ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2823.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 2823/2023-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci projednání pozůstalosti po A. M. , zemřelému XY, za účasti pozůstalých dětí T. M., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Petrem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Záhřebská 577/33, V. M., zastoupené JUDr., Ing. Janem Fišerem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, a P. M., zastoupenému JUDr. Petrem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze 6, Jugoslávských partyzánů 1599, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 32 D 1379/2022, o dovolání P. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 15 Co 97/2023-87, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“), prostřednictvím JUDr. Aleše Březiny, notáře v Praze jako pověřeného soudního komisaře, usnesením ze dne 7. 3. 2023, č. j. 32 D 1379/2022-72, „ukončil účast P. M., se kterým nebude dále v řízení o pozůstalosti jednat“ (výrok I), současně vyslovil, že „nadále bude jednat pouze s a) T. M., a b) V. M.“ (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly v rámci řízení o pozůstalosti po A. M., zemřelému XY [dále jen „zůstavitel“], a to na základě zjištění, že všechny tři na řízení zúčastněné osoby přicházejí (coby děti zůstavitele) v úvahu jako zákonní dědicové v první dědické třídě, nicméně zůstavitel zanechal dvě pořízení pro případ smrti, a to 1) závěť a prohlášení o vydědění ze dne 2.12.2020, sepsané ve formě notářského zápisu JUDr. Šárky Novotné, notářky v Praze. Touto listinou zůstavitel povolal za své dědice rovným dílem V. M. a T. M. Naopak syna P. M. zůstavitel v téže listině vydědil z důvodů uvedených v ustanovení §1646 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona č. 89/29012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dále zůstavitel zanechal 2) závěť a prohlášení o vydědění ze dne 20. 5. 2022, sepsané rovněž ve formě notářského zápisu téže notářky. Touto listinou zůstavitel povolal za jediného dědice T. M., dceru V. M. pominul a P. M. (opětovně) vydědil z důvodů uvedených již výše. K dědění z (druhé) závěti ze dne 20.5.2022 byl povolán syn zůstavitele T. M., který je způsobilý dědit (§1481 o. z.) a dědictví neodmítl (§1485 o. z.). Dcera zůstavitele V. M. byla závětí pominuta a náleží ji postavení nepominutelné dědičky „ve smyslu ustanovení §113 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“. P. M. prostřednictvím zmocněného zástupce uvedl, že nerozporuje pravost obou listin, rozporuje však „jejich platnost“, neboť v obou z nich byl pominut jako dědic, přestože má právo na povinný díl z pozůstalosti. Důvody pro vydědění, které jsou v prohlášení o vydědění zůstavitelem uvedeny nebyly podle jeho názoru dány.
Soudy obou stupňů shodně vyšly ze znění §113 z. ř. s. a §1646 odst. 1 o. z. a odkázaly na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 20. 1. 2021) sp. zn. 24 Cdo 2236/2020, s tím, že promítnuty do poměrů projednávané věci ony závěry vedou k tomu, že P. M. nadále nebude účastníkem pozůstalostního řízení, protože není a nemůže být dědicem. Má toliko (obligační) právo na výplatu pohledávky v podobě povinného dílu. Proto jeho účastenství v pozůstalostním řízení ukončily s tím, že má možnosti domáhat se svých práv žalobou ve sporném řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadl P. M. v rozsahu jeho potvrzujícího výroku dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka zda zůstavitelem vyděděný nepominutelný dědic, který nezpochybnil pravost pořízení pro případ smrti (svědčícího jinému dědici), a který v rozporu se stanovisky ostatních účastníků rozporuje existenci důvodů vydědění, je či není účastníkem pozůstalostního řízení (alespoň v rozsahu vyplývajícím z §113 z. ř. s.), byť je dovolacímu soudu kvalifikovaně předkládána s náležitou argumentací, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud [stejně jako soud prvního stupně] neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k závěrům vyplývajícím z usnesení ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2236/2020, uveřejněného (za účelem sjednocení rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů) pod číslem 13/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 13/2023 Sb.“. Nejvyšší soud tamtéž vyložil, že za současné hmotněprávní úpravy nepominutelný dědic, na kterého zůstavitel v pořízení pro případ smrti nepamatoval, již nemůže požadovat odpovídající podíl na dědictví, jako tomu bylo dříve. Jeho ochrana, nezpochybňuje-li platnost takového pořízení, spočívá v tom, že má (obligační) právo na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu.
Nelze-li mít důvodně za to, že je „nepominutelný dědic“ dědicem zůstavitele, není ani účastníkem při projednání pozůstalosti ve smyslu ustanovení §110 odst. 1 z. ř. s. Omezenou účast při projednání pozůstalosti - ve vyjmenovaných fázích řízení (při soupisu pozůstalosti, při určení obvyklé ceny pozůstalosti a při vypořádání povinného dílu) - mu přiznává ustanovení §113 z. ř. s. Při aplikaci tohoto procesního ustanovení však nelze přehlédnout, že podle ustanovení §1646 odst. 1 o. z. je vyděděný potomek vyloučen z práva požadovat výplatu povinného dílu. Existuje-li tedy listina o vydědění, jejíž platnost vyděděný potomek nezpochybňuje, pouze tvrdí, že nejsou dány důvody jeho vydědění, pak, dokud o tomto jeho tvrzení není soudem /míněno ve sporném řízení/ rozhodnuto, je třeba na něho hledět jako na potomka vyděděného, tj. podle ustanovení §1646 odst. 1 o. z. vyloučeného z práva na povinný díl. „Nepominutelný dědic“ bez práva na povinný díl pak zcela logicky nemůže být účastníkem řízení o pozůstalosti ani podle ustanovení §113 z. ř. s., neboť není důvod při projednání pozůstalosti provádět výpočet povinného dílu ani povinný díl vypořádávat, k čemuž jinak nepochybně směřuje tímto ustanovením založené účastenství skutečného nepominutelného dědice (tj. nevyděděného, ale platným pořízením pro případ smrti opomenutého potomka, popř. potomka, který byl vyděděn, ale jen za situace, kdy mezi všemi účastníky pozůstalostního řízení není skutkový spor o tom, že důvody vydědění dány nejsou).
Vztaženo do poměrů přítomné věci platí, že pokud pozůstalý syn P. M. nezpochybňuje pravost („druhé“) závěti, kterou zůstavitel ustanovil za dědice syna T. M., není dědicem, a byl-li zůstavitelem vyděděn, pak nemá (dokud nebude prokázán v jiném řízení opak) právo ani na povinný díl z pozůstalosti. Nemá-li právo na povinný díl jako nepominutelný dědic, nesvědčí mu postavení účastníka řízení podle ustanovení §113 z. ř. s.
V řízení o pozůstalosti (které podle zařazení mezi řízení upravená zákonem o zvláštních řízeních soudních je v zásadě řízením nesporným) není prostor pro rozhodování o sporných skutečnostech mezi účastníky, a to ani jako řešení otázky předběžné pro rozhodnutí o věci samé (v dané věci by šlo o vypořádání povinného dílu nepominutelného dědice). Od uvedených závěrů (nikoliv „ojedinělého“ rozhodnutí Nejvyššího soudu) se potom odvolací soud nikterak neodchýlil.
Nejvyšší soud současně nevyhověl požadavku P. M., aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Argumentace obsažená v dovolání nemá potenciál vést k tomu, aby daná otázka byla (postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, tedy cestou aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) posouzena jinak, zvláště za situace, kdy dovolatelem zpochybňované rozhodnutí bylo do sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jednomyslně přijato po jeho projednání v občanskoprávním a obchodním kolegiu Nejvyššího soudu konaném dne 14. 12. 2022. Je-li současně namítáno, že rozhodnutí, na něž nižší soudy odkazovaly, má povahu „jen“ usnesení, je nutno dodat, že v rámci pozůstalostního řízení se rozhoduje zásadně jen formou usnesení (viz §25 odst. 1 z. ř. s.), přičemž nešlo o rozhodnutí, jímž by bylo dovolání toliko odmítnuto (jen v takové situaci by projevem ustálené judikatury Nejvyššího soudu vskutku nebylo, srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1291/2022).
K argumentům obsaženým v dovolání Nejvyšší soud na vysvětlenou dodává, že zmiňované R 13/2023 Sb. v jím uplatněné argumentační linii, navazovalo na předchozí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017, který se postavením nepominutelného dědice s obdobným závěrem zabýval a doplnil, že není-li právo nepominutelného dědice vypořádáno v rámci pozůstalostního řízení, může se svého práva domáhat žalobou na plnění (vyplacení povinného dílu) ve sporném řízení, ve kterém se soud jako předběžnou otázkou zabývá mimo jiné i důvodností vydědění.
Užitý obrat „není-li“ je třeba chápat tak, že buď opomenutý nepominutelný dědic se práva na výplatu povinného dílu kvalifikovaně vzdal, nebo že takové právo vypořádat po odpovídajícím poučení ze strany soudu v pozůstalostním řízení nechce a nebo právo na povinný díl vypořádat v pozůstalostním řízení nelze (jako v projednávané věci), protože nepominutelný dědic byl vyděděn, otázka existence důvodů vydědění je mezi ním a ostatními účastníky pozůstalostního řízení, jímž svědčí pořízení pro případ smrti, sporná a vzniklý spor nelze s ohledem na nesporný charakter pozůstalostního řízení vyřešit v jeho rámci. Dovolateli také nelze dát za pravdu v tom, že by obě posledně zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dospívala k protichůdným závěrům, ba právě naopak: uvádí-li Nejvyšší soud v označeném rozsudku, že nepominutelný dědic se stává účastníkem části pozůstalostního řízení podle §113 z. ř. s. „bez dalšího“, nelze pomíjet, že v témže rozhodnutí současně zdůrazňuje, že „v části pozůstalostního řízení, v níž se poté vypořádání povinného dílu řeší, se soud (soudní komisař) zabývá také případnou otázkou postavení nepominutelných dědiců v rámci pozůstalostního řízení“. Tuto úvahu posléze Nejvyšší soud dále rozvedl v již zmiňovaném R 13/2023 Sb. s tím, že na nepominutelného dědice je třeba (za shora popsaných skutkových okolností) hledět jako na potomka vyděděného, tj. podle ustanovení §1646 odst. 1 o. z. vyloučeného z práva na povinný díl, a proto „zcela logicky nemůže být účastníkem řízení o pozůstalosti ani podle ustanovení §113 z. ř. s.“.
Ve vztahu ke zvažované obligatorní účasti vyděděného nepominutelného dědice dovolatel odkazoval na odbornou literaturu a zejména na v ní zmiňovanou předválečnou judikaturu bývalého Nejvyššího soudu Československé republiky vztahující se k všeobecnému zákoníku občanskému vyhlášenému císařským patentem č. 946/1811 Sb. z. s., dále jen „o. z. o.“, jež ústila v závěr, že ve sporném řízení vyvolaném k žalobě nepominutelného dědice nelze přezkoumat pravomocné rozhodnutí pozůstalostního soudu o ceně aktiv pozůstalosti (dovolatel zde poukazoval na rozhodnutí z 5. 12. 1928, sp. zn. R II 383/28, a z 8. 11. 1921, sp. zn. Rv I 429/21). Tam prezentované judikatorní závěry byly ovšem překonány v pozdější rakouské judikatuře (vážící se k témuž hmotněprávnímu předpisu), jak o tom svědčí kupř. usnesení rakouského Nejvyššího soudního dvora /Oberster Gerichtshof/ ze dne 9. 5. 1985, sp. zn. 7 Ob 547/84), stejně tak se od nich odklonila i nauka [viz WELSER, Rudolf. Zu §§762–764. IV. Pflichtteilsklage. In RUMMEL, Peter; LUKAS, Meinhard a kol. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch mit wichtigen Nebengesetzen und EU-Verordnungen. Teilband §§531–824 ABGB (Erbrecht). 4. Auflage. Wien: Manzsche Verlag und Universitätsbuchhandlung, 2014, s 188. Dále FEIL, Erich. Außerstreitgesetz. Kurzkommentar für die Praxis. 2., überarbeitete Auflage. Wien: LINDE VERLAG, 2013, s. 539. Shodně SPRUZINA, Claus. §804. In KLETEČKA, Andreas; SCHAUER, Martin a kol. ABGB-ON: Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. Wien: Manzsche Verlags und Universitätsbuchhandlung, 2010, s. 1328.]. Nyní je naopak rakouskou naukou i judikaturou dovozováno, že ani ve sporu nepominutelného dědice o povinný díl (v řízení sporném) není ocenění provedené v „inventáři pozůstalosti“ závazné.
Ostatně tomu odpovídá i skutečnost, že ten, kdo se neúčastní pozůstalostního řízení, není – z hlediska jeho tzv. subjektivní závaznosti, §159a odst. 1 a 3 ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř. – vázán usnesením, jímž se určuje rozsah aktiv či pasiv pozůstalosti (srov. např. zprávu občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 10. 5.1981, sp. zn. Cpj 165/81; rozhodnutí téhož soudu ze dne 31.1.1990, sp. zn. 3 Cz 5/90; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.3.1999, sp. zn. 21 Cdo 1982/98). To ostatně platí i pro jiné věřitele zůstavitele. Lze tak uzavřít, že již nelze vycházet z překonané tuzemské prvorepublikové judikatury a z odborné literatury na ni obsahově navazující, jestliže vyděděnému nepominutelnému dědici nic nebrání v tom, aby se svých práv na výplatu povinného dílu domáhal právě a jen mimo pozůstalostní řízení, tedy v řízení sporném, v němž se jako předběžná otázka vyřeší jak (ne)důvodnost vydědění, tak i výše povinného dílu, jež mu náleží. Děje se tak ovšem nezávisle na rozhodnutí učiněných v pozůstalostním řízení. V tomto směru nebude vyděděnému nepominutelnému dědici svědčit jiné postavení než ostatním věřitelům zůstavitele, kteří v zásadě také nemají možnost ovlivnit průběh pozůstalostního řízení a zejména v jeho počátku zpravidla nebudou s to ani posoudit, zda a v jakém /omezeném/ rozsahu vůbec přešly závazky zůstavitele na jednotlivé dědice, kteří si vyhradili soupis pozůstalosti.
Řečeno jinak: každý nepominutelný dědic, který si nečiní nárok na pozůstalost nebo podíl na ní, nevzdal se práva na povinný díl a dožaduje se jeho vypořádání v pozůstalostním řízení, se považuje za účastníka pozůstalostního řízení (jeho fáze vymezené §113 z. ř. s.), avšak jen do té doby, než na základě jeho stanoviska k právnímu jednání pro případ smrti povolávajícího jiného dědice a na základě stanoviska ostatních účastníků vyjde najevo, že mu z vůle zůstavitele bylo (byť sporovaným) vyděděním odňato právo na povinný díl. V takovém případě jej již nelze považovat za nepominutelného dědice a je naopak nutno ukončit jeho účast v pozůstalostním řízení. V jeho rámci přitom není pojmově možno rozhodovat skutkový spor o existenci důvodu vydědění, a to ani jako otázku předběžnou, a tím protrahovat průběh vlastního pozůstalostního řízení (obdobně viz TALANDA, Adam, PLAŠIL, Filip. Postavení vyděděného nepominutelného dědice v aktuální rozhodovací praxi soudů. Ad Notam, 2021, č. 2, s. 3-6). Ochrana poskytovaná §113 z. ř. s. v další fázi pozůstalostního řízení [v podobě omezené možnosti participace nepominutelných dědiců na zjištění rozsahu aktiv a pasiv pozůstalosti] náleží totiž jen těm nepominutelným dědicům, jejichž postavení nebylo vyděděním ze strany zůstavitele zpochybněno (typicky jde o zůstavitelem opomenuté potomky).
Odtud plyne, že v judikatuře Nejvyššího soudu neexistují dovolatelem zmiňované rozpory, ani není namístě dříve učiněné judikatorní závěry jakkoliv revidovat. Protože se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu k dané otázce neodchýlil, nebylo podané dovolání shledáno ve smyslu §237 o.s.ř. přípustným. Proto je Nejvyšší soud postupem předjímaným v §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu