ECLI:CZ:NS:2023:23.ICDO.105.2023.1
MSPH 99 INS 4950/2019
199 ICm 1975/2019
sp. zn. 23 ICdo 105/2023-356
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Bydlení Ovečka s. r. o. , IČO 04323360, se sídlem v Praze 3, Vinohrady, Lucemburská 2136/16, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, proti žalovaným 1) JUDr. Robertu Follovi, MBA , IČO 16305540, se sídlem v Brně, Lidická 1023/63c, jako insolvenčnímu správci dlužníka J. K., a 2) J. K. , zastoupenému Mgr. Lukášem Hojdnem, LL.B., advokátem se sídlem v Praze 10, Francouzská 299/98, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 199 ICm 1975/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. K., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 4950/2019, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2023, č. j. 199 ICm 1975/2019, 104 VSPH 39/2023-315 (MSPH 99 INS 4950/2019), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Stručné odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 11. 2022, č. j. 199 ICm 1975/2019-273 (MSPH 99 INS 4950/2019), určil, že nevykonatelné pohledávky věřitele č. 27 společnosti Bydlení Ovečka s. r. o. za dlužníkem J. K., přihlášené do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. MSPH 99 INS 4950/2019 jako pohledávka č. P28-1 ve výši 100 000 Kč a jako pohledávka č. P28-3 ve výši 1 996 160 Kč, jsou přihlášeny po právu (výroky I a II), uložil žalovanému 2) povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 63 336 Kč (výrok III) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 3. 2023, č. j. 199 ICm 1975/2019, 104 VSPH 39/2023-315 (MSPH 99 INS 4950/2019), k odvolání žalovaných 1) a 2) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozhodl, že žalobkyně a žalovaný 1) vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a žalovanému 2) uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 114 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Žalobkyně se žalobou domáhala vůči žalovanému 1) jako insolvenčnímu správci a žalovanému 2) jako dlužníkovi určení, že její dvě dílčí pohledávky č. P28-1 ve výši 100 000 Kč a č. P28-3 ve výši 1 996 160 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka a popřené jak insolvenčním správcem, tak dlužníkem z důvodu neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí, jsou po právu. Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným 2) a jeho manželkou uzavřela dne 27. 4. 2017 smlouvu o smlouvě budoucí kupní a dne 21. 3. 2019 dodatek č. 1. Touto smlouvou se žalovaný 2) s manželkou zavázali jako nájemci bytové jednotky tuto jednotku získat od vlastníka (hlavní město Praha) do svého vlastnictví a následně ji prodat žalobkyni za kupní cenu ve výši 4 811 384 Kč. Od této smlouvy žalobkyně nakonec odstoupila. Dílčí pohledávka č. P28-1 ve výši 100 000 Kč představuje smluvní pokutu podle čl. IV odst. 1 smlouvy o smlouvě budoucí za porušení povinnosti žalovaného 2) nezatížit a neomezit dispozici s předmětnou bytovou jednotkou, kterou žalovaný 2) porušil tím, že následně došlo k zahájení exekučního a insolvenčního řízení na jeho majetek, čímž byl účel smlouvy zmařen. Dílčí pohledávka č. P28-3 ve výši 1 996 160 Kč pak představuje nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku vzniklé žalobkyni nenaplněním účelu smlouvy o smlouvě budoucí, neboť žalobkyně v očekávání splnění závazku ze smlouvy uzavřela smlouvu o rezervaci ohledně předmětné bytové jednotky s kupní cenou ve výši 7 000 000 Kč, k prodeji bytové jednotky žalobkyní však z důvodu nesplnění závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí žalovaným 2) a jeho manželkou nedošlo. Požadovaná částka představuje rozdíl mezi kupní cenou sjednanou se zájemcem o koupi ve výši 7 000 000 Kč a kupní cenou sjednanou se žalovaným 2) a jeho manželkou ve výši 4 811 384 Kč po odečtení předpokládané výše daně z nabytí nemovitostí (192 456 Kč). Původně se žalobkyně domáhala i určení pravosti dílčí pohledávky č. P28-2 ve výši 4 708 384 Kč [nárok na vydání bezdůvodného obohacení představovaného částkou uhrazenou žalobkyní žalovanému 2) a jeho manželce na základě smlouvy o smlouvě budoucí], ale vzhledem k tomu, že dne 23. 6. 2021 vzali insolvenční správce a dlužník své popření zpět, vzala žalobkyně ohledně této dílčí pohledávky zpět žalobu a soud prvního stupně usnesením ze dne 23. 6. 2021, č. j. 199 ICm 1975/2019-70 (MSPH 99 INS 4950/2019), ve znění opravného usnesení ze dne 20. 7. 2021, č. j. 199 ICm 1975/2019-95 (MSPH 99 INS 4950/2019), v tomto rozsahu řízení zastavil. V usnesení ze dne 24. 9. 2021, č. j. 199 ICm 1975/2019, 104 VSPH 677/2021-116 (MSPH 99 INS 4950/2019), kterým byl zrušen první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 6. 2021, č. j. 199 ICm 1975/2019-73 (MSPH 99 INS 4950/2019), a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, pak odvolací soud vysvětlil, že ačkoliv žalobkyně žalobou navrhovala, aby byla určena pravost i výše popřených pohledávek, tyto byly popřeny pouze co do pravosti; soudu prvního stupně tedy bylo odvolacím soudem uloženo tuto skutečnost vzít v dalším řízení na vědomí, což učinil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl včasným dovoláním žalovaný 2). Toto dovolání, které dle svého obsahu směřovalo jen do rozhodnutí o věci samé, tedy do výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém jím byly potvrzeny výroky I a II rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalovaným 2) v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní došlo k naplnění všech zákonných znaků lichvy dle §1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“), a zda je tedy tato smlouva neplatná, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury dovolacího soudu neodchýlil, pokud se zabýval naplněním objektivních (existence smlouvy a hrubého nepoměru plnění a protiplnění ke dni uzavření smlouvy) i subjektivních znaků lichvy (subjektivní slabost poškozeného v okamžiku uzavření smlouvy, např. tíseň, nezkušenost, rozumová slabost, rozrušení nebo lehkomyslnost, kterou druhá strana zneužila), které musí být naplněny současně, poněvadž toto ustanovení nesměřuje primárně k ochraně majetkové sféry, nýbrž k ochraně svobody vyjednávání o smlouvě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2737/2021, nebo ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 940/2022, jenž jsou veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na http://www.nsoud.cz a které i pro právní úpravu obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb. akceptovaly závěry dřívější judikatury k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ nebo „zákon č. 40/1964 Sb., představované zejm. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, nebo ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 670/2013). Vzhledem k tomu, že pak odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě není (minimálně) naplněn objektivní znak lichvy spočívající v existenci hrubého nepoměru plnění a protiplnění ke dni uzavření smlouvy, není závěr odvolacího soudu o tom, že smlouva o smlouvě budoucí kupní nenaplňuje znaky smlouvy lichevní, v rozporu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Pokud žalovaný 2) ve vztahu k existenci hrubého nepoměru plnění a protiplnění poukazoval na rozdíl mezi sjednanou kupní cenou a cenou, za kterou jednotku nabízela ke koupi žalobkyně či za jakou byla prodána v insolvenčním řízení, přehlíží, že dle výše uvedené judikatury je třeba hodnotu plnění a protiplnění poměřovat ke dni uzavření dané smlouvy, jak to učinil odvolací soud, který sjednanou kupní cenu jednotky ve výši 4 811 384 Kč poměřoval s její znaleckým posudkem zjištěnou cenou k dubnu 2017 ve výši 6 160 000 Kč (sjednaná cena tedy výrazně převyšovala polovinu obvyklé ceny předmětné bytové jednotky) a přihlédl i k okolnostem daného případu (zejm. úhrada kupní ceny předem, závazek žalobkyně k provedení rekonstrukce bytu za částku 300 000 Kč nebo existence dobročinné organizace v objektu), a uzavřel, že se v daném případě jednalo o smlouvu výhodnou pro obě smluvní strany. Ani při posouzení otázky existence hrubého nepoměru plnění a protiplnění se tudíž odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 940/2022, který navazuje na závěry dřívější judikatury k zákonu č. 40/1964 Sb., představované i žalovaným 2) zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 670/2013, a dále na judikaturu k výkladu §1793 o. z. ohledně definice neúměrného zkrácení, představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 42/2021, uveřejněným pod č. 96/2022 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek].
Jestliže žalovaný 2) v rámci tvrzeného naplnění subjektivních znaků lichvy v dovolání konstatoval, že v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí měl velké finanční problémy, o kterých žalobkyně věděla, pak takový závěr ze skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne. Odvolací soud totiž (stejně jako soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud zcela ztotožnil) dospěl k závěru, že byť žalovaný 2) s manželkou v době uzavření smlouvy nějaké dluhy měli, doklady o nich žalobkyni nepředložili, naopak jí prokázali, že vůči nim nebylo vedeno žádné exekuční řízení a že nemají nedoplatky na povinném pojištění, z čehož žalobkyně důvodně usuzovala, že se ve finanční tísni nenachází (viz závěrečná část odstavce 79 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Žalovaný 2) tedy v tomto směru konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto nemůže v tomto směru přípustnost dovolání založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, totiž Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Obdobná situace je i ohledně tvrzení žalovaného 2) v části C dovolání nazvané Smluvní pokuta, že žalobkyně kromě úhrady kupní ceny vlastníkovi bytové jednotky za žalovaného 2) hradila i splátky jeho dluhů, jejichž přehled jí při podpisu smlouvy sdělil, tudíž žalobkyně věděla o jeho finanční situaci, neboť ani takový závěr ze skutkových zjištění soudů obou stupňů neplyne. Jak je uvedeno již výše, soudy obou stupňů vyšly ze skutkového závěru, že v době uzavření smlouvy žalobkyně důvodně usuzovala, že se žalovaný 2) ve finanční tísni nenachází, a pokud jde o jednotlivé platby poskytnuté žalobkyní
žalovanému 2), zjistily, že kromě platby kupní ceny bytové jednotky jejímu vlastníkovi za žalovaného 2) a jeho manželku a dále daně z nabytí nemovitých věcí finančnímu úřadu, byly ostatní částky [mimo jedné platby ve výši 344 000 Kč zaslané dne 18. 10. 2017 na účet určený žalovaným 2)] včetně půjček vyplaceny žalovanému 2) nebo jeho manželce v hotovosti (viz odstavec 77 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Závěr žalovaného 2) o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy dle §580 odst. 1 o. z. je tedy rovněž konstruován na jiném skutkovém zjištění, než jaké učinil odvolací soud, a opět se jedná o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení, která nemůže přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit. Navíc ve vztahu k otázce neplatnosti ujednání o smluvní pokutě žalovaný 2) řádně neformuloval předpoklady její přípustnosti dle §237 o. s. ř., což není zhojeno ani obecným tvrzením žalovaného 2) v úvodu dovolání, že dovolání je přípustné, neboť obsahuje všechny nezbytné náležitosti, směřuje proti výrokům napadeného rozsudku a žalovaný 2) má zato, že tento spočívá na nesprávném právním posouzení a že tedy má být předmětná právní otázka Nejvyšším soudem posouzena jinak s tím, že konkrétní dovolací důvody jsou uvedeny dále v dovolání. Z tohoto vyjádření i dalšího obsahu dovolání je totiž zřejmé, že posouzení právní otázky jinak má představovat odchýlení se od právního posouzení učiněného odvolacím soudem, nikoliv požadavek na změnu nějakého dříve formulovaného právního názoru Nejvyššího soudu. V tomto směru však žalovaný 2) patrně přehlédl, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v §237 o. s. ř. (tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“) míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, že dovolací soud má jinak posoudit otázku řešenou soudy nižších stupňů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto rozsahu je tudíž dovolání vadné (§241a odst. 2 o. s. ř.).
S ohledem na výše uvedené se odvolací soud při posouzení platnosti smlouvy o smlouvě budoucí neodchýlil ani od žalovaným 2) odkazované judikatury Ústavního soudu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07 (v dovolání nesprávně uvedena sp. zn. II. ÚS 2221/08) a ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16; tato i další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz ], neboť odvolací soud řádně zohlednil individuální okolnosti dané věci. Navíc žalovaný 2) při formulaci svých námitek vychází z vlastních skutkových závěrů, které neodpovídají skutkovým závěrům odvolacího soudu, jak je uvedeno výše.
Ve zbylém rozsahu je dovolání prostou (v dovolacím řízení nepřípustnou) polemikou žalovaného 2) se závěry odvolacího soudu, v rámci které žalovaný 2) nad rámec výše uvedených otázek neformuluje žádnou další právní otázku (dovolací důvod), ani předpoklady její přípustnosti dle §237 o. s. ř. V tomto rozsahu je tudíž dovolání vadné (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Pokud žalovaný 2) v rámci dovolání navrhoval provedení důkazu novou listinou, kterou k dovolání i přiložil (znalecký posudek), je tento jeho postup rozporný s §241a odst. 6 o. s. ř., podle kterého nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti ani důkazy.
Jestliže žalovaný 2) v dovolání rovněž namítal neprovedení některých důkazů a nevypořádání se s některými jeho tvrzeními ve vztahu ke smlouvě o rezervaci uzavřené mezi žalobkyní a zájemcem o koupi předmětného bytu, nemůže tato námitka sama o sobě přípustnost dovolání založit, neboť se jedná o námitku případné vady řízení, k nimž však dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není.
Ačkoliv žalovaný 2) v dovolání navrhoval odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku podle §243 o. s. ř., Nejvyšší soud o tomto akcesorickém návrhu, který sdílí osud samotného dovolání, již nerozhodoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), neboť dovolání žalovaného 2) bylo v přiměřené lhůtě odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu