ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.689.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 689/2023-521
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně J. B. , zastoupené Mgr. Michalem Nerudou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Čs. Legií č. 500, proti žalovaným 1) DEMVED a.s., se sídlem v Pardubicích, Sladkovského č. 446, IČO 25971077, zastoupené Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova č. 1631, a 2) T. M. , zastoupenému JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Milady Horákové č. 533/28, o určení vlastnického práva a určení neexistence zástavního práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 108/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. června 2022, č. j. 18 Co 100/2022-479, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) 3.400 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Kvapila, advokáta se sídlem v Pardubicích, Sakařova č. 1631.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 20. 1. 2022, č. j. 5 C 108/2011-457, (poté, co předchozí rozhodnutí ve věci byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20), zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí označené bytové jednotky s příslušným spoluvlastnickým podílem na společných částech označených nemovitostí (dále též jen „bytová jednotka“), a dále zamítl žalobu na určení, že „zástavní právo pro pohledávku druhého žalovaného ve výši 631.904,- Kč k bytové jednotce...neexistuje.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně s žalovaným 1) uzavřeli dne 31.5.2006 kupní smlouvu, podle které prodala žalobkyně bytovou jednotku za 700.000 Kč, přičemž kupní cena byla zaplacena částkou 142.042 Kč na účet soudního exekutora JUDr. Igora Olmy na úhradu dluhu žalobkyně, pro který probíhala exekuce na její majetek, 21.000 Kč bylo prvním žalovaným zaplaceno na účet finančního úřadu jako úhrada daně z převodu nemovitostí jménem prodávající - žalobkyně, a částka 536.958 Kč měla být uhrazena žalovaným 1) žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách po 5.000 Kč. Okresní soud dále vyšel z toho, že mezi žalobkyní jako nájemkyní a žalovaným 1) jako pronajímatelem byla uzavřena dne 15.6.2006 nájemní smlouva, kterou pronajímatel pronajal nájemkyni předmětný byt na dobu určitou do 31.5.2015 za nájemné ve výši 537.000 Kč za celou dobu nájemního vztahu, přičemž bylo dohodnuto, že nájemkyně nebude nájemné platit, neboť povinnost nájemkyně zaplatit nájemné se započítává oproti povinnosti pronajímatele zaplatit nájemkyni zbytek kupní ceny ve výši 536.958 Kč podle kupní smlouvy ze dne 31.5.2006 s tím, že podpisem nájemní smlouvy se považují dvě vzájemné povinnosti za vypořádané, tj. pohledávka žalobkyně na úhradu zbytku kupní ceny byla započtena proti pohledávce žalovaného 1) na zaplacení nájemného za užívání bytové jednotky. Okresní soud dále zjistil, že žalobkyně podáním ze dne 15.6.2012, doručeným dne 18.6.2012, odstoupila podle §517 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. od kupní smlouvy ze dne 31.5.2006. Žalobkyně v odstoupení uvedla, že důvodem odstoupení je prodlení žalovaného 1) se zaplacením zbytku kupní ceny, když žalobkyně měla za to, že dohoda o započtení vzájemných pohledávek smluvních stran je neplatná, neboť samotná nájemní smlouva byla neplatná pro nevymezení jednoznačné částky zálohových plateb nebo způsobu výpočtu částky úhrady za služby spojené s užíváním bytu a že neplatnost se vztahovala na smlouvu jako celek, tedy i na dohodu o započtení vzájemných pohledávek smluvních stran. Okresní soud posoudil odstoupení od kupní smlouvy korektivem dobrých mravů a vyložil, že žalovaný 1) po dobu 12 let platil náklady spojené s bydlením žalobkyně, když ta po dvou letech přestala hradit platby spojené s užíváním bytu. Žalovaný 1) vyplatil exekuci za žalobkyni, čímž jí zachoval možnost bydlení, o které by jinak přišla. Žalobkyně se začala domáhat vlastnického práva až v roce 2011 a ani poté se nechovala jako vlastník a platby za služby spojené s užíváním bytu stále nehradila. Nikdy ani neprojevila zájem vrátit žalovanému 1) uhrazenou kupní cenu, nyní je žalobkyně navíc v insolvenčním řízení. V době odstoupení přitom již měla převážnou část nedoplatku kupní ceny „odbydlenou“. Žalobkyně zneužila pomoci žalovaného 1) a od kupní smlouvy účelově odstoupila. Okresní soud proto posoudil odstoupení od kupní smlouvy jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy, vlastníkem je proto i nadále žalovaný 1). Protože ten vlastnické právo nepozbyl, není neplatná ani zástavní smlouva uzavřená mezi žalovaným 1) a žalovaným 2). Nedůvodnou byla shledána též námitka, že kupní cena činila 2/3 odhadní ceny, neboť se jedná o novou námitku po koncentraci řízení a navíc se jednalo o cenu stanovenou v exekučním řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. 6. 2022, č. j. 18 Co 100/2022-479, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (vyjma výroků V. a VI. o vrácení soudních poplatků), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně si prodejem bytu žalovanému 1) zároveň zajistila bydlení v tomto bytě na dobu 10 let, což pro ni bylo výhodné. Pokud byla kupní cena ve výši 2/3 ceny obvyklé, nečiní to smlouvu neplatnou, neboť aby byla neplatná, musela by hodnota vzájemného plnění být v hrubém nepoměru a zároveň by kupující musel využít nezkušenosti a rozumové slabosti prodávajícího. Tak tomu však v dané věci nebylo a žalobkyně to v řízení ani netvrdila. Nesprávné je též tvrzení žalobkyně, že nájemní smlouva byla dodatkem kupní smlouvy. Opakovaná námitka žalobkyně o neplatnosti nájemní smlouvy pro nemožnost plnění, odůvodňované tvrzením, že žalovaný 1) nebyl vlastníkem bytu, nemůže být významná, jak ostatně uzavřel Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20, když věc byla posuzována z hlediska dobrých mravů a výkon práva žalobkyně byl shledán v rozporu s dobrými mravy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. K vymezení předpokladu přípustnosti dovolání uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázkách: 1) vyřešení odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy, která byla podle dovolatelky posouzena v rozporu s hmotným právem, 2) vyřešení neexistence zástavního práva v rozporu s hmotným právem, 3) nepoučení dovolatelky soudem o nutnosti tvrdit a označit důkazy k prokázání toho, že nejednala v rozporu s dobrými mravy, 4) zásahu do ústavního práva vlastnit majetek, 5) uvádí, že každá námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení základních práv, je způsobilým dovolacím důvodem.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Ad 1) Byť dovolatelka ve vztahu k „otázce“ vyřešení odstoupení od kupní smlouvy v rozporu s hmotným právem cituje i několik spisových značek rozhodnutí Nejvyššího soudu, žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva ve skutečnosti nevymezuje. Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132). Jestliže taková právní otázka není v dovolání s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby zcela přezkoumával všechny závěry odvolacího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008). Přitom je nepochybné, že prostý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu bez vymezení konkrétní otázky, kterou měl odvolací soud posoudit nesprávně, výše uvedeným požadavkům nevyhovuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2180/2015).
Krom toho, dovolatelka ve své dovolací argumentaci zcela pomíjí závěr odvolacího soudu, že její výkon práva odstoupení od kupní smlouvy byl v rozporu s dobrými mravy. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nadto ohledně závěru o rozporu s dobrými mravy v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu obsaženým v nálezu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20.
Ad 2) Ani ohledně „otázky“ vyřešení neexistence zástavního práva v rozporu s hmotným právem dovolatelka neformuluje žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva. Opět sice cituje i několik spisových značek rozhodnutí Nejvyššího soudu, to však ničeho nemění na tom, že zde žádná konkrétní právní otázka formulovaná není. Dovolatelka nadto neplatnost zástavní smlouvy dovozuje z předpokladu, že se její vlastnické právo k nemovitosti obnovilo, avšak soudy k takovému posouzení nedospěly, když její odstoupení od kupní smlouvy shledaly neplatným pro rozpor s dobrými mravy, a dovolatelce se tento závěr soudů o neplatnost odstoupení ani v dovolání nepodařilo úspěšně zpochybnit.
Ad 3) Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky poučovací povinnosti soudu „o nutnosti tvrdit a označit důkazy k prokázání toho, že dovolatelka nejednala v rozporu s dobrými mravy“, neboť dovolatelka přehlíží, že břemeno tvrzení a důkazní o tom, že dovolatelka jednala v rozporu s dobrými mravy, tížilo žalované. Nebyl zde proto důvod, aby dovolatelka byla poučována o důkazním břemenu nebo břemenu tvrzení, když to ji v tomto ohledu netížilo. Napadené rozhodnutí proto není nijak v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou dovolatelka poukazovala.
Snad jen pro úplnost lze poznamenat, že postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003). Závěr soudů, že dovolatelka jednala v rozporu s dobrými mravy, jak jej vyslovil v projednávané věci i Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20, přitom nebyl učiněn na základě neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene, nýbrž na základě objasněného skutkového stavu.
Ad 4, 5) Dovolatelka zde obecně namítá porušení svých ústavně zaručených základních práv, žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva však v této souvislosti neformuluje. Ani touto námitkou proto nemůže být založena přípustnost dovolání. I když dovolatelka namítá porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je nutno zdůraznit, že také v případě je-li v dovolání namítáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod v řízení před obecnými soudy, není tím dovolatelka zbavena povinnosti vymezit obsahové náležitosti stanovené pro dovolání občanským soudním řádem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu