ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3263.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 3263/2023-713
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci projednání pozůstalosti po M. V., zemřelém XY, za účasti pozůstalé dcery 1) M. H. , zastoupené JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Suppého 532/4, a pozůstalého syna 2) M. V. , zastoupeného obecnou zmocněnkyní M. B., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 1379/2014, o dovolání M. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2023, č. j. 29 Co 441/2022-610, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2023, č. j. 29 Co 441/2022-610, se ve výroku II, o určení obvyklé ceny majetku zůstavitele, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 9. 2022, č. j. 34 D 1379/2014-582, se ve výroku II zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 5. 2014, č. j. 34 D 1379/2014-2, bylo zahájeno pozůstalostní řízení po M. V., zemřelém XY, (dále jen „zůstavitel“), a projednáním pozůstalosti byla pověřena JUDr. Milena Králová, notářka v Praze, jako soudní komisařka. Navazujícím usnesením téhož soudu ze dne 4. 6. 2014, č. j. 34 D 1379/2014-6, byl pověřen „výkonem činnosti soudního komisaře“ JUDr. Miloslav Peterka, notář v Praze.
2. Soud prvního stupně (prostřednictvím pověřeného soudního komisaře) usnesením ze dne 5. 9. 2022, č. j. 34 D 1379/2014-582, ve výroku I určil odměnu znalecké kanceláře PROFI-TEN a. s. (dále také „znalecká kancelář“) za a) vypracování znaleckého posudku č. 2766/2022 ve výši 66 610,50 Kč, a za b) vypracování znaleckého posudku č. 2767/2022 v částce 71 329,50 Kč, výrokem II pak určil pod bodem 1. obvyklou cenu aktiv pozůstalosti částkou 5 845 406,07 Kč, pod bodem 2. výši pasiv pozůstalosti částkou 26 905 Kč a pod bodem 3. čistou hodnotu pozůstalosti částkou 5 818 501,07 Kč. K odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně, pokud jde o výrok II, uvedl, že cena aktiv zjištěných v souladu se společným prohlášením účastníků byla určena dle tohoto prohlášení. Cena akcií byla určena podle výše zmiňovaných znaleckých posudků, „když soud vzal tyto posudky za náležitý podklad. Zůstavitelova dcera sice shledala v posudcích vady výše uvedené, soud je však neshledal důvodnými z důvodů výše rozebraných. Vytčené vady se týkaly celkové koncepce posudku a nepřinesly podnět k tomu, že by znalec pochybil v některém konkrétním bodu“.
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě odvolání podaného pozůstalou dcerou M. H. v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výroku I, o odměně znalecké kanceláře, potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu), stejně tak jej potvrdil i ve výroku II, jež se týkal určení obvyklé ceny majetku zůstavitele (výrok II usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná. Pokud jde o sporné ocenění akcií náležejících ke dni smrti zůstaviteli, odvolací soud zdůraznil, že nemohl přisvědčit námitkám odvolatelky, vzneseným proti metodě a obsahu obou znaleckých posudků. Doplnil, že k výhradám směřujícím proti metodě ustanovené znalecké kanceláře vyjádřeným odvolatelkou již v podání ze dne 21. 6. 2022 (č. l. 556–557 spisu) a na jednání konaném v notářském úřadu pověřeného soudního komisaře dne 22. 6. 2022, se ustanovená znalecká kancelář podrobně vyjádřila a svůj postup přesvědčivě obhájila písemným stanoviskem ze dne 11. 7. 2022 (č. l. 561–563 spisu). Užití kategorie tržní hodnota opírají znalci o právní úpravu v zákoně č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích (dále jen „z. o. k.“), ve znění účinném ke dni úmrtí zůstavitele (konkrétně o ustanovení §36 odst. 2 a 3 z. o. k., podle něhož platí, že neurčí-li společenská smlouva jinak, stanoví se výše vypořádacího podílu ke dni zániku účasti společníka v obchodní korporaci z vlastního kapitálu zjištěného z mezitímní, řádné nebo mimořádné účetní závěrky sestavené ke dni zániku účasti společníka v obchodní korporaci. Odstavec 2 se nepoužije, liší-li se podstatně reálná hodnota majetku společnosti od jeho ocenění v účetnictví. V takovém případě se při určení výše vypořádacího podílu vychází z reálné hodnoty majetku snížené o výši dluhů vykázaných v účetní závěrce uvedené v odstavci 2. Společenská smlouva může určit jiný vhodný způsob určení vypořádacího podílu). Znalci podle odvolacího soudu vyšli ze zjištění, že reálná cena majetku společnosti se podstatně liší od jeho ocenění v účetnictví, proto postupovali metodou určení reálné hodnoty prostřednictvím tržní hodnoty. Odvolací soud konečně na dané téma připomenul, že nutnost postupovat při splnění zadaného znaleckého úkolu cestou ocenění „podniku“ avizovali také ostatní oslovení znalci.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Usnesení odvolacího soudu pozůstalá dcera (dále jen „dovolatelka“) napadla v rozsahu výroku II, o určení obvyklé ceny pozůstalosti, dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že odvolací soud nesprávně věc posoudil jak ve skutkové, tak i právní rovině, co do přípustnosti dovolání bylo namítáno, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, „případně že právní otázka může být posouzena jinak“. Přestože posledně zmíněný důvod přípustnosti dovolání občanský soudní řád nezná (§237 o. s. ř), lze z kontextu a odůvodnění jednotlivých odvolacích výhrad dovodit na to, že dovolatelka zde cílila tím směrem, aby dovolacím soudem dříve jím vyřešená otázka byla posouzena jinak (tedy jinými slovy řečeno, že má dovolací soud překonat svou vlastní dřívější judikaturu v dovolání konkrétně specifikovanou). Pod bodem a/ namítala, že soud prvního stupně nesplnil při nynějším rozhodování povinnosti, jež mu uložil odvolací soud v předchozím kasačním usnesení ze dne 22. 7. 2021, č. j. 29 Co 181/2021-330, pod písmenem b/ bylo dovolatelkou vytýkáno, že soud prvního stupně převzal od znalce vyčíslenou hodnotu cenných papírů, jak byla zjištěna znaleckým posudkem „včetně dividend“. Dividendy nebyly předmětem usnesení soudu prvního stupně. Ani částky tam uvedené podle dovolatelky neodpovídají skutečnosti. Pod bodem c/ svého dovolání pak namítala, že dovolacím soudem nevyřešenou otázkou je tvrzení odvolacího soudu, že „okolnost, že předmětné akcie nebyly v předmětné době obchodovatelné, neznamená, že by proto měly nižší hodnotu a že by jejich obvyklou cenu nebylo možno nijak určit“. Jde podle dovolatelky o významový rozdíl a protimluv mezi oběma pojmy. Hodnota akcie, ať veřejně obchodované či neobchodované, je dána zcela jinými parametry než obvyklá cena akcie, za níž dochází k prodeji této akcie. Existující rozdíly mezi nominálními cenami a reálnými cenami cenných papírů jsou důkazem, že cena, za kterou je akcie prodána, se většinou nerovná její hodnotě. Obvyklá cena cenného papíru není, nebo nemusí být shodná s hodnotou cenného papíru. Za překonáníhodné pak považuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1419/98, uveřejněné pod číslem 58/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v dalším jen „R 58/2000“), jehož aplikaci i z důvodů určité historické reminiscence v nynějších hospodářských podmínkách považuje za nespravedlivou. Činí tak s vědomím, že i uvedené rozhodnutí preferuje zjištění obecné ceny porovnáním, zavádí ale podpůrně metodiku výpočtu (dnes již podle dovolatelky nepoužívané) obecné ceny velmi hrubým mechanickým výpočtem pomocí matematického vzorce, aniž by bral v potaz působení okolních vlivů, spoluutvářejících obvyklou cenu. Může pak při mechanickém výpočtu snadno dojít k paradoxům, že výpočtem získaná cena bude mnohem vyšší než její reálně dosažitelná prodejní cena. V bodu d/ dovolání pozůstalá dcera napadá „skutková zjištění“ odvolacího soudu, pokud se spokojil s vysvětlením znalecké kanceláře vůči jí nabízené oponentuře předložených posudků; znalecká kancelář se ve výsledku podle dovolatelky nezhostila uloženého úkolu, neboť nezjistila obvyklou cenu akcií v době smrti zůstavitele. V části pod písmenem e/ se dovolatelka ohradila proti tomu, že soudy nižších stupňů opomenuly aplikovat zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, jenž v odst. 1 stanoví, že pokud zákon nebo speciální zákon nestanoví způsob jiný, oceňují se majetek a služba obvyklou cenou, která se určí porovnáním. Speciálním zákonem pro oceňování majetku v pozůstalosti je podle mínění dovolatelky právě znění §180 odst.1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“). Tento zákon neumožňuje použít pro zjištění obvyklé ceny majetku v pozůstalosti ustanovení z. o. k., jenž byl vytvořen pro zcela jiný účel, nikoliv pro oceňování majetku v nepodnikatelské sféře, kde se neuplatňují podnikatelské záměry a obchodní vztahy. V tomto směru bylo soudem prvního stupně postupováno v rozporu s předchozím kasačním usnesením odvolacího soudu a nebyl zohledněn zákon o oceňování majetku ve znění rozhodném ke dni smrti zůstavitele (jde o námitky pod body f/ a g/). Minimálně akcie Vodohospodářského rozvoje a výstavby, a. s. (dále jen „VRV“) byly v letech 2015 alespoň zčásti obchodovány, podle toho mohla znalecká kancelář usoudit na tržní cenu akcií VRV o rok dříve, kdy zemřel zůstavitel (námitka h/). Z předchozího kasačního rozhodnutí odvolacího soudu pak podle dovolatelky neplyne „zákaz“ použít jiný znalecký posudek – zpracovaný znaleckou kanceláří B. S. O, spol. s.r.o. – zde jde o výhradu i/. V části pod písmenem j/ dovolatelka zopakovala, že nebyly vypořádány její výhrady k soudem zadaným posudkům znalecké kanceláře, přičemž způsob určení ceny akcií odporoval i závěrům, jež měl zaujmout Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07. Procesní námitka je v části k/ a l/ dovolání souhrnně spojována s tím, že znalecká kancelář nebyla v řízení vyslechnuta k odstranění vzniklých rozporů, což odporuje závěrům, jež Nejvyšší soud učinil například v rozsudku ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009. Odvolací soud podle náhledu dovolatelky dospěl k zjevně nespravedlivému výsledku, proto se jeho závěry ocitají v rozporu s těmi, jež Ústavní soud zaujal např. v nálezu ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2215/14, a dalších. U části n/ dovolání se dovolatelka (poněkud nesystematicky) vrací k dřívějším námitkám ohledně vadně zjištěného „skutkového stavu“, když namítá, že vady a nedostatky posudku se vztahovaly i k akciím společnosti PB NEMO, a.s. (dále jen „PB NEMO“). U námitky pod bodem o/ nesouhlasí dovolatelka s odměnou přiznanou znalecké kanceláři. Jestliže jsou podle dovolatelky posudky znalecké kanceláře nepoužitelné, měl by soud vycházet „ze společného prohlášení dědiců – tedy v daném případě jediného dědice dovolatelky“, když „teprve v odůvodněných případech má cenu zjišťovat znaleckým posudkem“. S podrobnější argumentací proto závěrem navrhovala, aby Nejvyšší soud napadené usnesení v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. K podanému dovolání se vyjádřil pozůstalý syn. Připomenul, že k zadání zpracování „nezávislého znaleckého posudku byl soudní komisař donucen na základě vyjádření dědičky“, že předmětné akcie jsou bezcenné. S jejím vyjádřením pozůstalý syn ovšem nesouhlasí. Dědička napadá určení zjištěné ceny předmětných akcií, nicméně posudek byl zpracován pro účely dědického řízení za účelem zjištění ceny akcií. Dovolatelka se odvolává na znalecký posudek B.S.O. spol. s r.o., tento posudek byl však zpracován pro jiné účely – pro prodej předmětných akcií v rámci dražby – a je zcela nevyhovující pro zjištění ceny akcií pro účely „dědického“ řízení. Nejedná se o zcela nezávislý posudek zadaný ke zpracování pověřeným soudním komisařem. Zdůraznil rovněž, že dovolatelka se v podaném dovolání opírá o „spravedlivé řízení“. K tomuto – na základě tvrzení dovolatelky o bezcennosti předmětných akcií – pozůstalý vyjadřuje souhlas s tím, aby mu byly za účelem uspokojení jeho pohledávky na výplatu povinného dílu převedeny právě předmětné akcie dle ceny určené ve znaleckém posudku PROFI-TEN a.s. Netrvá tedy na vyplacení zákonného podílu „ve financích“. Dovolací návrh neformuloval.
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. S ohledem na charakter daného řízení vycházel Nejvyšší soud rovněž ze znění §1 odst. 1, 3 a 4 a §30 z. ř. s.
7. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), za splnění podmínky §241 o. s. ř.
8. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
9. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Posuzované dovolání zčásti neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v dovolání nebylo ve vztahu k některým z položených otázek vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V dovolání je pouze parafrázován obsah ustanovení §237 o. s. ř., a to ve dvou alternativách, jež neobstojí vedle sebe, a to, že napadené usnesení odvolacího soudu se ocitá v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a současně, že má Nejvyšší soud vlastní judikaturu překonat. Za této situace bylo možno věcně projednat jen ty otázky, u nichž byl konkrétní důvod dovolání alespoň implicitně vymezen. Platí, že dovolatel je povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod konkretizovat, který ze zákonem určených předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
11. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
12. Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho posouzení, popř. jaký přichází v úvahu důvod přípustnosti dovolání neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž nedostatečnou procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
13. K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku svého pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
14. Nejvyšší soud se zřetelem k výše řečenému nemohl podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. v uvedeném rozsahu, tedy šlo-li o body pod písmeny a/ a b/, u nichž není náležitě vymezen žádný důvod přípustnosti dovolání, věcně projednat, neboť vady, jímž bylo zatíženo, a které brání jeho (quasi)meritornímu přezkoumání, nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
15. Dovolání rovněž není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné ve vztahu k otázce pod bodem o/, neboť tato se vztahuje výlučně k výhradám na adresu způsobu honorování posudku zpracovaného znaleckou kanceláří, tedy týká se výlučně výroků I usnesení soudu prvního stupně, resp. výroku I usnesení odvolacího soudu, avšak v rozsahu, který dovoláním nebyl napaden. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, pokud se týká dovoláním výlučně napadeného výroku II, o určení obvyklé ceny majetku zůstavitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (jehož správnost a úplnost jsou v zásadě vyloučeny z dovolacího přezkumu, srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), vyplývá, že předmětem aktiv pozůstalosti jsou též akcie VRV a PB NEMO. V projednávané věci proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky, jakým způsobem měly být tyto akcie oceněny a zda byl soud povinen vyslechnout zpracovatele posudku znalecké kanceláře. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
17. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
18. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Podle §127 o. s. ř., ve znění účinném ke dni smrti zůstavitele, který je třeba použít podle §1 odst. 3 z. ř. s. i v (tzv. nesporném) řízení pozůstalostním, platilo, že závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce se může soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (odstavec 1). Je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem (odstavec 2). Ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může soud ustanovit k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost (odstavec 3).
20. Judikatura Nejvyššího soudu (přijatá při výkladu ustanovení §127 o. s. ř.) je ustálena v závěrech, podle kterých: 1) Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle §132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru. 2) Soud ustanoveného znalce vyslechne, i když mu uložil, aby svůj posudek vypracoval písemně. 3) O odůvodněný případ, v němž se soud místo výslechu znalce může spokojit s písemným posudkem znalce, jde, nemá-li soud (v pozůstalostním řízení soudní komisař, popř. odvolací soud – poznámka Nejvyššího soudu) pochybnosti o tom, že posudek má všechny „formální náležitosti“, tedy že závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a že jsou podloženy obsahem nálezu, že znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, že přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, a že jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů, nemají-li k posudku připomínky ani účastníci řízení (jejich zástupci) a souhlasí-li účastníci řízení (jejich zástupci) s upuštěním od výslechu znalce, popř. nelze-li – zejména s ohledem na to, že předmětem posouzení jsou jen jednoduché skutečnosti – očekávat (důvodně předpokládat), že budou vznášeny dotazy k doplnění nebo objasnění posudku ze strany účastníků (jejich zástupců); i kdyby se soud spokojil s písemným posudkem znalce, přistoupí vždy dodatečně k jeho výslechu, vyžadují-li to obsah písemného posudku nebo okolnosti uváděné účastníky řízení. 4) V případě, kdy soud sám o správnosti písemného vyhotovení znaleckého posudku pochybnosti nemá, musí znalce při jednání vyslechnout, pokud některý z účastníků vznáší proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, nestačí ale pouhé tvrzení o nesprávnosti znaleckého posudku, účastník musí uvést konkrétně, v čem jeho výhrady spočívají. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2444/2019 (jakož i judikaturu tam označenou), z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3470/15.
21. V projednávané věci soud prvního stupně (soudní komisař) při provádění důkazu znaleckými posudky výše popsaným způsobem nepostupoval. Přestože znalecký posudek měl pro rozhodnutí o stanovení obvyklé ceny majetku zůstavitele určující význam, dovolatelka jejich obsahu obsáhle oponovala a jeho předmětem nebylo ani posouzení jen zcela jednoduchých skutečností (šlo o posouzení ceny veřejně neobchodovatelných cenných papírů), soudy znaleckou kancelář (zpracovatele jí podaného posudku) nevyslechly. Dovolatelka přitom nejenže s upuštěním od výslechu zpracovatele posudku nevyslovila souhlas, ale proti závěrům obou znaleckých posudků vznášela konkrétní (odůvodněné) námitky.
22. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nešlo o odůvodněný případ, v němž by se soud mohl ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 in fine o. s. ř. místo výslechu zástupce znalecké kanceláře spokojit jen s písemným posudkem, není rozhodnutí odvolacího soudu, který pochybení soudu prvního stupně nenapravil správné. Již jen tato důvodně uplatněná námitka musela vést k potřebě zrušení napadeného usnesení.
23. Lze proto uzavřít, že právní posouzení dovoláním předestřené otázky ze strany odvolacího soudu je neúplné, a tedy i nesprávné.
24. Za situace, kdy dovolání je opodstatněné z hlediska namítaného procesního pochybení, je zjevně předčasné, aby se dovolací soud podrobně zabýval další dovoláním předestřenou otázkou (není totiž jasné, k jakým novým závěrům soudy nižších stupňů v dalším řízení dospějí).
25. Lze však ve stručnosti uvést, že se dovolatelka mýlí, má-li za to, že soudy nižších stupňů byly povinny vycházet ze zákona o oceňování majetku. Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 650/2002, dospěl k závěru, že z ustanovení §1 odstavce 1 první věty zákona č. 151/1997 Sb., vyplývá, že tento zákon se nevztahuje na veškerá oceňování majetku, ale vztahuje se pouze na oceňování majetku pro účely, které stanoví zvláštní předpisy, tj. že se použije pouze tehdy, jestliže předpis na tento zákon (tedy o oceňování majetku – poznámka Nejvyššího soudu) odkazuje. Pro zjištění „obvyklé ceny majetku“ ve smyslu §180 odst. 1 a §181 odst. 2 z. ř. s., kterážto ustanovení neodkazují na žádný zvláštní předpis (tedy ani na zákon o oceňování majetku) tak není povinností soudu striktně se řídit právě uvedeným oceňovacím předpisem. Ustanovení §180 odst. 1 z. ř. s. obsahující pojem „obvyklá cena“ patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě v rámci pozůstalostního řízení vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Nelze proto a priori vyloučit, že soud (a tedy i soudní znalec) při výkladu onoho pojmu se bude inspirovat jinými právními předpisy, ať už je to např. z. o. k. nebo zákon o oceňování majetku. Vzhledem k variabilitě oceňovaných aktiv a pasiv pozůstalosti totiž nelze učinit jednotný (mechanický) návod, jak obvyklou cenu v tom kterém případě pro účely pozůstalostního řízení zjistit (určit), což ostatně platí i pro takový druh aktiv, jakým jsou cenné papíry, akcie nevyjímaje. I pro ně platí obecná zásada vytyčená v §492 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle něhož hodnota věci, lze-li ji vyjádřit v penězích, je její cena. Cena se určí jako cena obvyklá (potud se o. z. shoduje s úpravou v z. ř. s. – poznámka Nejvyššího soudu), ledaže je něco jiného ujednáno nebo stanoveno zákonem.
26. Vzhledem k tomu, že teorie i soudní praxe považuje pojem „obvyklá cena“ použitý v §180 odst. 1 z. ř. s. i „obecná cena“, kterou užíval občanský soudní řád do 31. 12. 2013 ve svém §175o za synonyma, není ani vyloučeno zčásti postupovat podle závěrů obsažených v již zmiňovaném R 58/2000 Sb., podle něhož „obecnou cenu (§175o o. s. ř.) veřejně obchodovatelných akcií, které v době smrti zůstavitele nebyly obchodovány na veřejném trhu, nebo veřejně neobchodovatelných akcií, soud stanoví ve výši ceny, za kterou by je bylo možné v době smrti zůstavitele prodat s dodržením případných cenových předpisů, platných v době smrti zůstavitele. Není-li možné zjistit, za jakou cenu (by) byly tyto akcie v době smrti zůstavitele obchodovány, určí se jejich obecná cena v době smrti zůstavitele částkou, která se rovná podílu akcie na čistém obchodním jmění akciové společnosti, určeném na základě účetní závěrky sestavené za období, v němž zůstavitel zemřel“. I uvedené rozhodnutí ovšem považuje náhradní určení ceny akcií způsobem v něm uvedeným za přípustné až tehdy, pokud se nepodaří zjistit cenu, za kterou (by) bylo možno v době úmrtí zůstavitele prodat (podmínkou tedy není, že akcie daného emitenta byly před smrtí zůstavitele předmětem obchodu, tím méně na akciovém trhu a ani citované rozhodnutí nepředepisuje závazným způsobem, jak má znalec onu prodejní cenu stanovit). Za situace, kdy se bude soud prvního stupně otázkou určení obvyklé ceny akcií obou společností znovu zabývat, není třeba v této fázi řešit akademickou otázku, jakým způsobem by mělo být postupováno, kdyby se znalci na základě jimi zvolené vhodné metodiky nepodařilo spravedlivou prodejní cenu daných cenných papírů zjistit. Je však zřejmé, že pro zásadní změnu právní úpravy od 1. 1. 2014 by již nebylo možno vycházet z dříve judikaturou zvažovaného „čistého obchodního jmění“.
27. S dovolatelkou nelze souhlasit ani v tom, že by bylo povinností soudů nižších stupňů vycházet z ocenění akcií, které jim sama nabídla. I k této otázce již dříve Nejvyšší soud zaujal stanovisko, pokud v usnesení ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 691/2022, uveřejněném pod číslem 12/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že soud rozhodující v řízení o pozůstalosti (soudní komisař) není při vydávání usnesení o určení obvyklé ceny zůstavitelova majetku, jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čisté hodnoty pozůstalosti, popř. výši předlužení podle §180 odst. 1 z. ř. s., vázán soupisem pozůstalosti, seznamem pozůstalostního majetku vyhotoveným správcem pozůstalosti nebo společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku. Soudy nižších stupňů rovněž nebyly povinny (ve smyslu §120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.) provádět dokazování listinou, popř. znaleckým posudkem znalecké kanceláře B.S.P, spol. s r.o., pokud s odpovídajícím logickým argumentem vysvětlily, že daný posudek nebyl zejména z hlediska časového období, k němuž byl vztažen, pro účely pozůstalostního řízení použitelný.
28. Podle §242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 nebo §238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných (než výše vytčených) vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku neshledal.
29. Odtud plyne, že usnesení odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než usnesení odvolacího soudu v potřebném rozsahu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.).
30. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, přitom přiměřeně platí i pro usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v potřebném rozsahu i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
31. V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, ve spojení s §226 o. s. ř.). Neopomenou vypořádat ani námitky dovolatelky vážící se k možnosti zohlednění práva na výplatu dividendy.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu