ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2558.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 2558/2023-628
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně SKR s.r.o. , identifikační číslo osoby 46348662, sídlem v Malé Hraštici 168, zastoupené Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 12, proti žalované PILECKÝ s.r.o. , identifikační číslo osoby 26511991, sídlem v Mokrovratech 177, o nahrazení souhlasu žalované s vydáním předmětu soudní úschovy žalobkyni, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 117/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, č. j. 24 Co 74/2022-522, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 1. 2021, č. j. 7 C 117/2019-355, uložil žalované povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy (blíže konkretizované brány, branky a sloupky různých typů a množství) složené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 26 Sd 7/2016 žalobkyni (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud vyšel ze jištění, že mezi žalobkyní a žalovanou probíhala obchodní spolupráce na základě rámcové smlouvy, kdy žalobkyně vyráběla dle objednávek pro žalovanou zboží v objemu stovek kusů a milionů korun měsíčně. Mezi účastnicemi bylo ujednáno vybudování montované haly v areálu žalobkyně, ve které by zástupci žalované měli umožněno provádět měsíční inventury, k její výstavbě ale nakonec nedošlo a žalobkyně své výrobky (i ty vyrobené pro žalovanou) skladovala v pronajaté hale v sousedním areálu. Vzhledem k nedostatku skladovacích prostor požádala žalovaná žalobkyni o dočasné uskladnění zaplaceného zboží v jejím areálu, část zboží byla ovšem v důsledku povětrnostních vlivů poškozena. Účastnice se dohodly, že část zboží bude dodána znovu a na zbytek vystaví žalovaná žalobkyni fakturu, jejímž zaplacení dojde k vrácení kupní ceny za nedodané zboží. Žalobkyně vystavenou fakturu obratem uhradila. V květnu 2013 podal jednatel žalované trestní oznámení původně na neznámého pachatele, následně na jednatele žalobkyně, který měl prodat svým zákazníkům zboží žalované z konsignačního skladu v areálu žalobkyně, a způsobit tak žalované škodu nejméně ve výši 658 810 Kč. V rámci vyšetřování byly nalezeny a zajištěny blíže určené brány, branky a sloupky a uloženy do úschovy Okresního soudu v Příbrami. Policie trestní stíhání později odložila, neboť dospěla k závěru, že žalobkyně nemá žádný nesplacený závazek vůči žalované, zajištěné zboží vyrobila žalobkyně na svých strojích a svými zaměstnanci, a nebyly tak žalované odcizeny. Soud prvního stupně zdůraznil, že předmětem řízení je posouzení vlastnického práva ke konkrétním výrobkům nacházejícím se v pronajaté hale žalobkyně. Žalovaná tvrdila, že dané výrobky žalobkyni zaplatila a stala se jejich vlastníkem, neboť uložením do konsignačního skladu přešlo automaticky vlastnické právo. Soud prvního stupně ovšem uzavřel, že existence konsignačního skladu zůstala pouze v rovině tvrzení, žalovaná neprokázala uzavření smlouvy a konsignačním skladem se tak rozumí běžný sklad pro uskladnění zásob. Jelikož není možné určit konkrétní objednávku žalované týkající se nalezeného zboží, jež by uhradila a zboží si dosud nepřevzala, a závěry policejního vyšetřování taktéž potvrdily, že žalobkyně nemá vůči žalované žádný nesplacený závazek, vlastnické právo k zajištěnému zboží tak originárním způsobem (výrobou) nabyla žalobkyně.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II ohledně výše nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), jinak jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). V odůvodnění odkázal na provedené dokazování soudu prvního stupně a z něho zjištěné rozhodné skutečnosti s tím, že se s nimi ztotožňuje a vychází z nich. Dle odvolacího soudu bylo na žalované, aby prokázala zřízení konsignačního skladu, tedy kdy mezi účastnicemi došlo k uzavření smlouvy a jaké jsou podmínky jeho provozování. Mezi účastnicemi sice probíhala jednání týkající se možnosti zřízení tzv. skladu u nevlastníka zboží v areálu žalobkyně, avšak nakonec k uzavření konkrétní dohody o tomto skladu mezi nimi nedošlo. Za situace, kdy bylo vyvráceno tvrzení o uzavření smlouvy o konsignačním skladu a zároveň žalovaná ani netvrdila, že by si fyzicky odebrala zboží dle zaplacené objednávky, nemohla tato její obrana vést k závěru o tom, že žalované svědčí vlastnické právo k posuzovanému předmětu soudní úschovy. Jelikož je mezi účastnicemi nesporná existence uzavřené smlouvy o obchodní spolupráci, na základě které podle postupných objednávek žalobkyně vyráběla pro žalovanou velké objemy výrobků, je namístě tento smluvní vztah právně posoudit podle ustanovení o smlouvě o dílo, podle kterých se zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit za něj jeho cenu. Jelikož bylo zajištěné zboží vyrobeno žalobkyní ve vlastních prostorách, nabyla žalobkyně k těmto výrobkům vlastnické právo jejich zhotovením, přičemž k následnému převodu tohoto vlastnického práva na žalovanou nedošlo. Z pohledu odvolacího soudu si svým jednáním účastnice své smluvní vztahy plně finančně narovnaly a nezůstal mezi nimi žádný nesplacený závazek. Předmětné zboží, které tvoří předmět soudní úschovy, vlastnicky stále patří žalobkyni. Proto, neudělila-li žalovaná svůj souhlas s vydáním předmětu soudní úschovy, je namístě rozhodnutím soudu tento souhlas nahradit.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu dovoláním. V dovolání bylo, co do přípustnosti dovolání, uvedeno, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva a tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, případně došlo k odchýlení se soudů od ustálené judikatorní praxe dovolacího soudu“. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud však dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), odmítl.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud předně uvádí, že žalovaná zřetelně nerozlišuje jednotlivé důvody přípustnosti dovolání v §237 o. s. ř. Na jednu stranu uvádí, že napadené rozhodnutí stojí na otázce, při jejímž řešení došlo k odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, aby dovolání následně propojovala s tím, že ona otázka má být „dovolacím soudem posouzena jinak“. Posledně zmíněný důvod přípustnosti dovolání je zcela samostatný a jeho podstata tkví v tom, že Nejvyšší soud má určitou otázku posoudit jinak, než jak ji sám (tedy dovolací a nikoliv odvolací soud) posoudil v minulosti. Řečeno jinak, daný důvod přípustnosti dovolání, má-li se prosadit, je spojen s povinností předložit věc velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích a o státní správě soudů, ke změně vlastní judikatury. Žalovaná v dovolání neuvádí žádné dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož závěry by měly být překonány. Dalo by se uvažovat o tom, že přípustnost dovolání byla žalobkyní jen poněkud neobratně vymezena tak, že odvolacím soudem byla řešena otázka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, respektive, že onu otázku má dovolací soud „posoudit jinak“, než jak ji posoudil odvolací soud (tento důvod přípustnosti dovolání zákon ovšem nezná, srov. §237 o. s. ř.). Nicméně z dovolání žalované není zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Žalovaná sice na několika místech v dovolání cituje obecná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se smluvní volnosti stran a výkladu právního jednání, žádnou konkrétní otázku, kterou měl odvolací soud vyřešit odchylně od jí zmiňované judikatury, však neformuluje. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod [tedy pro každou námitku či otázku] samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014) a samozřejmě je třeba náležitě specifikovat /vymezit/ i jednotlivé dovolací otázky či námitky.
I kdyby žalovaná zákonně vymezila, v čem splňuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, na základě obsahu dovolání lze shrnout, že podstatou dovolacích námitek je ve skutečnosti polemika se správností závěru o (ne)zřízení konsignačního skladu na uskladnění zboží žalované s tím, že žalovaná v dovolání nevymezuje žádné zásadní právní otázky, ale toliko vyslovuje nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (soudu prvního stupně). Žalovaná současně prezentuje vlastní skutkový závěr, že „na základě ujednání žalované s žalobkyní v roce 2012 byl v prostorách skladu žalobkyně zřízen konsignační sklad – sklad ve prospěch jiného – na uskladnění zboží/výrobky žalované“, na němž buduje svůj odlišný právní názor na věc, jde zcela zjevně o vyslovení nesouhlasu se způsobem, jakým odvolací soud (soud prvního stupně) činil závěr o zjištěném skutkovém stavu. Část dovolání, ve které žalovaná odmítá, že by „zaplacením penalizační faktury došlo k převodu vlastnického práva, že by penalizační faktura byla právním titulem k jakýmkoliv branám a brankám či materiálu žalované“, se taktéž míjí s obsahem napadeného rozsudku, neboť z něj takový závěr odvolacího soudu nikterak nevyplývá.
Mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je zákonem zásadně předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Jejich zpochybňováním je tak uplatňován nepřípustný dovolací důvod. Ani pouhý odlišný názor žalované na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav, tím méně pak z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Dovolání lze ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž podat výlučně jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, podané dovolání tak není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti výrokům I a III rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání žalované směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, č. j. 24 Co 74/2022-522, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 9. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu