ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.149.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 149/2023-558
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. N. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolovská č. 6234/64, proti žalovanému A. H. , narozenému dne XY a zemřelému dne 23. května 2014, posledně bytem v XY, o 4 921 844,01 Kč s příslušenstvím, o nástupnictví po A. H., vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 493/2004, o dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. června 2022, č. j. 15 Co 31/2021-531, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. listopadu 2020, č. j. 27 C 493/2004-431, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Právní předchůdce žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 25. 3. 2004 domáhal po žalovaném zaplacení částky 4 921 844,01 Kč s 25 % úrokem z prodlení z částky 4 861 080,51 Kč od 23. 3. 2004 do zaplacení v souvislosti se smlouvou o úvěru reg. č. A 1105 dříve uzavřenou mezi Komerční bankou, a.s. a žalovaným dne 20. 1. 1992. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2006, č. j. 27 C 493/2004-35, jež bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2008, č. j. 51 Co 633/2008-93, soud připustil vstup do řízení P. N. jakožto žalobce na místo dosavadního žalobce.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 12. 2011, č. j. 27 C 493/2004-249, zamítl žalobu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „žaloba důvodná není“.
Okresní soud v Ostravě poté usnesením ze dne 25. 5. 2018, č. j. 27 C 493/2004-336, zastavil řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě zjištění, že na majetek žalovaného byl dne 23. 1. 2012 prohlášen konkurs, a že žalovaný dne 23. 5. 2014 zemřel a usnesením okresního soudu ze dne 26. 4. 2018, č. j. 99 D 1604/2014-520, Nd 216/2014, bylo rozhodnuto o zastavení řízení o pozůstalosti s tím, že majetek nepatrné hodnoty patřící do pozůstalosti se vydává H. Š., nar. XY, soud prvního stupně rozhodl o zastavení řízení s odkazem na ustanovení §107 odst. 1, 2 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a to z důvodu, že žalovaný zemřel v průběhu řízení ještě před tím, než ve věci bylo pravomocně rozhodnuto, a že nebyla zjištěna osoba, která by byla jeho právním nástupcem.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 7. 2018, č. j. 15 Co 207/2018-358, zrušil usnesení soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Odvolací soud předně dovodil, že „nelze automaticky zastavit civilní řízení ve smyslu §107 odst. 5 o. s. ř. pokaždé, když je v rámci řízení o pozůstalosti vydáno ve smyslu §154 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), usnesení o zastavení tohoto řízení v důsledku toho, že zůstavitel zanechal jen majetek nepatrné hodnoty“, že „v každém jednotlivém případě je podstatné zkoumat, zda v civilním řízení může být pokračováno (tj. zda majetek tvořící pozůstalost má jen nepatrnou hodnotu či tuto hodnotu převyšuje) a s kým (za situace, kdy zde existuje právní nástupce zůstavitele, tj. jeho dědic)“, že v konkrétním případě „majetek pozůstalosti po zemřelém žalovaném převyšuje nepatrnou hodnotu“, neboť již aktivum pozůstalosti spočívající v pohledávce zůstavitele vůči České správě sociálního zabezpečení z titulu nedoplatku na výplatě důchodu činí částku 77 604 Kč, a „není možné přehlédnout, že pozůstalost byla tvořena i nemovitostmi, u nichž notářka po celou dobu pozůstalostního řízení vycházela z celkové ceny 80 000 Kč a jen pro účely vydání usnesení o zastavení řízení uvedla jejich cenu ve výši 0 Kč“, a tedy že je zcela evidentní, že pozůstalost po žalovaném není tvořena majetkem nepatrné hodnoty, ale jedná se o majetek v hodnotě tuto hranici několikanásobně převyšující“. Na základě zjištění, že zůstavitel nesepsal ani dědickou smlouvu, ani závěť a všichni zákonní dědicové zůstavitele dědictví postupně odmítli, odvolací soud dále uzavřel, že „by v souladu s §1634 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), přicházelo do úvahy připadnutí dědictví státu“, a ačkoliv Česká republika v rámci řízení o pozůstalosti navrhovala vzhledem ke zjevnému předlužení pozůstalosti nařízení likvidace, její návrh nebyl v rámci řízení o pozůstalosti reflektován, a proto „jediným dědicem žalovaného tak zůstala Česká republika, na kterou je nutno nahlížet, jako by byla zákonným dědicem po žalovaném“, a tedy že „zde skutečně je subjekt, kterému svědčí dědické právo po zůstaviteli, a to bez ohledu na to, že řízení o pozůstalosti bylo pravomocně zastaveno“, a „tímto subjektem je stát, který má vůči třetím osobám (tj. i vůči žalobci) stejné postavení jako dědic“, a proto není dán důvod pro zastavení řízení dle §107 odst. 5 o. s. ř., neboť „jsou splněny předpoklady pro pokračování v tomto řízení“. Odvolací soud také uvedl, že státu v souladu s §1634 odst. 2 o. s. ř. svědčí výhrada soupisu, a proto stát hradí dluhy zůstavitele „jen do výše ceny nabytého dědictví“ a „toto omezení odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele je třeba vyjádřit nikoliv zamítnutím části žaloby, ale zastavením řízení v rozsahu té části věřitelovy pohledávky, za níž dědic s ohledem na cenu nabytého dědictví neodpovídá“, neboť „v rozsahu neuspokojované části pohledávky totiž nemá zůstavitel procesního nástupce“ a „povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení o celé pohledávce“, a dále že „míru odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele je třeba zásadně zkoumat již v souvislosti s rozhodováním o tom, zda a s kým bude v řízení pokračováno podle ustanovení §107 o. s. ř. a nikoliv až při rozhodování o věci samé“, a proto soud prvního stupně „měl zjistit okolnosti týkající se skutečné ceny majetku pozůstalosti“. Odvolací soud tedy zavázal soud prvního stupně, aby „po zjištění ceny majetku tvořícího pozůstalosti, všech pasiv pozůstalosti a zjištění poměru, v jakém dědic (stát) odpovídá za pohledávky žalobce uplatněné v žalobě ve vztahu k ostatním dluhům zůstavitele, rozhodl o pokračování v řízení se státem jako dědicem žalovaného, ale pouze v rozsahu, v němž je stát povinen hradit dluh, který je předmětem tohoto řízení; ve zbývajícím rozsahu pak ve smyslu §107 odst. 5 o. s. ř. zastaví, přičemž v tomto rozsahu rovněž zruší rozsudek, kterým ve věci již meritorně rozhodl“.
Okresní soud v Ostravě poté usnesením ze dne 4. 11. 2020, č. j. 27 C 493/2004-431, rozhodl, že „v řízení bude namísto zemřelého žalovaného pokračováno se státem – Českou republikou: Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových“ (výrok I.) a že „řízení se co do částky 4 449 536,48 Kč a úroku z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 4 861 080,51 za dobu od 23. 3. 2004 do zaplacení zastavuje a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2011, č. j. 27 C 493/2004-249, se v tomto rozsahu zrušuje“. Poté, co dovodil, že pozůstalostní řízení po zemřelém žalovaném bylo zastaveno, a že je vázán právním názorem odvolacího soudu, který předchozí rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil s tím, že nejprve zjistí hodnotu pasiv i aktiv pozůstalosti po zemřelém žalovaném a poté rozhodne, že v řízení se pokračuje na místo žalovaného s jeho dědicem – státem, ale pouze v rozsahu, v němž je stát povinen hradit dluh, soud prvního stupně rozhodl, že podle §107 odst. 1 a 2 o. s. ř. pokračuje na místě zemřelého se státem. Soud prvního stupně dále zjistil rozsah aktiv pozůstalosti po žalovaném v celkové výši 835 824 Kč, rozsah pasiv pozůstalosti po žalovaném v celkové výši 30 031 443,75 Kč, určil poměr, v jakém dědic (stát) odpovídá za pohledávky žalobce uplatněné v žalobě ve vztahu k ostatním dluhům zůstavitele s tím, že „předmětem řízení může nadále zůstat toliko částka 472 307,53 Kč“, a proto „v rozsahu zbývajícím“ řízení zastavil, přičemž zároveň rozhodl o zrušení příslušné části rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2011, č. j. 27 C 493/2004-249, který vzhledem k zastavení „pozbyl podkladu“.
K odvolání žalobce i České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 6. 2022, č. j. 15 Co 31/2021-531, odvolání České republiky proti výroku II. usnesení okresního soudu odmítl (výrok I.) a usnesení okresního soudu ve výrocích I. a II. změnil tak, že „v řízení bude na straně žalovaného pokračováno s Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, a to v rozsahu 2,7 % z nároků na úrok z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 2 243 572,22 Kč za dobu od 26. 3. 2000 do 22. 3. 2004, na úrok z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 2 617 508,29 Kč za dobu od 26. 3. 2000 do 22. 3. 2004, na úrok z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 4 861 080,51 za dobu od 23. 3. 2004 do 23. 5. 2014, a dále v celém rozsahu nároku na úrok z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 4 861 080,51 Kč za dobu od 24. 5. 2014 do zaplacení“, a že „ve zbylém rozsahu se rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2011, č. j. 27 C 493/2004-249, zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje“ (výrok II.). Odvolací soud předně uzavřel, že odvolání státu proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně je subjektivně nepřípustné, neboť stát by podaným odvoláním v tomto rozsahu „pro sebe nemohl dosáhnout lepšího rozhodnutí“. Při právním posouzení otázky nástupnictví po zemřelém žalovaném odvolací soud opětovně dovodil, že „nelze automaticky zastavit civilní řízení ve smyslu ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř. pokaždé, když je v rámci řízení o pozůstalosti vydáno ve smyslu §154 z. ř. s. usnesení o zastavení tohoto řízení v důsledku toho, že zůstavitel zanechal jen majetek nepatrné hodnoty“, a že je „v každém jednotlivém případě podstatné zkoumat, zda v civilním řízení může být pokračováno (tj. zda majetek tvořící pozůstalost má jen nepatrnou hodnotu či tuto hodnotu převyšuje) a s kým (za situace, kdy zde existuje právní nástupce zůstavitele, tj. jeho dědic)“, a na základě zjištění, že zůstavitel nesepsal ani dědickou smlouvu, ani závěť a všichni zákonní dědicové zůstavitele dědictví postupně odmítli, a to včetně vypravitelky pohřbu H. Š., které byl vydán majetek pozůstalosti nikoliv jako dědičce, ale jako vypravitelce pohřbu, dospěl k závěru, že „v souladu s §1634 o. z. by proto přicházelo do úvahy připadnutí dědictví státu“, na který se hledí, jako by byl zákonným dědicem po žalovaném, a tedy že „zde skutečně je subjekt, kterému ´svědčí´ dědické právo po zůstaviteli, a to bez ohledu na to, že řízení o pozůstalosti bylo pravomocně zastaveno“, a tím „je stát, který má vůči třetím osobám (tj. i vůči žalobci) stejné postavení jako dědic“. Dále se odvolací soud na základě provedeného dokazování a poté, co odmítl námitky státu stran ocenění pozemků patřících do pozůstalosti po žalovaném, ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „zůstavitel zanechal v rámci pozůstalosti majetek vyšší než nepatrné hodnoty“, a vzhledem k tomu, že zde je i právní nástupce zůstavitele – stát, uzavřel, že „není dán důvod pro zastavení řízení dle §107 odst. 5 o. s. ř., neboť jsou splněny předpoklady pro pokračování v tomto řízení“. Závěrem se odvolací soud zabýval stanovením poměru odpovědnosti dědice (státu) za dluhy zůstavitele, které byly jako pohledávky uplatněny žalobcem v žalobě ve vztahu k ostatním dluhům zůstavitele, neboť dovodil, že „pouze v tomto rozsahu, v němž dědic odpovídá za dluhy zůstavitele, je možno dále v tomto řízení pokračovat“, a „v tomto rozsahu je tak namístě rozhodnout o vstupu státu do tohoto řízení na straně žalovaného“ s tím, že „v rozsahu převyšujícím je nutno řízení ve smyslu §107 odst. 5 o. s. ř. zastavit“ a „v tomtéž rozsahu zrušit rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2011, č. j. 27 C 493/2004-249, jenž vzhledem k zastavení řízení v tomto rozsahu pozbyl podkladu“.
Proti tomuto v pořadí druhému usnesení odvolacího soudu podala Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále také „stát“) dovolání. Dovolatel namítá, že odvolací soud se při řešení otázky 1) zda lze posoudit dědické právo v jiném řízení než v řízení o dědictví a 2) zda je stát právním nástupcem zůstavitele v případě, když nebylo v rámci řízení o pozůstalosti pravomocně rozhodnuto o připadnutí dědictví po zůstaviteli státu formou tzv. odúmrti, jelikož bylo řízení o pozůstalosti zastaveno dle §154 z. ř. s., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle které otázka, kdo je dědicem zůstavitele, nemůže být posuzována v jiném řízení než v řízení o dědictví po zůstaviteli, a to ani jako otázka předběžná, a že soud rozhodne o tom, že v řízení bude na místě účastníka řízení – fyzické osoby, která po zahájení řízení ztratila způsobilost být účastníkem řízení – pokračováno se státem jen tehdy, bylo-li pravomocným usnesením o dědictví potvrzeno, že dědictví připadlo státu podle ustanovení §462 o. s. ř. (pozn. ve znění účinném do 31. 12. 2013), a tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „soud v civilním soudním řízení není vázán pravomocným usnesením o zastavení řízení o pozůstalosti a vychází z něj jen tehdy, není-li zjištěno, že zůstavitel ve skutečnosti zanechal majetek vyšší než nepatrné hodnoty, kdy soud je v nalézacím řízení povinen objasnit, v jaké ceně zůstavitel majetek zanechal a komu svědčí dědické právo po zůstaviteli“, a odvolacímu soudu proto vytýká také závěr o tom, že „zde je subjekt, kterému svědčí dědické právo po zůstaviteli“, tedy že „zde je právní nástupce žalovaného zůstavitele – stát“, neboť má za to, že vzhledem k tomu, že řízení o pozůstalosti po zemřelém žalovaném bylo zastaveno a dědictví jako nepatrný majetek bylo vydáno vypravitelce pohřbu, a tedy v dědickém (pozůstalostním) řízení nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí dle §185 odst. 1 písm. h) z. ř. s. o připadnutí dědictví státu dle §1634 o. z. (tj. o odúmrti), „stát nenabývá dědictví po zůstaviteli formou tzv. odúmrti a nehledí se na něj tedy tak, jako by byl zákonný dědic dle §1634 o. s. ř.“ (správně §1634 o. z.), protože k připadnutí dědictví po zůstaviteli státu jako odúmrti „nedochází již na základě smrti zůstavitele, ale teprve až podle pravomocného usnesení o dědictví“, a proto v daném případě „není stát právním nástupcem žalovaného zůstavitele“, a „je tak dán důvod pro zastavení řízení dle §107 odst. 5 o. s. ř.“, když navíc „otázka, kdo je dědicem zůstavitele, nemůže být posuzována v jiném než dědickém řízení, a to ani jako otázka předběžná“ (k tomu dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1796/2014, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, sp. zn. 21 Cdo 5366/2016, sp. zn. 24 Cdo 320/2019, sp. zn. 21 Cdo 1346/2016, sp. zn. 21 Cdo 3264/2009, sp. zn. 30 Cdo 2817/2004, nebo sp. zn. 21 Cdo 857/2004). Podle dovolatele judikatura dovolacího soudu „výslovně hovoří o neexistenci právního nástupnictví v případě zastavení dědického řízení“, neboť v takovém případě „se nezkoumá dědické právo, nedochází k dědění, není zde žádný dědic jako právní nástupce zůstavitele“, a proto „případní věřitelé nemohou uplatňovat své nároky proti vypraviteli pohřbu nebo proti Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který se příp. účastnil projednávání dědictví, jelikož nebylo ještě zřejmé, že pro nedostatek majetku, resp. pro majetek nepatrné hodnoty bude řízení zastaveno“, a tedy má za to, že bylo-li řízení o dědictví po žalovaném zůstaviteli zastaveno podle §154 z. ř. s., v projednávané věci „není stát právním ani procesním nástupcem žalovaného“. Pro případ, že by dovolací soud shledal závěr odvolacího soudu o nástupnictví po zemřelém žalovaném správným, dovolatel odvolacímu soudu vytýká také nesprávné právní posouzení jednak odpovědnosti státu za dluhy zůstavitele, neboť jestliže z dědictví ničeho nenabyl, „není tak odpovědný za příp. dluhy zůstavitele“, a navíc v řízení o pozůstalosti po zemřelém žalovaném navrhl likvidaci pozůstalosti a předmětné dědictví by tak ani nemohl nabýt jako odúmrť, jednak doby rozhodné pro stanovení výše dědictví včetně stanovení ceny majetku pozůstalosti, pokud odvolací soud „vycházel ze znaleckého posudku, jímž znalkyně nestanovila cenu předmětných nemovitých věcí ke dni smrti zůstavitele, tedy k 23. 5. 2014“, vycházela-li z podkladů k datu zpracování posudku, tedy k datu 2. 8. 2019, a bylo-li „při oceňování nemovitostí zůstavitele přihlíženo k okolnostem, které v době úmrtí zůstavitele neexistovaly“. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek (správně jde o usnesení) odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce vyjádření k dovolání státu nepodal.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci z obsahu spisu a obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 99 D 1604/2014 (mimo jiné) zjištěno, že žalovaný A. H. zemřel dne 23. 5. 2014, a protože nesepsal dědickou smlouvu ani závěť a všichni v úvahu přicházející zákonní dědicové dědictví odmítli, vyrozuměla soudní komisařka pověřená provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zemřelém žalovaném Českou republiku – Úřad pro zatupování státu ve věcech majetkových o tom, že se stala účastníkem řízení, stát poté navrhl, aby vzhledem ke zjevnému předlužení pozůstalosti byla nařízena likvidace pozůstalosti, ale tento návrh nebyl v rámci řízení o pozůstalosti reflektován a řízení o pozůstalosti po žalovaném bylo usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2018, č. j. 99 D 1604/2014-520, zastaveno a majetek nepatrné hodnoty patřící do pozůstalosti byl vydán H. Š. jako vypravitelce pohřbu, která s jeho nabytím souhlasila. Také řízení o dodatečné projednání pozůstalosti zahájené k návrhu státu z důvodu nesprávně zjištěné ceny nemovitostí náležejících do pozůstalosti bylo usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2021, č. j. 99 D 1604/2014-589, zastaveno z důvodu, že ani v současné době není možno dovodit, že by majetek pozůstalosti přesahoval nepatrnou hodnotu.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda lze v řízení o zaplacení pokračovat na místě zemřelého žalovaného s Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, bylo-li řízení o pozůstalosti po žalovaném zastaveno a majetek nepatrné hodnoty patřící do pozůstalosti byl vydán vypravitelce pohřbu. Vzhledem k tomu, že odvolací soud posoudil tuto otázku procesního práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání státu je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 23. 5. 2014, řídí se dědické právo po něm zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinným od 1. 1. 2014 („o. z.“), a řízení o pozůstalosti zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, účinným od 1. 1. 2014 („z. ř. s.“).
Podle ustanovení §107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle ustanovení §107 odst. 2 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde.
Podle ustanovení §107 odst. 5 o. s.ř. neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví.
Podle ustanovení §1634 odst. 1 o. z., nedědí-li žádný dědic ani podle zákonné dědické posloupnosti, připadá dědictví státu a na stát se hledí, jako by byl zákonný dědic; stát však nemá právo odmítnout dědictví, ani právo na odkaz podle §1594 odst. 1 věty třetí. Podle odst. 2 téhož ustanovení vůči jiným osobám má stát stejné postavení jako dědic, kterému svědčí výhrada soupisu.
Podle ustanovení §1670 o. z. nabytí dědictví potvrzuje soud. Soud potvrdí nabytí dědictví osobě, jejíž dědické právo bylo prokázáno.
Podle ustanovení §185 odst. 1 písm. h) z. ř. s. v rozhodnutí o dědictví soud s účinností ke dni vzniku dědického práva potvrdí, že dědictví připadlo státu, jestliže nedědí žádný dědic ani podle dědické smlouvy nebo závěti, ani podle zákonné dědické posloupnosti, a že se na stát hledí, jako by byl zákonný dědic.
Podle ustanovení §154 odst. 1 z. ř. s. zanechal-li zůstavitel majetek bez hodnoty nebo jen majetek nepatrné hodnoty, soud usnesením vydá zůstavitelův majetek tomu, kdo se postaral o pohřeb, jestliže s nabytím tohoto majetku vyslovil souhlas, a současně řízení zastaví; to neplatí o takovém majetku zůstavitele, o němž zákon stanoví, že k němu nabývají vlastnické právo jiné osoby.
Povahou věci se z hlediska ustanovení §107 odst. 1 věty první o. s. ř. rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze zaniklého účastníka na někoho jiného. Umožňuje-li povaha věci pokračování v řízení, soud dále posoudí, zda v řízení je možné pokračovat ihned nebo zda řízení musí být přerušeno. Okolnost, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení a od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci.
Dědicem zůstavitele se rozumí ten, komu soud v rozhodnutí o dědictví (vydaném podle ustanovení §185 z. ř. s.) potvrdil nabytí dědictví, případně připadnutí dědictví státu ve smyslu ustanovení §1634 o. z., přičemž výroky usnesení soudu vydané v řízení o pozůstalosti, které se týkají dědického práva (stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 7, ročník 2009).
Dovolací soud již ve vztahu k předchozí právní úpravě dospěl k závěru, že v případě, že po zahájení řízení ztratí způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba, která nezanechala žádné dědice, jejíž dědici jsou nezpůsobilí dědit nebo jejíž dědictví nenabude (nemůže nabýt) z jiných důvodů žádný dědic, soud rozhodne (§107 o. s. ř.) o tom, že v řízení bude na jejím místě pokračováno se státem, jen tehdy, bylo-li pravomocným usnesením o dědictví potvrzeno, že dědictví připadlo státu podle ustanovení §462 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (nyní dle ustanovení §1634 o. z.) (k tomu srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 441/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15, ročník 2009). Na uvedeném právním názoru není třeba ničeho měnit ani s ohledem na novou právní úpravu řízení o pozůstalosti zakotvenou v o. z. a z. ř. s.
Bylo-li v projednávaném případě řízení o pozůstalosti po zemřelém žalovaném zastaveno dle ustanovení §154 odst. 1 z. ř. s. a majetek nepatrné hodnoty byl vydán vypravitelce pohřbu, čímž bylo řízení o pozůstalosti skončeno (§155 z. ř. s.), bylo tím vyloučeno, aby soud mohl komukoli potvrdit nabytí dědictví, včetně potvrzení, že dědictví připadlo státu z titulu odúmrti ve smyslu ustanovení §1634 o. z. Zůstavitel v takovém případě nemá žádného univerzálního právního nástupce, který by převzal jeho práva a povinnosti [srov. Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§1475-1720). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 451].
K uvedenému je však třeba dodat, že usnesení soudu o zastavení řízení o pozůstalosti podle ustanovení §153 nebo §154 odst. 1 z. ř. s. je procesním rozhodnutím, které nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. Ukáže-li se po právní moci usnesení o zastavení dědického (pozůstalostního) řízení, že zůstavitel zanechal majetek nikoliv nepatrný (např. proto, že soud byl nesprávně informován o ceně majetku) nebo že zanechal další (dosud neznámý) majetek, je třeba zůstavitelův majetek projednat v řízení o dědictví (pozůstalosti) (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3264/2009, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 133, ročník 2012, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1346/2016).
Podle ustanovení §192 z. ř. s. objeví-li se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení o pozůstalosti zastaveno (§153 a §154 odst. 1 z. ř. s.), majetek, který tvoří aktivum pozůstalosti, popřípadě též pasivum pozůstalosti, soud projedná dědictví. Dědictví však nebude projednáno, objeví-li se pouze pasivum pozůstalosti.
Z odborné literatury i judikatury dovolacího soudu také vyplývá, že je-li pozůstalostní řízení pro nepatrný majetek (příp. majetek bez hodnoty) zůstavitele zastaveno podle ustanovení §153 nebo §154 odst. 1 z. ř. s., nezkoumá se (zpravidla) dědické právo. Dědickým právem se soud nezabývá ani tehdy, zamítá-li návrh na dodatečné provedení řízení o pozůstalosti podaný podle ustanovení §192 z. ř. s. (popřípadě zastaví-li řízení o dodatečném projednání zůstavitelova majetku vedené ve smyslu ustanovení §192 z. ř. s.), jestliže bylo zastaveno již „původní“ řízení o pozůstalosti podle ustanovení§153 nebo §154 odst. 1 z. ř. s., popřípadě zastavuje-li řízení o pozůstalosti podle ustanovení §154 odst. 1 z. ř. s. proto, že zůstavitel zanechal majetek (zjištěný v „původním“ řízení a „dodatečně objevený“) celkově jen nepatrné hodnoty. Otázka, kdo je dědicem zůstavitele, přitom nemůže být posuzována v jiném řízení než v řízení o dědictví (pozůstalosti) po zůstaviteli, a to ani jako otázka předběžná (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 136, ročník 2015, či v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1887/2017). Nebylo-li tedy dědické právo v řízení zkoumáno, postupuje se při rozhodování o procesním nástupnictví podle ustanovení §107 odst. 2 o. s. ř. stejně, jako kdyby řízení o dědictví (pozůstalosti) dosud nebylo skončeno (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha. C. H. Beck, 2009, s. 723).
Ačkoliv soud nemůže v jiném než pozůstalostním řízení řešit, kdo je zůstavitelův dědic a jaký nabyl z titulu dědění majetek zůstavitele, vzhledem k tomu, že pravomocné usnesení, kterým bylo řízení o pozůstalosti skončeno (a tedy i usnesení o zastavení dědického řízení podle ustanovení §153 nebo §154 odst. 1 z. ř. s.), není pro účastníka jiného řízení závazné (srov. §159a odst. 1 a 4 o. s. ř.), nic soudu nebrání, aby pro účely tohoto jiného řízení objasnil, jaký majetek, popřípadě v jaké ceně zůstavitel zanechal a komu svědčí (ze zákona nebo na základě závěti, popřípadě z obou těchto důvodů), nebylo-li v řízení o dědictví zkoumáno, dědické právo po zůstaviteli, a aby z tohoto zjištění učinil odpovídající závěry, mimo jiné o tom, zda má být řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř. zastaveno nebo zda v něm může být pokračováno a - po objasnění dědického práva (kdo je dědicem) - s kým. Z uvedeného vyplývá - a jak poukazuje také odvolací soud - z pravomocného usnesení o zastavení řízení o dědictví vydaného podle ustanovení §153 nebo §154 z. ř. s. soud v jiném řízení vychází, jen jestliže nebude zjištěno, že zůstavitel ve skutečnosti zanechal majetek vyšší než nepatrné hodnoty; v takovém případě nemůže být řízení zastaveno podle ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř. z důvodu, že zemřelý účastník nemá žádného právního nástupce (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 857/2004, který byl publikován v časopise Soudní judikatura pod č. 4, ročník 2005, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1411/2007).
V projednávaném případě se soud v řízení o pozůstalosti po zemřelém žalovaném otázkou dědického práva zabýval a vzhledem k tomu, že všichni v úvahu přicházející zákonní dědicové dědictví po zůstaviteli postupně odmítli, vyrozuměl Českou republiku – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových o tom, že se stala účastníkem řízení.
Potud by se proto dalo souhlasit s názorem odvolacího soudu, že v souladu s ustanovením §1634 o. z. přicházelo do úvahy připadnutí dědictví státu. Odvolací soud však v rozporu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu nevzal náležitě v úvahu, že nebylo-li v řízení o pozůstalosti po zemřelém žalovaném (dosud) dle ustanovení §185 odst. 1 písm. h) z. ř. s. potvrzeno připadnutí dědictví státu z titulu odúmrti, a tedy nebylo-li (prozatím) objasněno dědické právo (kdo je dědicem) po zůstaviteli, což může – jak vyplývá z výše uvedeného – učinit pouze soud v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli a jeho výrok týkající se dědického práva po zůstaviteli je závazný pro každého, nebylo v projednávaném případě (dosud) možné rozhodnout, že v řízení bude pokračováno na místě zemřelého žalovaného s Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Za této situace se proto dovolací soud nemůže ztotožnit ani se závěrem odvolacího soudu, že v rámci zkoumání právního nástupnictví po zemřelém žalovaném bylo nutno vycházet z toho, že likvidace pozůstalosti nebyla nařízena, když také řízení o dodatečné projednání pozůstalosti na základě návrhu státu bylo zastaveno z důvodu, že „ani v současné době nebylo možno dovodit, že by majetek pozůstalosti přesahoval nepatrnou hodnotu“, a stát si proti tomuto usnesení odvolání nepodal, a tedy nabylo právní moci. Předně odvolací soud ponechal stranou svých úvah, že proti usnesení o zastavení pozůstalostního řízení není odvolání přípustné dle ustanovení §129 písm. e) z. ř. s., a tedy Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových neměla k dispozici řádný opravný prostředek, jímž by mohla brojit proti zřejmě nesprávnému názoru soudní komisařky o nulové hodnotě předmětných pozemků náležejících do pozůstalosti po zemřelém žalovaném, ačkoliv tyto byly v projednávaném případě na základě znaleckého posudku oceněny v hodnotě 747 160 Kč. Přihlédla-li by soudní komisařka na základě podaného návrhu na dodatečné projednání pozůstalosti po zemřelém žalovaném k znaleckým posudkem stanovené ceně nemovitostí náležejících do pozůstalosti, které již byly zahrnuty do aktiv pozůstalosti v rámci původního pozůstalostního řízení, které bylo zastaveno a nepatrný majetek byl vydán vypravitelce pohřbu dle ustanovení §154 odst. 1 z. ř. s., nebylo by (minimálně) v rámci dodatečného projednání pozůstalosti po zemřelém žalovaném možné dospět k závěru, že předmětná aktiva pozůstalosti stále představovala jen nepatrný majetek, a řízení z tohoto důvodu opět zastavit. Dále je nutno dodat, že s ohledem na výši pasiv, která soud prvního stupně v projednávané věci zjistil v hodnotě 30 031 443,75 Kč, a skutečnost, že Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věch majetkových v řízení o pozůstalosti navrhla vzhledem ke zjevnému předlužení pozůstalosti její likvidaci, by v případě, že by řízení o pozůstalosti nebylo (chybně) zastaveno, byla likvidace pozůstalosti zcela zřejmě nařízena, a to při splnění předpokladů stanovených ustanovením §195 odst. 1 z. ř. s., dle kterého soud nařídí na návrh dědice, kterému svědčí výhrada soupisu, nebo na návrh státu, jemuž má připadnout pozůstalost proto, že nedědí žádný dědic ani podle dědické smlouvy nebo závěti, ani podle zákonné dědické posloupnosti, a na nějž se hledí, jako by byl zákonný dědic, anebo na návrh věřitele, který prokázal svou pohledávku, jíž odpovídá dluh patřící do pasiv likvidační podstaty, likvidaci pozůstalosti, jestliže a) nejsou splněny předpoklady pro zastavení řízení o pozůstalosti podle §153 nebo 154, b) bylo provedeno vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manžela, zaniklo-li manželství zůstavitele jeho smrtí (§162), c) bylo stanoveno předlužení majetku zůstavitele (§180), d) dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o dědictví (§184 až 187). Také vzhledem k tomu, že dle ustanovení §200 písm. a) z. ř. s. dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti zanikají dědická práva zůstavitelových dědiců nebo právo státu na připadnutí dědictví z důvodu, že nedědí žádný dědic ani podle dědické smlouvy nebo závěti, ani podle zákonné dědické posloupnosti a že se na stát hledí, jako by byl zákonný dědic; tím není dotčeno právo na vydání likvidačního přebytku, by tak v pozůstalostním řízení po zemřelém žalovaném právo státu na připadnutí dědictví z titulu odúmrti zaniklo, z čehož vyplývá, že by tak státu v řízení o pozůstalosti po zemřelém žalovaném nebylo možné potvrdit nabytí dědictví z titulu odúmrti ve smyslu ustanovení §1634 o. z., a to dle ustanovení §185 odst. 1 písm. h) z. ř. s., a tedy ani (právě) z tohoto důvodu by v projednávaném případě nebylo možné pokračovat na místě zemřelého žalovaného se státem.
Odvolacímu soudu je tak třeba vytknout závěr, ke kterému dospěl při zkoumání právního nástupnictví po žalovaném, tedy že v projednávaném případě „bylo nutno vycházet z toho, že likvidace pozůstalosti nebyla nařízena“, a protože „nedědí-li žádný dědic, připadá dědictví státu, na který se hledí, jako by byl zákonným dědicem po žalovaném“, a tedy „zde skutečně je subjekt, kterému svědčí dědické právo po zůstaviteli - stát“.
Protože z dosud učiněných zjištění nelze uzavřít, že by v případě, že by řízení o pozůstalosti nebylo zastaveno dle ustanovení §154 odst. 1 z. ř. s., nemohlo dojít k nařízení likvidace pozůstalosti (kterou stát v řízení o pozůstalosti po zemřelém žalovaném navrhl), a že se tak stát stane nástupcem zemřelého žalovaného, je napadené usnesení odvolacího soudu co do závěru, že subjektem, kterému svědčí dědické právo po zemřelém žalovaném, je stát, a tedy je v projednávaném případě jeho právním nástupcem, (prozatím) předčasné, a proto také nesprávné.
Dovolací soud má s ohledem na výše uvedené za to, že bylo-li řízení o pozůstalosti po zemřelém žalovaném zastaveno dle ustanovení §154 odst. 1 z. ř. s. a otázka, kdo je dědicem zemřelého žalovaného, nemůže být v projednávaném případě posuzována, nebylo v projednávaném případě možné v řízení ihned pokračovat, a proto bude zapotřebí řízení přerušit podle ustanovení §107 odst. 1 věty druhé o. s. ř. a vyčkat, zda bude v přiměřené době na návrh státu či z jiného podnětu opětovně zahájeno dodatečné projednání pozůstalostního řízení, v němž by otázka dědického práva po zůstaviteli byla vyřešena se závazností též pro předmětné řízení. Nebude-li dodatečné řízení o pozůstalosti dle ustanovení §192 z. ř. s. v přiměřené lhůtě zahájeno, bude nezbytné předmětné řízení zastavit dle ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř.
Dovolací soud považuje za bezpředmětné, aby se zabýval dalšími dovolatelem předestřenými námitkami stran posouzení rozsahu odpovědnosti státu za dluhy zemřelého žalovaného v projednávané věci a způsobu ocenění majetku zůstavitele, neboť jejich posouzení shledává s ohledem na nesprávný závěr o nástupnictví po zemřelém žalovaném za předčasné, a tedy nesprávné.
Vzhledem k uvedenému tak dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud jej podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2020, a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; jelikož tímto rozhodnutím řízení v právní věci o zaplacení nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu