ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2573.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2573/2022-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobců a) F. H. , a b) R. H. , obou zastoupených Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7, proti žalované Tulipa Třebešín s.r.o. , se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49, identifikační číslo osoby 25709526, zastoupené JUDr. Janou Vyšanskou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 10, Korunní 810/104, o zaplacení 57 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 563/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2022, č. j. 55 Co 392/2021-57, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 501 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 3. 6. 2021, č. j. 10 C 563/2020-39, kterým Obvodní soud pro Prahu 7 zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobcům částku 57 500 Kč s příslušenstvím a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 18 004,80 Kč (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobců společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 9 002,40 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) napadli žalobci včasným dovoláním (v rámci společného podání), v němž namítli nesprávné právní posouzení věci, a co do přípustnosti dovolání uvedli, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, případně které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. Navrhli zrušení napadeného rozhodnutí, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrácení věci příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně je zamítnout jako nedůvodné.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobci spatřovali odklon od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (konkrétně od rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněného pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč., rozsudku ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněného pod č. 37/2021 Sb. rozh. obč., či rozsudků ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2154/2021, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019, ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018, ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020, ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4533/2016, (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ) při řešení otázky výkladu právního jednání. Namítali, že odvolací soud z textu e-mailu žalované ze dne 15. 11. 2018, kterým byl žalobcům „zaslán v příloze text smlouvy o budoucí kupní smlouvě ke kontrole“, nemohl dovodit, že úmyslem žalované bylo něco jiného než „kontrola textu“. Měli za to, že úmyslem žalované nebylo tímto e-mailem vyzvat žalobce k uzavření smlouvy, a že v případě, že žalovaný takto neučinil žalobcům v souladu se zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nabídku k uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě, nemohli se žalobci dostat do prodlení se splněním své smluvní povinnosti a nedopadala na ně ani sjednaná sankce v podobě smluvní pokuty podle čl. III odst. 2 rezervační smlouvy. Byli též přesvědčeni, že v rozporu s judikovanými pravidly výkladu vůle je i závěr odvolacího soudu, že ačkoli podle obsahu rezervační smlouvy měla být smlouva (smlouva o budoucí kupní smlouvě) v budoucnu uzavřena – podepsána oběma stranami, došlo již e-mailem žalobců z 23. 12. 2018 k porušení povinnosti „uzavřít budoucí smlouvu“.
Tato otázka přípustnost dovolání nemůže založit, neboť odvolací soud se od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud se ztotožnil se závěry, podle kterých soud prvního stupně z obsahu zmíněného e-mailu dovodil, že jím žalovaná zaslala žalobcům konkrétní text smlouvy podle čl. II bod 2 rezervační smlouvy o budoucí kupní smlouvě, tj. že žalovaná tímto mailem plnila svou smluvní povinnost sjednanou v uvedeném článku rezervační smlouvy (jinak řečeno její úmysl směřoval k plnění smluvní povinnosti). Odvolací soud přitom neučinil závěr, že by úmyslem žalované při zaslání tohoto e-mailu bylo vyzvat žalobce k uzavření budoucí smlouvy ve smyslu §1785 o. z. Odvolací soud totiž (stejně jako soud prvního stupně) vycházel ze zjištění, že ve smlouvě o rezervaci se žalovaná zavázala rezervovat žalobcům (jako zájemcům o uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě na budoucí koupi nemovitosti tam uvedené) předmět smlouvy. Žalobci se zavázali uhradit do 5 pracovních dnů od podpisu rezervační smlouvy rezervační poplatek ve výši 57 500 Kč. V čl. II bod 2 rezervační smlouvy byla sjednána povinnost žalované zaslat do 60 dnů po uzavření rezervační smlouvy žalobcům konkrétní text smlouvy o budoucí kupní smlouvě, který bylo možno zaslat i elektronickou poštou. Žalobci se zavázali uzavřít se žalovanou smlouvu o budoucí smlouvě kupní do 30 dnů ode dne, kdy od žalované obdrží konkrétní text smlouvy o budoucí kupní smlouvě. Současně odvolací soud vycházel ze zjištění, že v dalších částech rezervační smlouvy se hovořilo o tom, že k uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě dojde až podpisem jejího písemného vyhotovení. Právě porušení povinnosti žalobců uzavřít smlouvu o budoucí kupní smlouvě v uvedené lhůtě bylo podle zjištění soudu prvního stupně (z něj odvolací soud vycházel) sankcionováno v čl. III rezervační smlouvy smluvní pokutou ve výši zaplaceného rezervačního poplatku (v případě, že by v daném termínu byla uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě, považoval se zaplacený rezervační poplatek za uhrazenou zálohu na úhradu kupní ceny). Ve smlouvě nebylo uvedeno, že by žalovaná či kterákoliv ze stran byla povinna zaslat druhé straně výzvu k uzavření smlouvy, tedy že by splnění smluvní povinnosti (kterékoliv strany) bylo vázáno na výzvu.
Jinak řečeno, podle soudem zjištěného obsahu rezervační smlouvy měla žalovaná nejprve zaslat žalobcům (i elektronicky) konkrétní text smlouvy o budoucí kupní smlouvě, a v návaznosti na toto obdržení konkrétního textu smlouvy měli žalobci opatřit písemné vyhotovení smlouvy o smlouvě budoucí kupní ve stanovené lhůtě svým podpisem, čímž by dostáli své smluvní povinnosti uzavřít smlouvu o budoucí kupní smlouvě. Zjištění takového obsahu sjednaných práv a povinností smluvních stran odvolacím soudem (který v tomto směru zjevně vycházel ze závěrů soudu prvního stupně) výkladovým pravidlům neodporuje (ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nevyplývá jiný společný úmysl obou stran, a takto vyložený obsah rezervační smlouvy odpovídá též tomu, jaký význam by takovému projevu vůle přikládala osoba v postavení smluvní strany rezervační smlouvy). Podle dalších zjištění, z nichž odvolací soud také vycházel, přitom žalobci po obdržení konkrétního textu smlouvy (po splnění smluvní povinnosti žalované) nesplnili svou povinnost uzavřít smlouvu o budoucí kupní smlouvě (nevykonali v tomto směru žádnou aktivitu), naopak žalované následně výslovně sdělili (e-mailem ze dne 23. 12. 2018), že nemají zájem smlouvu o budoucí kupní smlouvě uzavřít. Odvolací soud tedy neučinil závěr (jaký mu přisuzují žalobci v dovolání), že by k porušení smluvní povinnosti žalobců došlo jejich e-mailem ze dne 23. 12. 2018, nýbrž závěr, že po zaslání uvedeného e-mailu žalobců bylo zřejmé, že pro změnu vůle žalobců uzavřít smlouvu kupní nebude splněna jejich povinnost uzavřít smlouvu o budoucí kupní smlouvě, přičemž právě nesplnění této jejich povinnosti bylo sankcionováno smluvní pokutou.
Pokud žalobci předložili k dovolacímu přezkumu (jako dosud judikaturně neřešené) otázky, „zda v souzené situaci, kdy v rámci smluvních ujednání je upraven závazek druhé strany uzavřít budoucí smlouvu (akceptační povinnost) a není výslovně upraveno, že prvá strana je oprávněna vyzvat k uzavření budoucí smlouvy, je správná aplikace §1785 a násl. O budoucí smlouvě s tím, že právě prvá strana (akceptační povinností nezavázaná) je tak k výzvě oprávněná“, a „zda při absenci včasné výzvy oferenta, povinnost akceptanta k uzavření takové budoucí smlouvy v důsledku uplynutí času, tedy po uplynutí jednoho roku, ve smyslu ust. §1785 ve spojení s §1788 odst. 1 o. z. zaniká“, pak pro jejich řešení neshledal Nejvyšší soud dovolání přípustným, neboť na řešení takto formulovaných otázek napadené rozhodnutí nezáviselo. Žalobci při formulaci těchto otázek vychází z odlišného zjištění o obsahu rezervační smlouvy, než jaký zjistil odvolací soud. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že splnění povinnosti žalobců uzavřít smlouvu o budoucí kupní smlouvě nebylo v rezervační smlouvě vázáno na výzvu druhé strany jako strany oprávněné, nýbrž bylo vázáno na splnění povinnosti žalované doručit žalobcům konkrétní text smlouvy (tj. splnění povinnosti žalobců bylo vázáno na existenci jiné skutkové okolnosti odlišné od výzvy k uzavření smlouvy a byla též stanovena lhůta pro takové plnění). Odvolací soud se při těchto skutkových zjištěních tedy nezabýval (neměl důvod zabývat) tím, zda žalovaná byla oprávněnou k výzvě ve smyslu §1785 a násl. o. z. a zda absence takové výzvy znamenala zánik povinnosti žalobců uzavřít smlouvu o budoucí kupní smlouvě ve smyslu §1788 o. z. (odvolací soud vycházel též ze zjištění, že rezervační smlouva byla uzavřena na dobu určitou a zanikala již uplynutím 35. dne poté, co žalobci obdrží od žalované konkrétní text smlouvy, aniž by toto ukončení smlouvy mělo vliv na nárok žalované na případnou smluvní pokutu). Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani výtka žalobců (podpořená odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ), že odvolací soud se zcela vyhnul výkladu smlouvy v části kontraktačních podmínek a že tak nepostupoval v souladu s §1812 odst. 1 o. z., který zakotvuje pravidlo co nejpříznivějšího výkladu ve prospěch spotřebitele v případě, lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem. Nelze uzavřít, že by se odvolací soud „zcela vyhnul výkladu smlouvy“ za situace, kdy vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který měl za dostatečný, jehož součástí byla též výše uvedená zjištění o obsahu práv a povinností sjednaných v rezervační smlouvě i ve vztahu k tomu, na splnění jaké povinnosti žalované byla vázána povinnost žalobců uzavřít smlouvu o budoucí kupní smlouvě (k těmto závěrům akceptovaným odvolacím soudem soud prvního stupně zjevně dospěl podle obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí na základě výkladu smlouvy, byť to výslovně neuvedl), přičemž takto zcela jasně a srozumitelně projevená vůle neumožňovala výklad různým způsobem, tedy ani způsobem nejpříznivějším pro spotřebitele. Nešlo tedy o případ, kdy by byl dán důvod pro aplikaci interpretačního pravidla k ochraně žalobců jako spotřebitelů (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5989/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4362/2017).
Nepřípadný je též odkaz žalobců na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 3379/19, a jejich námitka, že s ohledem na důsledný respekt k autonomii vůle stran, je nezbytný princip výkladu smlouvy zachovávající prioritu takového výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný. Pokud žalobci v rámci své dovolací argumentace tvrdili, že nemohli porušit povinnost stanovenou v čl. II odst. 3 rezervační smlouvy, neboť jim žádná výzva k uzavření budoucí smlouvy nebyla doručena, pak opětovně přehlíží, že podle podmínek sjednaných v rezervační smlouvě povinnost žalobců uzavřít smlouvu o budoucí kupní smlouvě nebyla vázána na uskutečnění výzvy k jejímu uzavření ze strany žalované, nýbrž na splnění povinnosti žalované předložit žalobcům konkrétní text smlouvy o smlouvě budoucí, kterou žalovaná splnila. Takový výklad rezervační smlouvy, z nějž odvolací soud vycházel, podle odvolacího soudu přitom zjevně nevedl k závěru o neplatnosti smlouvy.
Nadto v rámci této své argumentace žalobci též namítají, že jim ani nebyl včas předložen úplný doplněný text budoucí smlouvy a zpochybňují tak skutkový závěr, na kterém odvolací soud založil své právní posouzení. Takovým způsobem však přípustnost dovolání založit nelze. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Ani námitka, že odvolací soud postupoval v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3279/2020, pokud nedovodil zánik podmínky pro držení rezervačního poplatku na straně žalované, a naopak popsanou změnu vůle žalobců vyložil jako splnění předpokladu pro platné použití smluvní pokuty, coby sjednané sankce pro případ neuzavření smlouvy, nemůže přípustnost dovolání založit. Odvolací soud totiž neučinil závěry, v nichž žalobci spatřují rozpor s jimi zmíněným usnesením dovolacího soudu. Jako splnění předpokladů pro použití smluvní pokuty totiž odvolací soud nepovažoval změnu vůle žalobců, tu pouze akcentoval jako zjištěnou skutečnost, kterou žalovaná nemohla nijak ovlivnit a kterou žalobci ve svém odvolání zcela pominuly, svědčící o tom, že k uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě nedojde (neboť uzavření smlouvy je podmíněno svobodnou vůlí stran). Ve shodě se soudem prvního stupně přitom odvolací soud zjevně považoval za rozhodnou pro nárok žalované na smluvní pokutu skutečnost, že žalobci neuzavřeli smlouvu o budoucí kupní smlouvě, ačkoliv od žalované obdrželi konkrétní text této smlouvy. Za správné odvolací soud považoval též zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná započetla svou pohledávku na zaplacení smluvní pokuty vůči pohledávce žalobců na vrácení rezervačního poplatku (z důvodu, že rezervační smlouva již zanikla) ve stejné výši a, ač to výslovně neuvedl, musel tedy logicky považovat za správný i závěr soudu prvního stupně, že právě z důvodu započtení nemají žalobci nárok na vrácení rezervačního poplatku. Odvolací soud tak nedovodil, že by žalovaná mohla i nadále držet rezervační poplatek, jak mu přisuzují žalobci v dovolání. Pro úplnost lze dodat, že z dovolací argumentace žalobců ani není zřejmé, s jakými závěry uvedenými v žalobci výše zmíněném usnesení dovolacího soudu (kterým bylo v tam posuzované skutkově odlišné věci odmítnuto dovolání pro nepřípustnost) by měly být v rozporu závěry, které žalobci (nesprávně) přisuzovali odvolacímu soudu.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobců odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 3. 10. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu