ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2532.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2532/2021-153
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzovaného neznámého muže od 2. července 2016 dosud hospitalizovaného ve Fakultní nemocnici v Motole, se sídlem v Praze 5, V Úvalu č. 84/1, oddělení NIP-DIOP Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny, zastoupeného opatrovníkem pro řízení M. S., advokátem se sídlem v XY, k návrhu Fakultní nemocnice v Motole, státní příspěvkové organizace , se sídlem v Praze 5, V Úvalu č. 84/1, IČO 00064203, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov č. 1059/1, o přidělení identity osobě neznámé totožnosti a o jmenování opatrovníka k právnímu jednání, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 50 Nc 9/2019, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2021, č. j. 35 Co 5/2021-110, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Fakultní nemocnice v Motole (dále jen „navrhovatelka“) se návrhem ze dne 24. 7. 2019 domáhala přidělení identity osobě neznámé totožnosti u ní hospitalizované od 2. 7. 2016 a ustanovení opatrovníka tomuto neznámému muži ad hoc ke konkrétnímu právnímu jednání. Dále navrhovatelka v návrhu tvrdila, že dne 2. 7. 2016 byl do Fakultní nemocnice v Motole zdravotnickou záchrannou službou přivezen v závažném stavu muž neznámé totožnosti, že zdravotní stav dotyčného vyžadoval neodkladnou péči a ode dne přijetí k hospitalizaci dosud vyžaduje, přičemž s ohledem na povahu zdravotního stavu dotyčného nelze očekávat zlepšení zdravotního stavu, a že se opakovaně obracela na útvary Policie ČR s žádostí o zjištění totožnosti neznámého muže, avšak příslušnému policejnímu útvaru se totožnost neznámého muže nepodařilo zjistit, přičemž kriminalisté vyčerpali veškeré procesní úkony spojené s ustanovováním totožnosti neznámých osob a v současné době již v této věci neprobíhají ze strany Policie ČR žádné aktivní úkony. Proto navrhovatelka navrhla, aby „soud neznámému muži do doby zjištění původní, objektivně nezjistitelné identity udělil jméno, příjmení, datum narození a rodné číslo: A. L., nar. XY, r. č. XY, kterým se bude odlišovat od již vydaných rodných čísel, a opatrovníkem pro konkrétní právní jednání jmenoval Fakultní nemocnici v Motole nebo Městskou část Praha 5“. Zároveň navrhovatelka tvrdila, že „podle vyjádření primářky i přes diagnózu, kterou neznámý muž má, je způsobilý být na přístrojích naživu příštích 30 nebo 40 let“ a že „z jeho projevu se nedá říci, zda rozumí nebo nerozumí česky“.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále také „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 21. 10. 2019, č. j. 50 Nc 9/2019-24, řízení o přidělení identity osoby neznámé totožnosti a ustanovení navrhovatelky opatrovníkem této osoby zastavil a věc postoupil Policii České republiky, Obvodnímu ředitelství policie Praha I s tím, že v této věci není dána pravomoc rozhodování soudu, ale jinému orgánu (pátrání po osobách a věcech je součástí plnění úkolů policie podle §2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů).
K odvolání navrhovatelky Městský soud v Praze (dále také „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. 2. 2020, č. j. 35 Co 418/2019-34 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že soud prvního stupně „pominul obsah podaného návrhu“, když se navrhovatelka návrhem „domáhala jednak určení jména, příjmení, data narození (nové identity) neznámého muže), nikoli jeho identifikace, a dále ustanovení opatrovníka podle §465 o. z.“. Odvolací soud dovodil, že „k ustanovení opatrovníka má soud nepochybně pravomoc podle §1 odst.1 ve spojení s §44 a násl. z. ř. s.“ a že „k návrhu na určení nové identity je pravomocný ve smyslu §7 odst. 1 o. s. ř., neboť jde o věc týkající se soukromého práva fyzické osoby a dle platné právní úpravy není jiný orgán, který by měl o takovém návrhu rozhodnout“.
Obvodní soud pro Prahu 5 pak rozsudkem ze dne 13. 10. 2020, č. j. 50 Nc 9/2019-89, zamítl návrh na přidělení identity neznámému muži (výrok I.) a na jmenování opatrovníka neznámému muži (výrok II.), České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný u účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok IV). Soud prvního stupně nejprve shrnul provedené dokazování a skutková zjištění a dovodil, že „jméno požívá ochrany jak z hlediska jeho použití v soukromém styku, tak i jako složka osobnosti člověka a předmět absolutního práva“, že „nelze žádat soud o určení nové identity k člověku, jehož identita není známá, ale nepochybně existovala a existuje a požívá právní ochrany ve smyslu čl. 7, 8, 10, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhl. č. 120/1976 Sb).“ a dalších právních předpisů, a že „postup podle návrhu navrhovatelky by pak představoval nezvratný zásah do těchto práv a je naopak věcí správních orgánů, aby již existující identitu neznámého muže zjistily“. Nadto podle soudu prvního stupně „zákon vymezil pouze jednu osobu, které svědčí aktivní legitimace pro podání návrhu na jmenování opatrovníka v popsaném případě a touto osobou je pouze člověk, jemuž zdravotní stav při správě jmění a hájení jeho práv působí obtíže“, a proto „ve věci opatrovnictví tedy navrhovatelce nesvědčí aktivní legitimace.“
K odvolání navrhovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, č. j. 35 Co 5/2021-110, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry rozsudku soud prvního stupně „tak, jak jsou uvedeny v bodech 20. a 21. a násl. jeho odůvodnění, tedy o tom, že jméno požívá ochrany jak z hlediska jeho použití v soukromém styku, tak i jako složka osobnosti člověka a předmět absolutního osobnostního práva“. Dále odvolací soud konstatoval, že „nelze žádat soud o určení nové identity člověku, jehož identita není známá, ale nepochybně existovala a existuje a požívá právní ochrany ve smyslu článků 7, 8, 10, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod a dalších Úmluv, jak je v bodě 20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvedeno s tím, že postup podle návrhu navrhovatelky by pak představoval nezvratný zásah do těchto práv“, že „je naopak věcí správních orgánů, aby existující identitu tohoto muže zjistily“, že „právě proto, že i tohoto neznámého muže chrání tato ustanovení, nelze mu ustanovovat nějakou náhradní identitu“ a že „by to byl krok kontraproduktivní a není k tomu žádný rozumný důvod“. K ustanovení opatrovníka neznámému muži pak odvolací soud uvedl, že se „plně ztotožňuje s odstavcem 21 odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně, že tak soud rozhodne jen na návrh této osoby“, a tudíž že „takovou osobou je pouze člověk, jehož zdravotní stav při správě jmění nebo hájení práv činí potíže“. Nadto odvolací soud přisvědčil námitce opatrovníka neznámého muže, že „návrh, tak jak je činěn, ani není tak v zájmu tohoto neznámého muže, jako spíš navrhovatelky, přičemž řada oprávnění, které žádá, aby měla právo jako opatrovník (případně Městská část Praha 5) učinit, jsou ryze spekulativního charakteru“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala navrhovatelka (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého právního zástupce včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v následujících skutečnostech: a) ve vyřešení právní otázky, zda obecné soudy mohou, resp. mají povinnost přidělit totožnost (osobní jméno a příjmení a datum narození) dospělému člověku, jehož totožnost není známa a není ani objektivně zjistitelná, b) ve vyřešení právní otázky, „zda samotná skutečnost, že existuje dospělý člověk bez identity, jehož identita není známá a není ani objektivně zjistitelná, představuje zásah do základních, ústavně garantovaných práv tohoto člověka, zda určením identity tomuto člověku může dojít k zásahu do jeho základních ústavně garantovaných práv a zda v případ kolize více základních práv, kdy jedno musí ustoupit druhému, je na místě dát přednost tomu, že každý člověk má mít vlastní totožnost“, c) ve „vyřešení právní otázky, zda skutečnost, že existuje dospělý člověk bez identity, resp. jehož identita není známá a není ani objektivně zjistitelná, zakládá veřejný zájem na tom, aby takovému člověku byla identita přidělena, když bez identity není možné vůči takovému člověku činit jakákoliv právní jednání hmotněprávního i procesněprávního charakteru, což je v rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod“, přičemž i tyto specifické právní otázky nebyly podle dovolatelky doposud dovolacím soudem vyřešeny, dále pak d) ve „vyřešení právní otázky, zda lze při absenci výslovné zákonné úpravy řešící přidělení totožnosti dospělému člověku postupovat analogií zákona, resp. analogií práva, přičemž odvolací soud se v této právní otázce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2309/2011, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 155/2018), a e) rozsudek odvolacího soudu zároveň podle dovolatelky závisí na vyřešení právní otázky, „zda lze neznámého muže, který fakticky není schopen činit jakékoli právní jednání, ponechat bez omezení svéprávnosti a ustanovení opatrovníka, přičemž se v této právní otázce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 836/2017“. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval tím, „jaké dopady do základních práv neznámého muže má jeho aktuální stav, kdy je identifikován toliko umístěním ve zdravotnickém zařízení navrhovatelky, zejména jde-li o jeho absolutní nemožnost právně jednat, a to ani prostřednictvím právního zástupce“, a že „zcela pominul skutečnost, že v dotčeném řízení jde v první řadě o práva a oprávněné zájmy neznámého muže“, tedy že „se měl zabývat tím, zda-li současný stav zakládá protiprávní zásah do základních ústavních práv neznámého muže, a to v jeho zájmu“. Podle názoru dovolatelky měl odvolací soud v nyní projednávané věci, tj. přidělení identity neznámému muži „nevědomou mezeru v zákoně dotvořit, resp. zaplnit tzv. soudcovským právem“ ve smyslu §10 občanského zákoníku, a navrhuje proto argumentem a simili věc posoudit podle §864 občanského zákoníku, který se týká určení jména a příjmení dítěte soudem. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu k nesprávnému právnímu posouzení věci, „když věc posuzoval podle §465 odst. 1 ve spojení s §469 odst. 1 občanského zákoníku“ a když „nedospěl k závěru, že neznámý muž trpí duševní poruchou, jež není jen přechodná a která mu brání činit jakékoli právní jednání, ačkoli tomu odpovídají odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně, zjištěné skutečnosti“, tedy že soudy pochybily, „když nezahájily i bez návrhu řízení o omezení svéprávnosti neznámého muže a nespojily jej s řízením o ustanovení opatrovníka“, resp. když odvolací soud nezahájil toto řízení ani k návrhu navrhovatelky. Rovněž dovolatelka namítá nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř., zejména jde-li o uvedení úvah, kterými se odvolací soud řídil při hodnocení důkazů, konkretizace těchto důkazů a z nich zjištěných skutečností. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, č. j. 35 Co 5/2021-110, zrušil. Jelikož se důvody, pro které má být zrušen rozsudek odvolacího soudu, vztahují i na rozsudek Obvodní soud pro Prahu 5 ze dne 13. 10. 2020, č. j. 50 Nc 9/2019-89, dovolatelka současně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Procesní opatrovník neznámého muže ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelka „ve svém dovolání pouze zopakovala argumenty, které uváděla v řízení před soudem prvního stupně a ve svém odvolání“, že „určení nové identity by bylo zásahem do ústavně chráněných práv neznámého muže, zejména čl. 10 Listiny základních práv a svobod, ale i porušením předpisů mezinárodního práva“, že „dovolatelka nenavrhla jediný důkaz, který by mohl neznámého muže ztotožnit“, a že v případě návrhu dovolatelky na ustanovení opatrovníka jsou „zájmy navrhovatelky v přímém rozporu se zájmy neznámého muže“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání navrhovatelky podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že „dne 2. 7. 2016 byl přijat do Fakultní nemocnice v Motole k hospitalizaci neznámý muž z důvodu poruchy vědomí, resp. pádu z výše“, že „pacient není schopen cílené interakce“, že „kvalita interakce odpovídá věku maximálně do 1 roku života, s úplnou absencí řeči“, že „se jedná o pacienta zcela závislého na ošetřovatelské péči“, že „v rámci šetření k možnému trestnému činu provedli kriminalisté veškeré úkony spojené se zjišťováním totožnosti neznámé osoby muže v bezvědomí“, že „v době úrazu nedisponoval žádnými doklady a není nikdo, kdo by jej pohřešoval“, že „kriminalisté předpokládají, že se jedná o cizince, bez rodinných vazeb na ČR“, avšak „totožnost osoby nebyla ke dni 14. 9. 2017 zjištěna a není ani takového předpokladu“, jelikož „nebyla nalezena shoda vzorku DNA, ani nebyla nalezena shoda v daktyloskopické evidenci a ani v rámci mezinárodní spolupráce“, tedy „kriminalisté vyčerpali veškeré procesní úkony spojené se zjišťováním totožnosti neznámé osoby muže“ a „s ohledem na tuto skutečnost již ve věci ustanovování totožnosti neprobíhají žádné aktivní úkony ze strany Policie ČR“.
Za tohoto skutkového stavu bylo v posuzovaném případě pro rozhodnutí významné (mimo jiné) vyřešení právních otázek, (1) zda obecné soudy mohou, resp. mají povinnost přidělit totožnost (osobní jméno a příjmení a datum narození) dospělému člověku, jehož totožnost není známa a není ani objektivně zjistitelná, a (2) komu svědčí aktivní legitimace pro podání návrhu na jmenování opatrovníka člověku, kterému zdravotní stav působí obtíže při správě jmění a hájení práv. Protože otázka (1) nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena a otázka (2) nebyla v uvedených souvislostech dovolacím soudem dosud řešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání navrhovatelky je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §465 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Soud jmenuje opatrovníka zejména tomu, koho ve svéprávnosti omezil, tomu, o kom není známo, kde pobývá, neznámému člověku zúčastněnému při určitém právním jednání nebo tomu, jehož zdravotní stav mu působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv.
Podle §469 odst. 1 o. z. člověku, jemuž působí zdravotní stav při správě jeho jmění nebo při hájení jeho práv obtíže, jmenuje soud na jeho návrh opatrovníka a ve shodě s akovým návrhem určí opatrovníkovi rozsah působnosti. Na návrh opatrovance soud opatrovníka také odvolá.
Podle §35 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), návrh na zahájení řízení o omezení nebo vrácení svéprávnosti může podat též zdravotní ústav.
Podle §39 z. ř. s. má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka.
Podle §45 odst. 1 z. ř. s. o jmenování a odvolání opatrovníka osobě, jejíž zdravotní stav jí při správě jmění nebo při hájení jejích práv působí obtíže, je možné rozhodnout jen na návrh této osoby.
Namítala-li dovolatelka, že „nejpozději v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně výslovně navrhovala odvolacímu soudu, aby s ohledem na zdravotní stav neznámého muže případně přistoupil k omezení svéprávnosti neznámého muže a ustanovení opatrovníka“, pak přehlíží, že podle §35 odst. 2 z. ř. s. musí z návrhu vyplývat, z jakých skutkových a právních důvodů považuje navrhovatel návrh za důvodný a že užití mírnějších a méně omezujících opatření není možné. Navrhovatel tedy musí tvrdit skutečnosti, které představují předpoklady omezení svéprávnosti, a to existenci duševní poruchy, existenci hrozby závažnou újmou, pro případ, že svéprávnost člověka nebude omezena, nedostatečnost méně omezujících opatření. To se však v tomto případě nestalo.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelky týkající se (ne)ustanovení opatrovníka člověku, který není omezen ve svéprávnosti. Z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že se tento soud „plně ztotožňuje s odstavcem 21 odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně“, že „tak soud rozhodne jen na návrh této osoby“, a tedy „že takovou osobou je pouze člověk, jehož zdravotní stav při správě jmění nebo hájení práv činí potíže“. Nadto odvolací soud přisvědčil námitce procesního opatrovníka neznámého muže, že „návrh tak, jak je činěn, není ani tak v zájmu neznámého muže, jako spíše navrhovatele Fakultní nemocnice v Motole, přičemž řada oprávnění, která žádá, aby měl právo jako opatrovník (případně Městská část Praha 5) učinit, jsou ryze spekulativního charakteru“. Soud prvního stupně v citovaném odstavci 21 svého rozsudku uvedl, že „ustanovení §465 odst. 1 o. z. umožňuje jmenovat opatrovníka člověku (mimo jiné), je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů“, že „procesní právo (§45 odst. 1 z. ř. s.) ve shodě s hmotným právem jasně stanoví, že o jmenování opatrovníka v tomto případě soud rozhodne jen na návrh této osoby“, a tedy že „zákon vymezil pouze jednu osobu, které svědčí aktivní legitimace pro podání návrhu na jmenování opatrovníka v popsaném případě“ a že „touto osobou je pouze člověk, jemuž zdravotní stav při správě jmění a při hájení jeho práv působí obtíže“.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že není přípustné svěřit veškeré právní jednání člověka, který je formálně plně svéprávný, ve skutečnosti ovšem není schopen zajišťovat ani základní životní potřeby, opatrovníkovi ustanovenému podle ustanovení §465 o. z. Nejen že uvedené ustanovení je i podle svého znění určeno primárně k ochraně osob, které jsou omezeny ve svéprávnosti, ale navíc by se jednalo o postup, který by byl zneužitelný; ve svém důsledku by umožňoval obejít přísnými procesními garancemi limitované omezení svéprávnosti, třeba i zcela zdravého člověka fakticky zbavit způsobilosti k právnímu jednání a současně mu ustanovit hmotněprávního opatrovníka, který má veškerá právní jednání činit za něj (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16; nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1584/16; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 836/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2211/2018). Uvedené právní závěry, plynoucí z nálezů Ústavního soudu, je nezbytné – coby nosnou právní argumentaci – ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky plně respektovat a zohledňovat v každodenní rozhodovací praxi při řešení skutkově obdobných případů. Potud byl proto postup soudů nižších stupňů správný.
Na druhou stranu, podle §57 odst. 1 o. z. může soud omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil.
Řízení o svéprávnosti (omezení nebo vrácení) může být zahájeno na návrh nebo i bez návrhu, §35 z. ř. s. totiž výslovně nestanoví, že by je bylo možné zahájit jen na návrh (srov. §13 odst. 1 z. ř. s.).
Lze proto do jisté míry přisvědčit námitce dovolatelky, která soudům vytýká, že „nezahájily i bez návrhu řízení o omezení svéprávnosti neznámého muže a nespojily jej s řízením o ustanovení opatrovníka“ v případě, že „neznámý muž trpí duševní poruchou, jež není jen přechodná, a která mu brání činit jakékoli právní jednání, ačkoli tomu odpovídají odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně, zjištěné skutečnosti“.
Při rozhodování o omezení svéprávnosti soud zkoumá, zda duševní porucha, která není jen přechodná, vyžaduje zásah do svéprávnosti, a to v zájmu člověka, jehož se rozhodování týká. K omezení svéprávnosti je možné přistoupit až tehdy, nepostačí-li mírnější a méně omezující opatření (nápomoc, zastoupení členem domácnosti). Zásadní význam při stanovení existence duševní poruchy a zhodnocení, zda je jen přechodná, má odborné lékařské stanovisko, reprezentované znaleckým posudkem. Obligatorní součástí výroku o omezení svéprávnosti je pak podle §62 o. z. jmenování opatrovníka.
Občanský zákoník neobsahuje definici duševní poruchy. Duševní porucha se podle moderních medicínských názorů (srov. např. Raboch, J., Zvolský, P. a kol. Psychiatrie, I. vyd., Praha 2001) vymezuje jako zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších (psychociálních a enviromentálních) faktorů. Duševní poruchu nemůžeme ztotožňovat s duševní nemocí, neboť pojem duševní nemoci je užším pojmem. Z hlediska tohoto chápání je duševní poruchou nejenom duševní choroba, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3061/2012).
Nadto Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16, mimo jiné uvedl, že obecné soudy jsou povinny citlivě zkoumat okolnosti každé konkrétní věci a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu daného člověka, že rozhodnutí o omezení (navrácení) svéprávnosti nelze založit bez dalšího na tom, že vzhledem k podmínkám, v nichž posuzovaný člověk žije v době rozhodování, nehrozí mu ani bez omezení svéprávnosti fakticky závažná újma, respektive že nemá reálné příležitosti činit právní jednání, a že obecné soudy jsou povinny posuzovat věci týkající se omezení svéprávnosti člověka důsledně (a v pochybnostech meritorně), na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti - od přiznání bez jakéhokoli omezení až po omezení fakticky se blížící zbavení způsobilosti k právním úkonům podle dřívější právní úpravy - zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu daného člověka, který nemůže být zjednodušeně vnímán pouze jako zájem člověka být omezen ve svéprávnosti v co možná nejmenší míře (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 836/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 2019).
Skutková zjištění soudu prvního stupně nasvědčují skutečnosti, že by soudy v samostatném řízení mohly zvážit, zda neznámý muž trpí duševní poruchou a zda mu hrozí závažná újma. Koncekonců odvolací soud ponechal stranou svých úvah především, že podle lékařských zpráv Fakultní nemocnice v Motole ze dne 10. 3. 2019 a ze dne 26. 8. 2020 soud prvního stupně zjistil, že „pacient není schopen cílené interakce a funkční domluvy ani posunky, ani písmem, ani ukazováním“, že „se jedná o senzorickou i motorickou afatickou obtíž a pravděpodobně i o hluboký mentální defekt“ a že „kvalita interakce odpovídá věku maximálně do 1 roku života, s úplnou absencí řeči a s výraznou absencí porozumění vyjma pár jednoduchých stereotypů“.
Další námitku dovolatelky, že soudy při posuzování otázky určení (dočasné) totožnosti neznámému (zletilému) muži měly postupovat analogií podle ustanovení §864 o. z. a §17 odst. 3 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jakožto norem „upravujících co do významu a účelu případy obdobné posuzovanému případu“, a proto že argumentem a simili je podle dovolatelky možné je vztáhnout i na určení jména, příjmení a data narození neznámého muže, Nejvyšší soud taktéž opodstatněnou neshledal.
Ačkoli soudní praxe připouští, aby v situaci, kdy chybí zákonná úprava, soudy, které jsou povolány poskytovat ochranu právům, zejména právům základním (čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky), vyplnily takovou mezeru svou judikaturou, Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13 vysvětlil, že „hranicí mezi tvorbou práva a (ještě) dotvářením práva je kritérium, zda bezdůvodná diferenciace mezi komparovanými skutkovými podstatami je vědomým rozhodnutím zákonodárce, či nikoli. Soudce zásadně není oprávněn vyplnit vědomou mezeru v zákoně. Pokud je hodnotově nekoherentní úprava zákonodárcem skutečně chtěná (je si vědom rozporu s teleologickým pozadím právního řádu, a přesto takovou úpravu přijme), je tím posílen demokratický princip a princip dělby moci, když tvorba práva přísluší primárně demokraticky zvolenému zákonodárci, nikoli soudci. To, zda šlo o vědomé či nevědomé rozhodnutí zákonodárce (mezeru vědomou či nevědomou), lze zjistit především jasně průkazným úmyslem zákonodárce; jde o skutečnou vůli zákonodárce (subjektivní historický výklad). (...) Mezerou v zákoně, způsobilou být řešenou cestou dotváření práva, se rozumí neúplnost zákona proti-plánová (z hlediska záměru zákonodárce).“
Jméno a příjmení fyzické osoby je individualizačním znakem, pod kterým se osoba uplatňuje ve společnosti. Protože takováto individualizace, která má významné právní následky, je potřebná již od narození fyzické osoby, je zde dán společenský zájem na tom, aby jméno a příjmení fyzické osoby byly určeny co nejdříve po jejím narození. V případě nalezeného dítěte, jehož rodiče nejsou známi, určí jméno a příjmení dítěte soud. Z povahy věci vyplývá, že se jedná o dítě velmi útlého věku (zpravidla novorozence), které není schopno o sobě poskytnout jakoukoli informaci, která by vedla k nalezení jeho rodičů [srov. HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§655−975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 773-774].
Nejen v českém právu tak představuje určení osobního jména a příjmení dítěti v první řadě soukromé právo a povinnost rodičů vůči vlastnímu dítěti, kdy pouze v případě nesplnění této povinnosti nastupuje role státu. Zájem na veřejném pořádku při označení osob jménem a příjmením se projevuje spíše z hlediska jejich tvorby v tom smyslu, že příjmení se odvozuje zásadně od příjmení rodičů a u osob podléhajících matričnímu zápisu pak osobní jméno (označované v zákoně č. 301/2000 Sb. termínem „jméno“) musí splňovat některé náležitosti stanovené pro matriční zápis (srov. LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 271).
Obsahem práva na jméno je i právo jednotlivce mít a užívat ke svému označení jména (osobní jméno a příjmení), disponovat s ním a bránit se tomu, aby je jiný neoprávněně užíval a do něj zasahoval (srov. HUSSEINI, F., BARTOŇ, M., a kol. Listina základních práv a svobod – Komentář. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, komentář k čl. 10).
Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud v této otázce přiklonil k názoru soudů nižších stupňů, že „jméno požívá ochrany jak z hlediska jeho použití v soukromém styku, tak i jako složka osobnosti člověka a předmět absolutního práva“, a tedy „nelze žádat soud o určení nové identity k člověku, jehož identita není známá, ale nepochybně existovala a existuje a požívá právní ochrany ve smyslu čl. 7, 8, 10, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhl. č. 120/1976 Sb.)“, dovozujíc, že se tedy nejedná o nevědomou mezeru v zákoně, kterou by bylo možné vyplnit tzv. soudcovským právem, ani že není na určení identity neznámému muži veřejný zájem. Proto soud nemůže neznámému muži (ani dočasně) určit náhradní identitu a je naopak věcí správních orgánů, aby již existující identitu neznámého muže zjistily.
K výtce dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu trpí nepřezkoumatelností, je možné odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Jinými slovy nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu současně vylučuje, aby se dovolací soud mohl zabývat meritorním posouzením věci ze strany odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1732/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2661/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2091/2016).
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na přidělení identity neznámému muži a na jmenování opatrovníka neznámému muži, je věcně správný, a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání navrhovatelky podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
S ohledem na ustanovení §23 z. ř. s. ve spojení s ustanovením §243b o. s. ř. nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu