ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2048.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 2048/2023-357
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, v řízení o pozůstalosti po V. M. , zemřelé dne 31. 10. 2021, posledně bytem v XY, za účasti 1) pozůstalé dcery V. H., nar. XY, bytem v XY, zastoupené L. H., nar. XY, bytem v XY, a 2) pozůstalé dcery M. M., nar. XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Markem Konečným, advokátem, se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2583/15, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 32 D 1609/2021, o dovolání M. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2023, č. j. 29 Co 381/2022-341, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. 8. 2022, č. j. 32 D 1609/2021-309, stanovil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhu a dalších pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti (výrok I), potvrdil nabytí dědictví podle dědických podílů ze zákona tak, že účastnice 1) a 2) nabývají dědictví rovným dílem podle zákonné posloupnosti v I. třídě dědiců, přičemž „právo na vypořádání podle ustanovení §1693 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“) se účastnici 2) nepřiznává“ (výrok II). Dále rozhodl o odměně notáře – soudního komisaře (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením (dále také „napadené rozhodnutí“) usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Takto soudy obou stupňů rozhodly v řízení o pozůstalosti, ve kterém se účastnice 2) domáhala určení jejího dědického podílu na 70 % a podílu účastnice 1) na 30 % z majetku a aktiv pozůstalosti. Tento nárok zakládala na použití ustanovení §1963 odst. 3 o. z., jelikož se zůstavitelkou posledních 11 let žila ve společné domácnosti a pečovala o ni, a zároveň v letech 2013-2018 činila investice do nemovitých věcí, jež tvoří většinu hodnoty pozůstalosti. Odvolací soud, ostatně tak jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že účastnice 2) byla poživatelkou příspěvku na péči vypláceného zůstavitelce ve smyslu ustanovení §7 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a v uváděném období bylo této účastnici vyplaceno celkem 1 056 400 Kč, přičemž se jednalo o peníze určené nejen jako příspěvek na nákup léků či zdravotnických pomůcek, ale sloužily i jako odměna za čas a námahu vynakládanou při péči o zůstavitelku. Odvolací soud tak uzavřel, že nebyla naplněna hypotéza ustanovení §1963 odst. 3 o. z. Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně nepřisvědčily ani argumentu investicemi do nemovitosti, jelikož nemovitá věc, do které bylo investováno, byla v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví zůstavitelky i obou pozůstalých dcer; M. M. tak přispívala ke zhodnocení společné věci. Odvolací soud shledal tyto úvahy nadbytečnými, jelikož nepřípadnost požadavku na zvýšení dědického podílu shledal již ve vyplácení odměny.
Usnesení odvolacího soudu napadla účastnice 2) [dále „dovolatelka“] v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost odvozovala od dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešené otázky, zdali platby od státu v podobě příspěvku na péči byly prostředky určené pro zůstavitelku a jí také spotřebované, anebo představovaly odměnu za čas a námahu vynakládanou dovolatelkou.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 téhož předpisu platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelkou předestřená otázka, zdali příspěvek na péči představuje prostředky určené pro zůstavitelku a jí také spotřebované, anebo odměnu za čas a námahu vynakládanou dovolatelkou, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť na této otázce napadené rozhodnutí nestojí.
Podle ustanovení §1635 o. z. v první třídě dědiců dědí zůstavitelovy děti a jeho manžel, každý z nich stejným dílem (odstavec 1). Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti; totéž platí o vzdálenějších potomcích téhož předka (odstavec 2).
Dědí-li se podle zákonné dědické posloupnosti, má dědic právo požadovat po ostatních dědicích vypořádání, pokud se staral o zůstavitele delší dobu nebo přispěl značnou měrou k udržení či zvětšení zůstavitelova majetku prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem, aniž byl za to odměňován. Vypořádání se poskytne ve výši přiměřené trvání a rozsahu toho, co plnil, a hodnotě pozůstalosti; o tuto výši se zvětší jeho dědický podíl. To platí i v případě, že dědic, který není pozůstalým manželem, plnil vůči zůstaviteli vyživovací nebo obdobnou povinnost (§1693 odst. 3 o.z.).
V nynějším případě je tak klíčový závěr o tom, zda byla dovolatelka za péči o zůstavitelku odměňována ve smyslu §1693 odst. 3 o. z. věty první, či nebyla.
Platí, že pro poměry ustanovení §1693 odst. 3 o. z. je odměnou třeba rozumět nejen poskytnutí přiměřené finanční protihodnoty, ale i jiného majetkového zvýhodnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2619/2018). Stejně tak je nerozhodné, jakým způsobem pečující osoba odměnu fakticky obdrží či jakým způsobem finance určené k výplatě odměny nabude zůstavitel. Určující je, že dědic v souvislosti s péčí o zůstavitele získá pro sebe majetkový prospěch v podobě úplaty za péči; výjimkou by byla toliko situace, kdy by tento prospěch byl natolik symbolický či zanedbatelný, že by byl ve zjevném nepoměru k úsilí vynaloženému na poskytování péče o zůstavitele. To ale (vycházeje ze skutkových zjištění soudů obou stupňů) nebyl případ právě projednávané věci.
Odvolací soud naopak v napadeném rozhodnutí skutkově uzavřel, že v období od 12. 8. 2010 do 31. 10. 2021 byla dovolatelka Úřadem práce ČR – krajskou pobočkou pro hl. m. Prahu vedena coby osoba poskytující péči zůstavitelce a bylo jí v tomto období vyplaceno celkem 1 056 400 Kč, přičemž shledal, že tyto peníze byly určené nejen jako příspěvek na nákup léků či zdravotních pomůcek, nýbrž i jako odměna za čas a námahu vynakládanou při péči o zůstavitelku. Ve smyslu závěrů uvedených výše potom na závěru o odměně za péči nemůže ničeho změnit ani to, že tato odměna pocházela z příspěvků na péči vyplácených státem. Nelze tak přisvědčit dovolatelce, v tom, že by tyto příspěvky měly zvláštní povahu, která by je z hlediska jejich právního posouzení vylučovala z možnosti být odměnou ve smyslu výše citovaného ustanovení.
Nejvyšší soud tak shledává úvahy odvolacího soudu, dopadající také na argumentaci investicemi do nemovité věci, správnými, když žalobkyně v podaném dovolání ve skutečnosti žádnou oponentní argumentaci ani neuplatňuje. Z hlediska komplexního posouzení odvolací soud zcela správně vycházel z toho, že investicemi žalobkyně rozhojňovala nejen jmění zůstavitelky, ale i své vlastní, přitom vzal náležitě na zřetel, že dovolatelka i zůstavitelka (nad)užívaly společnou nemovitou věc nad rámec svých spoluvlastnických podílu, a to dílem na úkor na úkor poz. dcery V. H. I kdyby se tak vyšlo z vlastních tvrzení dovolatelky, že zhodnotila společnou věc účastnic a zůstavitelky investicemi v částce 421 798 Kč, pak na podíl zůstavitelky v rozsahu id. 1/3 k celku by připadla částka po zaokrouhlení 140 600 Kč, což ovšem z obvyklé ceny majetku zůstavitelky představuje pouhých 4,5 %. Nelze tedy takovou investici hodnotit, slovy zákona, jako, udržení či rozmnožení jmění zůstavitelky ve „značné míře“.
Nad to Nejvyšší soud připomíná, že k modifikaci zákonných dědických podílů podle ustanovení §1693 odst. 3 o. z. je nutno přistoupit pouze ve zcela výjimečných případech, kdy by bylo rozdělení dědictví podle zákona zjevně nespravedlivým s ohledem na „přístup a péči“ dědiců k osobě a majetku zůstavitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2619/2018, nebo ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3893/2018). O takový případ v poměrech posuzované věci nejde.
Pokud dovolatelka svou argumentací mířila k tomu, že platby od státu byly určené pro zůstavitelku a jí spotřebované, a naopak nepředstavovaly odměnu za čas a námahu vynakládané dovolatelkou, potom konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než které učinil odvolací soud (který v napadeném rozhodnutí přijal skutkový závěr právě opačný), a tato námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že není na místě, aby usnesení o dědickém právu obsahovalo samostatný výrok, že se „právo na vypořádání podle §1693 odst. 3 o. z. vypořádává či naopak nevypořádává“. Jde totiž o pouhé posouzení dílčí hmotně-právní otázky jejíž vyřešení (ať už ve formě disparity podílů či jejich určení v souladu s obecným pravidlem platným pro tu kterou dědickou třídu) se projeví ve výroku, jímž soud rozhoduje o potvrzení nabytí dědických podílů. Nešlo však ze strany soudu prvního stupně o pochybení, které mohlo mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí, nadto k vadám řízení může Nejvyšší soud přihlížet jen tehdy, je-li dovolání již jinak (podle §237 o. s. ř.), přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), kterážto podmínka v přítomné věci splněna nebyla.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 8. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu