ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2676.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2676/2022-179
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně A. H. , zastoupené JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Plotní 332/73, proti žalované H. H. , zastoupené JUDr. Marcelou Fryštenskou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Brně, Smetanova 764/47, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 169/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2022, č. j. 19 Co 13/2022-144, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2022, č. j. 19 Co 13/2022-144, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2021, č. j. 37 C 169/2020-108, se ruší a věc se postupuje k dalšímu řízení Krajskému soudu v Brně jako soudu věcně příslušnému.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V posuzované věci se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, spojených s právem nájmu družstevního bytu. Povinnost k uzavření této smlouvy měla žalované vyplývat z Dohody o uznání dluhu a jeho úhradě, kterou dne 24. 5. 2004 uzavřela se žalobkyní společně se svým dnes již zesnulým manželem, bratrem žalobkyně (dále též jen „dohoda“).
2. Žalovaná se bránila námitkou, že podle dohody bylo možno závazek splnit buď převodem členských práv a povinností, nebo vyplacením částky 1 179 072 Kč a ona zvolila druhou z možností, vyplývající z článku IV odst. 4 Dohody.
3. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 7. 2021 č. j. 37 C 169/2020-108, žalobu zamítl a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení.
4. Soud prvního stupně zjistil, že dne 24. 5. 2004 žalobkyně jako věřitelka a žalovaná s R. H. jako dlužníci uzavřeli dohodu o uznání dluhu a jeho úhradě, v níž dlužníci uznali svůj dluh vůči žalobkyni ve výši 1 179 072 Kč, představující minimální členský vklad v Bytovém družstvu N. S., a zavázali se jej vrátit žalobkyni nebo jejímu synovi do 30. 9. 2019 (čl. IV odst. 4), nebo v téže době převést členská práva a povinnosti v tomto družstvu na žalobkyni nebo jejího syna (čl. IV odst. 2). Pro případ, že by dlužníci členská práva v uvedené lhůtě nepřevedli, zavázali se svolit k přímé vykonatelnosti notářského zápisu, ve kterém tento svůj dluh znovu uznají (čl. IV odst. 5). Pro případ porušení jakékoliv povinnosti plynoucí z této dohody si účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 20 000 Kč (čl. V). R. H. dne 21. 8. 2013 zemřel a podle pravomocného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2014, č. j. 60 D 869/2013-127, celý předmětný dluh připadl žalované. Žalobkyně vyzvala žalovanou přípisem ze dne 2. 7. 2019 k převodu členského podílu na jejího syna, to žalovaná odmítla a dne 2. 7. 2019 částku 1 179 072 Kč složila ve prospěch žalobkyně do advokátní úschovy.
5. S odkazem na §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav věci aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušený ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „občanský zákoník“ či „obč. zák.“). Odkázal na §50a odst. 1 obč. zák. a vyjádřil názor, že „z obsahu dohody nevyplývá, že by si v ní strany dohodly, že v budoucnu uzavřou smlouvu o převodu družstevního podílu s obsahem, jak navrhuje žalobkyně v žalobě“. Zejména nebyla dohodnuta výše podílu, který by se měl předmětnou smlouvou převádět, a nebylo dohodnuto, zda se jedná o převod úplatný či bezúplatný, resp. výše úplaty. Nelze totiž vycházet z toho, že by se úplata za podíl rovnala částce 1 179 072 Kč, když se strany pouze dohodly na tom, že převodem podílu tento dluh zaniká. Nebylo ani dohodnuto, že by se nabyvatel měl seznámit se stanovami družstva, nebylo dohodnuto nic o bytové náhradě. Soud prvního stupně uzavřel, že „strany žádnou smlouvu o smlouvě budoucí neuzavřely“, dohodly si pouze způsoby splnění závazku ve výši 1 179 072 Kč, a to buď jeho splacením, nebo převodem předmětného podílu. Protože nebylo ujednáno, kdo má právo výběru způsobu splnění, náleželo toto právo podle §561 odst. 1 obč. zák. dlužníkům a žalovaná zvolila uhrazení částky 1 179 072 Kč, kterou pro prodlení žalobkyně, která toto plnění odmítla přijmout, složila dne 2. 7. 2019 do advokátní úschovy, čímž svůj závazek splnila. Soud prvního stupně dodal, že s ohledem na žalobní petit nezkoumal, zda dlužníci nezvolili dříve druhý způsob splnění, neboť by stejně nebylo lze nahradit projev vůle žalované se smlouvou o převodu družstevního podílu v žalovaném znění. Bylo by též s ohledem na předmět řízení bezpředmětné zkoumat úmysl stran, když žalobkyně svůj nárok opírala o písemnou dohodu o uznání dluhu, ve které vůle dlužníků s žalobkyní v budoucnu uzavřít smlouvu o převodu členského podílu v žalovaném znění jednoznačně chybí.
6. Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
7. Odvolací soud se bezvýhradně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Vyjádřil názor, že „nelze uzavřením předmětné dohody dovodit úmysl uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí, přičemž současně je třeba říci, že předmětná dohoda smlouvou o smlouvě budoucí o převodu členského podílu v žádném případě není. Je pouze mechanismem, jak si smluvní strany ošetřily skutečnost, že žalobkyně půjčila žalované a jejímu manželovi finanční částku, kterou tito použili na úhradu vstupního členského vkladu k získání předmětného bytu …“. Odvolací soud zdůraznil, že v dohodě chybí podstatné náležitosti smlouvy o smlouvě budoucí vyžadované ustanovením §50a obč. zák., konkrétně jednoznačná odpověď na otázku úplatnosti smlouvy. Rezolutně odmítl argument žalobkyně, že by měla být platnost smlouvy o smlouvě budoucí posuzována podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“); podle jeho přesvědčení obchodní zákoník upravoval absolutní obchody „v podobě, kdy šlo o spory mezi fyzickými osobami coby členy družstva navzájem nebo o spory mezi družstvem a jeho členem – fyzickou osobou. Se soudem prvního stupně se shodl též v závěru, že si žalovaná mohla zvolit způsob uspokojení dluhu, a i pro případ, že by v dojednané lhůtě půjčenou částku žalobkyni nevrátila a ani na ni nepřevedla členská práva, ujednali si účastníci závazek žalované k sepisu notářského zápisu s přímou vykonatelností, jejímž prostřednictvím by žalobkyně získala exekuční titul pro vymožení půjčené částky. Závěrem odvolací soud zpochybnil tvrzení žalobkyně, že půjčená částka představovala smluvní pokutu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v jeho prvním výroku napadla žalobkyně dovoláním, jež má za přípustné pro jeho nepřezkoumatelnost a pro rozpor jeho závěrů s judikaturou dovolacího soudu.
9. Dovolatelka vytýká napadenému rozhodnutí absenci podrobnějšího rozboru jednotlivých ustanovení dohody a použitých výkladových metod. Namítá, že soud prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), pracoval s výkladem smlouvy jako se skutkovým zjištěním. Závěry odvolacího soudu dovozené z článků IV odst. 2 a IV odst. 4 dohody jsou podle jejího mínění důsledkem nesprávného výkladu smlouvy, neboť jsou v přímém rozporu s textem dohody.
10. Otázku dostatečného určení náležitostí smlouvy o budoucí smlouvě o převodu členských práv a povinností odvolací soud podle názoru dovolatelky řešil v rozporu se závěry Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudky ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1407/2010, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2035/2018, s usneseními ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1012/2010, ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1786/2011, a ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3279/2015, a s usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 271/2010, uveřejněným pod č. 31/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 31/2012“), jakož i v rozporu se závěry Ústavního soudu, s nálezem ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14, uveřejněným pod č. 13/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „SbNÚ“). Dovolatelka argumentuje ve prospěch názoru, že v dohodě byl výslovně vymezen předmět plnění, je z ní zřejmé, kdo má být účastníkem dohody o převodu členských práv a povinností, dohoda obsahuje identifikaci bytového družstva, rozsah převáděných práv a povinností včetně označení bytové jednotky s nimi spojené, jakož i ujednání, že žalobkyně nemá povinnost zajistit bytovou náhradu, a z ujednání v čl. IV. odst. 2 je zřejmá úplatnost tohoto převodu.
11. K výkladu ujednání v článku IV odst. 4 dohody dovolatelka namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 272/2020, a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2239/2012, připouštějící zajištění závazků jiným způsobem než prostřednictvím zajišťovacích prostředků výslovně upravených v zákoně.
12. Soudy nižších stupňů se měly odchýlit též od judikatury Nejvyššího soudu, např. od rozsudku ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, a Ústavního soudu, např. od nálezů ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 392/20 (uveřejněného pod č. 52/2020 SbNÚ), ze dne 22. 1. 2015, sp. zn III ÚS 403/12 (uveřejněného pod č. 12/2015 SbNÚ), ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16 (uveřejněného pod č. 121/2017 SbNÚ), a ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 (uveřejněného pod č. 84/2005 SbNÚ), jestliže vykládaly dohodu pouze prostřednictvím textu a nezabývaly se úmyslem stran dovozeným i z jiných zdrojů. Dovolatelka poukazuje na to, že v řízení před soudem prvního stupně navrhovala řadu důkazů, kterými podporovala svou verzi výkladu smlouvy právě s důrazem na tehdejší úmysl stran (nikoliv poskytnout žalované a jejímu manželovi bezúročnou půjčku na 15 let, ale zajistit jejich momentální potřebu bydlení s tím, že žalobkyně následně družstevní byt dostane „zpět“ pro syna), a soud tyto důkazy buď neprovedl (výslechy navržených svědků), nebo z nich neučinil žádná skutková zjištění, případně tato zjištění označil za irelevantní.
13. Za rozporný s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jmenovitě s usnesením ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 29 Cdo 278/2008, má dovolatelka též závěr odvolacího soudu, že ve věci má být aplikován občanský zákoník. Prosazuje názor, že smlouvu o smlouvě budoucí měly soudy posuzovat co do požadavků na její obsah podle §289 odst. 1, 2 obch. zák., popřípadě poté aplikovat ustanovení §290 odst. 2 věty první obch. zák.
14. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
15. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů nižších stupňů, podle nichž z dohody vyplývají dvě alternativní možnosti jejího postupu, a to převod družstevního podílu na žalobkyni či jejího syna anebo vyplacení částky 1 179 072 Kč.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“
17. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným v prvé řadě proto, že odvolací soud se při posouzení, jakému režimu podléhá smlouva o budoucí smlouvě o převodu členství v družstvu, skutečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
20. Vedle toho je dovolání přípustné též z toho důvodu, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu také při výkladu právního úkonu.
IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání je zároveň důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
22. Ustanovení §230 obch. zák. stanoví, že převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu orgánů družstva. Členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu členství nastávají, jakmile příslušné družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství.
23. Podle §261 odst. 3 písm. b) obch. zák. touto částí zákona se řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy … mezi zakladateli družstva a mezi členem a družstvem, jakož i mezi členy družstva navzájem, pokud vyplývají z členského vztahu v družstvu, jakož i ze smluv o převodu členských práv a povinností.
24. Podle §269 odst. 2 obch. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není.
25. Podle §289 obch. zák. smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem (odstavec 1). Smlouva vyžaduje písemnou formu (odstavec 2).
26. Ustanovení 50a odst. 1 obč. zák. stanoví, že účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech.
27. Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
28. Podle §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
29. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav; soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019, uveřejněného pod č. 108/2020 Sb. rozh. obč.)
30. Závěr odvolacího soudu, že na smlouvu o převodu členských práv a povinností ustanovení §261 odst. 3 písm. b) obch. zák. nedopadá (že taková smlouva není tzv. absolutním obchodem), je v rozporu s jasným zněním zákona. Z příslušné judikatury Nejvyššího soudu lze odkázat na rozsudky ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2564/98, a ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2812/2022, či na důvody rozsudku ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 1094/2004, uveřejněného pod č. 89/2007 Sb. rozh. obč.
31. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pak ustálena v názoru, že má-li být v budoucnu uzavřena smlouva, která je tzv. absolutním obchodem ve smyslu §261 odst. 3 obch. zák., řídí se smlouva o smlouvě budoucí úpravou obsaženou v §289 a násl. obch. zák. (srov. například rozsudek ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 603/97, uveřejněný pod č. 27/2002 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne 8. 6. 1999, sp. zn. 32 Cdo 2295/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 2000, pod číslem 23, rozsudek ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 916/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2010, pod číslem 151, či usnesení ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 898/2013). V usnesení ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 29 Cdo 278/2008, pak Nejvyšší soud výslovně prezentoval názor, že smlouva o uzavření budoucí dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu se řídí ustanovením §289 a násl. obch. zák., neboť dohoda o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu upravená v §230 obch. zák. je podle §261 odst. 3 písm. b) obch. zák. obchodním závazkovým vztahem, který se řídí částí třetí obchodního zákoníku bez ohledu na povahu účastníků, v níž je zařazeno i ustanovení §289 a násl. obch. zák. Závazkový vztah založený smlouvou o uzavření budoucí dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, je tedy závazkovým vztahem obchodním a z procesního hlediska jde o obchodní věc.
32. Odvolací soud tedy ve zde souzené věci při posouzení předmětné dohody aplikoval nesprávně určený právní předpis a již z tohoto důvodu nemůže jeho rozhodnutí obstát. Již z prostého porovnání dikce §50a obč. zák. a §289 obch. zák. je zřejmé, že občanský zákoník klade na obsah smlouvy o smlouvě budoucí jiné nároky než ustanovení §289 obch. zák. (srov. k tomu též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 898/2013, a judikaturu v něm citovanou).
33. Bez zřetele na to, jakému režimu posuzovaná dohoda podléhá, odvolací soud pochybil, jestliže při odstraňování pochybností o tom, co jí bylo ujednáno, nezkoumal (nezjišťoval), jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran, respektive se při zkoumání vůle omezil na text dohody.
34. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že při výkladu projevu vůle podle §266 obch. zák. soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana smlouvy (§266 odst. 1). Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud postupuje podle §266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy. Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§266 odst. 1), tak při posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě podle §266 odst. 2 obch. zák., musí soud zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v §266 odst. 3 obch. zák. (tj. jednání o uzavření smlouvy, praxi, kterou mezi sebou strany zavedly, následné chování stran a další) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, a předchozí judikaturu v něm citovanou].
35. Uvedené závěry platí beze zbytku i při výkladu smlouvy o smlouvě budoucí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5845/2017).
36. Priorita skutečné vůle účastníků smlouvy před formálním projevem této vůle při výkladu smluvních ustanovení se ovšem prosazovala též v režimu občanského zákoníku. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňoval, že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků, procesem hodnocení skutkových a právních otázek, ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Na vůli je proto nutno usuzovat z vnějších okolností, spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména na okolnosti spojené s podpisem smlouvy a následné jednání účastníků po podpisu smlouvy (srov. například nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod č. 84/2005 SbNÚ). Z těchto závěrů pak vychází ve své judikatuře též Nejvyšší soud (srov. například rozsudek ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3211/2017). I v situaci, kdy odvolací soud při posouzení předmětné dohody vycházel (nesprávně) z občanského zákoníku, pochybil, jestliže se ztotožnil se soudem prvního stupně, který se spokojil s textem dohody a odmítl zkoumat skutečnou vůli smluvních stran a provádět za tím účelem navržené důkazy, popř. výsledky provedeného dokazování bagatelizoval.
37. Soudy nižších stupňů ostatně neprovedly důsledně ani jazykový výklad sporné dohody, jestliže se uspokojivě nevypořádaly s textem v čl. IV odst. 2, v němž se dlužníci výslovně zavazují uzavřít smlouvu o převodu členských práv a povinností v družstvu, a to nejpozději do 30. 9. 2019, v kontextu s čl. III odst. 1, podle něhož jsou dlužníci oprávněni byt užívat nejméně po dobu 15 let od podpisu dohody (tj. od 24. 5. 2004). Závěr soudu prvního stupně, k němuž se odvolací soud nevymezil, že nebylo dohodnuto, zda se jedná o převod úplatný či bezúplatný, resp. nebyla dohodnuta výše úplaty, neboť strany se pouze ( sic !) dohodly na tom, že převodem podílu dluh ve výši 1 179 072 Kč zaniká, postrádá přesvědčivé racionální zdůvodnění. Závěr, že nebylo dohodnuto nic o bytové náhradě, je pak v přímém rozporu s textem v čl. IV odst. 2 větě třetí dohody.
38. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl tedy uplatněn právem.
39. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud posuzoval, zda řízení není postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny, a shledal, že řízení takovou vadou (vedle již shora vytčeného opomenutí důkazních návrhů) postiženo je, protože ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně a odvolací soud tuto vadu neodstranil.
40. S přihlédnutím k době zahájení řízení (29. 9. 2020) je pro posouzení věcné příslušnosti rozhodné ustanovení §9 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, podle jehož odstavce 2 písm. e) krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech vyplývajících z právních poměrů, které souvisejí se zakládáním obchodních korporací, ústavů, nadací a nadačních fondů, a ve sporech mezi obchodními korporacemi, jejich společníky nebo členy, jakož i mezi společníky nebo členy navzájem, vyplývají-li z účasti na obchodní korporaci.
41. Nejvyšší soud uzavřel v usnesení ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4825/2015, uveřejněném pod č. 141/2018 Sb. rozh. obč., že krajské soudy jsou podle §9 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 věcně příslušné k rozhodování sporů ze smluv o převodu podílu v obchodní korporaci. Na to pak navázal v usnesení ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5845/2017, v němž uvedl, že do věcné příslušnosti krajských soudů spadají podle §9 odst. 2 písm. e) o. s. ř. spory z jakýchkoliv vztahů mezi společníky navzájem, které se týkají jejich účasti ve společnosti, včetně všech sporů, jejichž základ „leží“ ve smlouvách o převodu podílu, a to bez ohledu na to, zda na obou stranách smlouvy stojí stávající společníci, či zda je podíl převáděn ze stávajícího společníka na třetí osobu, a to i sporů ze smlouvy o smlouvě budoucí o uzavření smlouvy o převodu podílu ve společnosti. Tyto závěry lze bez dalšího použít též na spory, které se týkají členství v družstvu. Lze ostatně poukázat na názor vyjádřený ve shora citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 278/2008 a též na usnesení ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1367/2011, uveřejněné pod č. 94/2012 Sb. rozh. obč., v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že ve věci, v níž se navrhovatel domáhá toho, aby soud nahradil projev vůle dalších účastníků řízení směřující k tomu, aby se stal členem družstva, jde o řízení ve smyslu §9 odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 320/2002 Sb. (obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5845/2017).
42. Jde tedy o řízení, k jehož vedení je věcně příslušný v prvním stupni krajský soud, jímž je v projednávané věci s ohledem na bod 7 přílohy č. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, Krajský soud v Brně.
43. Podle §103 o. s. ř. soud kdykoliv za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může ve věci jednat (podmínky řízení). Jednou z podmínek řízení je i věcná příslušnost soudu. Ustanovení §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. stanoví, že odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže rozhodoval věcně nepříslušný soud. Podle §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. pak odvolací soud věc postoupí věcně příslušnému soudu.
44. Protože Městský soud v Brně, který ve věci jednal a rozhodl jako soud prvního stupně, není soudem příslušným k jejímu projednání a rozhodnutí, měl odvolací soud postupovat podle §219a odst. 1 písm. a) a §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Jestliže tak neučinil a rozhodl o odvolání meritorně, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
45. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu z obou shora uvedených důvodů podle §243e odst. 1 zrušit, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc postoupil k dalšímu řízení věcně příslušnému soudu.
46. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
47. Pro pořádek Nejvyšší soud coby obiter dictum podotýká, že účinky splnění závazku podle §568 obč. zák. nastávají uložením předmětu plnění do úřední úschovy, jímž se má na mysli složení peněz, cenných papírů a jiné movité věci hodící se k úschově u soudu (srov. §289 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Ustanovení §1953 o. z. pak výslovně spojuje soluční účinky se složením předmětu plnění do soudní úschovy. Přijetí předmětu závazku (peněz) advokátem v rámci jeho činnosti podle §56 a §56a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, soluční účinky nemá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3077/2010, uveřejněný pod č. 74/2012 Sb. rozh. obč.“).
48. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu