ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3517.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3517/2022-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně GASTROMANIA CZ s.r.o. , se sídlem v Českém Těšíně, Frýdecká 827/21, identifikační číslo osoby 28654684, zastoupené Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Tovární 1707/33, proti žalované TECHNICA GROUP sp. z o.o. s.k. , se sídlem v Ochaby Małe, Miłosna 2, Polská republika, identifikační číslo osoby 241950380, zastoupené Mgr. Tomaszem Pustówkou, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Jablunkovská 2014/40a, o zaplacení částky 522 755 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 17/2017, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2022, č. j. 15 Co 95/2022-106, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení částky ve výši 522 755 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že tuto částku zaplatila žalobkyně žalované na úhradu odměny za poskytování logistických a skladovacích služeb za období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012, avšak žalovanou vyúčtované služby dle žalobkyně nebyly nikdy ujednány a provedeny. Žalobkyní poskytnuté plnění má tedy představovat plnění bez právního důvodu, které má žalovaná povinnost vydat.
Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 9. 11. 2020, č. j. 16 C 17/2017-87, zamítl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti (pravomoci) Okresního soudu v Karviné vznesenou žalovanou.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Z hlediska právního posouzení věci odvolací soud uzavřel, že v kontextu mezinárodní soudní příslušnosti je nárok žalobkyně nutno posoudit nikoliv jako nárok týkající se deliktní či kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu článku 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), ale jako nárok ze smlouvy kupní, jejíž existence je mezi stranami sporná, tj. podle článku 7 odst. 1 písm. b) první odrážka nařízení Brusel I bis. Odvolací soud doplnil, že aplikovaná ustanovení nařízení Brusel I bis nemohou být chápána jako odkaz na kvalifikaci právního vztahu projednávaného před vnitrostátním soudem v příslušném vnitrostátním právu, nýbrž musejí být vykládána autonomně (srov. rozsudky SDEU ze dne 13. 3. 2014, ve věci C-548/12, M. B. proti Fabrication de Montres Normandes EURL a K. F. , a ze dne 14. 7. 2016, ve věci C-196/15, Granarolo SpA proti Ambrosi Emmi France SA ).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. V dovolání namítla, že odvolací soud nesprávně právně posoudil žalobkyní uplatněný nárok jako nárok plynoucí z kupní smlouvy, přičemž dle žalované se ve skutečnosti jedná o nárok ze smlouvy o poskytování služeb (jejíž existenci žalobkyně popírá), neboť charakteristickým závazkem dané smlouvy bylo poskytování služeb spočívajících v balení, skladování a dopravě zboží, jakož i ve využití činnosti zaměstnanců žalované či umožnění používání e-shopu žalované. Dle žalované se proto mezinárodní příslušnost soudů řídí článkem 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis.
Žalovaná dále namítla, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že i kdyby v dané věci posoudil dotčenou smlouvu jako smlouvu o poskytování služeb, byla by dána mezinárodní příslušnost českých soudů, neboť s ohledem na více míst poskytování služeb by žalobkyně mohla provést volbu příslušného soudu. Dle žalované měl však odvolací soud – v situaci, kdy nebylo možné určit hlavní místo poskytování služeb – nejprve zohlednit místo, kde byla skutečně převážně vyvíjena činnost při výkonu smlouvy. S ohledem na to, že tak odvolací soud (byť v rámci obiter dictum ) neučinil, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné. Ve vztahu k této námitce žalovaná spatřuje přípustnost dovolání v tom, že jde o otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Konečně žalovaná namítla, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) neprovedl k posouzení námitky mezinárodní nepříslušnosti soudu žádné dokazování, přičemž vycházel pouze z obsahu spisu. Při zjišťování skutkového stavu tak dle žalované odvolací soud nerespektoval zákonná ustanovení o dokazování a porušil §129 a §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, což mělo vliv na správnost napadeného usnesení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud proto zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Ve vztahu k námitce, že odvolací soud nesprávně právně posoudil námitku mezinárodní příslušnosti, jestliže uzavřel, že žalovaný nárok je nárokem z kupní smlouvy, a nikoliv nárok ze smlouvy o poskytování služeb, žalovaná neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit pro každý z uplatněných dovolacích důvodů, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně které (své dříve přijaté) řešení má dovolací soud nyní posoudit jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3198/2022). V uvedené části proto dovolání trpí vadou absence obligatorní náležitosti dovolání, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání co do zbylých námitek dovolatelky.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka žalované, podle níž se odvolací soud nezabýval posouzením otázky, kde se nacházelo hlavní místo poskytování služeb, resp. místo, kde byla skutečně převážně vyvíjena činnost při výkonu smlouvy, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak se totiž podává z napadeného usnesení, v projednávané věci odvolací soud vyšel ze závěru, že v kontextu posuzování vznesené námitky mezinárodní nepříslušnosti českých soudů je třeba žalobkyní uplatněný nárok posuzovat jako nárok ze smlouvy o koupi zboží, a proto je dána mezinárodní příslušnost českých soudů (Okresního soudu v Karviné) podle článku 7 odst. 1 písm. a) první odrážka nařízení Brusel I bis.
Úvahy odvolacího soudu týkající se otázky mezinárodní příslušnosti soudu v případě, že by žalovaný nárok byl posouzen jako nárok ze smlouvy o poskytování služeb, mají v projednávané věci povahu pouhého obiter dicta , jak tyto úvahy ostatně samotný odvolací soud označil. V některých případech totiž přezkoumávané soudní rozhodnutí obsahuje „z opatrnosti“ též odpovědi na otázku, jejíž řešení má pro věc právní význam (může se projevit) jen v případě, že neobstojí závěry, jež měl soud pro své rozhodnutí za určující (právní posouzení věci, na němž primárně spočívá přezkoumávané rozhodnutí, činí právně bezvýznamným a pro věc nepodstatným právní posouzení tamtéž sekundárně řešené právní otázky). Právě takto řešené „sekundární“ právní otázky zpravidla mají charakter obiter dicta , neboť nemusí být nutně obsaženy v rozhodnutí o věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Shora uvedený závěr odvolacího soudu učiněný jako obiter dictum tedy nepředstavuje otázku, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2474/2018, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4812/2017, a ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1320/2020). Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2212/2017, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
K námitce žalované, podle níž odvolací soud pochybil, neprovedl-li k posouzení námitky mezinárodní nepříslušnosti dokazování a porušil §129 a §132 o. s. ř., dovolací soud uvádí, že žalovaná namítá toliko vadu řízení, nikoliv otázku hmotného či procesního práva (§237 o. s. ř.), přičemž taková námitka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není. Dovolací soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 542/2022).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se u něho řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu