ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2709.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2709/2023-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobců a) L. P. , a b) U. P. , obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Komenského 241/35, 500 03 Hradec Králové, proti žalovanému J. T. , zastoupenému Mgr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem Dolní náměstí 679/5, Jablonec nad Nisou, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 69/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2022, č. j. 12 Co 151/2022-73, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. 12 Co 151/2022-73, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 2. 2022, č. j. 15 C 69/2021-50, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost strpět zápis práva společného jmění manželů – žalobců k nemovitostem, a to pozemku st. parc. č. XY, jehož součástí je dům č.p. XY, a k pozemku parc. č. XY, zapsaným u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY na LV č. XY, k.ú. XY, obec XY; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobci se domáhají splnění povinnosti žalovaného, který je jejich vnukem, strpět zápis práva společného jmění manželů – žalobců k daným nemovitostem na základě výzvy ze dne 1. 12. 2020 o vrácení jejich daru – nemovitostí, darovaných mu darovací smlouvou ze dne 12. 12. 2012 s právními účinky vkladu ke dni 17. 12. 2012. Darování bylo spojeno s podmínkou, že žalovaný umožní snaše žalobců I. P. provozovat kadeřnickou činnost v té části nemovitosti, která byla úředně pro tuto činnost zkolaudována (v přízemí rodinného domu napravo od vstupních dveří domu). Vrácení daru bylo odůvodněno tím, že žalovaný činí úkony směřující ke ztížení podnikání jejich snachy, což mělo spočívat v tom, že před vchod do kadeřnictví v zimních měsících hrnul sníh, před vymezená parkovací místa pro zákazníky umístil ceduli upozorňující, že zaparkovaná vozidla budou odtažena a na parkovací místa posléze navezl hromadu stavební suti, dlažební kostky a štěrk a nechal to na místě několik měsíců ležet, provedl stavební úpravy, kterými odňal část prostor kadeřnictví, vybudoval nový vchod a po I. P. požadoval, aby mu platila nájemné a to ve výši v místě obvyklé. Oba soudy vyšly při právním posouzení věci z obsahu uvedené darovací smlouvy a též z nájemní smlouvy ze dne 28. 2. 2006, uzavřené mezi žalobci a I. P., v níž bylo určeno, že předmětem je pronájem za údržbu na dobu neurčitou od 1. 4. 2006. Pokud byla uzavřena mezi žalobci a I. P. další nájemní smlouva, soudy zjistily, že byla antedatována, a jejím účelem bylo, aby její obsah byl výhodnější pro postavení žalobců ve sporu se žalovaným.
Oba soudy posoudily daný skutkový stav podle §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), podle něhož se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že hrubě porušuje dobré mravy, a to s ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, uveřejněného pod číslem 92/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž bylo judikováno, že pokud byla darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014. Oba soudy vyšly nejprve ze závěru, že s ohledem na zjištěné okolnosti bylo třeba v daném případě považovat za člena rodiny i snachu žalobců I. P. Vzhledem k tomu, že žalovaný vznesl námitku promlčení práva na vrácení daru, soudy posuzovaly, zda byla tato námitka vznesena oprávněně. Odvolací soud sdílel závěr soudu prvního stupně, že nárok žalobců, pokud se domáhali vrácení daru proto, že žalovaný odňal I. P. jednu místnost a toaletu, znemožnil jí přístup k elektroměru, uzávěru vody a vodoměru v domě, v němž provozovala kadeřnictví a který byl předmětem daru, je promlčen, jestliže k uvedenému jednání žalovaného mělo dojít v letech 2013-2015 a žalobci mohli své právo na vrácení daru, jakožto majetkové právo, uplatnit v obecné tříleté promlčecí době (§101 obč. zák.) nejpozději v prosinci 2018, ale učinili tak až v únoru 2021. Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, vzal při posouzení počátku běhu promlčecí doby v úvahu i závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3776/2012. Odvolací soud uzavřel, že pokud je právo na vrácení daru z tvrzeného závadového chování žalovaného promlčeno, nelze se již zabývat tím, zda takové chování vskutku dosahuje zákonem požadované intenzity hrubého porušení dobrých mravů. Nad rámec tohoto závěru soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, uvedl, že ani rekonstrukcí provedenou žalovaným nedošlo k porušení dobrých mravů, jestliže žalovaný umožňuje I. P. provozovat kadeřnickou činnost v předmětné nemovitosti. Došlo-li v dané věci k odnětí části prostor užívaných pro kadeřnictví, nebylo možno zároveň přehlédnout, že smlouva označená jako smlouva o pronájmu žádné podrobnosti užívání prostor pro kadeřnictví nestanoví, a že žalovaný v rámci rekonstrukce vybudoval pro kadeřnictví nový vchod a nové topení. Naopak za porušení dobrých mravů na straně žalobců by mohlo být považováno účelové podepsání anteatované nové nájemní smlouvy s žalovanou.
Odvolací soud rovněž ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ani další jednání žalovaného, kterým měl žalovaný hrubě porušovat dobré mravy, spočívající v tom, že žalovaný bránil I. P., popř. jejím zákazníkům v parkování před domem, kdy před vymezená parkovací místa pro zákazníky umístil ceduli upozorňující, že zaparkovaná vozidla budou odtažena, na parkovací místo navezl hromadu stavební suti, dlažební kostky a štěrk a nechal to na místě několik měsíců ležet, a že požadoval placení nájemného za užívání kadeřnických prostor, nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů. Pokud žalobci namítali, že žalovaný se snažil tzv. vypudit jejich snachu z nájmu, a že tím útočil proti jejich zájmu, aby měla snacha zachován příjem, prostřednictvím něhož by je mohla zabezpečit, pak soud zjistil, že k této situaci ani nedošlo, neboť faktický stav, který založili sami žalobci, tj. umožnili své snaše nájem nebytových prostor v darovaném domě za symbolické nájemné, zůstal dosud zachován a nezměněn.
Odvolací soud proto potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci (dále též „dovolatelé“) dovoláním s tím, že jej považují za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda žalovaný vznesl námitku promlčení jejich práva požadovat vrácení daru oprávněně, nebo zda se uplatnění námitky promlčení příčilo dobrým mravům. Podle dovolatelů se odvolací soud při posouzení věci odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4080/2007, v němž byl přijat závěr, že pokud je úvaha o naplnění důvodů pro vrácení daru podle §630 obč. zák. založena na prokázaném soustavném porušování dobrých mravů, jestliže jednotlivá jednání žalovaného vůči žalobkyni a členům její rodiny samostatně nedosahují intenzity chování hrubě porušujícího dobré mravy, je pro závěr o důvodech pro vrácení daru určující okamžik posledního jednání obdarovaného, jímž lze již jeho chování prohlásit za hrubě porušující dobré mravy.
Dovolatelé spatřují přípustnost dovolání též v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda dlouhotrvající jednání porušující i veřejné právo (poskytování služeb kadeřnictví pro obyvatele hned tří okolních obcí, porušování hygienických předpisů), lze podřadit v případě přesahu takového jednání do soukromoprávního vztahu také pod hrubé porušení dobrých mravů. Dovolatelé mají za to, že odvolací soud nezohlednil dostatečně skutečnost, že jednotlivá jednání žalovaného útočící na jejich zájem vytvořila dlouhotrvající stav založený nejen na zlé vůli žalovaného, ale také přímo na protiprávním jednání porušujícím i veřejné právo.
Dovolatelé se domnívají, že již samo vznesení námitky promlčení jejich práva požadovat zpět darované nemovitosti za situace, kdy obdarovaný vnuk porušil darovací smlouvu snahou vyžadovat po jejich snaše nájemné, je zneužitím jeho práva na jejich úkor. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců podal žalovaný vyjádření, v němž uvedl, že se ztotožňuje se závěry obou soudů a navrhl zamítnutí dovolání žalobců, kteří ve svém dovolání podle jeho názoru pouze polemizují se závěry obou soudů. Poukázal též na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž lze dovozovat, že se vůči žalobcům žádného hrubého porušení dobrých mravů nedopustil. Vznesl-li námitku promlčení, pak podle jeho názoru pouze uplatnil své právo, které nelze označit za zneužití práva.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř. advokátem, zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Přípustnost dovolání nemůže založit námitka dovolatelů s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4080/2007, že je nutno posuzovat hrubé porušení dobrých mravů, kterého se měl podle jejich názoru žalovaný dopustit nejen v souvislosti s prováděnou rekonstrukcí, ale i v souvislosti s následným jeho jednáním (znemožnění přístupu na parkovací místa, vyžadování placení nájemného po snaše žalobců). Toto označené další jednání žalovaného samo o sobě nemohlo mít charakter porušení hrubého porušení dobrých mravů, jestliže ze skutkových zjištění vyplynulo, že nájemní smlouva nezahrnovala užívání parkovacích míst před domem a že prostory kadeřnictví využívá snacha žalobců dále bez placení nájemného, a nemohlo nabýt tohoto charakteru hrubého porušení dobrých mravů ani v kombinaci s předchozím jednáním žalovaného, které mělo spočívat v zamezení přístupu k měřidlům snaše žalobců a odnětí možnosti využívat určité dříve užívané prostory pro kadeřnictví snachy žalobců (např. užívání jednoho WC místo dvou), a s přihlédnutím k dalším zjištěným okolnostem, např. že žalovaný vybudoval pro kadeřnictví snachy žalobců vlastní vstup a zrekonstruoval topení, a to bez jakékoli náhrady ze strany uživatelky těchto prostor, a využívání zrekonstruovaných prostor nadále bez placení nájemného. V dané souvislosti je namístě poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu, v níž se Nejvyšší soud již vícekrát vyslovil ke kvalifikaci hrubého porušování dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho intenzity, jako podmínky vrácení daru podle §630 obč. zák., a kdy judikoval, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 445/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5141/2016, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1180/2017, a ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4112/2019). Závěr odvolacího soudu, že jednání žalovaného, a to ať v souvislosti s prováděnou rekonstrukcí, či jednání pozdější, nedosáhlo intenzity hrubého porušení dobrých mravů, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Za této situace, kdy právo na vrácení daru nevzniklo, nepřichází v úvahu promlčení takového práva. Dovolací soud se proto otázkou promlčení práva na vrácení daru nemusel zabývat (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda dlouhotrvající jednání porušující i veřejné právo lze podřadit v případě přesahu takového jednání do soukromoprávního vztahu také pod hrubé porušení dobrých mravů. Na této otázce napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Právní otázku, týkající se hrubého porušování dobrých mravů v souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného porušujícím veřejné právo, odvolací soud neřešil, dokonce rozhodnutí obou soudu ani neobsahuje žádné skutkové závěry o porušování veřejnoprávních předpisů žalovaným, které by pak následně právně posuzoval. Nejvyšší soud přitom již mnohokrát judikoval, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, tedy, že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017 nebo ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 658/2020).
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobců není podle §237 o. s. ř. přípustné, a tudíž podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost, kterou jim ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 8. 11. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu