ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2209.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 2209/2023-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce Č. V. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Bohumilem Vlčkem, advokátem se sídlem v Prachaticích, Šeříková č. 32, proti žalovanému M. P., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Martinem Šamalíkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Česká č. 145/58, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 87/2021, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. února 2023, č. j. 7 Co 171/2023-76, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. prosince 2022, č. j. 14 C 87/2021-63, takto:
I. Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. února 2023, č. j. 7 Co 171/2023-76, se odmítá ; jinak se řízení o dovolání žalobce zastavuje .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 900,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Šamalíka, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Česká č. 145/58.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 6. 12. 2022, č. j. 14 C 87/2021-63, řízení zastavil (výrok I.) a určil, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 23 716 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že „žalobce se žalobou podanou u soudu dne 26. 11. 2021 ve znění jejích změn domáhal, aby soud určil, že žalovaný není jediným dědicem pozůstalosti ze závěti a prohlášení o vydědění ze dne 5. 1. 2021, sepsané formou notářského zápisu po zůstaviteli Č. V., zemřelém dne 10. 2. 2021, dále, že závěť se v části prohlášení o vydědění sepsané dne 5. 1. 2021 JUDr. Ivanem Kočerem, notářem se sídlem v Českých Budějovicích, formou notářského zápisu č. NZ 7/2021 ruší a je neplatná, dále že žalobce je dědicem po zůstaviteli Č. V., zemřelém dne 10. 2. 2021, a že žalobce je dědicem pozůstalosti po zůstaviteli Č. V., zemřelém dne 10. 2. 2021, v rozsahu ¼ ocenění veškerých movitých a nemovitých věcí uvedených v soupisu pozůstalosti v řízení sp. zn. 21 D 371/2021 představující částku ve výši 562 066,20 Kč“ a že „v průběhu jednání soudu dne 6. 12. 2022 vzal žalobce žalobu zcela zpět“, a proto „postupem podle ustanovení §96 odst. 1 a 2 o. s. ř. tak bylo řízení ve věci pro zpětvzetí žaloby zastaveno“.
K odvolání žalobce odvolací soud usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a určil, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem částku 1 875,50 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Martina Šamalíka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.). V odůvodnění shrnul dosavadní průběh řízení a konstatoval, že „je zde zohledněna dispoziční zásada, která umožňuje účastníkovi (žalobci), aby učinil procesní úkon (zpětvzetí žaloby), který (v zásadě) vede k zastavení řízení“, že „možnost žalobce takto disponovat se žalobou (vzít ji zpět) zákon omezuje pouze tím, že při zpětvzetí žaloby po začátku jednání má žalovaný možnost se k tomuto procesnímu úkonu vyjádřit“, že „nesouhlas žalovaného (založený na vážných důvodech) vede k tomu, že zpětvzetí žaloby není účinné (v řízení se dále pokračuje)“ a že „v opačném případě soud řízení zastaví“. Dále odvolací soud uvedl, že „žalobce při jednání soudu prvního stupně dne 6. 12. 2022 vzal žalobu zcela zpět (za souhlasu žalovaného)“ a že „následné odvolání (slovy žalobce zrušení) zpětvzetí žaloby nemá (nemůže mít) žalobcem zamýšlené právní účinky, protože došlo soudu pozdě (§41a odst. 4 o. s. ř.), jelikož je obsaženo až v odvolání, které došlo soudu prvního stupně dne 13. 1. 2023“, a proto dovodil, že „žalobcem učiněné zpětvzetí žaloby tedy bylo (je) podkladem pro zastavení řízení“.
Proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2022, č. j. 14 C 87/2021-63, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2023, č. j. 7 Co 171/2023-76, podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce dovolání. Namítl, že „celé řízení bylo ovládáno a podřízeno rozhodnutí, a to pořízenému notářskému zápisu, kdy ze strany žalobce nedošlo k akceptování navržených procesních úkonů, a to návrhů na výslech jednotlivých svědků a osob, které se mohli zcela jednoznačně vyjádřit jak ke zdravotnímu stavu zůstavitele, tak k důvodům, proč došlo i k vyloučení žalobce z pozůstalostního řízení jako nepominutelného dědice z důvodu jeho sexuální orientace“, že „vzhledem k tomu, že návrhy žalobce nebyly soudem akceptovány, cítí se žalobce jako osoba zcela jednoznačně zkrácená ve svých zákonných právech, kdy došlo ze strany soudu prvého a druhého stupně zcela patrně k nadřazení notářského zápisu závěti a vydědění ze dne 5. 1. 2021 nad rozsudky NS ČR, a to rozhodnutí NS sp. zn. Cdo 3992/2008 či sp. zn. 2 Cdon 86/97“, a proto navrhl, aby „Nejvyšší soud podle §243b o. s. ř. příslušné rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení“.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že „podle jeho názoru dovolání neobsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a mělo by tak být odmítnuto“, že „námitky žalobce se týkají pouze řízení před soudem prvního stupně a spočívají v tom, že ze strany soudu prvního stupně nemělo být vyhověno návrhu žalobce na předvolání nejmenovaných svědků“, že „tím však podle žalovaného není vymezen důvod dovolání“, tedy že „žalobce důvod dovolání nevymezil, ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání“, a proto žalovaný navrhl, aby „dovolání bylo podle §243c o. s. ř. dovolacím soudem odmítnuto, a to z důvodu, že neobsahuje veškeré zákonné náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., popř. je zjevně bezdůvodné“.
Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce proti usnesení okresního soudu podle ustanovení §243b a §104 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zastavil z důvodu nedostatku funkční příslušnosti dovolacího soudu, neboť směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006). Dále se již proto zabýval pouze dovoláním žalobce podaným proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil dovolací důvod a konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014).
Zároveň není povinností dovolacího soudu dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání za dovolatele dotvářet. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyjádřil právní názor, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14)“.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti plně respektuje, že podle judikatury Ústavního soudu dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15). Je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit dovolací důvod, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována judikatura Ústavního soudu, případně že se od této judikatury odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku o tom, že např. tím kterým procesním postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces nebo že byl dovolatel krácen na svých právech daných mu Listinou základních práv a svobod.
Nejvyšší soud však konstatuje, že dovolání žalobce směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje způsobilé vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolatel totiž nespecifikoval žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. (viz výše), ani z celého dovolání není patrna odpovídající dovolací argumentace, která by umožňovala dovolacímu soudu zabývat se v uvedeném směru přípustností dovolání.
Napadá-li dále dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu výslovně také ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nebere náležitě v úvahu, že jeho dovolání v tomto směru neobsahuje žádné odůvodnění a že ani není v tomto rozsahu přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání žalobce směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2023, č. j. 7 Co 171/2023-76, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 8. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu