ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3164.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3164/2022-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a Mgr. Jiřího Němce, ve věci žalobkyně Y&T Luxury Property Prague Czech Republic s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Josefov, Maiselova 59/5, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 29055113, zastoupené Mgr. Kateřinou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Ostrovní 126/30, proti žalované F. D. K. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Praze, Voršilská 130/10, o zaplacení částky 4 239 840 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 93/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, č. j. 39 Co 167/2022-240, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 30 928 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 14. 2. 2022, č. j. 7 C 93/2021-201, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 4 239 840 Kč spolu s úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Tento rozsudek, výslovně v celém jeho rozsahu, napadla žalobkyně dovoláním.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
K závěru o přípustnosti dovolání nevede námitka, že odvolací soud se odchýlil od závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, reprezentované rozsudky ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu níže citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), v nichž Nejvyšší soud blíže vysvětluje ustanovení §556 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
Ve zde souzené věci nejde o výklad právního jednání (smlouvy), tj. o odstranění pochybností o tom, co bylo mezi stranami ujednáno, nýbrž o zjištění, zda vůbec byla (další) smlouva uzavřena, tj. zda strany projevily vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy (§1724 odst. 1 o. z.) a zda si ujednaly obsah smlouvy (§1725 věta první o. z.), popřípadě zda projevily vůli dosavadní smlouvu prodloužit. Nicméně i pro účely zjištění, zda strany projevily vůli zřídit mezi sebou závazek a zda šlo o vůli shodnou, popř. zda projevily shodnou vůli stávající smlouvu prodloužit, nepochybně lze přiměřeně výkladová pravidla upravená v §555 a násl. o. z. použít.
Odvolací soud se měl od příslušné rozhodovací praxe odchýlit tím, že „nezohlednil zavedenou praxi stran, co se spolupráce bez uzavřené písemné smlouvy týče“, a „kdyby vycházel komplexně z jednání stran po celou dobu jejich spolupráce, zjistil by, že praxí zavedenou mezi stranami v právním styku ve smyslu §556 odst. 2 o. z. byla právě i spolupráce bez písemně uzavřené či písemně prodloužené smlouvy, a to v období od 8. 2. 2017 (datum, do kterého byla sjednána původní smlouva o zprostředkování) do 16. 2. 2019 (datum, kdy byla uzavřena předmětná smlouva o zprostředkování)“.
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že samotná „spolupráce“ bez dalšího právo na zaplacení zprostředkovatelské provize podle §2445 odst. 1 o. z. nezakládá. K tomu je třeba existence smlouvy o zprostředkování (která, protože pro ni není předepsána písemná forma, může být uzavřena i ústně nebo konkludentně, srov. mutatis mutandis například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2457/2018).
Odvolací soud při zjištění, zda došlo k prodloužení dosavadní smlouvy či k uzavření smlouvy nové, ke kontaktům dovolatelky a žalované, které dovolatelka označuje jako „spolupráci“, ve skutečnosti přihlédl a vypořádal se s nimi. Uvedl sice, že pro posouzení důvodnosti žaloby jsou relevantní pouze kontakty mezi žalobkyní a J. B. a ostatní „kontrakty“ (míněny zjevně „kontakty“) uváděné žalobkyní (již po zániku smlouvy v září a říjnu 2019) nejsou pro vznik nárok na provizi relevantní, soud prvního stupně proto nepochybil, nezabýval-li se dalšími zájemci, žalovanou nalezenými již po zániku smlouvy v období od září 2019 do února 2020, tím však zjevně (jak je zřejmé též z kontextu) mířil jen na nárok na provizi z písemné smlouvy uzavřené dne 16. 2. 2019. Navazující skutkový závěr, že k uzavření nové smlouvy ani dodatku ke smlouvě ze dne 16. 2. 2019 nedošlo, dovozený z e-mailové korespondence mezi jednatelkou žalobkyně a zmocněncem žalované, podpořil úvahou, že pro další pokračování smluvního vztahu a z toho vycházejícího nároku na provizi je nerozhodné, že žalobkyně o své vůli bez uzavření smlouvy a přes pokyn ze strany žalované (zejména bylo-li jí výslovně sděleno, že žalovaná má zájem nabízet pouze jinou nemovitost ve svém vlastnictví) jednala s dalšími zájemci. Není pak zřejmé, co by na závěru o tom, že nedošlo k prodloužení smlouvy či k uzavření smlouvy nové, mohla změnit skutečnost, že žalovaná se obdobně chovala též v období mezi skončením první smlouvy o zprostředkování a uzavřením smlouvy dne 16. 2. 2019.
Tím, že odvolací soud „aplikoval interpretační pravidla výkladu právních jednání ohledně praxe stran při uzavírání smluv o zprostředkování, přestože tato pravidla odmítl soud prvního stupně zohlednit“, se odvolací soud od označené rozhodovací praxe neodchýlil již proto, že Nejvyšší soud se v ní k takové otázce nikterak nevyjadřoval.
Předkládá-li dovolatelka jako otázku dosud neřešenou „otázku nároku zprostředkovatele na provizi dle §2454 o. z. po zániku závazku ze zprostředkovatelské smlouvy, navíc za situace, kdy žalovaná tvrdí, že prodej předmětné nemovitosti zprostředkoval jiný zprostředkovatel, přestože žalobkyně jako první vyhledala kupujícího jako zájemce o nemovitosti“, pak není zřejmé, ani z kontextu dovolání, jako právní otázku výkladu či aplikace ustanovení §2454 o. z., kterou řešil odvolací soud a na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí, by měl dovolací soud v rámci svého poslání sjednocovat rozhodovací praxi obecných soudů vyřešit. Odvolací soud po stránce skutkové uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by se dovolatelka zapříčinila o uzavření kupní smlouvy, a formulace otázky spolu se související argumentací nasvědčuje tomu, že dovolatelka brojí právě proti tomuto skutkovému závěru.
Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze; dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod (ledaže by šlo o zjevný exces při utváření skutkových zjištění, o tzv. extrémní rozpor, jak jej definoval ve své rozhodovací praxi Ústavní soud, což však dovolatelka nenamítá) . Tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Součástí skutkového stavu věci jsou pak nejen skutková zjištění, nýbrž též skutkové závěry z nich dovozené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011).
K ostatní argumentaci dovolatelky v bodě IV dovolání, mimo jiné že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou ohledně bezdůvodného obohacení ve smyslu §2991 o. z., dovolatelka nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání, popřípadě (uplatní-li se i zde obecné vymezení v bodě II dovolání) neoznačila judikatorní závěry, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, ani nezformulovala právní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí.
K námitce, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, dovolatelka nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání. Též námitka porušení práva na spravedlivý proces může být předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel současně řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod číslem 45/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod číslem 460/2017 Sb.). Rovněž k dovolacímu důvodu spočívajícímu v tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu je tedy třeba uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovému výroku napadeného rozhodnutí je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu