ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2181.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 2181/2023-279
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzované V. Z. , narozené dne XY, bytem v XY, t. č. Domov pro seniory Foltýnova, p. o., se sídlem v Brně, Foltýnova č. 1008/21, zastoupené P. S., advokátem se sídlem v XY, jako procesním opatrovníkem, za účasti: 1) P. Z. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Gabrielou Brůžičkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Vachova č. 43/5, 2) Domova pro seniory Foltýnova, p. o. , se sídlem v Brně, Foltýnova č. 1008/21, a 3) Statutárního města Brna , se sídlem Magistrátu města Brna, Dominikánské náměstí č. 196/1, jako hmotněprávního opatrovníka, o svéprávnosti a jmenování opatrovníka, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 83 Nc 907/2020, o dovolání P. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. ledna 2023, č. j. 14 Co 4/2022-238, takto:
I. Dovolání P. Z. se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání P. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2023, č. j. 14 Co 4/2022-238, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelem předestřené stěžejní právní otázce (za jakých podmínek není možné, aby soud jmenoval opatrovníkem osobu, kterou navrhl sám opatrovanec, resp. osobu příbuznou či opatrovanci blízkou, a zda může založit nejmenování takové osoby opatrovníkem její „pouhá konfliktní povaha vůči třetím osobám“) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Ačkoliv dovolatel uvedl, že jím vymezená otázka nebyla dovolacím soudem „explicitně vyřešena“, její řešení vyplývá z dosavadní judikatorní praxe (vztahující se k nejmenování opatrovníka osobě navržené opatrovancem) a ze znění zákona (§471 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“).
Ustanovení §471 odst. 2 o. z. stanovuje pro soud závazná pravidla pro výběr opatrovníka, v jejichž rámci upřednostňuje vůli opatrovance tím, že v první řadě uvádí jako možného opatrovníka osobu, kterou navrhne opatrovanec. Navrženou osobou opatrovníka je soud vázán potud, že tuto osobu nejmenuje opatrovníkem pouze tehdy, není-li to možné. Pak jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka. O případ, kdy není možné, aby soud jmenoval opatrovníka (osobu navrženou opatrovancem, příp. osobu příbuznou či opatrovanci blízkou), se bude především jednat v situaci, kdy opatrovanec není reálně schopen volby opatrovníka, či v situacích, kdy by sama osoba opatrovníka nebyla natolik svéprávná, aby byla schopna úlohu opatrovníka vykonávat, případně by se jednalo o osobou neznámou, či osobu, která s výkonem funkce nesouhlasí. Obecně totiž platí, že opatrovník musí být sám plně způsobilý k právním jednáním, jeho zájmy nesmí být v rozporu se zájmy opatrovance a (s výjimkou veřejného opatrovníka – srov. §471 odst. 3 o. z.) musí se svou funkcí souhlasit.
V případě dovolatele, jako osoby příbuzné opatrovanky, byly splněny základní předpoklady pro výkon funkce opatrovníka a zároveň nelze pochybovat o jeho dlouhodobém a vážném zájmu o opatrovanku (jeho manželku).
Dovolatel však přehlíží, že jmenování osoby příbuzné opatrovanci (či osoby blízké) soud neprovádí bezvýhradně (nakonec jako opatrovník přichází i taková osoba v úvahu „ zpravidla “). Při výběru opatrovníka (i pokud by se jednalo o osobu navrženou opatrovancem, k tomu viz třetí odstavec níže) musí soud zvážit další hlediska tak, aby jmenovaný opatrovník skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem opatrovnictví (§457 o. z.) a že zajistí všestrannou a efektivní ochranu zájmů opatrovance a naplňování jeho práv (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3871/2010, jehož závěry o způsobilosti osoby k opatrovnictví jsou plně aplikovatelné i v poměrech právní úpravy obsažené v o. z.). Vzhledem k obsahu povinností opatrovníka (plynoucích zejména z ustanovení §466 odst. 1 o. z.) je přitom zjevné, že do rámce „všestranné a efektivní ochrany zájmů opatrovance a naplňování jeho práv“ jednoznačně patří i zajištění řádné péče o zdravotní stav opatrovance v souladu s lékařskými doporučeními a také zajištění správy majetku opatrovance s péčí řádného hospodáře. Proto dalšími hledisky, k nimž musí soud při výběru opatrovníka přihlížet, mohou být podle okolností konkrétního případu nejen osobní poměry navržené osoby, její věk, zdravotní stav, situace, v níž se tato osoba nachází, její vztah k opatrovanci apod., ale v neposlední řadě také veškeré další skutečnosti, které mohou vypovídat o důvěryhodnosti (spolehlivosti) navržené osoby z hlediska její schopnosti řádné správy opatrovancova majetku, včetně její schopnosti náležitě dbát o zdravotní stav opatrovance. Jsou-li přitom některá hlediska pro posouzení způsobilosti (resp. vhodnosti) navržené osoby k opatrovnictví v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam. V této kvalitě musí soud zvažovat nastíněná hlediska, i kdyby po vyloučení opatrovancem navržené osoby (navržených osob) přicházel v úvahu již jen veřejný opatrovník (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1080/2021 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1873/2021).
V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – na základě doplněného dokazování neshledal opodstatněným dílčí závěr soudu prvního stupně, že posuzovaná nemá ke svému manželovi potřebnou důvěru a projevuje se vůči němu negativně a že již z tohoto důvodu nejsou dány podmínky pro jmenování P. Z. opatrovníkem. Pokud pak odvolací soud zohlednil konkrétní okolnosti případu, přihlížeje zejména ke skutkovým zjištěním „o konfrontacích a konfliktech již s personálem Domova Kociánka, v němž byla posuzovaná umístěna do roku 2019, a které vedly k trestnímu oznámení souvisejícímu se vzájemnými fyzickými ataky navrhovatele P. Z. a pracovníka Domova Kociánka“, a o tom, že „v domově, v němž je opatrovanka umístěna, dochází opakovaně a ve velkém množství ke konfrontacím a konfliktům, k jakým v případech jiných pacientů a rodinných příslušníků nedochází, tedy v míře neobvyklé a omezující možnost bezproblémové péče o posuzovanou“, což „rozhodně není v objektivním zájmu posuzované, která ve svém zdravotním stavu potřebuje trvalou péči, při níž je nezbytné přijímat různá rozhodnutí prostřednictvím právních jednání, která za ni při omezení svéprávnosti musí realizovat právě opatrovník“, že dne 6. 3. 2019 též byla uzavřena dohoda nazvaná „Ujednání o spolupráci při návštěvě manželky v Domově pro seniory Foltýnova“ (jejíhož zrušení se neúspěšně domáhal navrhovatel P. Z. u soudu) a že při poslední hospitalizaci posuzované ve Fakultní nemocnici Brno „docházelo k neshodám navrhovatele P. Z. také s personálem Fakultní nemocnice Brno, které byly řešeny omezením jeho návštěvní doby, a to na pokyn prozatímního veřejného opatrovníka posuzované“, a dovodil, že P. Z. „vyvolává spory prakticky s každým zařízením, které o posuzovanou pečuje, což platí bez ohledu na to, zda mohou být jeho opakované a časté výhrady objektivně důvodné“, a tudíž „nelze jmenovat posuzované jiného než veřejného opatrovníka“, neboť „jiná posuzované blízká či příbuzná osoba její opatrovnictví vykonávat nechce“, jde o závěr, který je plně konformní s výše citovanou judikaturou.
Shledává-li dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3871/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2514/2022, potom přehlíží, že obě zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu určují stejná východiska pro výběr opatrovníka, jaká byla uvedena výše. Napadený rozsudek odvolacího soudu tedy nevykazuje rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nýbrž naopak z ní vychází, když podle okolností případu přihlíží jednak k osobnostním charakteristikám navrženého opatrovníka, ale také k jeho schopnosti v konečném důsledku náležitě (tedy konstruktivně, nikoliv destruktivně) dbát o zdravotní stav opatrovanky, a v neposlední řadě zohledňuje rovněž to, že ve smyslu obecného ustanovení §62 o. z. má vybraný opatrovník odpovídat především potřebě opatrovanky, tedy zda bude schopen funkci opatrovníka řádně vykonávat a nebude tendovat spíše k dosažení vlastního cíle v podobě např. vedení sporů se zařízením pečujícím o opatrovanku či omezení jejího kontaktu s ostatními příbuznými.
Namítá-li v této souvislosti dovolatel to, že odvolací soud „nesprávně vyložil právní normu“, konkrétně ustanovení §62 o. z., tak, že opatrovník má sledovat prospěch opatrovance (nikoliv svůj vlastní), přestože sledování prospěchu podle předmětného zákonného ustanovení je vztahováno pouze k osobám opatrovanci blízkým, které osobu opatrovníka navrhují, nejsou jeho námitky již vzhledem k výše uvedenému v posuzované věci opodstatněné. Poukazuje-li rovněž na to, že soud má povinnost při výběru opatrovníka přihlédnout k přáním opatrovance (§62 o. z.), a to zejména v případě, že sepsal předběžné prohlášení, ve kterém opatrovníka označil (promítajícím se v přesvědčení dovolatele, že posuzovaná projevila přání, aby byl jejím opatrovníkem, pouze tím, že mu již dne 2. 3. 2013 udělila generální plnou moc), a odkazuje-li přitom na právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 891/2016 , od nějž se měl odvolací soud odchýlit, opomíjí zcela jiné skutkové okolnosti tohoto konkrétního případu, kdy opatrovanka opakovaně ustanovení své dcery jako možného opatrovníka odmítala. Odvolací soud v posuzované věci tudíž dospěl (na rozdíl od přesvědčení dovolatele) ke správnému závěru, že v současné době „zde není zjistitelné“ (zejména vzhledem k dlouhodobě vážnému zdravotnímu stavu posuzované), že by vybraný opatrovník odpovídal jejím přáním (bod 26. odůvodnění). Navíc tato otázka ani nebyla zásadní pro rozhodnutí odvolacího soudu, neboť i tak by bylo u navrženého opatrovníka posuzováno, zda jeho jmenování opatrovníkem je možné z výše uvedených hledisek (ve smyslu §471 odst. 2 o. z.).
Pro úplnost, předestírá-li dovolatel k řešení i další „právní“ otázky, o nichž se domnívá, že nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny (obecně řečeno zejména otázky, jakou osobu, která se domáhá být opatrovníkem, lze považovat za konfliktní, co limituje konfliktnost této osoby nebo v jakém jednání, zda např. ve sporech opatrovníka se zařízením, lze spatřovat konkrétní projevy konfliktnosti, resp. nesledování prospěchu opatrovance), a předkládá-li zároveň vlastní skutkovou verzi, že naopak „jeho spory se zařízením nasvědčují zájmu o zajištění co nejlepší péče týkající se zdravotního stavu posuzované“, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Nejvyšší soud proto dovolání P. Z. proti rozsudku odvolacího soudu – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
S ohledem na ustanovení §23 z. ř. s. ve spojení s ustanovením §243b o. s. ř. nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 8. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu