ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2859.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 2859/2023-286
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. S. , zastoupené JUDr. Adélou Drdlovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Holečkova 332/5, proti žalovanému R. S. , zastoupenému Mgr. Alenou Holubkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Revoluční 762/13, o určení, že pohledávka náleží do pasiv pozůstalosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 9/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2023, č. j. 12 Cmo 173/2022-255, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2023, č. j. 12 Cmo 173/2022-255, se zrušuje a věc se vrací vrchnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se, jako bývalá manželka A. S., zemřelého dne XY, podanou žalobou domáhala jako tvrzená závětní dědička po zemřelém A. S. mimo jiné i určení, že směnka znějící na částku 1 127 000,- - (bez označení měny), kterou měl A. S. (dále jen „zůstavitel“ nebo „výstavce“) vystavit dne 10. 1. 2016 na řad žalobkyně [dále jen „směnka“], „se zahrnuje do dědictví“. V dědickém (správně „pozůstalostním“ – poznámka Nejvyššího soudu) řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 2571/2016 žalovaný, jako syn zůstavitele, jemuž svědčí vedle zákonné dědické posloupnosti (první) závěť zůstavitele ze 4. 4. 1997, zpochybnil pozdější rukou psanou závěť zůstavitele k části majetku, jež byla sepsána dne 21. 11. 2013 a svědčí k části majetku žalobkyni. Žalovaný současně zpochybnil pravost podpisu zůstavitele na žalobkyní předložené směnce, která má podle verze žalobkyně „představovat souhrn půjček, které výstavci, s nímž byla rozvedena, v průběhu času poskytla“. Žalobkyně se proto vedle určení svého dědického práva – mimo jiné – domáhala vůči žalovanému i určení, že „se předložená směnka zahrnuje do dědictví“.
2. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“), jehož věcná příslušnost byla předtím určena postupem podle §104a o. s. ř. na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. Ncp 746/2020, svým rozsudkem ze dne 8. 4. 2022, č. j. 47 Cm 9/2021-211 (posléze opraveným), určil, že „směnka vystavená dne 10. 1. 2016 v Praze na směnečný peníz 1 127 000 Kč na řad žalobkyně A. S., narozeným XY, zemřelým XY, náleží do pozůstalosti po zemřelém výstavci“ (výrok I rozsudku), uložil žalovanému povinnost zaplatit jednak žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 77 500,80 Kč (výrok II rozsudku), jednak státu náhradu nákladů řízení ve výši 17 568 Kč (výrok III rozsudku).
3. Na základě před ním provedeného dokazování učinil soud prvního stupně následující skutková zjištění. V rámci řízení o pozůstalosti po zůstaviteli vedeném Mgr. Šárkou Tláškovou, notářkou v Praze, pověřenou Obvodním soudem pro Prahu 4, žalobkyně předložila („druhou“) závět, kterou byla povolána k pozůstalosti po zůstaviteli, a to k ½ pozemku parcelní č. XY spolu s ½ chaty ev. č. XY a pozemku par. č. XY zapsaných na LV č. XY, katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY. Závěť byla psaná vlastní rukou zůstavitele dne 21. 11. 2013. Žalobkyně současně uplatnila jako pasivum pozůstalosti pohledávku ze směnky. Dále v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli bylo zjištěno, že zůstavitel zanechal dříve sepsanou („první“) závěť dne 4. 4. 1997, a to ve formě notářského zápisu sepsaného JUDr. Miroslavou Hůlkovou, notářkou se sídlem v Poděbradech, pod sp. zn. NZ 78/97, N 83/97, kterou ustanovil dědicem ½ výše uvedených nemovitostí žalovaného. Žalovaný v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli zpochybnil závěť zůstavitele psanou jeho vlastní rukou a pravost podpisu zůstavitele na směnce, která představovala souhrn půjček poskytnutých žalobkyní zůstaviteli v průběhu času na opravu chaty, vyplacení jeho sestry, pořízení bytu a splacení úvěru na auto. Tvrdil, že i pokud zůstavitel směnku podepsal, učinil tak pod nátlakem. Žalobkyni na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 18. 7. 2018, č. j. 34 D 2571/2016-123, bylo uloženo, aby do tří měsíců od právní moci takového usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 4 proti žalovanému jako dědici ze závěti a současně ze zákona žalobu na určení, že sama je dědicem zůstavitele. Žaloba na určení, že žalobkyně je dědičkou z druhé závěti, byla podána a řízení o této žalobě (zahrnující i souběžně uplatněný nárok na určení, že směnka tvoří pasivum pozůstalosti) je vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 341/2018 (průběh tamního řízení nebyl soudem prvního stupně podrobněji zkoumán) s tím, že z něj bylo posléze usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2020, č.j. 18 C 341/2018-141, vyloučeno toto řízení týkající se určovacího nároku směnečného, které bylo nadále vedeno před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 47 Cm 9/2021. Soud prvního stupně ve vztahu ke „směnečnému nároku“ provedl dokazování, a to zejména znaleckým posudkem soudem ustanoveného znalce z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, PhDr. Jiřího Valešky. Z jeho výslechu a dodatku ke znaleckému posudku, konstatoval, že má za prokázané, že výstavcem směnky je pravděpodobně zůstavitel. Aniž by se zabýval dalšími námitkami žalovaného (o nátlaku při podepisování směnky či o nepříznivém zdravotním stavu zůstavitele v době emise směnky), žalobě vyhověl. Vycházel z přesvědčení, že se žalobkyně jako remitent směnky mohla domáhat splnění směnečné povinnosti, že žalovaný „jako najisto postavený dědic“ zpochybnil pravost podpisu svého otce jako výstavce směnky, a tudíž nebylo jisté, zda směnečný závazek náleží do pasiv pozůstalosti a že na straně žalobkyně jako remitenta směnky je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně (ve znění provedené opravy) změnil tak, že žalobu na určení, že „směnka vystavená dne 10. 1. 2016 v Praze na směnečný peníz 1 127 000 Kč na řad žalobkyně A. S. narozeným XY, zemřelým XY, náleží do pozůstalosti po zemřelém výstavci“, zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému k rukám jeho právní zástupkyně náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 119 520 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná, leč nepřisvědčil jeho závěru, že žalobkyně disponuje naléhavým právním zájmem na požadovaném určení.
5. V rovině právního posouzení odvolací soud zdůraznil, že předpoklad úspěšnosti žaloby na určení (po procesní stránce) spočívá v tom, že účastníkům svědčí věcná legitimace [kteroužto podmínku měl v dané věci za splněnou] a na požadovaném určení je dán naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem žalobkyně na určení by byl obecně podle odvolacího soudu dán v případě, že by bez určení bylo ohroženo její právo nebo kde by se stalo její právní postavení nejistým. Současně platí, že žaloba na určení není opodstatněná, lze-li žalovat na splnění povinnosti. Při posuzovaní, zda je naléhavý právní zájem na určení v posuzované věci dán či nikoliv, nelze odhlédnout od úpravy řízení o pozůstalosti dle §98 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“). Upozornil na znění §173 z. ř. s., podle něhož platí, že pasiva pozůstalosti soud objasní z údajů dědiců a uvede je v seznamu pasiv. Neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do pasiv pozůstalosti, ke sporným dluhům se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží. Je-li zjišťování pasiv upraveno tak, že ke sporným dluhům, kterým je i dluh z předmětné směnky, se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží, nelze uvedenou zákonnou úpravu podle mínění odvolacího soudu obcházet tím, že se ve sporném řízení bude věřitel sporného dluhu domáhat určení, že sporný dluh náleží do pasiv dědictví. Na takovém určení nemůže být podle vrchního soudu dán nikdy naléhavý právní zájem (proto nebyl důvod vyzývat žalobkyni prostřednictvím poučení dle §118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění tvrzení o existenci naléhavého právního zájmu), neboť žaloba na určení neslouží k obcházení zákona, ani k eliminaci budoucí žaloby na plnění, s níž úprava uvedená v §173 z. ř. s. ve svém důsledku počítá. Odvolací soud posléze uzavřel, že nepřihlíží-li se totiž v řízení o pozůstalosti k dluhu zůstavitele (v posuzované věci k dluhu ze směnky), má žalobkyně možnost domáhat se svých práv ze směnky žalobou na plnění po dědici (či dědicích) zůstavitele. Doplnil pak, že s ohledem na přijatý závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení bylo nadbytečné se zabývat obranou žalovaného týkající se samotné směnečné listiny (pravostí směnky, tj. tím, že podpis výstavce směnky není jeho pravým podpisem, případně že směnka jím byla vystavena pod nátlakem, pod vlivem léčiv tlumících bolest, ve stavu, kdy nebyl schopen cokoliv podepisovat).
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v celém jeho rozsahu dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku existence naléhavého právního zájmu na požadovaném, určení. Co do důvodu přípustnosti, žalobkyně namítala, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, u níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a „rozhodl rozdílně a právní otázku posoudil jinak“.
7. Žalobkyně obsáhle polemizovala s nosnou právní úvahou odvolacího soudu, namítajíc, že označené řešení plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3378/2009), dále z „R 17/72“ Sb. rozh. I v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, „je naléhavý právní zájem na určení dán, jestliže rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva, a naopak určovací žaloba tak činí účinněji než jiné procesní prostředky“ (rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Cdon 1338/96). Zamýšlený cíl v podobě eliminace spornosti práva může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, je závislé především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Za nedovolenou, při možnosti žaloby na plnění, lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/1996). V té souvislosti žalobkyně doplnila, že pokud bude určeno, že „směnka se zahrnuje do pasiv pozůstalosti“, vytvoří takové určení pevný základ pro uzavření dohody o rozdělení pozůstalosti mezi žalobkyní a žalobce a nebude již třeba podávat další žalobu na plnění, kterou argumentuje odvolací soud. Odvolací soud dle mínění dovolatelky pominul fundamentální okolnost, že žalobkyně není pouhou věřitelkou ze směnečného dluhu, ale je i současně konkurující dědičkou žalovaného. Otázka, jakou je žalobkyně dědičkou, zda závětní i zákonnou, a jaký rozsah majetku zdědí, je posuzována v jiném soudním řízení. Pokud tato otázka bude vyřešena tak, že dědičkou je, pak zařazení jejího nároku (směnečné pohledávky) do pasiv pozůstalosti bude mít podstatný vliv na její právní postavení, neboť uzavírání dohody o rozdělení pozůstalosti bude působit preventivně a nebude třeba podávat další žalobu na plnění. Uzavření dohody o rozdělení pozůstalosti je v zájmu obou účastníků řízení. U žalobkyně z důvodu uhrazení směnečné sumy, u žalovaného z důvodu žalobkyní tvrzené dědické nezpůsobilosti podle ustanovení §1481 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, s ohledem na žalobcovu rozsáhlou trestnou činnost a dlouhodobé nevhodné chování vůči zůstaviteli i žalobkyni. Bude-li toto ustanovení v řízení o pozůstalosti uplatněno a prokázáno (zejména „trestní spisovou dokumentací žalovaného“), zdědí žalobkyně pozůstalostní majetek jako dědička ze závěti a jako zákonná dědička dle třetí třídy dědiců. V takovém případě podaná žaloba na určení odstraňuje stav právní nejistoty žalobkyně. Odstraňuje ji i v tom ohledu, že směnečná suma 1 127 000 Kč bude moci být ihned uhrazena žalovaným z jeho zděděného majetku. Pokud by žalobkyně měla čekat do doby pravomocného rozsudku žaloby na plnění ukládající povinnost žalovanému zaplatit směnečnou sumu, je jisté, že by žalovaný v té době již žádný majetek neměl vzhledem ke způsobu vedení jeho života. Podaná žaloba na určení, že směnka se zahrnuje do dědictví, slouží nejenom k minimalizaci dalších soudních sporů žalobkyně s žalovaným včetně exekucí, ale též z praktické stránky odstraní stav právní nejistoty žalobkyně, z jakých finančních prostředků bude směnečná suma ze strany žalovaného uhrazena, čímž bude dosáhnuto sledovaného cíle.
8. Žalobkyně rovněž v dovolání zmínila, že žalovaným nikdy nebyla popírána platnost směnky, a ani nebyl z jeho strany zpochybněn účel, ke kterému byla směnka vystavena. Neexistuje-li spornost tvrzení účastníků řízení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení právního závěru, zda směnka patří do pasiv dědictví či nikoliv, respektive liší-li se údaje účastníků jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, jinak řečeno na základě právního posouzení nemohou obstát, může být do pasiv dědictví zařazen dluh zůstavitele i proti vůli dědice (viz také Ad Notam, 1998, č. 5, s. 118 – Městský soud v Praze sp. zn. 24 Co 196/1998). Odvolací soud podle dovolatelky obsah „spornosti“ v daném případě nijak nezkoumal a nezabýval se tím, zda tvrzení žalobkyně oproti tvrzení žalovaného ohledně směnky jsou rozhodná pro posouzení právního závěru, že směnka patří do pasiv pozůstalosti. Omezil se jen na konstatování „zjištění spornosti“ a uvedení §173 z. ř. s., podle kterého se k dluhu z předmětné směnky nepřihlíží s tím, že tuto zákonnou úpravu nelze obcházet určením, že sporný dluh náleží do pasiv dědictví. Tvrzení žalovaného ohledně pravosti směnky zakládající se na podpisu zůstavitele nemůže obstát, neboť podpis zůstavitele byl prokázán jako pravým podpisem zůstavitele, resp. nebyl prokázán opak, a i nepravý podpis nemůže způsobit neplatnost směnky. Názor žalovaného o spornosti tvrzení je tak nerozhodný pro posouzení daného právního závěru. V případě, že účastníci mají jen rozdílný právní nebo jiný názor na otázku, zda dluh patřil zůstaviteli, nemůže se soud omezit jen na "zjištění spornosti", ale na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patří nebo nepatří do dědictví. Odvolací soud se touto právní otázkou nezabýval a ustanovení §173 z. ř. s. posoudil jinak.
9. K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky zastoupení advokátem dle §241 o. s. ř.
12. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání není přípustné pro otázku, zda zařazení či nezařazení „směnky“ do pasiv pozůstalosti bránila spornost skutkových okolností mezi dosavadními účastníky pozůstalostního řízení. Skutečnost, že pravost a platnost směnky nebyla žalovaným zpochybněna, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Ba právě naopak, žalobkyně na jiném místě dovolání sama uvádí, že žalovaný při jednání před pověřenou soudní komisařkou zejména pravost podpisu zůstavitele na směnce zpochybnil (konkrétně se tak stalo při jednání konaném dne 10. 4. 2018 vide č.l. 119 verte pozůstalostního spisu) a znovu ve vyjádření k podané žalobě ze dne 27. 1. 2019 v přítomné věci, viz č.l. 33, resp. 12 a násl. procesního spisu). Dovolatelka tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 1 o. s. ř.). Ve stručnosti se doplňuje, že k dané otázce žalobkyně navíc ani neoznačuje judikaturu Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, proto v tomu odpovídajícím rozsahu není řádně vymezen důvod přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Odkaz na rozhodnutí Městského soudu v Praze zákonným předpokladům na vymezení důvodu přípustnosti dovolání nevyhovuje.
15. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, podané dovolání tak není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení. Nejvyšší soud však v tomu odpovídajícím rozsahu dovolání neodmítal, neboť nákladový výrok z důvodu své akcesority sdílel osud výroku o věci samé.
16. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (jehož správnost a úplnost jsou v zásadě vyloučeny z dovolacího přezkumu, srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), vyplývá, že mezi účastníky je veden spor o určení dědického práva, dosud nebylo rozhodnuto o dědickém právu po zůstaviteli (tedy nebylo vydáno usnesení o dědictví dle §185 z. ř. s.) a žalobkyně jako jedna z v úvahu přicházejících dědiců uplatnila pohledávku z titulu vydané směnky, jíž žalovaný v rámci pozůstalostního řízení zpochybnil. V projednávané věci proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení pro věc určující právní otázky, zda žalobkyně disponuje naléhavým právním zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 o. s. ř. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
17. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými, dospěl k závěru, že dovolání je nejen přípustné, ale též opodstatněné.
18. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 nebo §238a o. s. ř.) přípustné [a tak je tomu i v projednávané věci], dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud v projednávané věci shledal existenci vad, jež mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí a k nimž je povinen přihlížet bez ohledu na to, zda je dovolatel namítal či nikoliv. Výroky rozhodnutí soudů obou stupňů jsou totiž zcela neurčité. Žalobkyně v žalobě uvedla, že danou směnku „uplatnila v pasivech“ (pozůstalosti), návazně v rámci tzv. žalobního petitu požadovala, aby soud určil, že „předložená směnka znějící na částku 1 127 000 Kč se zahrnuje do dědictví“. Soud samozřejmě není otrocky vázán návrhem výroku rozsudku a může jej, při respektování vázanosti podanou žalobou, upřesnit (usměrnit). Soud neporuší ustanovení §155 odst. 1 o. s. ř. ani jiné zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4427/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4669/2010).
19. Podle §171 odst. 2 písm. a) z. ř. s. pasiva pozůstalosti tvoří (mimo jiné) i dluhy zůstavitele, které měl v době smrti, jakož i dluhy, které mají původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila jeho smrt. S ohledem na konstrukci žalobních tvrzení je vcelku zřejmé, že sporným pasivem pozůstalosti není směnka sama, nýbrž závazek ze směnky vyplývající [a odpovídající relativnímu majetkovému právu majitele směnky na úhradu směnečného penízu, případně též postižních práv (v podobě sjednaných úroků, 6 % úroků od splatnosti, protestních a jiných útrat či odměny ve výši 1/3 směnečného penízu)] a právě žalobkyní (byť nešikovně formulovaný) žalobní požadavek se evidentně vztahoval k určení, že do pasiv pozůstalosti po zůstaviteli A. S., zemřelém XY, náleží též závazek ze směnky, nikoliv směnka sama, kterou pojmově (slovy žalobkyně i soudů nižších stupňů) „do dědictví“ či „pozůstalosti“ zahrnout samozřejmě nelze. A to nejen proto, že majitelem směnky nebyl evidentně zůstavitel, jenž byl (měl být) výstavcem směnky vlastní nýbrž majitelem směnky je žalobkyně, jako na směnce označený remitent. Bylo-li rozhodováno ve vztahu ke spornosti pasiv pozůstalosti o směnce, a nikoliv o závazku ze směnky, jde o postup nesprávný. Vhodné bude žalobkyni vést postupem podle §211 a §43 odst. 1 o. s. ř. k tomu, aby upřesnila, jakou konkrétní pohledávku ze směnky (v jaké přesné výši) uplatňuje a zda pasivum pozůstalosti má představovat toliko směnečný peníz (jistina na směnce vyznačená) nebo i některé z tzv. postižních práv podle čl. I, §48 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu však není správné ani v dovolatelkou zpochybněném právním posouzení naléhavého právního zájmu.
20. Vrchní soud zcela správně zvažoval, zda je podaná žaloba na určení práva doprovázena zákonem vyžadovaným naléhavým právním zájem ve smyslu §80 o. s. ř. (a to z důvodu, že k podání té části žaloby, který se týká směnečného závazku, nebyla žalobkyně ve smyslu §170 z. ř. s. odkázána pozůstalostním soudem na tzv. pořad práva). Jím učiněné závěry lze však pro nedostatek nezbytných skutkových zjištění považovat za přinejmenším předčasné.
21. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
22. Odvolací soud nesprávně vyložil znění §173 z. ř. s., podle něhož se ve vztahu mezi dědici ke sporným aktivům či pasivům při projednání pozůstalosti nepřihlíží. Nejvyšší soud totiž ve vztahu k nové procesní úpravě zaujal v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022 (který byl dne 11. 10. 2023 schválen občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu schválen k publikaci ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), právní názor, podle něhož dědic se může podle §189 odst. 1 z. ř. s. domáhat vůči jinému dědici při splnění podmínky naléhavého právního zájmu (§80 o. s. ř.) určení, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota náležela ke dni smrti zůstaviteli, avšak jen do doby, než nabude právní moci rozhodnutí o dědictví podle §185 z. ř. s, a to za současného předpokladu, že jde o právo k majetku, k němuž soud v řízení o pozůstalosti v důsledku neshody dědiců o rozhodných skutečnostech nepřihlížel (§172 odst. 2 věty druhé nebo §173 věty druhé z. ř. s.). To co bylo uvedeno o sporném právu (aktivu), platí samozřejmě i pro sporné pohledávky (pasiva).
23. V období po právní moci rozhodnutí o dědickém právu (§185 z. ř. s.) se může dědic podáním žaloby ve sporném řízení domáhat vůči ostatním dědicům ohledně sporných aktiv (popř. pasiv) pozůstalosti ve svůj prospěch zpravidla již jen požadavkem na plnění, na vydání věci, bezdůvodného obohacení nebo určení práva nebo právního vztahu (např. ve vztahu k určení vlastnického práva k nemovité věci zapisované do katastru). V témže rozsudku Nejvyšší soud vysvětlil, že po pravomocném rozhodnutí o dědickém právu již není možno žalovat na určení, že věc náležela ke dni smrti zůstaviteli (obdobně, že určitá pohledávka je pasivem pozůstalosti). Po pravomocném rozhodnutí o dědickém právu se již žádné sporné skutečnosti v pozůstalostním řízení projednávat nemohou (§189 a §193 odst. 1 in fine z. ř. s.), a proto na určení, že pohledávka tvoří pasivum pozůstalosti nemůže být dán po uvedeném okamžiku naléhavý právní zájem.
24. Pravidlo obsažené v §173 věta druhá z. ř. s. nechce samozřejmě nijak krátit práva dědiců, ale směřuje k zajištění bezprůtahovosti a rychlosti nesporného pozůstalostního řízení tak, aby bylo v přiměřené době rozhodnuto o aktivech a pasivech, která jsou nesporná. Pozůstalostní (tzv. „nesporné“) řízení totiž není ze své podstaty předurčeno k posuzování sporných skutečností. Nejvyšší soud (ve vazbě na judikaturu vztahující se ještě k obč. zák. z r. 1964) dovodil, že i když se pro spornost k aktivům v pozůstalostním řízení „nepřihlíží“, v úvahu přicházejícímu dědici nic nebrání podat již v jeho průběhu samostatně žalobu podle části třetí o. s. ř. na určení, že sporné aktivum náleželo zůstaviteli ke dni jeho smrti.
25. Z uvedeného plyne že právě žaloba na určení, zda konkrétní mezi dědici (skutkově) sporné aktivum či pasivum do pozůstalosti náleží, je z hlediska existence naléhavého právního zájmu přípustná, jestliže se ona zmíněná spornost má autoritativním rozsudkem o určení, že aktivum či pasivum náleží do pozůstalosti, odstranit ještě v průběhu pozůstalostního řízení, to je před právní mocí usnesení o dědickém právu (§185 z. ř. s.). Pravomocný určovací rozsudek je totiž v takovém případě skutečností, která do té doby panující spornost mezi dědici /a tím i povinnost soudního komisaře v pozůstalostním řízení ke spornému či aktivu či pasivu nepřihlížet/ jednou pro vždy odstraňuje a na základě pravomocného rozhodnutí soudu pak soudní komisař zařadí ono [již „nesporné“] aktivum či pasivum do pozůstalosti a vydá rozhodnutí o určení obvyklé ceny pozůstalosti, popř. již vydané usnesení pro nastalou změnu poměrů dodatečně změní (§180 odst. 1 a 2 z. ř. s.). Nejde přitom o žádné obcházení zákona, ale o prosazení práva tak, aby sporné skutečnosti mohly být definitivně postaveny na jisto již v průběhu pozůstalostního řízení a zabránilo se tak mezi dědici podávání dalších (možných) žalob zejména na plnění. To samozřejmě neznamená, že by soudní komisař byl povinen v pozůstalostním řízení vyčkávat výsledku takového řízení. Dokud jsou aktiva a pasiva skutkově sporná (a vede se o nich sporné řízení), nepřihlíží se k nim. Dojde-li však z jakéhokoliv důvodu k odstranění spornosti aktiv a pasiv mezi dědici (buď pravomocným rozsudkem nebo na základě změny postojů účastníků pozůstalostního řízení), musí být taková skutečnost v pozůstalostním řízení, které nebylo završeno pravomocným rozhodnutím o dědictví, náležitě zohledněna. Vyloučil-li proto odvolací soud a priori ze svých úvah možnost podání takové určovací žaloby v době do pravomocného skončení pozůstalostního řízení, nelze jeho názoru přisvědčit.
26. Je však třeba zdůraznit, že uvedené závěry platí jen za předpokladu, že žalobkyně i žalovaný budou společně přicházet v úvahu jako dědicové po zemřelém zůstaviteli A. S. (spornost aktiv či pasiv se může prosadit právě a jen mezi dědici). Pokud by se však ukázalo, že žalobkyně či naopak žalovaný nejsou (ani zčásti) dědici po zůstaviteli, pak tu již – bude-li jako dědic přicházet do úvahy jediná osoba – nebude z logiky věci „sporného“ pasiva. Řečeno jinak: pokud žalobkyně neuspěje v probíhajícím řízení o dědické právo po zůstaviteli, bude mít postavení pouhého věřitele (dědiců) zůstavitele, který nebude mít naléhavý právní zájem na určení pasiva pozůstalosti, protože usnesení o dědickém právu v rozsahu, v němž se vztahují k vymezení majetku zůstavitele, nejsou pro třetí osoby (zvláště věřitele, pokud neuplatňují právo na výplatu povinného dílu) v zásadě závazná (srov. např. zprávu občanskoprávního kolegia bývalého NS ČSR z 10.5.1981, Cpj 165/81; rozsudek ze dne 31.1.1990, sp. zn. 3 Cz 5/90; usnesení ze dne 2.3.1999, sp. zn. 21 Cdo 1982/98). Odvolací soud si tak měl před svým rozhodnutím ověřit stav řízení, v němž se žalobkyně proti žalovanému domáhá určení svého dědického práva, a to navíc s uplatněnou námitkou o údajné dědické nezpůsobilosti žalovaného, která – pokud by se prokázala – by zcela vyloučila dědické právo žalovaného. Výsledek takového řízení bude určující ke zodpovězení principiální otázky v nyní probíhajícím „směnečném sporu“, zda žalobkyně i žalovaný přicházejí současně v úvahu jako dědicové po zůstaviteli, neboť jen v takovém případě bude žalobkyně k vedení sporu aktivně věcně legitimována, což současně představuje i faktickou podmínku pro existenci naléhavého právního zájmu. Pokud by se naopak ukázalo, že dědické právo svědčí buď jen žalobkyni nebo naopak jen žalovanému, naléhavý právní zájem by dán nebyl. Na místě bude podle učiněných zjištění zvážit i možnost fakultativního přerušení tohoto řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a to do pravomocného skončení věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 341/2018, v níž by mělo být rozhodováno o tom, který z účastníků přichází v úvahu jako dědic po zůstaviteli A. S. Takové rozhodnutí totiž postaví najisto jak věcnou legitimaci účastníků (a z ní odvozovanou otázku, zda je tu skutečně pluralita dědiců, mezi nimiž je existence směnečné pohledávky skutkově sporná), tak i procesní podmínku naléhavého právního zájmu, jejíž existence je dále, s ohledem na charakter požadovaného určení, současně podmíněna tím, že v pozůstalostním řízení nebude vydáno pravomocné rozhodnutí o dědictví dle §185 z. ř. s.
27. Lze proto uzavřít, že právní posouzení dovoláním předestřené otázky odvolacím soudem, pokud bez dalšího zcela vyloučil možnost existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na žádaném určení, je neúplné, a tedy i nesprávné.
28. Odtud plyne, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.).
29. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, ve spojení s §226 o. s. ř.).
30. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud (eventuelně soud prvního stupně) v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu