ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3073.2022.3
sp. zn. 23 Cdo 3073/2022-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně BETRIS, s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Smíchov, náměstí 14. října 1307/2, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 01512081, zastoupené Mgr. Pavlem Fryntou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalovanému BYTOVÉ DRUŽSTVO SLEZSKÁ 952/76 , se sídlem v Praze 3, Slezská 952/76, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 27440583, zastoupenému Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, o zaplacení částky 3 064 861,72 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 377/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 20 Co 429/2021-164, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20 880 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“
Dovolání proti v záhlaví označenému rozhodnutí, jež má dovolatel za přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázek hmotného práva nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“, Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Je třeba podotknout, že předmětný právní poměr (závazkový vztah) byl založen smlouvou o dílo uzavřenou dne 13. 11. 2014, proto se vzhledem k §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), práva a povinnosti z nich vzniklé řídí tímto zákonem. Též smlouva o postoupení pohledávek byla uzavřena dne 18. 12. 2015, tedy za účinnosti nové právní úpravy. Nejvyšší soud se nicméně již vyjádřil k tomu, že pod pojem „zneužití práva“ užitý v §8 o. z. lze zahrnout i jeho výkon v rozporu s dobrými mravy (viz například rozsudky ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015, a ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4694/2016, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) a že judikaturu k §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), pojednávající o rozporu s dobrými mravy, lze – pokud šlo o zneužití práva – přiměřeně aplikovat i na rozhodování podle §8 o. z. (srov. například usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, a usnesení ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4050/2018).
Dovolatelem zformulované otázky, „zda je povinností soudu poučit účastníka ve smyslu §118b odst. 1, případně odst. 2 o. s. ř., i ve vztahu ke skutečnostem týkajícím se vznesené námitky rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy“, a „zda je přezkoumatelným rozhodnutí soudu, jestliže účastník tvrdící rozpor uplatněného nároku s dobrými mravy, nebyl poučen o nedostatečnosti či neúplnosti svých tvrzení dle §118b odst. 1 o. s. ř., případně nebyl účastník poučen o nutnosti doplnění vylíčení rozhodných skutečností k této otázce dle §118b odst. 2 o. s. ř.“, jsou podle obsahu otázkou jedinou. V pořadí druhá „otázka“ totiž nedává sama o sobě dobrý smysl; není zřejmé, jaký vliv by mohla mít absence poučení podle §118b o. s. ř. (a ostatně absence jakéhokoliv poučení) na přezkoumatelnost rozhodnutí. Podstatou související argumentace dovolatele, včetně poslední věty čl. V dovolání, je z hlediska obsahového výtka neúplného (slovy dovolání „paušálního“) právního posouzení.
Byť dovolatel k této otázce připíná dva předpoklady přípustnosti vymezené v §237 o. s. ř., které se vzájemně vylučují (měl-li se odvolací soud při řešení otázky odchýlit od řešení přijatého v rozhodovací praxi dovolacího soudu, nemůže jít současně o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou), z obsahu dovolání vyplývá, že druhý z uvedených předpokladů přípustnosti je uplatněn jen podpůrně. Nelze proto přisvědčit námitce žalobkyně, že dovolání nesplňuje požadavky na obligatorní náležitosti (srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2659/20, uveřejněný pod č. 59/2021 SbNÚ).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je s kutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, tj. že řešení dané otázky bylo pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Dovolatelem zformulované otázky tento požadavek nesplňují. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí nezabýval a neměl důvod se zabývat aplikací §118b o. s. ř., upravujícího podmínky tzv. koncentrace řízení, neboť podle obsahu spisu, zejména podle protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 6. 5. 2021, řízení před soudem prvního stupně koncentrováno nebylo (účastníci nebyli poučeni o koncentraci řízení), a není tu ani žádný závěr soudu prvního stupně či odvolacího soudu, který by s koncentrací řízení podle §118b o. s. ř. jakkoliv souvisel.
Z obsahu předestřených otázek v kontextu s věcně související dovolací argumentací je zřejmé, že dovolatel má ve skutečnosti na mysli poučovací povinnost soudu upravenou v §118a o. s. ř.
Nemůže být vůbec žádných pochyb o tom, že úprava §118a o. s. ř. se vztahuje též na tvrzení a prokazování skutečností rozhodných pro posouzení, zda výkon práva není zneužívající; není tu rozumný důvod, proč by měly být právě tyto skutečnosti z režimu uvedeného ustanovení vyňaty (k tomu, že přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a v soudní praxi nečiní výkladové těžkosti, srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3316/2019). Nejvyšší soud z této skutečnosti ve své rozhodovací praxi vychází jako ze samozřejmosti (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4452/2018, uveřejněného pod č. 124/2019 Sb. rozh. obč.), o otázku dosud judikatorně nevyřešenou tedy nejde. Ani otázky procesního práva týkající se §118a o. s. ř. však odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit.
Účelem poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř. je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Postup podle tohoto ustanovení tedy přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Byla-li tedy žaloba zamítnuta, popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála, nikoli proto, že účastník řízení stran určité rozhodné skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není důvod pro postup soudu podle §118a odst. 3 o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, a tam citovanou předchozí judikaturu).
Ve zde souzené věci soudy nižších stupňů nezaložily posouzení námitky rozporu výkonu práva s dobrými mravy v rovině skutkové na závěru o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene. Konstatování soudu prvního stupně, že „žalovaný nijak neprokázal, že by postoupení pohledávky … bylo šikanózním jednáním …, je třeba vnímat v kontextu, z něhož je zřejmé, že soud posoudil zjištěné okolnosti a uzavřel, s ohledem na skutečnost, že pohledávka byla na žalobkyni postoupena v roce 2015, postoupení bylo oznámeno žalovanému dne 1. 2. 2016 a žalovaný uplatnil nárok z vad díla u soudu až v roce 2020, že postoupení pohledávky nebylo účelové, provedené se záměrem znemožnit reklamování vad díla. Též odvolací soud, třebaže tvrzením žalovaného vytýká absenci označení konkrétní skutečnosti, o niž by se opíraly, vysvětluje, že časový průběh domněnkám žalovaného nenasvědčuje, neboť pohledávka z doplatku ceny díla byla žalobkyni postoupena v prosinci 2015 dlouho před tím, než žalovaný počal uplatňovat nároky z vad díla proti zhotoviteli, a uzavírá, že „ve shodě se soudem prvního stupně neshledal žádnou okolnost, na jejímž základě by měl být nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty posouzen jako odporující dobrým mravům …“
Nejde tu ani o případ, na který pamatuje §118a odst. 2 o. s. ř. Toto ustanovení míří speciálně na situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3549/2019). Pod hypotézu této normy („má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru“) tedy není možno, jak se zřejmě domnívá dovolatel, subsumovat případ, kdy účastník prosazuje právní názor, že uplatnění práva je v rozporu s dobrými mravy, a soud dospěje k závěru, že tomu tak není.
Od dovolatelem citované rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu se odvolací soud při posouzení námitky rozporu výkonu práva s dobrými mravy neodchýlil. Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, posuzoval soulad výkonu práva s dobrými mravy se zřetelem na konkrétní individuální poměry zde souzené věci. Zjištěné okolnosti případu neumožňují dospět k závěru, že tu jde o šikanózní výkon práva či o takový výkon práva, který vede k nepřijatelným důsledkům, a že soudy nedostály příkazu rozhodovat v souladu s ekvitou.
V dovolacím řízení je možno úvahu odvolacího soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva či o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, a ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3660/2019). Neposoudil-li odvolací soud ve zde souzené věci postup žalobkyně jako zjevně zneužívající ve smyslu §8 o. z., pak nejde o úvahu z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřenou.
K doplnění dovolání podáním datovaným 8. 3. 2023, jež bylo doručeno Nejvyššímu soudu dne 10. 3. 2023, dovolací soud přihlížet nemohl, neboť dovolatel tento procesní úkon učinil po uplynutí lhůty k podání dovolání (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti té části prvního a proti druhému výroku napadeného rozsudku, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 11. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu