané otázky přitom byl odvolací soud byl v projednávané věci podle §159a odst. 3 o. s. ř. vázán (jak ostatně Nejvyšší soud uvedl již v předchozím rozsudku v této věci – srov. bod 36 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2925/2021-448), přičemž předmětná pohledávka žalované v době rozhodování odvolacího soudu již byla uspokojena započtením ze strany žalobce (srov. bod 34 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Uvedená námitka tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3597/2019, ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 192/2020, či ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3789/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. IV. ÚS 66/22).
Z téhož důvodu pak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky žalované, podle nichž v projednané věci zůstávají „stále pravomocně nezodpovězeny“ otázky, „zda je možné u určení výše bezdůvodného obohacení přihlížet k událostem, které nastaly po odstoupení od smlouvy“, „zda je v případě poskytnutí plnění, jehož podstatnou částí jsou stavební práce a zhotovení díla na míru konkrétním podmínkám, možné považovat vrácení demontovaných movitých věcí včetně věcí zhotovených ‚na míru‘ a železného šrotu vzniklého z použitého materiálu za úplné vrácení vzniklého bezdůvodného obohacení“, „pokud výsledek plnění z bezdůvodného obohacení nesplňuje technické normy, lze bez dalšího uzavřít, že bezdůvodné obohacení má nulovou hodnotu“ a „pokud výsledek plnění z bezdůvodného obohacení nesplňuje smluvní požadavky, které ale nejsou obecně závaznými technickými normami, lze bez dalšího uzavřít, že bezdůvodné obohacení má nulovou hodnotu“. Rovněž těmito otázkami totiž žalovaná zpochybňuje způsob, jakým odvolací soud posoudil její pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, aniž by zohlednila, že o výši bezdůvodného obohacení právního předchůdce žalobce již pravomocně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2021, č. j. 58 Co 247/2021-948, přičemž odvolací soud byl tímto rozhodnutím v projednávané věci vázán.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že uvedené otázky nelze považovat ani za „pravomocně nezodpovězené“, neboť žalovaná (v tamním řízení v postavení žalobkyně) tytéž námitky totiž vznesla již v dovolání proti výše označenému rozsudku Městského soudu v Praze. Nejvyšší soud je následně vypořádal usnesením ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 202/2022, jímž její dovolání (spolu s dovoláním právního předchůdce žalobce) odmítl a na jehož odůvodnění tak lze v zájmu stručnosti odkázat.
Žalovaná dále namítá, že odvolací soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti právního zástupce žalované, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. Danou námitkou dovolatelka ve skutečnosti uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 větu druhou o. s. ř., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2019, sen. zn. 29 NSČR 181/2018); k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost a pro její posouzení proto není podle §237 o. s. ř. dovolání přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013). K této vadě, jakož i k jiným vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, může dovolací soud přihlédnout toliko v případě, že je dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není.
Konečně vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí, namítá tím vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, ke které dovolací soud rovněž přihlédne jen, je-li dovolání přípustné, což však, jak již dovolací soud uvedl shora, v projednávané věci není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).
Nejvyšší soud navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, nebo ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 214/2020), což v případě žalované nebyly.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti výrokům I a II rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Žalovaná spolu s dovoláním podala rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem dovolatelky nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. 9. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu