ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.397.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 397/2023-779
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. S. , zastoupené Mgr. Elenou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí 112/26, proti žalované I. H. , zastoupené Mgr. Vítem Feberem, advokátem se sídlem v Havířově, Ostravská 586/4, o ochranu autorského práva, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 C 87/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 7. 2022, č. j. 7 Co 45/2018-693, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 4. 2018, č. j. 7 C 87/2014-346, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni jako zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy způsobené porušením jejích autorských práv částku ve výši 200 000 Kč, dále aby byla žalované uložena povinnost zdržet se dalšího zhotovování vitráže anděla jeho přesným kopírováním originálu A. Š. (v podobě zachycené v příloze rozsudku soudu prvního stupně) či jeho napodobováním, aby bylo žalované zakázáno zhotovené kopie vitráže A. Š. prodávat, vystavovat či jinak zveřejňovat, aby byla žalované stanovena povinnost stáhnout kopie vitráže anděla zhotoveného podle autorského vzoru vitráže A. Š. žalobkyně, a to ze všech míst prodeje, na kterých je žalovaná nabízela nebo stále nabízí k prodeji, aby byla žalované stanovena povinnost zničit rozbitím kopie vitráže anděla zhotoveného podle díla žalobkyně – A. Š. a aby byla žalované stanovena povinnost písemně sdělit žalobkyni a soudu všechna místa prodeje kopií vitráže A. Š. (výrok I), dále pak zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je autorkou vzoru vitrážové dekorace anděla nazvané A. Š. (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala ochrany svého autorského práva k jí vytvořenému autorskému dílu - vzoru vitrážové dekorace nazvané A. Š., jež dle žalobkyně porušuje žalovaná výrobou a prodejem jeho napodobeniny pod názvem A.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 4. 2019, č. j. 7 Co 45/2018-481, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 4. 2021, č. j. 27 Cdo 150/2020-558, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2019, č. j. 7 Co 45/2018-481, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 28. 7. 2022, č. j. 7 Co 45/2018-693, jímž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.)
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a po částečném zopakování a doplnění dokazování posoudil, zda žalobkyní zhotovený vzor vitrážové dekorace A. Š. je autorským dílem ve smyslu §2 zákona č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), nebo zda se jedná o dílo v obecném smyslu nehmotného výsledku činnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že vzor vitráže A. Š. zhotovený žalobkyní postrádá znak jedinečnosti výsledku tvůrčí činnosti autora. Vyšel ze zjištění, že předmětný vzor vitráže zhotovený žalobkyní v roce 2000 je s ohledem na zvolený způsob realizace, tj. v nejzákladnějších tvarech charakteristických pro vypodobnění anděla, do té míry objektivně determinován (zejm. postava složená z hlavy, křídel a řízy, tělo do písmene C ztvárňující pohyb anděla v letu a pohyb řízy), že dvě i více osob mohou nezávisle na sobě dospět ke stejnému výsledku. Ke stejnému závěru odvolací soud dospěl i při posouzení povahy vzoru vitráže A. zhotoveného žalovanou, když oba předmětné vzory postrádají individualizační rysy, které by je odlišily od jiných výrobků tohoto typu. Odvolací soud rovněž přihlédl ke zjištění, že žalovaná již v roce 1998 vytvořila skicu ztvárnění anděla, jež se později zobrazilo v jí zpracovaném vzoru vitráže, přičemž ani výsledky doplněného dokazování nemohou vést ke zpochybnění tvrzení žalované, že skica (vzor) vitráže A. zhotovená žalovanou vznikla dříve než vitráž zhotovená žalobkyní.
Odvolací soud proto uzavřel, že vzor vitráže zhotovený žalobkyní postrádá znak jedinečnosti tvůrčí činnosti a nebyly splněny podmínky stanovené §2 odst. 1 autorského zákona, a tudíž se nejedná o autorské dílo ve smyslu autorského zákona, nýbrž o dílo v obecném smyslu, a žalobkyni nelze proto přiznat uplatněné nároky vyplývající z §40 odst. 1 autorského zákona.
Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí dle žalobkyně na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalobkyně předkládá dovolacímu soudu dle celkového obsahu dovolání otázku hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zda je žalobkyní zhotovený výtvor, vzor A. Š. realizovaný ve skle vitráže, jedinečným výsledkem její tvůrčí činnosti s právem ochrany podle autorského zákona, když odvolací soud se dle žalobkyně při výkladu §2 autorského zákona (jeho aplikaci) odchýlil od ustáleného judikatorního výkladu a literatury.
Žalobkyně dále ve svém dovolání namítala nesprávnost postupu soudů při provádění dokazování, zejména dokazování znaleckého, a hodnocení provedených důkazů ze strany odvolacího soudu, stejně jako nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Žalobkyní předestřená otázka posouzení jedinečnosti výsledku tvůrčí činnosti přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Namítá-li žalobkyně, že se odvolací soud při posuzování jí zhotoveného výtvoru (vzoru vitráže) z pohledu naplnění znaků autorského díla podle §2 odst. 1 autorského zákona odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to ve výkladu pojmu jedinečnosti výsledku tvůrčí činnosti autora, pak dovolací soud konstatuje, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odpovídá podmínka jedinečnosti autorského díla i pojmu neopakovatelnosti díla a tvůrčí činnost nespočívá ve vynalezení, kdy stejného výsledku (řešení) lze dosáhnout různými individuálními postupy, ani nespočívá v objevení toho, co již objektivně existovalo, ale nebylo známo. Proto nelze tvůrčí činnost ve smyslu zákona charakterizovat jako činnost technickou apod. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, nebo ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 360/2015).
Předmětem autorského práva proto nemůže být to, co existuje bez ohledu na tvůrčí činnost autora (např. fakta), nebo to, co je předem do té míry objektivně determinováno, že pro autorskou tvůrčí činnost nezbývá již dostatečný prostor, takže při splnění určitých podmínek by mohly nezávisle na sobě k témuž výsledku dospět různé osoby. Předmětem autorskoprávní ochrany není myšlenkový obsah sám o sobě (např. vyřešení určitého problému, jako tomu je u ochrany vynálezu nebo průmyslového vzoru), nýbrž výlučně jeho tvůrčí ztvárnění v autorskoprávním smyslu. Rovněž není možné přiznat samostatnou autorskoprávní ochranu volným prvkům, které spadají do „obecného fondu“ (též jako „domaine public“ či v systému angloamerického práva jako „public domain“). Mezi „obecný fond“ patří vše, co je obecně užíváno z hlediska obsahu, formy i vyjadřovacích prostředků, jakož i vše, co je již objektivně předurčeno (např. přírodními zákony). Není přitom významné, zda si autor plně uvědomuje, že čerpá z „obecného fondu“, anebo zde působí kolektivní nevědomí, různá informační pole apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2023/2019, uveřejněný pod číslem 5/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vždy však záleží na konkrétních okolnostech té které věci, jež budou pro soud individuálním a do jiných věcí těžko přenositelným východiskem pro posouzení, zda se bude v dané věci jednat o dílo, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora ve smyslu §2 odst. 1 autorského zákona či nikoli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1260/2022).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že se odvolací soud zabýval individuálními specifickými okolnostmi projednávané věci. Pokud odvolací soud na základě konkrétních skutkových zjištění (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) zohlednil, že předmětný vzor vitráže zhotovený žalobkyní spočívá v nejzákladnějších tvarech charakteristických pro vypodobnění anděla a žalobkyní uplatněný způsob realizace je zvoleným tématem objektivně determinován, a to zejm. postavou složenou z hlavy, křídel a řízy, tvaru těla do písmene C ztvárňujícího pohyb anděla v letu a pohyb řízy, a tudíž se ve smyslu shora uvedených judikatorních závěrů jedná o využití volných prvků spadajících do „obecného fondu“ daného uměleckého oboru (byť třebas žalobkyní řemeslně precizně zpracovaných), nad jejichž rámec výtvor žalobkyně (a ostatně i žalované) postrádá individualizační rysy vylučující možnost, aby ke stejnému (popř. téměř stejnému) tvůrčímu výsledku dospělo nezávisle vícero osob, a rovněž při přihlédnutí k tomu, žalovaná již v roce 1998 vytvořila skicu ztvárnění anděla, jež se později zobrazilo v jí zpracovaném vzoru vitráže, lze uzavřít, že odvolací soud se od shora uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky výkladu jedinečnosti výsledku tvůrčí činnosti autora jako podmínky vzniku autorského díla vzhledem k individuálním poměrům projednávané věci neodchýlil. Jinak řečeno, konkrétním úvahám odvolacího soudu založeným na individuálním posouzení zjištěných okolností projednávané věci nelze vytknout jejich nesoulad s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu (a to ani se závěry dovolatelkou poukazovaného, již shora citovaného, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 360/2015).
Odkazuje-li dovolatelka dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2592/2020, v němž byla řešena problematika určení vlastnického práva k nemovitostem, dovolací soud uvádí, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí od závěrů učiněných v citovaném rozsudku neodchýlil. Ostatně dovolatelka v podaném dovolání ani nijak nespecifikuje, v čem mělo k onomu odchýlení dojít, přičemž pouhý odkaz na ustálenou judikaturu bez vazby na posouzení daných právních otázek odvolacím soudem nelze považovat za dostatečné vymezení důvodu odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Pokud dále dovolatelka vytýká soudům nesprávný postup při provádění důkazů, konkrétně způsob provedení znaleckých posudků a způsob jejich hodnocení, opomenuté či odmítnuté důkazy, porušení koncentrační zásady, nedostatečné seznámení se soudu se spisem, nevypořádání se s námitkami žalobkyně k provedení znaleckých posudků, neurčitost a nepřezkoumatelnost závěrů učiněných odvolacím soudem, namítá tím dovolatelka konkrétní vady řízení. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však neodpovídá kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 883/19). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Nelze také odhlédnout od toho, že dovolatelka prostřednictvím těchto námitek v konečném důsledku zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu o nedostatku individualizačních rysů výtvoru žalobkyně nad rámec samotného využití volných (obecných) prvků daného uměleckého oboru, stejně jako zjištění, že vzor vitráže zhotovený žalovanou byl vytvořen dříve, než vzor vitráže žalobkyně. Nejvyšší soud připomíná, že námitkami, jež se týkají správnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání založit nelze, když důvodem podání dovolání může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, na němž spočívá jeho rozhodnutí (§241a odst. 1 o. s. ř.), vycházející ze skutkového stavu, který přezkumu dovolacího soudu nepodléhá. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3493/2019).
K hodnocení znaleckých posudků Nejvyšší soud dodává, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů vyjádřených ve znaleckém posudku, hodnotí jej však jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 9. 1968, sp. zn. 1 Cz 39/68, uveřejněný pod číslem 4/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, a ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010).
Odvolací soud v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu v projednávané věci ze dne 6. 4. 2021, č. j. 27 Cdo 150/2020-558, v napadeném rozhodnutí podrobně vyložil, z jakého důvodu se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, a rovněž na základě postupu podle §127 odst. 2 o. s. ř. vyložil, z jakého důvodu neměl při hodnocení provedených důkazů za přesvědčivý znalecký posudek znalkyně Mgr. Hany Novákové. Soudy rovněž dostatečně odůvodnily, které důkazy nebyly v řízení provedeny a z jakého důvodu se tak stalo.
Závěry odvolacího soudu o povaze žalobkyní vytvořeného vzoru vitráže proto v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům a na jejich základě učiněným skutkovým zjištěním, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, když právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatelka proto svými námitkami, prostřednictvím nichž vytýká soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje ani žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 NSCR 7/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 76/2017), že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
Z uvedeného vyplývá, že žádná z otázek či námitek formulovaných dovolatelkou nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §237 o. s. ř. Proti jeho druhému výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 11. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu