ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3077.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 3077/2023-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Yale Medical Consulting, a.s. , identifikační číslo osoby 25645609, se sídlem v Praze 1, Martinská 360/2, zastoupené Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na příkopě 583/15, za účasti A. M. (dříve B.), zastoupené JUDr. Ondřejem Preussem, advokátem, se sídlem v Praze 1, V jámě 699/1, o nahrazení rozhodnutí katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, ze dne 13. 1. 2020, č. j. XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 C 7/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2021, č. j. 4 Co 133/2021-78, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Ondřeje Preusse, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 1. 2021, č. j. 92 C 7/2020-49, zamítl žalobu, aby bylo nahrazeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, ze dne 13. 1. 2020, č.j. XY, a byl povolen vklad (vlastnického) práva do katastru nemovitostí k pozemku parcelní č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY a pozemku parcelní č. XY, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY (výrok I). Rozhodl také o povinnosti žalobkyně zaplatit účastnici na náhradu nákladů řízení částku 12 342 Kč (výrok II).
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, aby rozsudkem soudu bylo nahrazeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, ze dne 13. 1. 2020, č.j. XY, a byl povolen vklad práva do katastru nemovitostí ohledně výše specifikovaných nemovitých věcí.
Vklad vlastnického práva měl být k návrhu žalobkyně katastrálním úřadem povolen na základě kupní smlouvy ze dne 6. 1. 2009 (dále jen „kupní smlouva“), jež byla účastnicemi uzavřena ohledně celku parcely č. XY, jejíž součástí je stavba č. p. XY, a parcely č. XY, vše zapsáno na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY (dále též jen „předmět převodu“). V době uzavírání předmětné kupní smlouvy byla účastnice výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, když ideální ½ těchto nemovitých věcí v minulosti nabyla darováním od své matky M. P., která ale následně podala proti účastnici žalobu o určení (spolu)vlastnictví z titulu vrácení daru. Řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 42/2008. Rozsudkem vydaným v uvedeném řízení č.j. 19 C 42/2008-88, který nabyl právní moci dne 31. 3. 2011, bylo určeno, že M. P. je vlastníkem ideální ½ předmětných nemovitých věcí, které byly původně předmětem jejího daru dceři A. B. (nyní M.). V době, kdy žalobkyně podala u příslušného katastrálního úřadu návrh na vklad svého vlastnického práva k ideální ½ předmětných nemovitých věcí, tedy ke dni 1. 11. 2019, byla účastnice řízení v katastru nemovitostí zapsána jako podílová spoluvlastnice předmětných nemovitostí společně se svou matkou M. P., přičemž každé z nich náležel spoluvlastnický podíl o velikosti ideální ½ vzhledem k celku. Katastrální úřad návrh žalobkyně na povolení vkladu vlastnického práva zamítl s tím, že pokud za výše popsaných okolností účastnice uzavřely kupní smlouvy, jejíž předmětem byl celek předmětných nemovitých věcí a rovněž sjednaná kupní cena se vztahovala k celku, nikoli k ideálním částem nemovitostí, avšak žalobkyně navrhovala povolení vkladu svého vlastnického práva jen ohledně podílu o velikosti ideální ½ předmětných nemovitostí, pak kupní smlouva jako vkladová listina po posouzení podle §17 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen „katastrální zákon“), nemohla splňovat náležitosti pro zápis vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí právě z důvodu, že nenavazovala na stav zápisu v katastru nemovitostí, když předmětem převodu podle kupní smlouvy byly nemovité věci celé. Žalobkyně se domáhala povolení vkladu svého vlastnického práva pouze k ideální polovině těchto nemovitých věcí, aniž by však projevy vůle smluvních stran ve smlouvě vyjádřené směřovaly k převodu pouze (ideální) části nemovitostí místo jejich celku a aniž by bylo možno ze smlouvy určit, jaká by měla být cena pouze části z daného celku nemovitých věcí, tak aby byly splněny základní náležitosti pro vznik kupní smlouvy [ve vztahu k ideální ½ nemovitostí podle §588 občanského zákoníku ve znění platném do 31.12.2013 (tj. přesné určení předmětu koupě a dohoda o ceně)]. Soud prvního stupně tomuto výkladu katastrálního úřadu zcela přisvědčil, vyšel přitom ze znění §17 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona s tím, že obsah vkladové listiny neodůvodňuje navrhovaný vklad, když tato listina vychází ze stavu, že účastnice řízení jako strana prodávající prodává předmětné nemovitosti jako celek, a nikoliv jejich pouhou ideální ½. Na základě provedeného dokazování bylo najisto postaveno, že účastnice řízení před zahájením vkladového řízení ani nikdy později žádný úkon směřující k jakékoliv redukci předmětu koupě společně s žalobkyní neučinila, naopak v několika dalších řízeních, která mezi nimi v minulosti probíhaly, byla mezi účastnicí a žalobkyní řešena otázka platnosti či neplatnosti předmětné kupní smlouvy ve vztahu k ideální ½ předmětných nemovitostí. Odvolací soud poté odkázal na §46 odst. 2 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), dle něhož by mohlo ke změně původní dohody smluvních stran o předmětu koupě a kupní ceně dle kupní smlouvy uzavřené dne 6. 1. 2009 dojít pouze na základě souhlasných projevů vůle žalobkyně i účastnice řízení, a to opět písemnou formou na téže listině, potud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3625/2008. K této změně by samozřejmě mohlo dojít i v souladu s §560 a násl. z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v nyní účinném znění (dále jen „o. z.“), avšak muselo by se tak stát dle názoru odvolacího soudu dle §15 odst. 2 katastrálního zákona nejpozději ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně [dále též „dovolatelka“] napadla v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Pro věc určující otázku, zda lze povolit vklad vlastnického práva ohledně nemovité věci povolit, jestliže předmětem převodu dle uzavřené kupní smlouvy byla nemovitá věc jako celek, ale navrhován je vklad vlastnického práva jen k její ideální polovině, vyřešil odvolací soud (soud prvního stupně) v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudek bývalého Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 1993, sp. zn. 4 Cz 124/92, uveřejněný pod č. 2 v sešitě č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, a rozsudek téhož soudu ze dne 21. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 39/92, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, uveřejněný na straně 331 v sešitě č. 6 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, a rozsudky ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, a ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, uveřejněné pod č. 44 a č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998 a ročník 2004, kdy Nejvyšší soud uzavřel, že jestliže je v kupní smlouvě, kterou se převádí více nemovitostí (v dnešním právním pojmosloví nemovitých věcí), jejími účastníky sjednána cena jedinou částkou tak, že ve smlouvě není cena jednotlivých nemovitostí nijak specifikována, a z povahy převáděných nemovitosti je zřejmé, že nemůže jít o stejné ceny, pak je-li smlouva neplatná ohledně převodu jedné z těchto nemovitostí, je neplatná i v části týkajících se zbývajících nemovitostí touto smlouvou rovněž převedených. Uvedený závěr je třeba obdobně vztáhnout z důvodů dále rozvedených i do poměrů právě projednávané věci, kdy předmětem převodu byl celek převáděných nemovitých věcí a podle návrhu žalobkyně měl být vklad vlastnického práva povolen toliko k jedné id. ½ předmětu převodu.
Nyní posuzovaná věc se odlišuje tím, že účastnicemi uzavřená kuní smlouva nebyla neplatná, leč návrh na vklad vlastnického práva byl podán se značným časovým odstupem od jejího uzavření (6. 1. 2009), a to až dne 1. 11. 2019. V době zahájení řízení před katastrálním úřadem však účastnice řízení – převádějící (z důvodů uvedených v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí) byla vlastníkem toliko id. ½ předmětných nemovitých věcí. V době zahájení správního řízení tak povolení vkladu vlastnického práva nebyla na překážku neplatnost předmětné smlouvy, nýbrž (v rozsahu id. ½ převáděných nemovitostí) dodatečná nemožnost plnění. Řešení otázky, zda částečná nemožnost plnění má za následek nemožnost povolení vkladu vlastnického práva i ke zbývající id. ½ převáděných nemovitostí, tak bylo třeba řešit cestou analogie zákona (§853 obč. zák.) prostřednictvím nejbližší úpravy v podobě znění §41 obč. zák. upravujícího důsledky částečné neplatnosti právního úkonu.
Posouzení toho, zda lze část úkonu oddělit od ostatního obsahu, úzce souvisí s jeho výkladem; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. Byla-li pro smlouvu stanovena obligatorně písemná forma, bylo třeba při jejím výkladu vycházet z jejího textu. Pro posouzení smlouvy o převodu nemovitostí je významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98). Nelze současně ztratit ze zřetele zásadu, podle níž oddělitelnost je nezbytné posuzovat podle obsahu právního úkonu; je proto rozhodné, zda jde o část právního úkonu obsahově oddělitelnou (je bezvýznamné, že se právní úkon týká věci, kterou lze oddělit) – srov. R 3/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe doposud nezaznamenala odklon.
Nejvyšší soud nesouhlasí s dovolatelkou v její úvaze, že by kupní cena ideální jedné poloviny předmětných nemovitostí odpovídala jedné polovině účastnicemi v kupní smlouvě sjednané kupní ceny za převáděný celek předmětných nemovitostí. I k této pro věc stěžejní problematice se totiž dovolací soud v minulosti vyjádřil, a to s výsledkem odlišným, než který v dovolání prezentuje žalobkyně. V rozsudku ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 976/2011, Nejvyšší soud uvedl, že nemá pochybnost o tom, že je třeba odlišovat z hlediska ocenění věci situace, kdy je předmětem vypořádání podílového spoluvlastnictví věc celá, od situace, kdy se vypořádává pouze spoluvlastnický podíl, neboť na určení obvyklé ceny nepochybně může mít vliv, zda se nabyvatel stává vlastníkem celé věci a není dotčen ve výkonu vlastnických práv jinou osobou, oproti případům, kdy nabývá pouze spoluvlastnický podíl a vstupuje do spoluvlastnického vztahu. Jinými slovy řečeno, Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že nejde o stejnou situaci, prodávají-li dva spoluvlastníci nezávisle na sobě podíly (byť v součtu 100 %), a prodává-li se věc celá; cena celé věci bude – obecně nahlíženo - vyšší než součet cen těchto podílů. Nejvyšší soud tehdy doplnil, že cenu spoluvlastnického podílu zjevně může ovlivnit i okolnost, zda se po nabytí takového podílu stává nabyvatel většinovým podílovým spoluvlastníkem, jenž má možnost rozhodovat o hospodaření se společnou věcí na základě principu tzv. majority vyplývající z ustanovení §139 odst. 2 obč. zák., anebo rovnodílným spoluvlastníkem (jako by tomu mělo být podle představy žalobkyně v daném případě), který toto oprávnění nemá, případně spoluvlastníkem menšinovým. K obdobnému závěru (jež lze jednoduše formulovat tak, že cena ideální poloviny nemovité věci bez dalšího neodpovídá polovině hodnoty celku takové nemovitosti) se Nejvyšší soud znovu přihlásil, byť tak učinil v poměrech řízení o výkon rozhodnutí, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 666/2018, uveřejněném pod číslem 73/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nelze přitom aplikovat dovolatelkou proponovanou metodu logického výkladu právních norem ( argumentum a fortiori , konkrétně pak argument a mairoi ad minus ), neboť pro takový výklad nelze nalézt v uzavřené smlouvě účastnic jakékoliv opory.
Z uvedeného rezultuje, že již na základě ustálené judikatury dovolacího soudu učinil odvolací soud odpovídající závěr, že nebylo-li v projednávané věci mezi účastnicemi písemné dohody o ceně ideální ½ předmětných nemovitostí, a ani z kupní smlouvy neplynulo, že by nejen žalobkyně, ale i účastnice řízení (jako prodávající) byla srozuměna s tím, že na základě takové smlouvy má být v budoucnu, vzdor výslovně učiněnému ujednání, převedena jen ideální část věci a mezi účastnicemi tak má vzniknout rovnodílné podílové spoluvlastnictví, nelze na základě jednoznačně manifestované a písemně zachycené vůle účastnic učinit předmětem převodu celek nemovitých věcí, vyhovět návrhu na vklad jen jejich ideální části. Nejde o případ, kdy by bylo možno použít zásadu, že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost („potius valeat actusquam pereat “, nebo také „in favorem negotii“ ), když ani prostřednictvím odkazů dovolatelky na nálezovou judikaturu Ústavního soudu (srov. část dovolání nazvanou „právní argumentace“) směřující k jinak potřebné ochraně autonomie vůle jednotlivců nelze účastnici řízení (převodkyni) podsouvat účelově – a nakonec v příkrém rozporu právě s tolik akcentovaným principem smluvní autonomie – vůli, kterou neměla a ani ji v předepsané formě v kupní smlouvě (stejně jako dovolatelka) neprojevila. Přiléhavý pak není ani poukaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 212/16, který katastrální úřady i obecné soudy vybízel k teleologickému výkladu ujednání tehdejších účastníků v uzavřené smlouvě. Soudem ochrany ústavnosti judikovanou věc však nelze poměřovat s věcí nyní projednávanou, neboť tehdy šlo spíše jen o formulačně nešikovné vymezení předmětu převodu, kdy ani druhá strana smlouvy neměla pochybnosti o jejím obsahu. V přítomné věci má být naopak předmětem vkladu právo, které nebylo sjednáno jako zamýšlený předmět převodu. Přisvědčit konečně nelze ani odkazu dovolatelky na znění §1930 odst. 2 o. z., které se nemůže ratione temporis uplatnit z důvodů uvedených již soudem prvního stupně v odst. 23 jím vydaného rozsudku (srov. §3028 odst. 3 o. z.), nadto žalobkyně dovolání i v této části staví na nesprávné a výše dovolacím soudem vyvrácené premise, že cena ideální poloviny nemovitosti odpovídá polovině sjednané ceny za její celek.
Přisvědčit nemůže Nejvyšší soud ani výhradám o „porušení práva vlastnického ve fázi, kdy toto právo mělo být nabyto“, neboť článkem 11 Listiny základních práv a svobod (zák. č. 2/1993 Sb.) je chráněno „vlastnické právo jako takové, vlastnické právo již konstituované a tedy již existující a nikoli pouze tvrzený nárok na ně“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. I. ÚS 115/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu - sv. 3, C.H. Beck 1995, str. 295). Pouhý “spor o /budoucí/ vlastnictví“, jímž má být vlastnické právo teprve konstituováno, tedy ústavně chráněn není a ani být nemůže.
Z právě vyložených důvodů plyne závěr o absenci splnění podmínky podle §17 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona, že obsah předložené kupní smlouvy odůvodňuje navrhovaný vklad. K navazující (doplňující) otázce dovolatelky lze ve stručnosti dodat, že povolit vklad vlastnického práva jen k ideální části nemovitosti by bylo možno jednak v případě soudy obou stupňů zvažované novace kupní smlouvy učiněné účastnicemi obligatorně v písemné formě před podáním návrhu na vklad (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4168/2019) nebo jestliže by již v kupní smlouvě bylo výslovně zdůrazněno, že při částečné neplatnosti či částečné nemožnosti plnění má být přesto předmětem převodu alespoň oddělitelná část, kdy ve vztahu k ní by musel být pro ten případ ještě sjednán jednoznačný mechanismus určení kupní ceny.
Skutečnosti v dovolání zmiňované, že účastnice (převodkyně) při uzavírání smlouvy jednala ve zlé víře, nemravně a protiprávně, že si po uzavření smlouvy převod rozmyslela, že žaloba o vrácení daru byla účelově zinscenována atp. ze skutkových zjištění soudů učiněných v nyní projednávané věci v nejmenším neplynou. Své odlišné právní posouzení věci tak žalobkyně ve vztahu k otázce spojované s údajnou zlou vírou účastnice, včetně poněkud vágní námitky o „porušení práva na soudní ochranu“ (srov. částečně bod II a bod III dovolání) konstruuje na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a takto uplatněná námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 1 o. s. ř.). Doplňuje se, že takové otázky (námitky) by byly na místě v řízení vedeném podle části třetí o. s. ř. o určení práva, v nynějším řízení jsou však zcela bezpředmětné. V řízení o nahrazení rozhodnutí katastrálního úřadu vedeném v souladu s pátou částí o. s. ř. nelze samozřejmě revidovat výsledky dříve pravomocně ukončených sporů (§159a odst. 1 a 4 o. s. ř.). Je třeba naléhavě připomenout, že katastrální úřad má charakter tzv. knihovního orgánu, a proto při rozhodování o tom, zda vklad povolí či nikoliv není vůbec nadán pravomocí rozhodovat o existenci či o rozsahu práv k nemovitým věcem (jakožto evidenční orgán rozhoduje pouze o povolení vkladu takových práv do katastru), a proto je vyloučeno, aby v řízení před ním byly posuzovány mezi účastníky sporné skutkové okolnosti týkající se vkladové listiny. Odvolací soud se proto od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, což vede k závěru o nepřípustnosti podaného dovolání (§237 a §243c odst. 1 o. s. ř.), které tak Nejvyšší soud odmítl.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu