ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.880.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 880/2023-1220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. S. , zastoupené Mgr. Elenou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí 112/26, proti žalovaným 1) M. H. , a 2) M. H. , oběma zastoupeným Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o porušení autorských práv, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 54/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2022, č. j. 3 Co 88/2019-1156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradu nákladů dovolacího řízení 9 145 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaných.
Stručné odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 16. 5. 2019, č. j. 16 C 54/2014-740, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je autorkou vitráží v podobě (vzorech) anděla se čtyřlístkem/se srdíčkem (tzv. anděl štístko), anděla velkého (tzv. anděla strážného), ptáčka v kroužku, ptáčka se čtyřlístkem a lístečky, žluté kytky a anděla středního v podobě vyobrazené v rozsudku soudu prvního stupně, dále aby byla žalovaným uložena povinnost zdržet se zhotovování vitráží (vzorů) uvedených výše jejich kopírováním či napodobováním, zdržet se jejich prodeje, vystavování a zveřejňování, stáhnout tyto vitráže z prodeje a zničit je, písemně sdělit žalobkyni místa, kde tyto vitráže nabízeli k prodeji, a dále aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni na odčinění nemajetkové újmy způsobené na jejích autorských právech společně a nerozdílně částku 200 000 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala ochrany svého autorského práva k jí vytvořeným autorským dílům, jež dle žalobkyně porušují žalovaní výrobou a prodejem jejich napodobenin.
K odvolání žalobkyně i žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2022, č. j. 3 Co 88/2019-1156, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která doplnil provedením důkazu znaleckým posudkem znaleckého ústavu ART AUTENTICITA Znalecká kancelář a.s. Následně posoudil, zda žalobkyní zhotovené vzory vitráží jsou díly ve smyslu §2 zákona č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) (dále jen „autorský zákon“). Odvolací soud na základě doplněného dokazování na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že výtvory žalobkyně mají pouze řemeslný charakter bez rysů umělecké jedinečnosti a postrádají tak individuální rysy v rozsahu dostatečném k rozlišení jednotlivých děl, čímž nebyly naplněny podmínky §2 odst. 1 autorského zákona, a nemohou tedy požívat ochrany dle tohoto zákona, které se žalobkyně domáhala. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné, byť soud prvního stupně dospěl ke svému závěru z jiných důvodů.
Rozsudek napadla v celém rozsahu žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí dle žalobkyně na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu.
Žalobkyně předkládá dovolacímu soudu dle celkového obsahu dovolání otázku hmotného práva, a to otázku výkladu §2 autorského zákona, konkrétně pak výkladu pojmu jedinečnosti výsledku tvůrčí činnosti jako podmínky vzniku autorského díla, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (vyjádřené zejména v rozsudcích Nejvyššího soud ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 360/2015, ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2592/2020, či usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 3596/17).
Žalobkyně dále ve svém dovolání namítala nesprávnost postupu soudů při provádění dokazování, zejména dokazování znaleckého, a hodnocení provedených důkazů ze strany odvolacího soudu, stejně jako nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání vyjádřili tak, že je navrhují jako nepřípustné odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Otázka výkladu §2 autorského zákona, konkrétně výkladu pojmu jedinečnosti výsledku tvůrčí činnosti jako podmínky vzniku autorského díla, při jejímž řešení se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého podmínka jedinečnosti autorského díla i pojmu neopakovatelnosti díla a tvůrčí činnost nespočívá ve vynalezení, kdy stejného výsledku (řešení) lze dosáhnout různými individuálními postupy, ani nespočívá v objevení toho, co již objektivně existovalo, ale nebylo známo. Proto nelze tvůrčí činnost ve smyslu zákona charakterizovat jako činnost technickou apod. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, nebo ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 360/2015).
Předmětem autorského práva proto nemůže být to, co existuje bez ohledu na tvůrčí činnost autora (např. fakta), nebo to, co je předem do té míry objektivně determinováno, že pro autorskou tvůrčí činnost nezbývá již dostatečný prostor, takže při splnění určitých podmínek by mohly nezávisle na sobě k témuž výsledku dospět různé osoby. Předmětem autorskoprávní ochrany není myšlenkový obsah sám o sobě (např. vyřešení určitého problému, jako tomu je u ochrany vynálezu nebo průmyslového vzoru), nýbrž výlučně jeho tvůrčí ztvárnění v autorskoprávním smyslu. Rovněž není možné přiznat samostatnou autorskoprávní ochranu volným prvkům, které spadají do „obecného fondu“ (též jako „domaine public“ či v systému angloamerického práva jako „public domain“). Mezi „obecný fond“ patří vše, co je obecně užíváno z hlediska obsahu, formy i vyjadřovacích prostředků, jakož i vše, co je již objektivně předurčeno (např. přírodními zákony). Není přitom významné, zda si autor plně uvědomuje, že čerpá z „obecného fondu“, anebo zde působí kolektivní nevědomí, různá informační pole apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2023/2019, uveřejněný pod číslem 5/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vždy však záleží na konkrétních okolnostech té které věci, jež budou pro soud individuálním a do jiných věcí těžko přenositelným východiskem pro posouzení, zda se bude v dané věci jednat o dílo, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora ve smyslu §2 odst. 1 autorského zákona či nikoli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1260/2022).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že se odvolací soud zabýval individuálními specifickými okolnostmi projednávané věci. Pokud odvolací soud na základě konkrétních skutkových zjištění (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) zohlednil, že předmětné vzory vitráží zhotovené žalobkyní mají pouze řemeslný charakter bez rysů umělecké jedinečnosti a postrádají tak individuální rysy v rozsahu dostatečném k rozlišení jednotlivých děl, lze uzavřít, že odvolací soud se od shora uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky výkladu jedinečnosti výsledku tvůrčí činnosti autora jako podmínky vzniku autorského díla vzhledem k individuálním poměrům projednávané věci neodchýlil. Jinak řečeno, konkrétním úvahám odvolacího soudu založeným na individuálním posouzení zjištěných okolností projednávané věci nelze vytknout jejich nesoulad s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu (a to ani se závěry dovolatelkou poukazovaného, již shora citovaného, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 360/2015).
Odkazuje-li dovolatelka dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2592/2020, v němž byla řešena problematika určení vlastnického práva k nemovitostem, či usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 3596/17, v němž byla řešena problematika podpory výroby elektřiny, dovolací soud uvádí, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí od závěrů učiněných v citovaných rozhodnutích neodchýlil. Ostatně dovolatelka v podaném dovolání ani nijak nespecifikuje, v čem mělo k onomu odchýlení dojít, přičemž pouhý odkaz na ustálenou judikaturu bez vazby na posouzení daných právních otázek odvolacím soudem nelze považovat za dostatečné vymezení důvodu odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani Ústavního soudu.
Námitky dovolatelky, že soud prvního stupně nesprávně označil kresby předmětných vzorů jako díla malé mince, nesprávně aplikoval zákon č. 634/1992 Sb., zákon o ochraně spotřebitele, a zamítl návrh žalobkyně na určení autorství k předmětným vzorům, přípustnost dovolání rovněž založit nemohou. Dovolatelka své výtky směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nikoli soudu odvolacího. Dovolání je však mimořádným opravným prostředkem, který lze uplatnit výlučně proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Pokud dále dovolatelka vytýká odvolacímu soudu změnu rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem bez nového provedení důkazů, chybějící racionální odůvodnění závěru odvolacího soudu, bezvýhradného převzetí právního závěru znalce odvolacím soudem, postup soudu při odstranění rozporů mezi dvěma znaleckými posudky, způsob zadání znaleckého úkolu znalci, opomenutou právní argumentaci žalobkyně, hodnocení znaleckých posudků, mechanické pochybení soudu v podobě nedostatečného seznámení se s obsahem spisu, doplnění skutkového stavu soudem z jeho vlastní iniciativy bez opory v důkazech, způsob dokazování a opomenuté důkazy, namítá tím ve skutečnosti vady řízení. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem neodpovídá kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 883/19). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Nelze také odhlédnout od toho, že dovolatelka prostřednictvím těchto námitek v konečném důsledku zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu o řemeslném charakteru výtvorů žalobkyně s nedostatkem individualizačních rysů. Nejvyšší soud připomíná, že námitkami, jež se týkají správnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání založit nelze, když důvodem podání dovolání může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, na němž spočívá jeho rozhodnutí (§241a odst. 1 o. s. ř.), vycházející ze skutkového stavu, který přezkumu dovolacího soudu nepodléhá. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3493/2019).
K hodnocení znaleckých posudků Nejvyšší soud dodává, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů vyjádřených ve znaleckém posudku, hodnotí jej však jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 9. 1968, sp. zn. 1 Cz 39/68, uveřejněný pod číslem 4/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, a ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010).
Nelze opomenout, že odvolací soud přistoupil k provedení důkazu znaleckým posudkem zpracovaným ustanoveným znaleckým ústavem za účelem odstranění rozporů mezi závěry znaleckých posudků předložených v řízení oběma stranami, přičemž za účelem hodnocení tohoto znaleckého posudku byl v odvolacím řízení rovněž proveden výslech zpracovatelů tohoto posudku.
Pakliže se za této situace odvolací soud na základě hodnocení provedených důkazů, včetně provedeného dokazování znaleckým přezkoumáním správnosti znaleckých posudků předložených v řízení stranami ve smyslu §127 odst. 2 o. s. ř., za daného individuálního stavu dokazování v projednávané věci přiklonil k závěru o věrohodnosti odborných závěrů znaleckého ústavu o řemeslném charakteru výtvorů žalobkyně s nedostatkem individualizačních rysů, neobsahují právně kvalifikační závěry odvolacího soudu o povaze žalobkyní vytvořených výrobků (vitráží) v sobě ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům a na jejich základě prokázaným skutkovým zjištěním, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stejný závěr platí i pro námitku tzv. překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, jejímž prostřednictvím dovolatelka nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z hlediska namítaného práva dovolatelky na spravedlivý proces lze uvést, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit ani za rozhodnutí překvapivé už z důvodu, že předmětnou věc z pohledu předchozího řízení neposuzovalo originálně, čímž by byla účastníkům upřena možnost adekvátní reakce a hájení jejich zájmů. Nelze nikterak dovodit, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je vysloven v jeho rozhodnutí (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 245/07).
Otázka povahy předmětných vzorů (vitráží) zhotovených dovolatelkou z hlediska zákonem stanovených pojmových znaků autorského díla, včetně znaku jedinečnosti tvůrčí činnosti žalobkyně, byla předmětem posouzení věci od počátku řízení, proto dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být pro dovolatelku překvapivé z důvodu, že tuto otázku posuzoval rovněž odvolací soud.
Dovolatelka proto svými námitkami, jejímiž prostřednictvím vytýká soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje ani žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 NSCR 7/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 76/2017), že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Napadené rozhodnutí těmto požadavkům vyhovuje a řízení z tohoto pohledu není postiženo vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že žádná z otázek či námitek formulovaných dovolatelkou nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §237 o. s. ř. Proti jeho druhému a třetímu výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 11. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu