ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.693.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 693/2023-543
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně MIRAS - stavitelství a sanace s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Pražská 810/16, identifikační číslo osoby 26385759, zastoupené Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Dvořákova 44/38, proti žalovanému Bytovému podniku města Železného Brodu , se sídlem v Železném Brodě, Příčná 350, identifikační číslo osoby 64669033, zastoupenému Mgr. Robertem Musilem, advokátem se sídlem v Liberci, Vítězná 770/7, o zaplacení 1 516 027 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 C 75/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 9. 2022, č. j. 35 Co 130/2022-517, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 9. 2022, č. j. 35 Co 130/2022-517, a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 25. 1. 2022, č. j. 10 C 75/2017-462, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhala na žalovaném zaplacení částky ve výši 1 516 027 Kč s příslušenstvím jako peněžité náhrady odpovídající hodnotě provedených prací na základě uzavřené písemné smlouvy o dílo ze dne 17. 8. 2016 (dále jen „smlouva o dílo“), od které žalovaný odstoupil dopisem ze dne 10. 4. 2017. Žalovaný proti žalobkyni uplatnil námitku započtení pohledávek.
2. Okresní soud v Jablonci nad Nisou jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 1. 2022, č. j. 10 C 75/2017-462, zamítl žalobu o zaplacení 1 516 027 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a o náhradě nákladů státu (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli shora uvedenou smlouvu o dílo, v níž se žalobkyně jako zhotovitel zavázala v rámci veřejné zakázky provést podle žalovaným předložené dokumentace „zateplení fasády“ panelových bytových domů č. p. 407 a č. p. 408 ve Vaněčkově ulici v Železném Brodě. Žalovaný se zavázal za dílo zaplatit cenu uvedenou v položkovém rozpočtu v celkové výši 15 995 741 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Podle bodu 4.2 smlouvy o dílo měla být tzv. I. etapa díla (zateplení domu č. p. 407) dokončena a předána ve lhůtě 5 měsíců, počínaje dnem protokolárního předání staveniště. Přílohou smlouvy o dílo byly také časové harmonogramy pro I. a II. etapu díla, které mohly být po dohodě změněny s ohledem na klimatické podmínky, ale pouze za předpokladu dodržení maximální lhůty, tedy 5 měsíců od převzetí staveniště. Staveniště bylo převzato dne 24. 8. 2016. Podle bodu 13.2 smlouvy o dílo je od ní objednatel oprávněn odstoupit v případě, že se zhotovitel dostane do prodlení s plněním svých závazků dle předmětu této smlouvy trvajícího déle než 15 dnů. Podstatným porušením smluvní povinnosti je pak porušení jiné ze smluvních či zákonných povinností. Objednatel má v takovém případě právo odstoupit od smlouvy s účinností od doručení písemného odstoupení zhotoviteli. V bodě 6.5 smlouvy o dílo je sjednána smluvní pokuta za nedodržení termínu plnění 40 000 Kč za každý den prodlení. Jelikož žalobkyně nedodržovala časový harmonogram, vytkl žalovaný dopisem ze dne 11. 10. 2016 žalobkyni prodlení a vyzval ji k nápravě do 19. 10. 2016. Přes tuto výzvu nebylo dílo ve sjednaném termínu provedeno. Dopisem ze dne 10. 4. 2017 adresovaným zástupci žalobkyně, jemuž byl doručen dne 13. 4. 2027, odstoupil žalovaný od smlouvy o dílo z důvodu, že se žalobkyně dostala do prodlení s provedením I. etapy díla, a dále z důvodu, že dílo neprováděla řádně. Žalovaný zároveň vyzval žalobkyni k úhradě smluvní pokuty ve výši 3 000 000 Kč. Žalovaný jako procesní obranu vznesl ve svých podáních dne 15. 2. 2019 a dne 3. 1. 2022 námitku započtení.
4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný od smlouvy o dílo právním jednáním ze dne 10. 4. 2017 důvodně odstoupil, neboť dílo bylo prováděno nekvalitně a nebylo dokončeno ani ve smluvené lhůtě 5 měsíců od protokolárního předání staveniště, tedy dne 24. 1. 2017. Závazek byl mezi stranami v důsledku odstoupení od smlouvy žalovaným zrušen od počátku v souladu s §2004 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“. Na základě znaleckého posudku vypracovaného Ing. Šmejkalem soud prvního stupně konstatoval, že bezdůvodné obohacení dle §2991 o. z. na straně žalovaného odpovídá částce 897 477 Kč bez daně z přidané hodnoty.
5. Žalovanému vůči žalobkyni vznikly náklady, které by nemusel vynaložit, kdyby žalobkyně dílo provedla řádně. Jednalo se jmenovitě o náklady na odstranění vadných částí díla ve výši 203 148 Kč, za pronájem lešení ve výši 486 392 Kč, na slevu na nájmech ve výši 269 661 Kč, a dále za vypracování nového zadávacího řízení částku 121 296,83 Kč a za znalecký posudek ve výši 25 000 Kč, tj. celkem ve výši 1 105 497,83 Kč, kdy tyto pohledávky podáním ze dne 15. 2. 2019 započetl žalovaný ve smyslu §1982 o. z. proti pohledávce žalobkyně. Soud prvního stupně konstatoval, že výsledná částka sama o sobě převyšuje částku požadovanou žalobkyní. Dále soud prvního stupně zohlednil nárok žalovaného na smluvní pokutu za dobu od 24. 1. 2017 do 13. 4. 2017 (79 kalendářních dnů), tj. ve výši 3 160 000 Kč, kdy tuto pohledávku svým podáním ze dne 3. 1. 2022 započetl. V důsledku jednostranného započtení výše uvedených pohledávek v souladu s §98 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, soud prvního stupně žalobu zamítl.
6. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a ve výroku III (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil co do výše náhrady nákladů mezi účastníky (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a konstatoval, že pokud jde o skutkový základ, byly dokazováním provedeným v řízení před soudem prvního stupně objasněny v zásadě všechny okolnosti pro rozhodnutí ve věci relevantní. Skutkový stav doplnil pouze o zjištění, že zástupce žalovaného žalobkyni dopisem ze dne 11. 10. 2016 vytkl prodlení v provádění díla, na který žalobkyně reagovala dopisem ze dne 18. 10. 2016, v němž přiznala zpomalení v provádění prací.
8. Po právní stránce přisvědčil soudu prvního stupně, že zrušením smlouvy o dílo odstoupením bylo založeno dle §2993 o. z. právo obou stran na vydání toho, co si na základě smlouvy plnily, přitom z žalobou uplatněného požadavku na zaplacení ceny nedokončeného díla má žalobkyně za žalovaným nárok na zaplacení částky ve výši 1 032 098,55 Kč s příslušenstvím. Uzavřel však, že ze dvou žalobkyní namítaných započtení je platným a účinným pouze započtení vznesené dne 3. 1. 2022, v němž žalovaný k započtení uplatnil nárok na smluvní pokutu, kterou odvolací soud za dobu od 30. 1. 2017 do 10. 4. 2017 vyčíslil částkou ve výši 2 840 000 Kč. Zbylé pohledávky ve výši 1 105 497,83 Kč, které žalovaný započetl dne 15. 2. 2019, představující náklady, které by žalovaný nemusel vynaložit, kdyby žalobkyně dílo provedla řádně, posoudil odvolací soud jako nepřípustně započtené pohledávky, neboť kompenzační prohlášení bylo učiněno před jejich splatností a pro rozpor s §1982 odst. 1 o. z. a §1987 odst. 1 o. z. nemůže být účinné. Po právní stránce tedy odvolací soud věc hodnotil tak, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém předestřela otázku, která dle jejího názoru nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, zda je nutné v odvolacím řízení opakovat moderační námitku, přestože byla u soudu prvního stupně vznesena, a bylo tedy zřejmé, že žalobkyně s výší smluvní pokuty nesouhlasí. Dále žalobkyně namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 24 Cdo 627/2014), když nezopakoval dokazování ve vztahu k jednotlivým zápočtům žalovaného, ačkoli z provedených důkazů vyvodil odlišná skutková zjištění oproti soudu prvního stupně. Odvolací soud se měl dle žalobkyně rovněž odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2255/2016, či ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014), neboť na základě odlišných skutkových zjištění dospěl k odlišnému právnímu názoru než soud prvního stupně, aniž by žalobce náležitě poučil podle §118a o. s. ř. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalovaný je žalobkyni povinen uhradit částku 897 477 Kč bez daně z přidané hodnoty a přiznal jí náhradu nákladů řízení, nebo aby podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil a dále postupoval podle §243e odst. 2 a násl. o. s. ř.
10. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky moderace smluvní pokuty, neboť jde o otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
16. Dovolání je důvodné.
17. S ohledem na to, že smlouva o dílo byla uzavřena dne 17. 8. 2016, tedy po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je nutné podle §3028 o. z. příslušné právní otázky týkající se vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého odstoupením od smlouvy o dílo posoudit podle tohoto zákona (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, či ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1792/2021).
18. Podle §2048 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.
19. Podle §2051 o. z. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.
20. V rozsudku ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022, Nejvyšší soud konstatoval, že za návrh na snížení smluvní pokuty ve smyslu §2051 o. z. lze považovat i takový procesní úkon (námitku) dlužníka (žalovaného), ze kterého je patrné, že se dlužník domáhá (byť i jen částečného) zamítnutí žaloby z důvodu, že má požadovanou smluvní pokutu za nepřiměřenou (popírá přiměřenost její výše). Není nezbytné, aby se dlužník výslovně dožadoval aplikace moderačního oprávnění soudem, tj. aby výslovně navrhoval snížení smluvní pokuty. Naproti tomu prosté popření existence (právního základu) nároku na smluvní pokutu samo o sobě nepostačuje k tomu, aby takový úkon dlužníka mohl být považován za návrh na snížení smluvní pokuty. Pokud z projevu vůle dlužníka (jeho smyslu) nelze současně dovodit výhrady dlužníka k přiměřenosti požadované smluvní pokuty, není soud oprávněn si za účastníka takový obsah úkonu domýšlet, tedy činit z něj závěry, které z jeho obsahu ve skutečnosti nevyplývají.
21. Rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, se Nejvyšší soud odklonil od své dřívější rozhodovací praxe (představované např. usneseními ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1121/2020, a ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2578/2019, či rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3249/2019) a uzavřel, že postup soudu při moderaci smluvní pokuty podle §2051 o. z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v §555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto ) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.
22. V citovaném rozhodnutí velkého senátu Nejvyšší soud rovněž vyslovil, že moderaci smluvní pokuty podle §2051 o. z. již nelze pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání (o smluvní pokutě). Jejím východiskem se naopak stává zkoumání přiměřenosti konkrétní pohledávky na smluvní pokutu a jejím cílem pak zajištění toho, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta in concreto nepřiměřená. Je to přitom dlužník, jehož tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně objasnění okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž ve svých rozsudcích ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1491/2020, ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1050/2022, či ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022.
23. Podle citovaného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ustanovení §2051 o. z. slouží moderace smluvní pokuty k ochraně dlužníka před tím, aby byl nucen uhradit nepřiměřenou (nespravedlivou) smluvní pokutu. Přiznává-li proto právní řád dlužníkovi prostřednictvím práva navrhnout moderaci ochranu, pak o toto právo nemůže být připraven jednostranným zápočtem (kompenzací) provedeným věřitelem. Mohla-li by být existence práva navrhnout moderaci (podobně jako případného práva dovolat se relativní neplatnosti) zápočtem dotčena, stala by se ochrana poskytovaná právním řádem (u smluvní pokuty zajištěna právem navrhnout snížení smluvní pokuty) iluzorní. Vynucovací funkce jednostranné kompenzace nemůže zhoršit právní pozici kompenzáta, kterou mu právní řád poskytuje.
24. V projednávané věci se odvolací soud ani soud prvního stupně otázkou moderace smluvní pokuty dosud vůbec nezabývaly, přestože žalobkyně ve svém písemném závěrečném návrhu ze dne 13. 1. 2022 (č. l. 442–444) moderaci smluvní pokuty navrhla, neboť nesouhlasila s její denní výší, která podle ní nekoresponduje s povinností, jež je pokutou zajišťována. Lze tak přisvědčit žalobkyni, že její námitku nepřiměřenosti výše smluvní pokuty měly soudy v souladu s výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022, považovat za návrh na snížení smluvní pokuty ve smyslu §2051 o. z. Jestliže tedy v daném případě odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezjišťoval, jakou funkci má smluvní pokuta plnit, ani se nezabýval konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištění funkce smluvní pokuty, pak není jeho postup v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, a jeho právní posouzení je neúplné, tudíž nesprávné. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalovaný svou pohledávku z titulu smluvní pokuty započetl dne 3. 1. 2022 proti pohledávce žalobkyně, neboť právo žalobkyně ze smluvní pokuty domáhat se její moderace tím zůstává nedotčeno (vedle shora citovaného rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uveřejněný pod číslem 55/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
25. K okolnosti, že k rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v otázce moderace smluvní pokuty došlo až poté, co odvolací soud vyhlásil napadené rozhodnutí, Nejvyšší soud doplňuje, že již v usnesení ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, vyslovil, že přípustnost změny dosavadní judikatury s účinky pro již probíhající řízení, vyplývá přímo ze zákona. Podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), totiž platí, že dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu; při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní. Toto ustanovení nelze vyložit jinak než tak, že je-li zachován předepsaný postup, je možno změnit judikaturu i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně rozhodnuta podle překonávané judikatury. Je tak zjevné, že zákon se změnou judikatury s účinky pro probíhající řízení počítá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 2698/18, jakož i další v něm citovanou judikaturu).
26. Shora uvedené závěry týkající se časových účinků rozhodnutí vyplývají taktéž z odborné literatury, z níž se podává, že změny judikatury působí retrospektivně vůči dosud neskončeným řízením (tzv. incidentní retrospektivita). Nový právní názor vyjádřený např. v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu lze proto aplikovat i na již běžící řízení (srov. KÜHN, Z. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. Právní rozhledy. 2011, č. 6, s. 191 a násl.). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že přípustnost dovolání se posuzuje vzhledem k době rozhodování dovolacího soudu (srov. §243f odst. 1 o. s. ř.) a dojde-li tedy ke změně judikatury v průběhu dovolacího řízení, je třeba přípustnost dovolání posuzovat již podle změněného stavu (srov. ŠÍNOVÁ, R., HAMUL'ÁKOVÁ, K. In: SVOBODA, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 736-737).
27. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovou vadou zatíženo nebylo.
28. Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud nezopakoval dokazování a nesplnil poučovací povinnost vůči žalobkyni ve smyslu §118a o. s. ř., když posoudil zápočet ze dne 15. 2. 2019 provedený žalovaným jako zápočet neoprávněně uplatněný, dovolací soud uvádí, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013), jelikož z napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud v projednávané věci nedospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, pouze skutkový stav po právní stránce zčásti odlišně hodnotil. Ačkoli odvolací soud obranu žalovaného spočívající v namítaném započtení ze dne 15. 2. 2019 shledal jako neúčinnou pro nezpůsobilost k započtení namítaných pohledávek, za platné a účinné shodně se soudem prvního stupně považoval započtení pohledávky z titulu smluvní pokuty ze dne 3. 1. 2022 (srov. body 55 a 56 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a body 45 a 47 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
V. Závěr
29. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. zrušil rovněž rozsudek soudu prvního stupně, včetně jeho výroku o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
30. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu