ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3444.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3444/2022-164
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce P. B. , zastoupeného Mgr. Jakubem Hájem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Nábřeží 596, proti žalovanému P. D. , zastoupenému JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Bánově 325, o zaplacení 290 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 119/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. 6. 2022, č. j. 58 Co 115/2021-125, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. 6. 2022, č. j. 58 Co 115/2021-125, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 12. 3. 2021, č. j. 4 C 119/2020-97, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Uherském Hradišti k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 29. 4. 2020 domáhal po žalovaném zaplacení částky 290 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 25. 5. 2019 do zaplacení odpovídající jím uhrazené kupní ceně použitého osobního automobilu značky Land Rover Range Rover 3.0D, RZ XY, VIN XY (dále jen „předmětný automobil“ či „předmětné vozidlo“), k němuž měl žalobce jako kupující nabýt vlastnické právo na základě kupní smlouvy ze dne 30. 4. 2010 uzavřené se žalovaným jako prodávajícím. Tvrdil, že kupní smlouva uzavřená mezi ním a žalovaným je absolutně neplatná, jelikož žalovanému nikdy nesvědčilo vlastnické právo k předmětnému vozidlu (šlo o vozidlo odcizené původnímu majiteli v roce 2005) a nemohl jej tedy na žalobce kupní smlouvou převést. Žalobce požadoval vrácení kupní ceny uhrazené na základě neplatné kupní smlouvy s tvrzením, že jeho povinnost vzájemného plnění (povinnost vrátit žalovanému předmětný automobil) byla realizována tím, že předmětné vozidlo bylo vydáno Policii Slovenské republiky v souvislosti s šetřením jeho krádeže.
2. Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 12. 3. 2021, č. j. 4 C 119/2020-97, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel zejména ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovaným došlo k uzavření tvrzené kupní smlouvy a že žalobce žalovanému zaplatil kupní cenu 290 000 Kč. Žalobce následně předmětné vozidlo prodal kupní smlouvou ze dne 22. 10. 2010 společnosti Baupartner s. r. o. a poté, co bylo v březnu 2011 předmětné vozidlo Policií Slovenské republiky zajištěno, neboť bylo zjištěno, že pochází z trestné činnosti (v roce 2005 bylo odcizeno a následně došlo k úpravě jeho VIN kódu, kdy s takto pozměněným identifikačním údajem bylo registrováno od 4. 9. 2006 ve Slovenské republice), odstoupila uvedená společnost od kupní smlouvy a po žalobci (tam žalovaném) se domáhala vrácení kupní ceny ve výši 364 000 Kč v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 120 C 15/2013, v němž Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 3. 2017, č. j. 71 Co 469/2016-181, uložil žalobci (tam žalovanému) povinnost zaplatit společnosti Baupartner s. r. o. částku 364 000 Kč s úrokem z prodlení, kterou uhradil (včetně nákladů řízení – celkem částkou 555 000 Kč) dne 26. 4. 2017. Rozsudek nabyl právní moci, byl však k dovolání žalobce (tam žalovaného) zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, č. j. 33 Cdo 4109/2017-202, a věc byla vrácena Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení, který posléze rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 71 Co 469/2016-257, zčásti zrušil rozsudek soudu prvního stupně (jímž byla původně žaloba zamítnuta) a řízení zastavil, zčásti jej potvrdil a zčásti změnil. Současně měl soud prvního stupně za prokázané, že žádná z osob, které byly před žalobcem evidovány jako vlastníci vozidla (ani žalovaný), nemohla být v dobré víře, že předmětné vozidlo řádně nabyla a že je jeho oprávněným uživatelem.
4. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je od počátku absolutně neplatná, neboť žalovaný se nemohl stát řádným vlastníkem (s přihlédnutím k okolnostem, za kterých se stal evidenčním vlastníkem vozidla) a nemohl převést na žalobce více práv, než mu fakticky náleželo. Žalobci tak vznikl nárok na vrácení uhrazené kupní ceny, z jeho strany došlo ke splnění synallagmatického závazku spočívajícího ve vrácení předmětného vozidla (tuto povinnost měl soud prvního stupně za splněnou s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu tím, že koupená věc byla vydána nikoli prodávajícímu, nýbrž vlastníku věci, prostřednictvím Policie Slovenské republiky v souvislosti s šetřením krádeže předmětného vozidla). Žalobci však soud prvního stupně požadované plnění nepřiznal, neboť shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným. Uzavřel, že již z dopisu právního zástupce žalobce ze dne 12. 7. 2013 adresovaného žalovanému je patrné, že žalobce měl vědomost o tom, že v případě neúspěchu ve sporu u Okresního soudu ve Vsetíně bude požadovat vrácení kupní ceny po žalovaném. Žalobce byl v daném sporu skutečně neúspěšný a Krajský soud v Ostravě mu uložil povinnost zaplatit společnosti Baupartner s. r. o. částku 364 000 Kč s příslušenstvím, kterou žalobce uhradil dne 26. 4. 2017, přičemž nejméně od tohoto okamžiku začala podle soudu prvního stupně běžet subjektivní dvouletá promlčecí lhůta podle §107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), přičemž žaloba byla podána až dne 29. 4. 2020.
5. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud se (i po částečném doplnění dokazování) ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o uzavření předmětné kupní smlouvy mezi účastníky dne 30. 4. 2010, o zaplacení kupní ceny ve výši 290 000 Kč žalobcem žalovanému, jakož i s právním závěrem o tom, že kupní smlouva byla absolutně neplatná. I odvolací soud tak konstatoval, že nárok žalobce na vrácení kupní ceny by byl dán, neboť u žalobce došlo ke splnění jeho synallagmatického závazku. Odvolací soud měl dále za prokázané, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 120 C 15/2013 byl žalobce opakovaně informován, že se jedná o kradený automobil, což odmítl akceptovat. Odvolací soud tedy měl za to, že žalobce byl již v průběhu roku 2013 společností Baupartner s. r. o., které předmětné vozidlo prodal, seznámen s tím, že vozidlo pochází z trestné činnosti a měl možnost se seznámit i se znaleckým posudkem Kriminalistického a expertizního ústavu policejního sboru Slovenské republiky (v něm bylo zjištěno odstranění původního VIN předmětného vozidla a vyhotovení nového VIN). V průběhu řízení ve věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 120 C 15/2013 se při jednání dne 8. 7. 2014 žalobce seznámil se zprávou Policie Slovenské republiky ze dne 11. 6. 2014, v níž policie jednoznačně ztotožnila, že vozidlo, u něhož byl zpracován předmětný znalecký posudek, je týmž vozidlem (předaným Policii Slovenské republiky), které bylo ukradeno a po němž bylo dne 17. 11. 2005 vyhlášeno pátrání.
7. Na tomto podkladě odvolací soud uzavřel, že subjektivní dvouletá promlčecí doba (podle §107 odst. 1 obč. zák.) pro uplatnění nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení začala běžet nejpozději od 8. 7. 2014, neboť i s přihlédnutím k okolnostem, za jakých žalobce předmětný automobil kupoval (automobil neměl originální klíč, k prodeji ho nabízely osoby odlišné od žalovaného a až následně žalovaného jako evidovaného vlastníka vozidla přivezly) lze uzavřít, že se žalobce nejpozději právě uvedeného dne dozvěděl všechny okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, tedy, že mu bylo neplatnou smlouvou prodáno kradené vozidlo žalovaným za částku 290 000 Kč. Na určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pak podle odvolacího soudu nic neměnila skutečnost, že žalobce v předmětném řízení u Okresního soudu ve Vsetíně ještě několik let poté prosazoval svůj nesprávný názor, že předmětné vozidlo nabyl, stejně jako skutečnost, že s konečnou platností se s příslušnou otázkou vypořádal soud až za několik let. Podle odvolacího soudu subjektivní promlčecí lhůta uplynula dne 8. 7. 2016 a byla-li žaloba podána dne 29. 4. 2020, je právo žalobce promlčeno. Odvolací soud nepřisvědčil ani tvrzení žalobce, že žalovaný vznesl námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. K tomu uvedl, že žalobce jako zkušený obchodník s automobily řadu let věděl o tom, že se jedná o automobil kradený a znal i okolnosti, za nichž automobil vykoupil (neměl ani jeden originální klíč). Přesto nedůvodně setrvával na své argumentaci, s níž v rámci řízení vedeného u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 120 C 15/2013 neuspěl. Žalobci podle odvolacího soudu nic nebránilo, aby svůj nárok vůči žalovanému uplatnil včas; jediným důvodem pozdního podání žaloby byla jeho nečinnost.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podal žalobce včasné dovolání, v němž vymezil tři otázky hmotného práva, které podle jeho mínění odvolací soud posoudil nesprávně. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalobce předně namítl, že se „dovolací soud“ (správně zřejmě odvolací soud – poznámka Nejvyššího soudu) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (popsané v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17) při posouzení (první) otázky „počátku běhu (subjektivní) promlčecí doby dle §107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.“, neboť opomněl hodnotit veškeré relevantní skutečnosti (resp. okamžik, kdy se žalobce o těchto skutečnostech dozvěděl). Odvolacímu soudu vytýká, že se zabýval toliko zjištěním, kdy se žalobce dozvěděl o identifikaci předmětného vozidla jako odcizeného a že odmítl jako nevýznamné posoudit skutečnosti týkající se okolností řetězce převodů, které byly podstatné pro posouzení otázky případného nabytí od nevlastníka či vydržení předmětného vozidla a které se žalovaný (správně zřejmě žalobce – poznámka Nejvyššího soudu) dozvěděl až v rámci doplněného dokazování v odvolacím řízení před Krajským soudem v Ostravě v roce 2018 (ve věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 120 C 15/2013 po zrušení původního rozsudku dovolacím soudem).
10. Podle žalobce odvolací soud nesprávně posoudil též (druhou) otázku „přípustnosti námitky promlčení u synallagmatického právního vztahu dle §107 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb.“, a při jejím řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněným pod č. 32/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 32/2011“), neboť „v rámci synallagmatického právního vztahu vzešlého z absolutně neplatné kupní smlouvy není nárok žalovaného na vrácení automobilu promlčitelný (s ohledem na nepromlčitelnost vlastnického práva k automobilu, jenž měl být proti peněžitému protiplnění vzájemně vydán), nelze tedy připustit námitku promlčení vznesenou žalovaným proti vzájemnému nároku žalobce na zaplacení peněžitého plnění“.
11. Žalobce namítá též nesprávnost posouzení (třetí) otázky „rozporu námitky promlčení s dobrými mravy“. Má za to, že odvolací soud se k jeho argumentaci ohledně rozporu námitky promlčení s dobrými mravy „v zásadě nevyjádřil a napadené rozhodnutí je v tomto ohledu dle názoru dovolatele nepřezkoumatelné“.
12. Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
14. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
16. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., jež je veřejnosti též dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ). Těmto požadavkům žalobce nedostál ve vztahu k otázce třetí, neboť ve vztahu k ní řádně nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. Prostřednictvím této otázky žalobce odvolacímu soudu fakticky vytýkal, že řízení zatížil vadou nepřezkoumatelného rozhodnutí. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Samotné tvrzení o existenci vad řízení přípustnost dovolání nemůže založit. K případné existenci vad řízení dovolací soud přihlédne v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
17. Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, jimiž bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
18. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení druhé otázky, neboť odvolací soud se při posouzení přípustnosti námitky promlčení vznesené v rámci synallagmatického právního vztahu vzešlého z absolutně neplatné kupní smlouvy (kterou zjevně řešil, byť implicitně, pokud se námitkou promlčení vznesenou žalovaným věcně zabýval a považoval ji za důvodnou) vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k výkladu §107 odst. 3 obč. zák.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle §457 obč. zák., je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
21. Podle §107 odst. 3 obč. zák., jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.
22. V R 32/2011 Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že důsledkem absolutně neplatné kupní smlouvy je vznik synallagmatického závazku ve smyslu ustanovení §457 obč. zák. Ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. jehož smyslem je zachování rovnováhy práv obou smluvních stran neplatné či později zrušené smlouvy, dopadá na všechny případy, kde synallagmatický vztah vznikl ze zákona.
23. Uvedený závěr byl potvrzen i v navazující rozhodovací praxi dovolacího soudu představované kupříkladu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3041/2010, v němž Nejvyšší soud rozhodoval ve skutkových okolnostech obdobných projednávané věci. Předmětem tamějšího řízení byl požadavek žalobce na zaplacení částky 91 000 Kč za kterou žalobce zakoupil od žalovaných osobní automobil, který žalobce následně prodal třetí osobě a této osobě byl následně uvedený automobil jako kradený zabaven, v důsledku čehož byl žalobce povinen vrátit kupní cenu této osobě (žalobce tedy požadoval po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné smlouvy, obdobně jako tomu je v nyní projednávané věci). Dovolací soud v odkazované věci vyšel ze závěrů R 32/2011 a konstatoval, že mezi účastníky vznikl synallagmatický závazek podle §457 obč. zák. a obě strany byly povinny si vrátit plnění vzájemně poskytnutá na základě kupní smlouvy. Dále zdůraznil, že jelikož se nepromlčuje vlastnické právo skutečného vlastníka vozidla, nemohli podle §107 odst. 3 obč. zák. vznést námitku promlčení vůči skutečnému vlastníku vozidla třetí osoba, jíž žalobce vozidlo prodal, ani sám žalobce, přičemž z téhož důvodu nemohou promlčení namítat ani žalovaní.
24. Obdobně Nejvyšší soud navázal na shora uvedené závěry R 32/2011 i v rozsudku ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4740/2015, v němž shledal správné závěry odvolacího soudu, který nepřipustil námitku promlčení práva žalobce na zaplacení kupní ceny z neplatné smlouvy vznesenou žalovanou, neboť proti tomuto (promlčitelnému) právu žalobce stálo nepromlčitelné vlastnické právo žalované k movitým věcem, které byly předmětem zamýšleného převodu v rámci neplatné kupní smlouvy.
25. Nejvyšší soud ani v poměrech zde souzené věci neshledává důvody, pro které by se shora prezentované závěry ustálené rozhodovací praxe neměly prosadit. Žalobce se v projednávané věci domáhal práva na vydání bezdůvodného obohacení (kupní ceny) z neplatné kupní smlouvy, na základě které koupil (resp. zamýšlel koupit) od žalovaného předmětný automobil, o němž bylo následně zjištěno, že pochází z trestné činnosti. V důsledku neplatnosti kupní smlouvy došlo ex lege ke vzniku synallagmatického právního vztahu, jehož obsahem byla povinnost žalobce vydat žalovanému předmětný automobil a tomu odpovídající povinnost žalovaného vrátit žalobci jím uhrazenou kupní cenu. Jelikož žalobce v souladu s §107 odst. 3 obč. zák. ve smyslu shora uvedených judikatorních závěrů nemohl sám namítat případné promlčení vůči odpovídajícímu právu žalovaného na vrácení osobního automobilu (je přitom podle výše citovaných závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nerozhodné, že žalovaný nebyl skutečným vlastníkem předmětného vozidla a že vozidlo bylo vráceno prostřednictvím orgánu veřejné moci skutečnému vlastníku, nikoli žalovanému), není ze stejného důvodu možno připustit ani námitku promlčení vznesenou žalovaným vůči jeho požadavku na vrácení zaplacené kupní ceny. Pokud odvolací soud připustil námitku promlčení vznesenou žalovaným, postupoval v rozporu se shora vyloženými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se výkladu §107 odst. 3 obč. zák a jeho právní posouzení je v tomto ohledu nesprávné.
26. Za této situace je nadbytečné zabývat se tím, zda odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu při řešení otázky první, neboť neměl-li odvolací soud vzhledem k §107 odst. 3 obč. zák. přihlížet k námitce promlčení vznesené žalovaným, je již zbytečné posuzovat, zda správně určil počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák.
27. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud neshledal důvodnou námitku vady řízení spočívající podle tvrzení žalobce v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí ohledně posouzení rozporu žalovaným vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Rozhodnutí odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění je seznatelné, na základě jakých úvah neměl odvolací soud argumentaci žalobce o rozporu žalovaným uplatněné námitky promlčení za důvodnou (odvolací soud dovodil, že i s ohledem na zjištěné okolnosti převodu a následné chování stran, žalobci nic nebránilo v tom, aby vůči žalovanému uplatnil svůj nárok před uplynutím promlčecí doby a jeho včasné neuplatnění bylo pouze důsledkem jeho nečinnosti). Takové odůvodnění žalobci nikterak nebránilo v možnosti uplatnění dovolacích důvodů (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Ostatně vzhledem k výše uvedenému právnímu posouzení otázky aplikace §107 odst. 3 obč. zák. (kterou odvolací soud posoudil nesprávně) je v projednávané věci již nadbytečné též samotné posouzení rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Žádné další vady řízení v dovolání tvrzeny nebyly a Nejvyšší soud ani žádné takové vady v projednávané věci neshledal.
28. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu zrušil (včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení) podle §243e odst. 1, odst. 2 věta třetí o. s. ř. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
29. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu