ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.1825.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 1825/2023-254
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci nezletilého AAAAA (pseudonym) , zastoupeného opatrovníkem městem Pelhřimov, se sídlem Městského úřadu Pelhřimov v Pelhřimově, Masarykovo náměstí č. 1, syna rodičů D. B. , zastoupené procesní opatrovnicí Mgr. Blankou Severovou, advokátkou se sídlem v Pelhřimově, Karlovo náměstí č. 167, a V. P. , za účasti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, se sídlem v Českých Budějovicích, Goethova č. 1949/2, o stanovení dohledu nad výchovou nezletilého a o omezení rodičovské odpovědnosti matky k nezletilému, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 3 Nc 1015/2021, o dovolání matky proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. srpna 2022, č. j. 15 Co 163/2022-190, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou části výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 18. března 2022, č. j. 3 Nc 1015/2021-156, v odstavci I. ve výroku o stanovení dohledu nad výchovou nezletilého AAAAA) se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Okresnímu soudu v Pelhřimově dne 6. 4. 2021 se Okresní státní zastupitelství v Pelhřimově domáhalo vydání rozsudku, jímž by soud prvního stupně stanovil nad (dříve nezletilým) BBBBB (pseudonym) a nezletilým AAAAA dohled a současně omezil matku v rodičovské odpovědnosti vůči (dříve nezletilému) BBBBB, jde-li o rozhodování o jeho vzdělá(vá)ní a pracovním uplatnění, a vůči nezletilému AAAAA, jde-li o rozhodování o jeho zdravotním stavu a jeho zdravotní péči, a to do doby, než bude provedena komplexní psychiatrická, event. psychologická, diagnostika nezletilého AAAAA a diagnostika rodičovských kompetencí matky, a o jeho vzdělá(vá)ní a pracovním uplatnění. Návrh podalo Okresní státní zastupitelství v Pelhřimově na základě podnětu Městského úřadu Pelhřimov z důvodu, že matka „odmítá legální a legitimní intervenci orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který nemůže naplňovat v plném rozsahu ustanovení zákona o sociálně-právní ochraně dětí“, že „nedůvodně brání v komplexní diagnostice nezl. AAAAA“ a „nezletilí jsou sociálně izolováni, je narušován jejich vývoj“, že „na matku nezletilých je třeba preventivně působit, aby si uvědomila, že svým přístupem ohrožuje budoucnost, zájem a blaho svých dětí“, přičemž zjištěné nedostatky „nedosáhly takové intenzity, aby bylo nutno použít jiné právní nástroje (kupř. nařízení ústavní výchovy)“.
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 18. 3. 2022, č. j. 3 Nc 1015/2021-156, stanovil dohled nad výchovou nezletilého AAAAA (výrok I.), omezil rodičovskou odpovědnost matky D. B. k nezletilému AAAAA ve věci rozhodování o zdravotním stavu a zajištění zdravotní péče nezletilého, kde je vyžadován informovaný souhlas rodiče, včetně zajištění psychologické péče nezletilého (výrok II.), zastavil řízení o stanovení dohledu nad výchovou BBBBB (výrok III.), zastavil řízení o omezení rodičovské odpovědnosti matky k BBBBB (výrok IV.), přiznal Mgr. Blance Severové za zastupování matky v řízení náklady v celkové výši 3 146,- Kč, které budou placeny státem (výrok V.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.) a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.). Na základě provedeného dokazování, včetně znaleckých posudků prof. MUDr. Jaroslava Kašparů, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ohledně posouzení duševního stavu matky a obou nezletilých a pohovoru s oběma nezletilými, a poté, co nevyhověl návrhu matky na provedení revizního znaleckého posudku ohledně jejího duševního stavu z důvodu nadbytečnosti a nedůvodnosti, neboť „závěry znalce mají dostatečnou oporu v ostatních důkazech provedených v rámci tohoto řízení“, soud prvního stupně dovodil, že návrh – pokud jde o nezletilého AAAAA – je důvodný, neboť „osobnost matky vykazuje zvláštnosti a velmi nestandardní výchovné přístupy k oběma nezletilým“, přičemž oba nezletilí „i přes určité poruchy, kterými trpí (porucha autistického spektra u BBBBB; Aspergerův syndrom a porucha desinhibovaných vztahů u nezletilého AAAAA), jsou negativně ovlivněni právě neadekvátními výchovnými přístupy matky“, která, ač je přesvědčená, že se snaží pro své syny udělat jen to nejlepší, „vlivem paranoidní poruchy své osobnosti a působením syndromu hyperprotektivního rodiče, včetně tzv. Münchhausenova syndromu, svým synům nevědomky škodí“, že nezletilí jsou i při určitém psychickém handicapu ze strany matky „nepřiměřeně sociálně izolováni, jsou vedeni k neadekvátní nesamostatnosti a závislosti na osobě matky“, že „matka není schopna náhledu na své jednání a chování a její schopnost se v tomto ohledu změnit je pravděpodobně velmi limitovaná“, a proto uzavřel, že „je v zájmu nezletilého AAAAA žádoucí, aby byl nad jeho výchovou stanoven dohled“, který umožní v rodině provádět pravidelná sociální šetření, kontaktovat pravidelně ošetřujícího pediatra, školu a také ostatní odborníky, zejména z oboru psychologie a psychiatrie, a že „jedině tak lze zabránit dalším, mnohdy až patologickým projevům matky ve výchově nezletilého AAAAA a zmírnit jejich dosavadní dopady na jeho psychiku a výchovu“. Soud prvního stupně shledal důvodným také návrh na částečné omezení rodičovské odpovědnosti matky ve vztahu k rozhodování o zdravotním stavu a zajištění zdravotní péče u nezletilého AAAAA, která vyžaduje informovaný souhlas rodiče, včetně zajištění psychologické péče nezletilého, s odůvodněním, že matka „vlivem uvedených poruch osobnosti bránila u syna odpovídající odborné psychiatrické a psychologické péči, která je pro nezletilého žádoucí“, přičemž apeloval na otce nezletilého, aby se „více aktivně zapojil do výchovy obou svých synů a byl aktivní v rozhodování o nezletilém AAAAA“. Závěrem ve vztahu k BBBBB soud prvního stupně konstatoval, že s ohledem na blížící se zletilost a za souhlasu ostatních účastníků „důvod vedení tohoto řízení v dohledné době odpadá“, a proto řízení o stanovení dohledu i o omezení rodičovské odpovědnosti vztahující se k BBBBB zastavil.
K odvolání matky Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 16. 8. 2022, č. j. 15 Co 163/2022-190, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených odstavcích I. a II. ve výrocích o stanovení dohledu nad výchovou nezletilého AAAAA a o omezení rodičovské odpovědnosti matky k nezletilému AAAAA a v odstavcích VI. a VII. ve výrocích o nákladech mezi účastníky a o nákladech státu (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování (zprávou Základní školy XY ze dne 21. 6. 2022, lékařskou zprávou MUDr. Norkové ze dne 23. 6. 2022 a vysvědčením nezletilého AAAAA za druhé pololetí školního roku 2021/2022), dovodil, že zásadní výhrady matky se týkaly závěrů znalce o určení její diagnózy, tedy že trpí poruchou osobnosti, především s rysy paranoidity, avšak její „duševní stav byl znalcem řádně a důsledně posouzen“ a „výsledkem tohoto posouzení je opakovaně vyslovený závěr znalce o dušení poruše matky (který zároveň koresponduje se všemi provedenými důkazy), která negativně ovlivnila dosavadní vývoj nezletilého AAAAA a která matku limituje v tom, aby reálně nahlížela na svůj duševní stav i na zdravotní stav nezletilého AAAAA“, a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru o nedůvodnosti vypracování revizního znaleckého posudku, neboť matka zpochybňuje závěry znalce „jen na základě svého subjektivního přesvědčení o správnosti své výchovy a přístupu k nezletilému“, které je však dle odvolacího soudu „vyvráceno nejen samotným znaleckým posudkem, ale i četnými zprávami různých institucí, které jako první poukázaly na ‘neobvyklé‘ chování matky a sociální nezralost obou dětí“. Odvolací soud proto uzavřel, že soud prvního stupně „provedl dostatečné dokazování, na jehož základě správně rozhodl o potřebě vyslovit nad výchovou nezletilého dohled“. Dále se odvolací soud ztotožnil také se závěrem soudu prvního stupně o omezení rodičovské odpovědnosti matky v tom rozsahu, který se týká rozhodování matky o zdravotním stavu nezletilého AAAAA a o zajištění jeho zdravotní péče, včetně péče psychologické, a to z důvodu, že matka „nerespektuje doporučení lékařů a má vlastní náhled na zdroj problémů syna, který pramení z jejích vlastních duševních problémů“, a sama proto „není schopna zajistit řádný psychosociální vývoj nezletilého AAAAA, který ale odbornou péči vyžaduje“, že „na tom nic nemění“ ani poměrně kladná zpráva ze školy či zpráva pediatričky, která v péči matky neshledala závažné nedostatky, přičemž uzavřel, že „péče matky o základní potřeby syna nebyla nikdy nikým zpochybňována“ a že „duševní vývoj a stav nezletilého může posoudit jen odborník“, který jeho psychosociální vývoj vlivem výchovy matky označil za „narušený, nutně vyžadující odborné pomoci, kterou matka není pro svou duševní poruchu schopna zajistit“, a proto souhlasil s postupem soudu prvního stupně, který přistoupil k omezení rodičovské odpovědnosti matky v rozsahu rozhodování matky o zdravotním stavu AAAA a o zajištění jeho zdravotní péče, včetně péče psychologické.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala matka dovolání, a to výslovně proti odstavci prvému v té části výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v odstavci druhém ve výroku o částečném omezení rodičovské odpovědnosti matky ve věci rozhodování o zdravotním stavu a zajištění zdravotní péče nezletilého, kde je vyžadován informovaný souhlas rodiče, včetně zajištění psychologické péče nezletilého. Matka má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, či která je rozhodována dovolacím soudem rozdílně, a to např. od rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 5461/2015 ze dne 19. 12. 2017, dle kterého při zasahování do rodičovské odpovědnosti by měl být výběr konkrétního opatření přiměřený a pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení a nelze se odvolávat na důvody, které již pominuly, došlo-li u rodičů k podstatné změně v jejich postoji k výchově dětí. Dle matky rozhodnutí odvolacího soudu spočívá „na nesprávném posouzení jejího duševního stavu, schopností rozhodovat o synově zdravotní péči, nezabýváním se změn postoje matky ke zdravotní péči o syna, mírou intenzity porušování rodičovských povinností matkou, jakož i přiměřeností zásahu do rodičovských práv matky“. Matka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o závažném porušování rodičovské odpovědnosti z důvodu její duševní poruchy a namítá, že „soud neprovedl dokazování v potřebném rozsahu, pokud jde o posouzení jejího zdravotního a duševního stavu“, jestliže zkoumání její duševní poruchy znalec provedl tím způsobem, že opsal předchozí lékařské zprávy, že „opakovaně nesouhlasila se závěry znaleckého posudku a žádala vypracování revizního posudku“, ale soudy tento důkaz neprovedly, a že má za to, že „není stižena žádnou poruchou, pro kterou by měla být omezena na rodičovských právech“. Soudům dále vytýká, jednak že se „nedostatečně zabývaly závažností důvodů a intenzitou údajného porušování rodičovských povinností a odpovědnosti matkou“ a že se odvolací soud „nezabýval dostatečně změněnou situací v rodině matky“, když po smrti mateřské babičky „vstoupila do intenzivnějšího kontaktu s otcem nezletilého, začala s ním konzultovat jednotlivé kroky v péči o nezletilého AAAAA, souhlasila s návštěvou psychologa sjednanou otcem, synovi nijak nebránila v poskytování zdravotní a psychologické péče“, jednak že soudy při svém rozhodování vycházely i ze zpráv zastaralých a naopak nepřihlédly k hodnocení nezletilého na základě zprávy školy či lékařky MUDr. Norkové, z nichž vyplývá, že se nezletilý výborně učí, matka dohlíží na jeho přípravu do školy, chodí čistě oblečený, školu nezanedbává. Matka tedy uzavírá, že „intenzita porušování rodičovské odpovědnosti nedosahuje takové míry, jakou vyžaduje zákon a rozhodovací praxe dovolacího soudu pro tak závažný zásah do práv matky, jakým je omezení její rodičovské odpovědnosti“, a že „dohled stanovený soudem je naprosto dostačující“, přičemž ani „není stižena duševní poruchou, která by bránila řádnému výkonu její rodičovské odpovědnosti ve věci rozhodování o zdravotním stavu syna“, a tedy že ji „nelze trestat za to, že má rozdílný názor na zdravotní péči o syna než ošetřující lékařka dítěte“, a proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „v napadené části odst. I. pokud jde o omezení rodičovské odpovědnosti matky k nezletilému změnil tak, že návrh okresního státního zastupitelství na omezení rodičovské odpovědnosti matky se zamítá v celém rozsahu“, a pokud nejsou dány podmínky pro změnu, aby rozsudek odvolacího soudu ve výroku potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně o omezení rodičovské odpovědnosti matky a dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o omezení rodičovské odpovědnosti matky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
Opatrovník nezletilého k dovolání matky uvedl, že „s rodinou je i nadále spolupracováno na základě stanoveného dohledu“, že matka „je v rámci svých možností spolupracující“, že „otec má nyní více prostoru se na výchově také podílet“, že však „chování, výchova a přístup k nezletilým dětem matky je velmi nestandardní“ a „v mnoha situacích nebylo možné s matkou konzultovat dané situace, kdy neustále opakovala své přesvědčení“, že ačkoliv „je rozdílný pohled na výchovu určitě možný, je v zájmu dítěte, aby bylo vedeno k samostatnosti a soběstačnosti do míry, jež je schopno zvládnout“, že „i v budoucnu by se mohlo stát, že matka bude přesvědčena, že určité věci nejsou správné pro nezletilého a neumožní mu proto vyšetření či další rozvoj s tím, že ona je přesvědčena o tom, že to chlapec nezvládne“, a proto opatrovník považuje „za opodstatněné omezení rodičovské odpovědnosti matky“, neboť „je v zájmu nezletilých dětí, aby se jim dostalo plné zdravotní péče, kterou potřebují, a co nejvíce možností k osamostatnění se a osvojení si sociálních kompetencí“, a stanovení dohledu jako takového „nemůže zasahovat do oblasti zdravotní či školní, kdy se bude jednat o rozhodování o dalším vzdělávání nezletilého AAAAA“. Opatrovník proto navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Okresní státní zastupitelství označilo odkaz matky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5461/2015, za „nepřípadný“, neboť skutkově a právně šlo o odlišnou věc, a v dané věci odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3460/2018, který „je skutkově obdobný posuzované věci“, v němž Nejvyšší soud uvedl, že omezení rodičovské odpovědnosti má preventivní povahu, a tedy má za to, že ačkoliv dovolatelka chápe rozhodnutí soudů jako sankci za to, že neposkytovala patřičnou součinnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí, není tomu tak a „je v nejlepším zájmu nezletilého, aby jeho duševní stav a vývoj byl posuzován odborníky“, a že rozhodnutími soudů „byl zachován princip minimalizace zásahu státu do práva na rodinný život dovolatelky a nezletilého“, přičemž dovolatelka „v zásadě řeší sama sebe, nikoliv nejlepší zájem nezletilého“, a proto navrhuje dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na vyřešení otázky, zda a za jakých podmínek je třeba omezit rodičovskou odpovědnost plně svéprávného rodiče, který (dle zjištění učiněných v předmětném řízení) trpí duševní poruchou, jež negativně ovlivnila dosavadní vývoj nezletilého dítěte, byl-li tomuto rodiči zároveň stanoven dohled nad výchovou nezletilého dítěte.
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání matky je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání matky je opodstatněné.
Dovolací soud předně považuje za nezbytné odmítnout námitky matky v rozsahu, v němž napadá nesprávně a neúplně zjištěný skutkový stav věci (namítá-li, že soudy vycházely při svém rozhodování i ze zpráv zastaralých a naopak nepřihlédly k hodnocení nezletilého na základě zprávy školy či lékařky MUDr. Norkové), neboť nebere náležitě v úvahu, že jimi jednak uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř., jednak že se odvolací soud také těmito zprávami zabýval, dovodil-li, že ani tahle poměrně kladná zpráva ze školy a zpráva pediatričky „nic nemění na tom“, že matka není schopna zajistit řádný psychosociální vývoj nezletilého AAAAA, který ale odbornou péči potřebuje, neboť sama nerespektuje doporučení lékařů a má vlastní náhled na zdroj problémů syna, který pramení z jejích vlastních duševních problémů. Také výhrady matky proti procesu dokazování a hodnocení důkazů, především proti závěru o nadbytečnosti a nedůvodnosti vypracování revizního znaleckého posudku ohledně jejího duševního stavu odvolacím soudem i soudem prvního stupně, když v souvislosti s těmito na základě vlastních (odlišných) skutkových zjištění předkládá vlastní (odlišný) názor na věc, tedy že „není dle svého přesvědčení stižena žádnou duševní poruchou“, nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř., nadto dospěly-li soudy k závěru o nadbytečnosti a nedůvodnosti vypracování revizního znaleckého posudku z důvodu, že „závěry znalce mají dostatečnou oporu v ostatních důkazech provedených v rámci tohoto řízení“.
Rodičovská odpovědnost je ze své podstaty ochranný institut, neboť dítě po dlouhou dobu není schopno samo obstarávat své záležitosti a realizovat své zájmy. Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče způsobem a v míře odpovídající stupni vývoje dítěte [srov. §880 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)]. Povinnosti a práva vyplývající z rodičovské odpovědnosti jsou rodiče povinni vykonávat v zájmu dítěte (srov. §875 odst. 1 o. z.). Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud (srov. §858 o. z.). V této souvislosti je třeba odmítnout názor dovolatelky, že je trestána za to, že má rozdílný názor na zdravotní péči o syna než ošetřující lékařka dítěte, neboť přehlíží, že - jak je uvedeno výše - výkon práv a povinností týkající se též zdravotní péče o nezletilého musí být (jak jí ukládá přímo zákon) „v zájmu dítěte“, který je předním hlediskem také při soudním zásahu do rodičovské odpovědnosti k nezletilému dítěti.
Podle ustanovení §865 odst. 1 o. z. rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý rodič, ledaže jí byl zbaven.
Podle ustanovení §866 o. z. pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu rodičovské odpovědnosti nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají vykonávat, jsou určující zájmy dítěte.
Podle ustanovení §869 odst. 1 o. z. brání-li rodiči ve výkonu jeho rodičovské odpovědnosti závažná okolnost a lze-li se domnívat, že je toho v souladu se zájmy dítěte třeba, může soud rozhodnout, že se výkon rodičovské odpovědnosti tohoto rodiče pozastavuje.
Podle ustanovení §870 o. z. nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení.
Podle ustanovení §871 odst. 1 o. z. zneužívá-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon, anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že zákon rozlišuje několik druhů opatření, v nichž soud může (případně musí) zasáhnout do rodičovské odpovědnosti rodiče, jestliže to vyžaduje zájem nezletilého dítěte. Jednotlivá opatření se liší svojí povahou a intenzitou v závislosti na tom, z jakých důvodů na straně rodiče je zásah soudu do rodičovské odpovědnosti realizován. Podle toho, zda tyto důvody mají objektivní nebo subjektivní charakter (uvažováno z hlediska zavinění rodiče), rozlišujeme opatření nesankční (preventivní) povahy - pozastavení rodičovské odpovědnosti a opatření, která mají jak preventivní, tak sankční povahu - omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti. Z logiky věci plyne, že objektivní důvody, které nespočívají na zavinění rodiče, zpravidla budou znamenat přijetí (mírnějších) nesankčních opatření, zatímco subjektivní důvody budou naopak směřovat k přijetí opatření, která mají povahu preventivní i sankční (§870 a §871 o. z.). Z hlediska závažnosti důsledků zásahu je rozlišováno, zda soudem přijaté opatření odebírá rodiči (zcela nebo částečně) nositelství rodičovské odpovědnosti, anebo (zcela nebo zčásti) pouze její výkon. Přitom platí, že je-li rozhodnutím soudu dotčen pouze výkon rodičovské odpovědnosti, není tím dotčena samotná rodičovská odpovědnost (její nositelství). Opačně však, je-li dotčena samotná rodičovská odpovědnost, je tím dotčen i její výkon. Jako prostředek zásahu nižší intenzity do právního vztahu mezi rodičem a dítětem tedy budou logicky vnímána opatření, jimiž je dotčen pouze výkon rodičovské odpovědnosti, oproti opatřením, jimiž je dotčena rodičovská odpovědnost samotná. S ohledem na uvedená kritéria je pak zřejmá hierarchie prostředků soudní ochrany blaha dítěte odstupňovaná podle intenzity ohrožení chráněného zájmu od nejmírnějšího opatření v podobě zvláštních opatření při výchově dítěte podle ustanovení §924 až 926 o. z. (kdy ještě nedochází k zásahu do rodičovské odpovědnosti) přes pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, omezení výkonu rodičovské odpovědnosti, omezení samotné rodičovské odpovědnosti až po nejpřísnější opatření v podobě zbavení rodičovské odpovědnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3460/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3883/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 24 Cdo 697/2023). Použití odpovídajícího opatření závisí na okolnostech konkrétního případu. I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření představujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké jsou některým z účastníků navrhovány, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1686/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3883/2022).
Je mimo pochybnost, že jako nejmírnější prostředek zásahu do rodičovské odpovědnosti, který má nesankční povahu, je chápáno pozastavení (sistace) výkonu rodičovské odpovědnosti. K tomu může dojít jednak ze zákona v případě rodiče, který doposud nenabyl zletilosti (srov. §868 odst. 1 o. z.), nebo rodiče (omezeného ve svéprávnosti), jehož svéprávnost byla v oblasti rodičovské odpovědnosti omezena (srov. §868 odst. 2 o. z.), a jednak z rozhodnutí soudu v případě (plně svéprávného) rodiče, kterému ve výkonu rodičovské odpovědnosti brání důležitá objektivní překážka (srov. §869 o. z.). Nejvyšší soud ve výše zmíněném rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3883/2022, mimo jiné dovodil také to, že důvodem pro pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti soudním rozhodnutím může být i trvalá duševní porucha (plně svéprávného rodiče), dospěl-li k závěru že jelikož pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti není chápáno jako sankce pro rodiče, který řádně neplní své povinnosti nebo porušuje svá práva vůči dítěti, je třeba stejným způsobem nahlížet i na situaci, kdy (plně svéprávnému) rodiči brání ve výkonu rodičovské odpovědnosti duševní nemoc či jiná duševní porucha, aniž by ovšem tento rodič byl pro svůj zdravotní stav dlouhodobě umístěn ve zdravotnickém zařízení či ústavu nebo z jiných důvodů byl dlouhodobě nepřítomen v rodině; že i tento druh zdravotního postižení je třeba chápat jako objektivní důvod (objektivní překážku) vylučující výkon rodičovské odpovědnosti dotčeného rodiče, kdy nelze rodiče sankcionovat přísnějšími opatřeními jako je omezení (resp. omezení výkonu) nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, a že duševní porucha rovněž může rodiči bránit ve (schopnosti) výkonu rodičovské odpovědnosti buď zcela, nebo pouze zčásti, čemuž by měl zásadně odpovídat rozsah, v jakém bude rodičovská odpovědnost dotčeného rodiče pozastavena.
Nadto je nesankční povaha pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti zdůrazněna tím, že rodiči je zachováno nositelství rodičovské odpovědnosti (tj. pasivní složka rodičovské odpovědnosti), pozastaven je mu (buď zcela nebo v určitém rozsahu) pouze její výkon (tj. aktivní složka rodičovské odpovědnosti). Jestliže tedy soud pozastaví výkon rodičovské odpovědnosti u jednoho rodiče, znamená to, že tento rodič je i nadále formálně nositelem (celé) rodičovské odpovědnosti, ale povinnosti a práva z ní vyplývající (v pozastaveném rozsahu) nemůže vykonávat. Výkon těchto povinností a práv se pak koncentruje v osobě druhého rodiče.
Naproti tomu přísnějšími opatřeními sankční (i zároveň preventivní) povahy, jejichž přijetí odůvodňuje stav ohrožující zájmy dítěte, který vznikl zaviněním dotčeného rodiče, je třeba rozumět omezení rodičovské odpovědnosti, případně omezení jejího výkonu, v situacích, kdy rodič nevykonává svoji rodičovskou odpovědnost řádně (srov. §870 o. z.), či zbavení rodičovské odpovědnosti v nejzávažnějších případech, kdy rodič zneužívá svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem zanedbává (§871 odst. 1 o. z.). Sankční charakter těchto opatření je současně zdůrazněn tím, že při omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti rodič přestává být nositelem rodičovské odpovědnosti (ani ji nemůže vykonávat), a to buď zcela (při zbavení rodičovské odpovědnosti) nebo jen v určitém rozsahu (při omezení rodičovské odpovědnosti). Nositelství rodičovské odpovědnosti zůstává rodiči zachováno jen tehdy, je-li omezen (v určitém rozsahu) pouze její výkon. V tomto případě (při omezení výkonu rodičovské odpovědnosti) je nositelství rodičovské odpovědnosti rodiče zachováno i pro ty složky rodičovské odpovědnosti, v jejichž výkonu byl v určitém rozsahu omezen. Rozhodujícím pro rozlišení, zda byla soudním rozhodnutím omezena rodičovská odpovědnost, nebo jen její výkon, je přitom formulace výroku soudního rozhodnutí. Rozhodnutí soudu o tom, zda je třeba přistoupit k omezení rodičovské odpovědnosti, a kdy jen k omezení jejího výkonu, bude záležet na tom, v jaké míře, resp. nakolik rodič plní své povinnosti a vykonává svá práva z rodičovské odpovědnosti, anebo neplní, resp. nevykonává, nakolik porušuje to, k čemu je jinak povinen každý rodič. Omezení výkonu rodičovské odpovědnosti, jako prostředek zásahu nižší intenzity (v porovnání s omezením rodičovské odpovědnosti) do právního vztahu mezi rodičem a jeho dítětem, by mělo být použito v těch případech, kdy je omezována povinnost nebo právo, které je třeba opakovaně vykonávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3460/2018). I zde platí, že v rozsahu, v jakém byla rodičovská odpovědnost, případně její výkon, u jednoho z rodičů omezena, přechází její nositelství, případně její výkon, na druhého rodiče. V případě (nejpřísnějšího) zbavení rodičovské odpovědnosti jednoho z rodičů se pak v osobě druhého rodiče koncentruje jak nositelství rodičovské odpovědnosti, tak i její výkon ve všech složkách.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.), že nezletilý AAAAA trpí poruchou desinhibovaných vztahů u dětí, neurotickými poruchami, Aspergerovým syndromem a Münchhausenovým syndromem by proxy, že matka, ačkoliv má oba své syny ráda a je přesvědčená, že se pro ně snaží udělat jen to nejlepší, vlivem paranoidní poruchy své osobnosti s působením syndromu hyperprotektivního rodiče, včetně tzv. Münchhausenova syndromu by proxy, svým synům nevědomky škodí a děti jsou v důsledku její výchovy nesamostatné, nepřiměřeně sociálně izolované a vedené k závislosti na její osobě, přičemž matka nemá náhled na své jednání a chování a schopnost se změnit je u ní pravděpodobně velmi limitovaná.
Za tohoto skutkového stavu odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vycházel ze závěrů znalce o duševním stavu matku a založil svůj závěr o tom, že v daném případě jsou dány důvody pro částečné omezení rodičovské odpovědnosti matky k nezletilému AAAAA, především na úvaze, že právě „duševní stav jí v minulosti bránil v tom, aby nezletilému AAAAA zajistila odpovídající zdravotní péči“, bránila-li odpovídající odborné psychiatrické a psychologické péči nezletilého AAAAA, která je však u nezletilého žádoucí, a že matka „nerespektuje doporučení lékařů a má vlastní náhled na zdroj problémů syna, který pramení z jejích vlastních duševních problémů“, a tedy „sama není schopna zajistit řádný psychosociální vývoj nezletilého AAAAA“.
S ohledem na výše vyložené předpoklady opatření, která lze ve vztahu k rodičovské odpovědnosti přijmout a jež jsou hierarchicky odstupňována, a také vzhledem k tomu, že i v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření představujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost; jinými slovy, lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké jsou některým z účastníků navrhovány, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah, považuje dovolací soud za nezbytné vytknout odvolacímu soudu, že se v rozporu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu v dovoláním napadeném rozsudku (lze říci velmi stručně odůvodněném stran závěru o potřebě částečného omezení rodičovské odpovědnosti matky k nezletilému AAAAA) opominul zabývat a vypořádat se s otázkou, zda (ne)lze situaci nezletilého dítěte řešit méně závažným zásahem do rodičovských práv matky než prostřednictvím institutu (v tomto případě částečného) omezení rodičovské odpovědnosti, čímž byla matce odebrána nejen aktivní, ale i pasivní složka rodičovské odpovědnosti v soudem vymezeném rozsahu. Nadto shledal-li odvolací soud (stejně tak i soud prvního stupně) důvodem „závadového“ jednání matky právě její duševní poruchu (a nikoliv její zaviněné jednání), je z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu patrná absence nezbytné úvahy soudu, zda lze (s ohledem na výše uvedené) tento důvod, jenž má původ v nepříznivém duševním stavu matky, která trpí duševní poruchou (paranoidní poruchou své osobnosti s působením syndromu hyperprotektivního rodiče, včetně tzv. Münchhausenova syndromu by proxy), označit za objektivní důvod (objektivní překážku) vylučující výkon rodičovské odpovědnosti dotčeného rodiče (v tomto případě matky), kdy nelze rodiče sankcionovat přísnějšími opatřeními jako je omezení (resp. omezení výkonu) nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, které má soud přijmout právě v případech stavů ohrožujících zájmy dítěte, které vznikly zaviněním dotčeného rodiče. Duševní porucha přitom může rodiči bránit ve (schopnosti) výkonu rodičovské odpovědnosti buď zcela, nebo pouze zčásti, čemuž by měl zásadně odpovídat rozsah, v jakém bude rodičovská odpovědnost dotčeného rodiče pozastavena.
Jestliže tedy odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o částečném omezení rodičovské odpovědnosti matky k nezletilému AAAAA, a to ve věci rozhodování o zdravotním stavu a zajištění zdravotní péče nezletilého, kde je vyžadován informovaný souhlas rodiče, včetně zajištění psychologické péče nezletilého, aniž by zvážil a zabýval se možností méně intenzivního narušení práva na rodinný život, když se vůbec nezabýval a nevypořádal s případnou možností (částečného) pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti matky k nezletilému AAAAA ve smyslu ustanovení §869 o. z., nelze takový postup odvolacího soud označit za správný, neboť postupoval v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o částečném omezení rodičovské odpovědnosti matky k nezletilému AAAAA ve věci rozhodování o zdravotním stavu a zajištění zdravotní péče nezletilého, kde je vyžadován informovaný souhlas rodiče, včetně zajištění psychologické péče nezletilého, není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek odvolacího soudu v odpovídajícím rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře) k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 9. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu