ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3014.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 3014/2023-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně 7S Business, s.r.o. , se sídlem v Praze 7, Holešovice, Na Maninách 1590/29, PSČ 170 00, IČO 06773737, zastoupené Mgr. Martinou Křížkovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) J. U. , 2) V. U. , oběma zastoupeným JUDr. Karlem Zachem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, třída Legií 876, PSČ 393 01, o zaplacení částky 847 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 24 C 3/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 4. 2023, č. j. 15 Co 82/2023-111, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit společně a nerozdílně oprávněným žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23 014,20 Kč k rukám zástupce žalovaných do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 1. 2023, č. j. 24 C 3/2022-75, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 4. 2023, č. j. 15 Co 82/2023-111, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, v němž namítala, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a konkrétně formulovala čtyři námitky, u nichž spatřovala přípustnost dovolání.
První námitka se týkala extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Dovolatelka namítala, že odvolací soud vycházel z odlišných skutkových zjištění než soud prvního stupně a že skutková zjištění jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces. Dovolatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu, podle které může být způsobilým dovolacím důvodem námitka porušení práva na spravedlivý proces spočívající v nerespektování norem procesního práva upravujících způsob a rozsah dokazování odvolacím soudem. Dovolatelka namítala, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu týkající se hodnocení důkazů, které musí odpovídat zásadám logického uvažování, a jehož výsledek (dílčí skutková zjištění i celkový závěr o skutkovém stavu) musí být dostatečně srozumitelný a úvahy o něm náležitě v odůvodnění vyloženy. Konkrétně namítala, že z listinných důkazů je zcela zřejmé, že žalovaní o obsahu kupní smlouvy vůbec nejednali a že jakákoliv vyjádření z jejich strany byla de facto bezobsažná, bez konkrétních návrhů či snahy skutečně jednat o obsahu kupní smlouvy; podle dovolatelky žalovaní neplnili své povinnosti vyplývající z čl. 2.5 smlouvy. Podle dovolatelky závěr odvolacího soudu, že v doplněném návrhu kupní smlouvy nejde o náležitosti, které si účastníci vymínili v ustanovení 3.2 rezervační smlouvy, odporuje tomu, co bylo v rezervační smlouvě dohodnuto. Dále rozporovala závěr soudu, že z předložené e-mailové komunikace vyplývá, že žalovaní neodmítli tvrzenou problematiku vazníků řešit, jak namítala žalobkyně. Podle dovolatelky však z e-mailové komunikace vyplývá naprostý opak – že žalovaní vyjádřili neochotu o obsahu smlouvy jednat a k žádnému jednání o obsahu smlouvy z jejich strany nedošlo. Rovněž u závěru odvolacího soudu, podle kterého nebylo spravedlivého důvodu požadovat po žalovaných, aby uzavřeli smlouvu, která jednostranným způsobem zohledňuje problematiku vazníků (viz bod 10 odůvodnění napadeného rozsudku), dovolatelka namítala, že tento závěr neodpovídá provedeným důkazům. Uvedla, že po žalovaných nepožadovala, aby uzavřeli smlouvu v jí navrženém znění, ale kvůli jejich nereakci byl její návrh smlouvy posledním návrhem před uplynutím rezervační doby.
Druhá námitka se vztahovala k překvapivosti rozhodnutí. Konkrétně dovolatelka namítala, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění odlišných od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování, a aniž by žalobkyni umožnil procesně relevantně reagovat. Dále namítala, že odvolací soud nepoučil účastníky řízení, že hodlá vycházet z jiných skutkových zjištění a rozhodovat dle jiné právní úpravy, než mohli účastníci předvídat podle dosavadního průběhu řízení. Dovolatelka odkázala na konkrétní judikáty Ústavního soudu, od nichž se měl odvolací soud dle jejího názoru odchýlit, a uvedla, že odvolací soud svým překvapivým rozhodnutím porušil její právo na spravedlivý proces.
Třetí námitka se týkala posouzení povahy rezervační smlouvy. Dovolatelka namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil rezervační smlouvu jako smlouvu inominátní, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázku, zda v projednávané věci šlo o smlouvu inominátní či o smlouvu o smlouvě budoucí kupní, formulovala dovolatelka jako otázku týkající se výkladu právního jednání. Namítala, že odvolací soud se buď výkladem smlouvy vůbec nezabýval, nebo se jím zabýval, ale nepostupoval v souladu s výkladovými pravidly, čímž se odchýlil od judikatury týkající se výkladu právního jednání, na jejíž konkrétní rozhodnutí dovolatelka odkázala. Význam nesprávného právního posouzení povahy smlouvy spatřovala dovolatelka v tom, že pokud by soud smlouvu posoudil jako smlouvu o smlouvě budoucí kupní, nemohl by dojít k závěru, že neuzavření kupní smlouvy nelze přičítat žalovaným. Uvedla, že posuzoval-li odvolací soud smlouvu jako nepojmenovanou, měl zřejmě za to, že smlouvou není založena povinnost žalovaných k uzavření kupní smlouvy (byť je ve smlouvě výslovně uvedena).
Poslední námitka dovolatelky se týkala nesprávného posouzení jednání žalovaných. Konkrétně dovolatelka namítala, že odvolací soud nesprávně vyložil právní jednání žalovaných po uzavření smlouvy, neboť dospěl k nesprávnému závěru, že žalovaní o kupní smlouvě jednali a plnili svoji povinnost vyplývající z čl. 2.5 rezervační smlouvy. Namítala odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a uvedla, že pokud by odvolací soud posuzoval vůli žalovaných podle výkladových pravidel plynoucích z §556 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále také jen „o. z.“), a z judikatury dovolacího soudu, musel by dojít k závěru, že vůle žalovaných nesměřovala ke splnění povinností podle čl. 2.5 rezervační smlouvy. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a uloží žalovaným náhradu nákladů řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolatelka polemizuje s hodnocením důkazů tak, jej učinil soud prvního stupně, a rozporuje je stejným způsobem, jak to činila v odvolání. Žalovaní poukázali na to, že dokazování se odehrává především u nalézacího soudu. Nesouhlasili s námitkami dovolatelky, že se odvolací soud zásadně odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Podle názoru žalovaných odvolací soud nehodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně odlišným způsobem, neboť pouze přidal navíc svůj závěr ve vztahu k výslechu jednatele žalobkyně. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Co se týče první skupiny námitek dovolatelky vztahující se k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, lze s dovolatelkou souhlasit potud, že způsobilým dovolacím důvodem může být i námitka porušení práva na spravedlivý proces, jak ve svém stanovisku uvedl Ústavní soud (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) a v navazujících rozhodnutích reflektoval Nejvyšší soud (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 330/2022, či usnesení ze dne 29. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3164/2022). V nyní projednávané věci ovšem nelze dovolatelce přisvědčit v tom, že se odvolací soud dopustil porušení jejího práva na spravedlivý proces. Dovolatelka tvrdila, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v důkazech provedených v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud se neodchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, nelze ani mít za to, že by se jeho závěr o skutkovém stavu extrémním způsobem odchýlil od provedených důkazů. Všechny konkrétní argumenty dovolatelky rozporovaly závěr odvolacího soudu, že neuzavření kupní smlouvy nelze klást k tíži žalovaných. Odkazovala-li dovolatelka na extrémní rozpor skutkových zjištění soudu s obsahem emailových zpráv, tak ten se z obsahu spisu nepodává. Nelze též opomenout, že argumentace dovolatelky je vnitřně rozporná. Na jednu stranu dovolatelka tvrdí, že žalovaní o návrhu kupní smlouvy vůbec nejednali, odmítali jednat a jejich vyjádření byla bezobsažná. Na druhou stranu dovolatelka uvádí, že žalovaní o návrhu kupní smlouvy sice jednali, ale jejich návrhy nebyly dostatečně konstruktivní.
Další dílčí námitkou dovolatelka rozporovala závěr odvolacího soudu, že nebylo spravedlivého důvodu požadovat po žalovaných, aby uzavřeli smlouvu, která jednostranným způsobem zohledňuje problematiku vazníků, a argumentovala tím, že po žalovaných nepožadovala, aby uzavřeli smlouvu v jí navrženém znění, ale že její návrh smlouvy byl zkrátka posledním návrhem před uplynutím rezervační doby. Dovolací soud k této námitce uvádí, že nejde o námitku zpochybňující zjištěný skutkový stav. Dovolatelkou rozporovaný závěr odvolacího soudu se netýká otázky skutkových zjištění, jde o právní závěr odvolacího soudu, který vycházel ze skutkového zjištění, že posledním předloženým návrhem byl návrh upravený žalobkyní, přičemž tuto skutečnost nerozporuje ani sama žalobkyně.
Pokud dovolatelka namítala, že závěr odvolacího soudu o tom, že „v doplněném návrhu kupní smlouvy nejde o náležitosti, které si účastníci vymínili v ustanovení 3.2 rezervační smlouvy,“ odporuje tomu, co bylo v rezervační smlouvě dohodnuto, nejde ani v případě této námitky o extrémní rozpor skutkového zjištění soudu s obsahem důkazu (smlouvy o rezervaci, v níž pouze některé náležitosti kupní smlouvy byly výslovně vymíněny. Ani tato námitka dovolatelky proto nezakládá přípustnost dovolání.
Z pouhé skutečnosti, že soudy z provedeného dokazování dovodily skutkové závěry, s nimiž jedna ze stran sporu nesouhlasí, nelze bez dalšího dovodit, že by jejich skutkové závěry byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že by hodnocení důkazů soudem odporovalo zákonným a judikatorním požadavkům. Z výše uvedeného pak vyplývá, že se dovolatelce nezdařilo zpochybnit proces zjišťování skutkového stavu natolik, aby bylo možno dospět k závěru o extrémním rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy. První otázka dovolatelky proto nezakládá přípustnost dovolání, neboť nelze dovodit, že by soudy svým postupem při zjišťování skutkového stavu porušily právo žalobkyně na spravedlivý proces.
Ani druhá otázka dovolatelky týkající se překvapivosti rozhodnutí nemůže založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud totiž ve své rozhodovací praxi opakovaně vychází z toho, že rozhodnutí nelze považovat za překvapivé, pokud odvolací soud po právní stránce věc posoudí shodně s některým z účastníků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4953/2017). Právní názor, k němuž se přiklonil odvolací soud, tedy že žalovaní nezavdali příčinu k neuzavření kupní smlouvy, byl obsažen ve vyjádření žalovaných již v řízení před soudem prvního stupně a žalovaní tento názor zastávali po celou dobu řízení. Žalobkyně proto měla dostatek příležitostí se k tomuto názoru vyjádřit.
Třetí otázka se týkala posouzení povahy rezervační smlouvy a dovolatelka u ní namítala odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ani tato otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Pro závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaným nelze klást neuzavření kupní smlouvy k tíži, je totiž irelevantní, zda soudy posuzovaly předmětnou rezervační smlouvu jako smlouvu o smlouvě budoucí kupní či jako smlouvu inominátní. Dovolatelce nelze přisvědčit v její argumentaci, že když odvolací soud smlouvu posuzoval jako smlouvu inominátní, měl zřejmě za to, že smlouvou není založena povinnost žalovaných k uzavření kupní smlouvy. Odvolací soud zjevně musel vycházet z toho, že ve smlouvě byla výslovně povinnost uzavřít kupní smlouvu ujednána, jinak by neposuzoval, zda lze žalované činit odpovědnými za její neuzavření. Odlišné posouzení povahy rezervační smlouvy by tak nemělo žádný vliv na výsledný právní závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaní nejsou povinni zaplatit smluvní pokutu. K povinnosti dovolatele formulovat v dovolání právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí (tj. která je pro dané řízení relevantní), viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, či usnesení ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2879/2022, a další.
Poslední otázka dovolatelky se týkala posouzení jednání žalovaných po uzavření rezervační smlouvy. Dovolatelka namítala, že se odvolací soud odchýlil od výkladových principů zakotvených v §556 o. z., neboť jednání žalovaných po uzavření smlouvy vyložil tak, že žalovaní o obsahu kupní smlouvy jednali a plnili své povinnosti podle čl. 2.5 rezervační smlouvy. Dovolatelka zde ovšem směšuje otázku přihlédnutí k následnému chování stran při výkladu právního jednání s otázkou zjišťování skutkového stavu a posouzení, zda jedna ze stran plnila své povinnosti ze smlouvy. V nyní projednávaném případě nebyl (a ani nemohl být) závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaným nelze přičíst neuzavření kupní smlouvy, výsledkem výkladu právního jednání. Odvolací soud svůj závěr učinil na základě skutkových zjištění, z nichž dovodil, že žalovaní poskytovali součinnost a o návrhu kupní smlouvy jednali. Otázka zohlednění následného chování stran jako jednoho z výkladových vodítek podle §556 o. z. tak, jak ji formulovala dovolatelka, by byla relevantní v případě odstraňování pochybností o obsahu právního jednání, tj. při výkladu právního jednání, nikoli při zjišťování, zda jedna ze stran svým povinnostem z předmětné smlouvy dostála. Ani poslední otázka dovolatelky proto nezaloží přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá (viz opět např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť žádná z námitek dovolatelky nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu