ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2946.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 2946/2023-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců Mgr. Jany Misiačkové a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce P. B. , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná č. 19, proti žalovaným 1. J. R. , 2. J. T. , 3. L. T. , 4. P. T. , všem zastoupeným JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí č. 22/24, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 189/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2023, č. j. 18 Co 112/2022-145, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 169,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Pavlase, Ph.D., advokáta se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí č. 22/24.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 2. 2023, č.j. 18 Co 112/2022-145, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů odvolacího řízení 21 404 Kč, a to do dvou měsíců od právní od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných. Uzavřel, že vzájemný vztah žalobce a zůstavitelky, způsob, jakým fakticky fungoval, nenaplňuje „atributy společné domácnosti“, okolnosti nenasvědčují tomu, že žalobce se zůstavitelkou tvořili v období od května 2018 do května 2019, tedy v období jednoho roku před smrtí zůstavitelky, takové společenství, které se neomezovalo jen na občasné návštěvy anebo na příležitostnou výpomoc.
Žalobce podal proti rozsudku dovolání a jeho přípustnost dovozuje zejména z toho, že judikatura definující „společnou domácnost“ se vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku a zákonu č. 94/1963 Sb., o rodině, a nereflektuje změnu právní úpravy, změny společenské a proměnu obsahu pojmu „společná domácnost“ za období od 60. let minulého století. Základním hodnotícím kritériem se stala „subjektivní vůle jedince s někým sdílet soukromý prostor“. Pokud by došlo k „rozvolnění“ pojmu „společná domácnost“, bylo možné vztah mezi žalobcem a zůstavitelkou pod takto uvažovanou definici podřadit.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) posoudil právní otázku výkladu pojmu „společná domácnost“ jako předpokladu pro dědění ve třetí dědické třídě podle §1637 odst. 1 o. z. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchylovat.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti postupně uzavřel, že společnou domácností se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele (srov. například právní názor vyjádřený v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněném pod číslem 12/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; zprávě býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněné po číslem 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 1998, sp. zn. 24 Co 207/98, uveřejněné v časopise Ad Notam pod číslem 5/1998; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod číslem 44/2002; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2013/2009; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod číslem 96/2011; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 678/2011; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1325/2017; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 6. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4198/2018).
Nejvyšší soud se jednoznačně vyjádřil i k otázce potřeby změnit výklad pojmu „společná domácnost“ pro účely posouzení dědického práva, když uvedl, že na výše citovaných závěrech není třeba ničeho měnit ani v poměrech nové právní úpravy, neboť judikatura již při výkladu pojmu „společná domácnost“ podle §475 odst. 1 obč. zák. průběžně reagovala na změnu společenských poměrů a byl-li pojem „společná domácnost“ zachován i v současné právní úpravě dědění, není požadavek na jeho „nové vymezení“ odůvodněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019).
Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu, který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá (srov. ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.), posoudil povahu „soužití“ žalobce se zůstavitelkou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů k otázce společné domácnosti a správně uzavřel, že „žalobcova výpomoc zůstavitelce, jakkoliv byla příkladná a nadstandardní, byla občanskou výpomocí nikoliv společným soužitím majícím znaky společné domácnosti“ jako okolnosti rozhodné pro posouzení dědického práva žalobce.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu