ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2359.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 2359/2023-361
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem ve věci posuzované L. K. , nar. XY, bytem ve XY, zastoupené M. K., advokátkou, se sídlem v XY, jako soudem ustanoveným opatrovníkem, za účasti navrhovatelů (rodičů posuzované) H. K., nar. XY, a P. K., nar. XY, obou bytem ve XY, a za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, se sídlem v Brně, Mozartova 18/3, o omezení svéprávnosti, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 0 Nc 1006/2021, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2023, č. j. 37 Co 6/2023-324, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 9. 2002, č. j. 0 Nc 1006/2021-295, omezil L. K. ve svéprávnosti na dobu tří let tak, že s výjimkou právních jednání v běžných záležitostech každodenního života není schopna uzavírat a měnit jakékoliv smluvní vztahy včetně jejich zajištění či utvrzení s výjimkou majetkoprávních jednání při nakládání s finančními prostředky do výše 500 Kč jednorázově a 1 500 Kč týdně, není schopna pořizovat pro případ smrti, činit právní jednání v oblasti pracovně-právní, rozhodovat v oblasti poskytování sociálních služeb včetně pobytových, činit právní jednání ve věcech sociálního zabezpečení. Rovněž není schopna činit právní jednání v oblasti správního práva, rozhodovat v oblasti zdravotnictví o vlastní léčbě včetně hospitalizace, provádění zdravotních úkonů a o zásahu do své duševní a tělesné integrity. Omezení svéprávnosti se týkalo i neschopnosti být volena (výrok I). Opatrovníkem L. K. byl jmenován P. K., který je oprávněn a povinen zastupovat „opatrovance“ při všech právních jednáních s výjimkou těch právních jednání, ohledně nichž „opatrovanec“ nebyl omezen ve svéprávnosti a dále je opatrovník povinen řádně hospodařit s majetkem „opatrovance“ a dbát přitom pokynů soudu (výrok II). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), a že se České republice právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok IV).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání posuzované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o omezení způsobilosti posuzované k právnímu jednání.
Rozsudek odvolacího soudu posuzovaná napadla v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. (vymezujícího tzv. důvody přípustnosti dovolání) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud 1/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v 2/ rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. je dále zřejmé, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Mezi povinné náležitosti dovolání proto patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění některého ze čtyř výše uvedených předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést, jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Konkrétně to znamená jasné vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a uvedení, v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná, anebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17].
Nyní posuzované dovolání (ani jeho doplnění), ač sepsané advokátem, obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neobsahuje, neboť v dovolání nebylo vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
V dovolání je pouze parafrázován obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod bylo konkretizováno, který ze zákonem určených předpokladů přípustnosti dovolání považuje dovolatel pro něj za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod [rozuměj každou jednotlivou otázku] samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014)].
Pokud se snad posuzovaná domnívala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, bylo zapotřebí pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013).
Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. a 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Podané dovolání je tak ve skutečnosti spíše pokračováním pouhé dosavadní prosté (laické) polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje zákonem konstruovanou formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku.
Námitkou že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným či neúplným skutkovým zjištěním (když nevyslechly posuzovanou, ani nenařídily k jejímu návrhu revizní znalecký posudek a mimoprávní argument., že je rozsudek údajně odtržen od reality), je posuzovanou zpochybňován skutkový stav, z něhož vycházel odvolací soud. Mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je však zákonem (již od 1. 1. 2013) zásadně předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Jejich zpochybňováním je tak uplatňován nepřípustný odvolací důvod. Ani pouhý odlišný názor posuzované na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Dovolání lze ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž podat výlučně jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci.
K případným v dovolání namítaným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Poukaz na vady řízení tak sám o sobě nemůže přípustnost dovolání založit.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 8. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu