ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2454.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 2454/2023-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně R. H. , nar. XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Adamem Tošovským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Říční 456/10, proti žalované České republice - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 21 C 217/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 84 Co 279/2022-97, takto:
Právní moc výroku I rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 84 Co 279/2022-97, se odkládá do doby právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2022, č. j. 21 C 217/2021-76, určil, že žalobkyně je dědičkou ze zákona po zůstaviteli B. S., zemřelému 27. 5. 2020 (výrok I) a žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Učinil tak poté, co byla žalobkyně z pozůstalostního řízení odkázána k podání žaloby do sporném řízení soudního, aby byl odstraněn mezi účastníky vzniknuvší skutkový spor o dědické právo. Tento spor (zjednodušeně řečeno) vznikl z důvodu, že zůstavitel B. S. (otec žalobkyně) sepsal dne 16. 7. 2009 formou notářského zápisu listinu o vydědění, kterou vydědil své děti R. H. (žalobkyni) a R. S. Žalobkyně nezpochybnila, že listinu o vydědění sepsal zůstavitel, a že ona listina má i předepsané obsahové (formální) náležitosti, brojila však proti tomu, že důvody vydědění v listině uvedené ve skutečnosti nebyly dány. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že důvody vydědění dány nebyly a že žalobkyni, která nebyla vyděděna po právu, svědčí postavení dědice na základě zákonné dědické posloupnosti.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení dědického práva zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud měl za to, že žalobkyně nedisponuje naléhavým právním zájem (e smyslu §80 o. s. ř.), protože by nebyla dědicem zůstavitele B. S. ani kdyby důvody pro její vydědění nebyly dány. K tomuto závěru dospěl na základě výkladu §1650 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), když zdůraznil potřebu respektovat vůli zůstavitele projevenou v listině o vydědění, směřující k tomu, aby vydědění potomci zůstavitele nenabyli právo na podíl z pozůstalosti. Odvolací soud k danému výkladovému závěru dospěl rovněž srovnáním ustanovení §1650 a §1648 o. z. Ustanovení §1648 o. z. stanoví, že nepominutelnému dědici, který byl zůstavitelem vyděděn, aniž byl vysloven důvod vydědění, náleží z pozůstalosti právo na povinný díl (ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění). V případě vydědění potomka, aniž by k tomu existovaly zákonné důvody (vydědění bez uvedení důvodu dle §1648 o. z., či vydědění s uvedením důvodu, který není dán dle §1650 o. z.), náleží tedy potomku pouze pohledávka na vyplacení povinného dílu.
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla s podrobnější argumentací dovoláním, když zpochybnila pro věc určující závěr odvolacího soudu o tom, že v daném případě nešlo o spor o dědické právo, nýbrž že jí (zřejmě) svědčí jen peněžitá pohledávka odpovídající jejímu právu neopomenutelného dědice na výplatu povinného dílu.
Nejvyšší soud v poměrech projednávané věci postupoval podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
Podle §243 písm. b) o. s. ř. může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu lze odložit (za podmínek uvedených v §243 o. s. ř.) jen ve vazbě na ty výroky napadeného rozhodnutí, proti nimž je (může být) dovolání přípustné (subjektivně i objektivně), k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněného pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016. U nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu pojmově odklad jejich právní moci (na rozdíl od vykonatelnosti) nepřichází v úvahu. V projednávané věci nadto odvolací soud žádnému z účastníků náklady řízení nepřiznal.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval již jen odkladem právní moci výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn žalobě vyhovující (určovací) výrok rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pro podané dovolání, přinejmenším směřuje-li proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto ve věci samé, neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání, jež jsou taxativně vypočteny v ustanovení §238 o. s. ř., a nelze tak zcela vyloučit, že dovolání může být – za splnění některého z předpokladů uvedených v §237 o. s. ř. – nakonec shledáno ať už zcela nebo i jen zčásti přípustným, popř. též důvodným.
Dovolací soud v poměrech projednávané věci z úřední povinnosti přihlédl k tomu, že případné rozhodnutí o dědickém právu, popř. rozhodnutí o ukončení účasti nynější žalobkyně coby účastnice pozůstalostního řízení [podle §170 odst. 3 zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), učiněná v průběhu dosud neukončeného pozůstalostního řízení, byla-li by vydána dříve, nežli bude rozhodnuto o nyní podaném dovolání], by mohla způsobit jen obtížně reparovatelné procesní či hmotněprávní následky a mohla by vést ke zbytečnému a nehospodárnému vršení dalších soudních sporů (srov. k tomu i znění §243e odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nejvyšší soud vzal dále na zřetel i skutečnost, že odkladem právní moci výroku o věci samé rozsudku odvolacího soudu nebude působit žalované České republice žádnou významnější újmu na jejích právech.
Zároveň platí, že odklad právní moci se nedotkne právních poměrů jiných osob než účastníků řízení (k tomu srov. přiměřeně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1550/2021).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž by tím ovšem jakkoliv předjímal výsledek dovolacího řízení, z moci úřední odložil právní moc výroku o věci samé rozsudku odvolacího soudu, a to do doby právní moci rozhodnutí o podaném dovolání. V právu tak nastává stav, jako by o žalobě na určení dědického práva dosud nebylo pravomocně rozhodnuto.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 8. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu