ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.29.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 29/2023-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce M. R. , zastoupeného Mgr. Petrem Fučíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, proti žalované 1) O. M. , žalovanému 2) J. V. , a žalované 3) M. V. , všem zastoupeným JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, 28. října 184, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 14/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, č. j. 26 Co 92/2022-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 623 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaných.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal nahrazení projevu vůle žalovaných uzavřít jako prodávající kupní smlouvu s žalobcem jako kupujícím, a to ohledně pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., garáž, dále ohledně pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba, rodinný dům, pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, pozemku parc. č. XY, zahrada, vše zapsáno na LV č. XY, vedeného Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY, katastrální území XY (dále jen „předmětné nemovitosti“).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 3. 2022, č. j. 14 C 14/2022-67, zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že mezi žalobcem a původním vlastníkem nemovitostí J. V. st. (za účasti realitní kanceláře Promotex Interactive, s.r.o.) byla dne 12. 1. 2021 uzavřena tzv. Dohoda o rezervaci nemovité věci (dále jen „rezervační smlouva“), ve které se J. V. st., zastoupený první žalovanou, zavázal za dohodnutých podmínek jako vlastník rezervovat do 15. 7. 2021 pro žalobce jako zájemce předmětné nemovitosti. Žalobce se zavázal uhradit rezervační zálohu ve výši 500 000 Kč tak, že částku 250 000 Kč poukáže J. V. st. a částku 250 000 Kč realitní kanceláři Promotex Interactive, s.r.o. Darovací smlouvou ze dne 19. 1. 2021 však J. V. st. daroval předmětné nemovitosti žalovaným, kteří se stali podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí (každý z nich ideální jednou třetinou). Dopisem ze dne 12. 7. 2021 vyzval žalobce prostřednictvím první žalované J. V. st. K uzavření realizační kupní smlouvy. Dne 11. 4. 2021 J. V. st. zemřel. Žalovaní uzavření realizační kupní smlouvy odmítli.
Po právní stránce kvalifikoval soud prvního stupně vztah mezi žalobcem a J. V. st. jako závazek ze smlouvy o zprostředkování podle §2445 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nikoliv jako smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Z realizační smlouvy podle soudu prvního stupně J. V. st. nevznikla povinnost uzavřít kupní smlouvu, a proto taková povinnost ani nemohla přejít na žalované.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětnou smlouvu nelze hodnotit jako smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Vycházel z toho, že jestliže účastníci v čl. V rezervační smlouvy sjednali povinnost uzavřít ohledně předmětných nemovitostí ve stanovené lhůtě buď smlouvu o smlouvě budoucí, nebo smlouvu kupní, sami nemohli považovat rezervační smlouvu za budoucí kupní smlouvu. Odvolací soud k tomu navíc uzavřel, že závazek z rezervační smlouvy byl koncipován jako osobní závazek J. V. st., který neměl smrtí přecházet na jeho právní nástupce.
Odvolací soud z hlediska právního hodnocení dále doplnil, že i kdyby předmětná smlouva obsahovala závazek ze smlouvy budoucí kupní a kdyby ten nebyl závazkem osobní povahy, přesto by nebylo možné žalobě vyhovět, neboť převodem vlastnického práva k předmětu smlouvy o smlouvě budoucí (v projednávané věci uzavřením darovací smlouvy mezi J. V. st. a žalovanými) zanikají pro nemožnost plnění všechna práva a povinnosti plynoucí ze smlouvy o smlouvě budoucí. K tomu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1204/2010.
Závěr o zániku závazku z tvrzené smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění by se podle odvolacího soudu uplatnil i v případě, že by darovací smlouva byla shledána neplatnou, a důvod vzniku povinnosti žalovaných k uzavření realizační kupní smlouvy by tak měl spočívat v jejich dědickém právním nástupnictví po J. V. st. I v tomto případě podle odvolacího soudu by však závazek J. V. st. ze smlouvy o budoucí smlouvě kupní pro nemožnost zanikl.
Konečně odvolací soud uzavřel, že by nebylo možné žalobě vyhovět ani v případě, že by přechodu práv a povinností z tvrzené smlouvy o smlouvě budoucí nebránilo nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem děděním. Nejprve by totiž muselo být rozhodnuto v řízení o určovací žalobě o tom, že byl J. V. st. ke dni své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí, aby bylo možné vést řízení o dodatečném projednání dědictví podle §192 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, rozhodnout o okruhu dědiců a o tom, kdo z okruhu dědiců předmětné nemovitosti do svého vlastnictví děděním nabyl, aby tak byl případně věcně legitimován jako právní nástupce J. V. st. k povinnosti uzavřít tvrzenou smlouvu o smlouvě budoucí kupní.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, ve kterém namítl, že se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže při výkladu nepřihlížel k úmyslu stran, a předmětnou smlouvu tak nehodnotil jako smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Nerespektování výkladových pravidel vytýká žalobce odvolacímu soudu i ve vztahu k jeho závěru, že měl být závazek z předmětné smlouvy koncipován jako závazek osobní. Za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu pak považoval žalobce otázku, „zda přechází práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní v případě, kdy řízení o nahrazení projevu vůle bylo zahájeno až po smrti původního vlastníka“. Dále podle žalobce odvolací soud pochybil, jestliže konstatoval, že závěr o zániku závazku z tvrzené smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění by se uplatnil i v případě neplatnosti darovací smlouvy uzavřené mezi J. V. st. a žalovanými, tedy za situace, kdy by důvod vzniku povinnosti žalovaných k uzavření realizační kupní smlouvy měl spočívat v jejich dědickém právním nástupnictví – žalobce pak spatřuje přípustnost dovolání v tom, že má být tato právní otázka posouzena jinak, resp. že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1691/2008. Konečně mělo být dle žalobce řízení předcházející vydání napadeného rozsudku stiženo celou řadou procesních vad (před soudem prvního stupně mělo dojít k popření smyslu §99 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neměly být provedeny některé žalobcem navržené důkazy ani neměla být žalobci poskytnuta možnost k navržení dalších důkazů, žalobce neměl být poučen ve smyslu §118a o. s. ř a odvolací soud měl bez poučení potvrdit překvapivý názor soudu prvního stupně).
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl, a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a čl. XII. zákona č. 286/2021 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce v dovolání předně nesouhlasil s tím, jakým způsobem odvolací soud interpretoval rezervační smlouvu ze dne 12. 1. 2021, zejména že nepřihlížel k úmyslu stran a že hodnotil závazek J. V. st. z uvedené smlouvy jako závazek osobní povahy.
V otázce výkladu právního jednání je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustálena (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) v závěrech, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a §556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení §556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží (k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018).
V projednávané věci soudy vyšly především ze skutkových zjištění, že J. V. st. se v rezervační smlouvě zavázal rezervovat pro zájemce předmětné nemovitosti do 15. 7. 2021 a že účastníci v čl. V odst. 1 rezervační smlouvy sjednali povinnost uzavřít ohledně předmětných nemovitostí ve stanovené lhůtě buď smlouvu o smlouvě budoucí, nebo smlouvu kupní. Ve vztahu k povaze závazku J. V. st. pak soudy vyšly ze zjištění, že pro případ jeho úmrtí rezervační smlouva v čl. V odst. 4 písm. d) předpokládala, že žalobci bude vrácena rezervační záloha.
Odvolací soud se tak v poměrech projednávané věci neodchýlil od shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu, jestliže na základě provedeného výkladu rezervační smlouvy dospěl k závěru, že účastníci nepovažovali rezervační smlouvu za budoucí kupní smlouvu, jestliže jejím obsahem bylo, že účastníci ve stanovené lhůtě teprve uzavřou buď smlouvu o smlouvě budoucí, nebo kupní smlouvu. Obdobně nelze shledat rozpor s judikaturou dovolacího soudu ani v závěru, že povaha závazku J. V. st. byla pouze osobní, jestliže rezervační smlouva pro případ jeho úmrtí předpokládala, že žalobci bude vrácena rezervační záloha. Z uvedených důvodů tak nemůže dovolání žalobce ve vztahu k otázce výkladu rezervační smlouvy založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014), což ovšem není případ této věci.
Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstojí samostatně (vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění žalobě, resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech žalobce, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2706/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021).
Jak je rozvedeno výše, odvolací soud založil své rozhodnutí na několika (celkem pěti) právních závěrech. Závěr odvolacího soudu, že rezervační smlouvu ze dne 12. 1. 2021 nelze hodnotit jako smlouvu o smlouvě budoucí kupní, ani závěr, že uvedená smlouva obsahuje pouze závazek osobní povahy, se žalobci v dovolání zpochybnit nepodařilo.
Žalobce navíc v dovolání nezpochybnil další závěr odvolacího soudu, že žalobě by nebylo možné vyhovět ani za předpokladu, že by předmětná smlouva obsahovala závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí, a to nikoliv osobní povahy, neboť by v souladu s již citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1204/2010, převodem vlastnického práva k předmětu smlouvy o smlouvě budoucí (v projednávané věci uzavřením darovací smlouvy mezi J. V. st. a žalovanými) zanikly pro nemožnost plnění všechny práva a povinnosti plynoucí ze smlouvy o smlouvě budoucí. Také tento žalobcem nezpochybněný závěr odvolacího soudu přitom sám o sobě obstojí jako další samostatný důvod pro zamítnutí žaloby.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., odmítl.
Vady řízení namítané žalobcem (jím tvrzené popření smyslu §99 o. s. ř., údajné neprovedení některých žalobcem navržených důkazů, tvrzený nedostatek poučení podle §118a o. s. ř a údajný nedostatek poučení odvolacího soudu o „překvapivém“ názoru soudu prvního stupně) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.
V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž nákladový výrok II rozsudku odvolacího soudu. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. 10. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu