ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3168.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3168/2022-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně V. D. , zastoupené Mgr. Štěpánem Rybářem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1246/1, proti žalovanému J. M. , zastoupenému JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, o zaplacení 50 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 185/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2022, č. j. 56 Co 27/2022-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 16 408 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 23. 9. 2021, č. j. 15 C 185/2020-93, zamítl žalobu o zaplacení 50 000 EUR se zákonným úrokem z prodlení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 000 EUR se zákonným úrokem z prodlení (výrok I), a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podal žalovaný včasné dovolání, v němž namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která „v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je rozhodována odlišně.“
Jako dosud neřešenou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu žalovaný formuloval otázku, „zda bezdůvodné obohacení ve smyslu občanského zákoníku zakládá skutečnost, že nedošlo k realizaci budoucího převodu, aniž by výslovně došlo ke zrušení právního důvodu, na jehož základě bylo předmětné plnění poskytnuto, eventuálně, zda na základě výzvy k vrácení poskytnutého plnění může dojít ke zrušení smluvního vztahu, na jehož základě bylo plnění, resp. záloha, poskytnuto, nebo zda pouhá výzva k vrácení zálohy může založit odpovědnost z titulu bezdůvodného obohacení“ (dále jen „otázka první“). V dovolání přitom tuto otázku následně fakticky zopakoval prostřednictvím dílčích otázek označených písmeny a) až c). Jako neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu označil žalovaný též otázku (dále jen „otázka druhá“), „pokud se odvolací soud ztotožní se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, může dojít k jinému právnímu závěru, aniž by zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a zabýval se skutkovými zjištěními, které zpochybňují právní závěry odvolacího soudu?“
Žalovaný dále namítl, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (rozsudkem ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2976/2020, jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu
– na http://www.nsoud.cz ), podle které je nezbytným předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení neexistence právního důvodu (dále jen „otázka třetí“). Podle žalovaného se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 29 Cdo 102/2016 – správně sp. zn. 29 ICdo 102/2016, poznámka Nejvyššího soudu) též tím, že vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který na jejich základě uzavřel, že nedošlo k zániku právního důvodu (nebyl prokázán zánik dohody účastníků), avšak oproti soudu prvního stupně dospěl ke zcela odlišnému právnímu závěru (o vzniku bezdůvodného obohacení z právního důvodu, který odpadl), aniž by žalovaného poučil podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „otázka čtvrtá“). Žalovaný v dovolání vytýká odvolacímu soudu i absenci podrobnějšího odůvodnění rozhodnutí s tím, že nelze „úplně přesně určit, z jakého konkrétního názoru odvolací soud vyšel“, a má za to, že „se tímto odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.“
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013,).
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky první [i obdobně formulovaných dílčích otázek a) až c)], neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Při formulaci první otázky žalovaný vychází z předpokladu, že odvolací soud dovodil bezdůvodné obohacení na jeho straně, aniž by současně dovodil zánik závazku, na jehož základě došlo k poskytnutí zálohy. Takový předpoklad se však míjí s právním posouzením věci, které učinil odvolací soud. Odvolací soud nevycházel ze zjištění, že záloha byla žalobkyní žalovanému poskytnuta na základě již existujícího závazku (dohody), jak se domnívá žalovaný, nýbrž vyšel ze zjištění, že tato záloha byla poskytnuta na smlouvu o převodu části obchodního podílu na společnosti (na budoucí úplatný převod práv), jejíž následné uzavření bylo při společných jednáních účastníků předpokládáno, neboť záměrem účastníků bylo, že se žalobkyně měla stát společnicí obchodní společnosti, kterou zakoupil žalovaný. K realizaci tohoto záměru, tj. k uzavření předpokládané smlouvy o úplatném převodu práv, však následně nedošlo. Odvolací soud se přitom ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně, podle kterého žalobkyně na schůzce v dubnu 2020 předala žalovanému účetní doklady ke společnosti a sdělila, že nesouhlasí s návrhem společenské smlouvy, poté ještě řešila provozní otázky společnosti a dne 15. 4. 2020 vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky 50 000 EUR (ostatně ztrátu zájmu žalobkyně o realizaci záměru spojeného s její předpokládanou účastí ve společnosti uvádí též žalovaný v dovolání). Jinak řečeno odvolací soud uzavřel, že záloha byla poskytnuta na závazek, který měl v budoucnu teprve vzniknout, avšak následně se nerealizoval, neboť bylo zjevné, že nedojde k dříve předpokládanému uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu na žalobkyni. Pro posouzení odvolacího soudu tedy bylo určující, že odpadl (nerealizoval se) právní důvod, pro který byla předmětná záloha předem poskytnuta (účastníky předpokládané uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu), nikoli, že odpadl právní důvod, na jehož základě byla záloha poskytnuta a který nebyl zrušen (že nezanikl existující závazek z dohody zavazující k takovému plnění), jak se mylně domnívá žalovaný. Předloženou otázku (včetně souvisejících dílčích otázek) vycházející z předpokladu, že záloha byla poskytnuta na základě existujícího závazku, který následně nebyl zrušen, proto odvolací soud neřešil (neměl důvod řešit).
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka druhá, jejímž prostřednictvím žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že nezopakoval provedené důkazy v situaci, kdy vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, na jehož základě však dospěl k jinému právnímu závěru. Postup odvolacího soudu nebyl v rozporu se závěry vyslovenými v rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle kterých ke zopakovaní dokazování musí odvolací soud přistoupit v zásadě jen tehdy, pokud má za to, že z důkazů, jež byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, je možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010). K takové situaci, však v posuzované věci nedošlo (i soud prvního stupně vycházel ze skutkového zjištění, že žalobkyně složila částku 50 000 EUR v době, kdy teprve následně mělo dojít k rozdělení společnosti zakoupené žalovaným a probíhala jednání, neboť žalobkyně měla zájem na společném podnikání, a neučinil zjištění, že by mezi účastníky existoval závazek, podle kterého by žalobkyně již měla povinnost zaplatit žalovanému tuto částku).
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka třetí, neboť odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2976/2020, je nepřípadný. V citovaném rozhodnutí se dovolací soud zabýval situací, v níž žalobci (vlastníci nemovitostí) v návaznosti na vydání pravomocného a vykonatelného rozsudku (následně zrušeného) o odpůrčí žalobě oprávněného, kterým bylo určeno, že kupní smlouva, na jejímž základě získali vlastnictví k předmětným nemovitostem od povinných, je vůči oprávněnému právně neúčinná, poskytli v exekučním řízení vedeném proti povinným plnění exekutorovi (zaplatili obvyklou cenu dražených nemovitostí) a ten poskytnuté plnění vyplatil oprávněnému. Dovolací soud pak posuzoval otázku, zda v dané situaci šlo o právo žalobců na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, vzniklé poskytnutím plnění na základě pravomocného soudního rozhodnutí, které bylo později zrušeno. Pro zjevnou skutkovou odlišnost se odvolací soud v nyní posuzované věci nemohl odchýlit od závěrů přijatých v citovaném rozhodnutí. Nadto obecně formulovaný právní názor, že „pro vznik bezdůvodného obohacení, je nezbytným předpokladem neexistence právního důvodu“, jenž citovanému rozhodnutí přisuzuje v dovolání žalovaný, takto v rozhodnutí obsažen není. Ostatně odvolací soud v nyní posuzované věci závěr o vzniku práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení založil na tom, že neexistoval právní důvod poskytnutého plnění, neboť dodatečně odpadl (nerealizoval se zamýšlený budoucí úplatný převod práv, na který žalobkyně poskytla zálohu), přičemž přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012.
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky čtvrté. Otázku nezbytnosti poučení účastníka podle §118a o. s. ř., která byla řešena v rozhodnutí, na které žalovaný v dovolání odkázal, odvolací soud v nyní posuzované věci neřešil a na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud totiž nezaložil své rozhodnutí na závěru o neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene účastníkem řízení, nýbrž na zjištěném skutkovém stavu věci.
Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu absenci řádného odůvodnění rozhodnutí, pak ve vztahu k této námitce neformuluje žádnou právní otázku řešenou odvolacím soudem, ani nevymezuje žádnou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, od které se podle něj měl odvolací soud odchýlit. Taková námitka vady řízení nezahrnující žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nad rámec uvedeného lze dodat, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalovaného v možnosti uplatnění dovolacích důvodů.
Další dovolací námitky žalovaného zpochybňující skutkový stav, z nějž odvolací soud vycházel, přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výroku II, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalovaného odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 10. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu