ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2670.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2670/2022-559
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Kaiser Netherlands, B. V. , se sídlem 50th Street North 0 1943, 35212 Birmingham, Alabama, Spojené státy americké, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze, Štěpánská 653/17, proti žalované Liberty Ostrava a.s. , se sídlem v Ostravě, Vratimovská 689/117, identifikační číslo osoby 45193258, zastoupené Mgr. Davidem Ilczyszynem, advokátem se sídlem v Praze, U Prašné brány 1078/1, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 82/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2022, č. j. 8 Co 199/2018-510, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 6. 2022, č. j. 8 Co 199/2018-527, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 4.114 Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 9. 2021, č. j. 30 C 82/2015-438, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem stavby – průmyslového objektu bez čísla popisného a bez čísla evidenčního nacházejícího se na parcelách ve výroku blíže specifikovaných, která je podle výpisu z katastru nemovitostí vedena v katastrálním území 715085 Bartovice a zapsána na listu vlastnictví č. 896, a to včetně všech součástí, příslušenství a zařízení, jak vyplývá ze smlouvy, kterou účastníci sjednali dne 27. 7. 1997 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti výše uvedenému rozsudku podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně namítá nesprávné právní posouzení věci „v souvislosti s otázkou přechodu vlastnického práva ke zhotovenému dílu, tj. ke stavbě (tj. v daném případě k Minihuti) od zhotovitele na objednatele v případě, že stavba (tj. v daném případě Minihuť) byla zhotovena zhotovitelem na pozemku objednatele“. Konkrétní otázky (podle obsahu dovolání) dovolatelka formuluje takto: „ Zda může dojít při zhotovování stavby (jako nemovitosti) k přechodu vlastnického práva od zhotovitele na objednatele v závislosti na splnění určité podmínky.“ Dle dovolatelky jde o otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud jednoznačně vyřešena.
„Kdy došlo k přechodu vlastnického práva ze žalobkyně na žalovaného?“ Tuto otázku měl odvolací soud vyřešit v rozporu s rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 111/92, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/1993 (dále jen „R 44/1993“).
Prostřednictvím výše formulovaných otázek dovolatelka nepředkládá právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, respektive kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s R 44/1993, nýbrž požaduje po dovolacím soudu posouzení individuálních okolností konkrétního případu. Východiskem tohoto posouzení je ostatně výklad konkrétní smlouvy.
V projednávané věci pro posouzení otázky nabytí vlastnického práva (kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí) byl pro odvolací soud rozhodující výklad ujednání ve smlouvě o dílo. Podle skutkových zjištění ve smlouvě SF1 si strany ujednaly v čl. 6.5.6., 6.9.1., 6.9.2., 13.3.1., 14.7.3. nabytí vlastnického práva k dosud zhotovenému dílu, když toto vázali na okamžik předběžné přejímky, příp. na okamžik konečné přejímky, konečné platby či pro případ ukončení smlouvy. Došlo k celému provedení díla podle smlouvy SF0 včetně konečné přejímky. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná se konečnou přejímkou dle smlouvy SF0 stala vlastníkem zhotoveného díla pro fázi 0. Dále podle skutkových zjištění došlo v případě smlouvy SF1 k předběžné přejímce. Odvolací soud uzavřel, že nejpozději v tuto chvíli se stala žalovaná vlastníkem díla zhotoveného do předběžné přejímky. Podle skutkových zjištění bylo vázáno nabytí vlastnického práva žalovanou také na případy, kdy by žalovaná odstoupila od smlouvy, tím došlo k ukončení smlouvy, k čemuž rovněž v daném případě došlo. Odvolací soud také uvedl, že navíc rozhodčí soud rozhodl o tom, že žalovaná již veškeré dlužné částky dle smlouvy SF1 žalobkyni uhradila a k nabytí vlastnického práva žalovanou by došlo rovněž tím, že zaplatila cenu za dílo. Žalobkyně i po poučení soudu netvrdila a neprokázala, že by i po předběžné přejímce dále dílo zhotovovala a že by jí tím vznikl nárok na zaplacení ceny díla. Odvolací soud tedy dospěl výkladem smlouvy k závěru, že splněním podmínek, které byly uvedeny ve smlouvě, pak nebylo nutno dalšího kroku, tj. smlouvy o přechodu vlastnictví z žalobkyně na žalovanou. Úmyslem stran zjevně nebylo, aby bylo nutné uzavírat další smlouvu, o čemž také svědčí skutečnost, že ani u smlouvy SF0 nebyla žádná další převodní smlouvy uzavírána, tato smlouva SF0 byla řádně splněna a došlo ke konečné přejímce. Pokud by měla být uzavírána další převodní smlouva, jistě by v případě SF0 uzavřena byla.
Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu cestou jeho výkladu, není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2939/2019). Tím spíše pak platí, že výsledek výkladu právního úkonu není (nemůže být) řešením otázky hmotného práva dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. Postup odvolacího soudu při výkladu právního úkonu však dovolatelka nezpochybnila (nevymezila k němu přípustnost dovolání a dovolací důvod) (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2857/2022).
K předložené (obecné) otázce, kterou dovolatelka předkládá jako otázku dovolacím soudem dosud neřešenou – „ zda může dojít při zhotovování stavby (jako nemovitosti) k přechodu vlastnického práva od zhotovitele na objednatele v závislosti na splnění určité podmínky “ – Nejvyšší soud poukazuje např. na rozsudek ze dne 30. 6. 1998, sp. zn. 2 Odon 147/97. V této věci Nejvyšší soud uvedl, že jestliže v průběhu provádění díla bylo smluvním dodatkem dohodnuto, že zhotovitel je vlastníkem předmětu díla, je taková dohoda v souladu s úpravou obsaženou v §542 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“ či „obchodní zákoník“), která je úpravou speciální. Citované ustanovení určuje, že jestliže zhotovitel zhotovuje věc u objednatele, na jeho pozemku nebo na pozemku, který objednatel opatřil – a to je daný případ – objednatel je vlastníkem věci, jestliže smlouva nestanoví něco jiného. V posuzovaném případě strany ve smlouvě dohodly něco jiného, tj. že vlastníkem zhotovovaných věcí je zhotovitel. Nejvyšší soud zároveň zdůraznil, že dohodu o změně smlouvy o dílo v tom smyslu, že vlastníkem zhotovované věci je do předání díla, popř. do odstoupení od smlouvy zhotovitel, je třeba uzavřít dříve, než došlo ke vzniku vlastnického práva objednatele ke zhotovené věci. V rozsudku ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1788/2010, Nejvyšší soud řešil situaci, kdy si účastníci ve smlouvě o dílo, ve znění dodatku dohodli, že do doby úhrady 90 % smluvené ceny díla bude vlastníkem díla žalobkyně jako zhotovitelka. Dovolací soud se zcela ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že účastníci si v souladu s dispozitivní úpravou §542 obchodního zákoníku sjednali výhradu vlastnického práva zhotovitelky k nemovitostem tak, že žalobkyně bude vlastníkem zhotovovaného díla až do uhrazení 90 % ceny díla, resp. ceny díla bez tzv. pozastávky ve výši 10 % ceny díla. V rozsudku ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 846/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51/2007, Nejvyšší soud dospěl k obecnému závěru, že podle §542 odst. 1 obchodního zákoníku lze výhradu vlastnického práva zhotovitele k nemovitosti zhotovované pro objednatele na základě smlouvy o dílo (uzavřené ve smyslu §536 a násl. obch. zák.) sjednat dříve, než došlo ke vzniku vlastnického práva objednatele ke zhotovovaným věcem (shodně výše cit. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Odon 147/97). V rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4470/2010, pak Nejvyšší soud posuzoval situaci, v níž žalobkyně podle smlouvy o dílo zhotovila pro žalovaného 32 bytových jednotek, dílo bylo žalovanému předáno postupně předávacími protokoly a účastníci si ve smlouvě sjednali, že vlastníkem díla je až do jeho úplného zaplacení zhotovitel (sjednali si výhradu vlastnického práva). Nejvyšší soud v tam souzené věci mimo jiné uvedl, že jestli dovolatelka jako zhotovitel dílo žalovanému jako objednateli předala (srov. 554 odst. 1 věta první obchodního zákoníku), plníc tak svůj závazek ze smlouvy o dílo, pak se žalovaný, jenž v důsledku sjednané výhrady vlastnického práva nebyl až do zaplacení ceny díla vlastníkem zhotovené věci […].
Z výše uvedeného je tak zřejmé, že judikatura Nejvyššího soudu obecně připouští možnost sjednat výhradu vlastnického práva zhotovitele k nemovitosti zhotovované pro objednatele na základě smlouvy o dílo (uzavřené ve smyslu §536 a násl. obchodního zákoníku). Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 29 ICdo 42/2015, je nepřiléhavý, neboť v něm byla posuzována otázka přípustnosti sjednání výhrady vlastnictví v kupní smlouvě (jejímž předmětem je nemovitá věc neevidovaná v katastru nemovitostí) podle §601 věta prvá občanského zákoníku. Šlo o převod vlastnického práva k nemovité věci na základě (převodní) kupní smlouvy v poměrech občanského zákoníku z roku 1964.
V poměrech souzené věci neobstojí ani bezvýhradný názor dovolatelky, že k tomu, aby se objednatel (žalovaná) mohl stát vlastníkem nemovitostí, muselo dojít ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí.
V této souvislosti lze poukázat např. na rozsudek ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, v němž Nejvyšší soud s odkazem na §542 odst. 1, §554 odst. 5 a §445 obchodního zákoníku shledal správný závěr odvolacího soudu, podle něhož k přechodu vlastnického práva na objednatele došlo po zrušení výhrady vlastnického práva (pouze) na základě §542 odst. 1 obchodního zákoníku. Dále pak uvedl, že zákon ve vztazích mezi objednatelem a zhotovitelem ze smlouvy o dílo neváže přechod vlastnického práva k rozestavěné stavbě na uzavření (existenci) titulu, který je podkladem pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (převodní smlouvy), ale sám v několika ustanoveních vymezuje podmínky, za nichž v konkrétních případech k nabytí (přechodu) vlastnického práva dochází. O uvedenou situaci jde např. v §554 odst. 5 obchodního zákoníku, dle něhož vlastnické právo k již zhotovené věci, které měl do té doby zhotovitel, přechází na objednatele (ze zákona) pouhým předáním věci, nebo právě ve zmíněném §542 odst. 1 obchodního zákoníku. V tam projednávané věci smluvní strany zrušily v průběhu provádění díla (před jeho dokončením a předáním) dodatkem ujednání o výhradě vlastnického práva zhotovitele, a protože byla stavba zhotovována na pozemku opatřeném objednatelem, nastoupil okamžikem zrušení sjednané výhrady vlastnictví režim ustanovení §542 odst. 1 obch. zák. a vlastníkem rozestavěné budovy se stal objednatel.
Ve skutkových poměrech dané věci lze tedy uzavřít, že k nabytí (přechodu) vlastnického práva k nemovitostem ze žalobkyně na žalovanou nebylo třeba provést vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Ostatně i ze skutkových zjištění plyne, že vlastnické právo žalované k nemovitostem bylo zapsáno do katastru nemovitostí v roce 2001 záznamem a také, že úmyslem stran, jak uvedl odvolací soud, nebylo nabytí vlastnictví žalovanou až po uzavření další smlouvy.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud vyřešil otázku, „kdy došlo k přechodu vlastnického práva ze žalobkyně na žalovanou“ v rozporu s R 44/1993, neboť dle jejího názoru sjednání smlouvy SF1 již nemělo vliv na přechod vlastnictví. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná se konečnou přejímkou dle smlouvy SF0 stala vlastníkem zhotoveného díla pro fázi 0 a v případě smlouvy SF1 došlo k předběžné přejímce, a tedy nejpozději v tuto chvíli se stala žalovaná vlastníkem díla zhotoveného do předběžné přejímky, není v rozporu s R 44/1993. V něm Nejvyšší soud (ve skutkově zcela odlišné věci) posuzoval otázku platnosti dohody o založení podílového spoluvlastnictví ke stavbě (domu) uzavřené poté, co se stavba stala věcí v právním slova smyslu. Uvedl, že pod pojmem „vznik stavby“ je nutno rozumět stav kvalitativně vyšší než například jen pouhé změny v terénu (skrývka, výkop základových pasů). Naproti tomu okamžik vzniku stavby nelze klást ani do roviny se stavem úplné stavební dokončenosti – proto, že způsobilým předmětem vlastnických práv je rovněž stavba nedokončená. Proto je nutno shora uvedený pojem spojovat se způsobilostí stavby být předmětem práv a povinností. Pouze do této doby se mohou stavebníci platně dohodnout, že společnou činností založí podílové spoluvlastnictví k (dosud neexistující) věci.
Obecnou otázkou, v jakém okamžiku vznikla „Minihuť“ jako „samostatná věc“ v právním slova smyslu (dovolatelka slovem „Minihuť“ označuje jedno dílo jako samostatnou věc), se odvolací soud však nezabýval. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze podrobit dovolacímu přezkumu správnost (neexistujícího) právního názoru odvolacího soudu, na němž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, a není tak splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020, či ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2481/2022).
V projednávané věci byl pro odvolací soud při posouzení otázky nabytí (přechodu) vlastnického práva k nemovitostem ze žalobkyně (jež měla sjednanou výhradu vlastnického práva k dílu) na žalovanou rozhodující výklad ujednání ve smlouvě o dílo, v níž nabytí vlastnického práva k dosud zhotovenému dílu strany vázaly na okamžik předběžné přejímky, případně na okamžik konečné přejímky, konečné platby či pro případ ukončení smlouvy, a nikoli na časový okamžik vzniku „Minihutě“ jako (dle názoru dovolatelky) samostatné věci v právním slova smyslu. Ostatně samotnou námitkou dovolatelky, že sjednání smlouvy SF1 již nemělo vliv na přechod vlastnictví, se odvolací soud ani nezabýval, neboť vychází z vlastní skutkové verze, že mělo jít o nabytí vlastnictví k jedné nemovité věci.
Dále pak závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná veškeré dlužné částky dle smlouvy SF1 žalobkyni uhradila, že rozhodčí soud zamítl a vypořádal peněžité nároky žalobkyně přímo ve výrocích, neobsahuje tvrzený extrémní nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními odvolacího soudu, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jak dovolatelka namítá.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že závěr odvolacího soudu o tom, „že pokud rozhodčí soud rozhodl o tom, že žalovaná již veškeré dlužné částky dle smlouvy SF1 žalobkyni uhradila, pak je tato otázka mezi stranami závazně vyřešena“, a že „rozhodčí soud zamítl a vypořádal peněžité nároky žalobkyně přímo ve výrocích, nároky ze smlouvy SF1 byly samostatným předmětem sporu, a tedy daná otázka, tzn. zaplacení ceny díla, již byla mezi stranami vyřešena“, je v rozporu s předchozím kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1158/2019.
V předchozím kasačním rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1158/2019 Nejvyšší soud k námitce žalované, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř., protože otázka vlastnictví k nemovitostem byla již jako otázka předběžná řešena v rámci rozhodčího řízení, jehož předmětem byly finanční nároky vyplývající ze smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení, s odkazem na judikaturu v něm citovanou uvedl, že i v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, však může být dán naléhavý právní zájem na určení, a to tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva […], že je-li pravomocné soudní rozhodnutí o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, podkladem pro změnu zápisu věcného práva k majetku v příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí ve sporu o plody, užitky a požitky z takového majetku nebo ve sporu o vyklizení takového majetku (jde-li o nemovitou věc) překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) pro následný spor o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo k majetku je či není […] a dále že výsledek sporu (…) o vydání majetkového bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu (užíváním pozemku bez právního důvodu), jenž je sporem o splnění povinnosti dle §80 písm. b) o. s. ř., nevypořádává příslušný právní vztah účastníků k pozemku. Takový spor neřeší prostřednictvím výroku (lhostejno, zda zamítavého nebo vyhovujícího) konečným způsobem otázku vlastnictví pozemku ani tehdy, jestliže soud v jeho rámci posuzoval otázku vydržení vlastnického práva k pozemku. Nejvyšší soud uzavřel, že námitka žalované není důvodná, protože v tomto (předcházejícím) řízení nebyla prostřednictvím výroku (lhostejno, zda zamítavého nebo vyhovujícího) konečným způsobem otázka vlastnictví nemovitostí vyřešena ani za předpokladu, že byla posuzována otázka vlastnictví k nemovitostem jako otázka předběžná.
Závěr odvolacího soudu, že rozhodčí soud zamítl a vypořádal peněžité nároky žalobkyně ze smlouvy SF1 přímo ve výrocích a otázka zaplacení ceny díla tak již byla mezi stranami závazně vyřešena, je v souladu s výše cit. závěry rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1158/2019. Otázka vypořádání nároků žalobkyně na zaplacení ceny za zhotovení díla dle smlouvy SF1 byla prostřednictvím výroků rozhodčího nálezu mezi účastníky závazně vyřešena, a tvoří tak překážku věci pravomocně rozhodnuté.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud nebyl vázán posouzením otázky vlastnictví k nemovitostem jako otázky předběžné v rozhodčím nálezu a ani tímto způsobem tuto otázku v napadeném rozhodnutí neřešil, jak dovolatelka v dovolání naznačuje.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 9. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu