ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.724.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 724/2023-720
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyň a) M. V. , narozené dne XY, bytem v XY, a b) C. V. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupených Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá č. 3458/2A, proti žalovaným 1) A. V. , narozené dne XY, bytem v XY, a 2) A. V. B. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupeným JUDr. Ondřejem Čechem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 705/16, o „určení platnosti závěti“, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 206/2015, o dovolání žalobkyň a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2022, č. j. 36 Co 414/2021-643, takto:
I. Dovolání žalobkyň a) a b) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2021, č. j. 42 C 206/2015-609, zamítl žalobu na určení, že listina ze dne 1. 1. 2013 předložená žalovanou 1) v dědickém řízení po V. V., zemřelém dne 1. 1. 2013 (dále též jen „zůstavitel“), není pravou listinou vyhotovenou zůstavitelem, resp. není závětí zůstavitele.
K odvolání žalobkyň a) a b) Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 4. 2022, č. j. 36 Co 414/2021-643, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovaným do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich právního zástupce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 40 607,60 Kč. Dospěl (mimo jiné) k závěru, že „soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s námitkami neurčitosti a nejasnosti testamentu“ a že „z jeho obsahu lze seznat, že zůstavitel chtěl, aby po jeho smrti přešlo vlastnické právo ke stavbě na jeho syna“, přičemž „toto hlavní sdělení nemůže zpochybnit ani dodatek pod závětí“. Dodal, že „tak učinil s vědomím, že v případě zamítavého rozhodnutí trvat na vhodnější formulaci žalobního petitu“ (pozn.: o určení dědického práva) „by v důsledku vedlo jen k prodloužení tohoto i dědického řízení, když i v případě řešení správné formulace k posouzení dědického práva by byly opětovně řešeny sporné právní otázky platnosti závěti jako předběžné se shodným výsledkem“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně a) a b), dále též jen „dovolatelky“, prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti, je v něm řádně vymezen dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání (k tomu viz níže).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil dovolací důvod a konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Zároveň není povinností dovolacího soudu dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání za dovolatele dotvářet. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyjádřil právní názor, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14)“.
Dovolání žalobkyň a) a b) je postaveno (v zásadě) na argumentaci, že „soud prvního stupně dostatečně nereflektoval dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu“ (konkrétně pak rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 4 Cz 73/82), že „pokud soudy obou stupňů vyhodnotily spornou listinu jako pravou a platnou závěť zůstavitele, jedná se o závěry, které nereflektují předestřená rozhodnutí“ (rozhodnutí zmíněné výše a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5591/2015), a že „z tohoto pohledu jde o závěr nesprávný nebo přinejmenším předčasný“.
Dovolací soud přihlédl k tomu, že dovolací důvod je vymezen právně relevantním způsobem i tehdy, je-li dovolání formulováno v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele respektována judikatura dovolacího soudu.
Nemohl však již pominout absenci jakékoliv zmínky o přípustnosti dovolání dle ust. §237 o. s. ř. – jakkoliv by v souladu s obsahem dovolání snad bylo možné vycházet z toho, že žalobkyně a) a b) spatřují přípustnost dovolání pravděpodobně v tom, že se odvolací soud při posouzení platnosti listiny (nikoliv však její pravosti, jak sice dovolatelky a) a b) uvádějí, avšak v tomto ohledu žádné argumenty nesnášejí), pořízené zůstavitelem dne 1. 1. 2013, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – neboť vymezení přípustnosti dovolání nelze činit za dovolatele, příp. mu jej jakkoliv podsouvat. Dovolacímu soudu proto nezbývá, než konstatovat v tomto ohledu nesplnění obligatorních náležitostí dovolání žalobkyň a) a b).
Nad rámec výše uvedeného lze uvést, že napadají-li dovolatelky vyřešení otázky hmotného práva spočívající ve výkladu právního úkonu (jednání) zůstavitele ze dne 1. 1. 2013 jako holografní závěti ve smyslu ust. §476 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, je z napadeného rozhodnutí zřejmé, že odvolací soud z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (naopak) vycházel, dospěl-li k závěru, že „testament obsahuje jasné vyjádření svobodné a vážné vůle zůstavitele, jak pro případ smrti naložit se stavbou, která je součástí jeho majetku“, a že „nic na tom nemění ani užití slovesa darovat“ [k tomu srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1979; rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1997; dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015], a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. K tomu budiž dodáno, že je třeba vzít v potaz rovněž i to, že vůle zůstavitele nebyla pořízena tím „nejkvalifikovanějším“ způsobem, tj. ve formě notářského zápisu, a že je třeba přihlédnout k tomu, že zůstavitel svůj projev vůle pořídil vlastnoručně jako laik (když soudní komisař nemohl působit při formulaci jejího obsahu, resp. poučit o náležitostech závěti), a přistupovat proto k výkladu o to shovívavěji (srov. obdobně názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1/2022).
Pro úplnost, napadený rozsudek odvolacího soudu není ani z hlediska zohlednění textu závěti za podpisem zůstavitele v rozporu s judikatorními závěry přijatými např. ve zmiňovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5591/2015 (srov. vyjádřený právní názor, podle nějž v rozsahu, v němž by projev vůle zůstavitele v závěti nebyl kryt jeho podpisem, by mohl sloužit pouze k vysvětlení zůstavitelovy vůle). Již odvolací soud totiž správně dovodil (bod. 19 napadeného rozhodnutí), že „hlavní sdělení nemůže zpochybnit ani dodatek pod závětí, ze kterého by bylo možné usuzovat na snahu, aby při dělení zbylého majetku nebylo k tomuto testamentárnímu dědictví přihlíženo“, byť taktéž shrnul, že „navíc tento dovětek nemá žádnou právní validitu právě proto, že není předsazen podpisu zůstavitele (není součástí vlastního textu testamentu)“.
Dovolání žalobkyň a) a b) není přípustné rovněž proto, že výslovně směřuje i proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, je-li dále namítáno, že odvolací soud nesprávným způsobem rozhodl o otázce nákladů soudního řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017)].
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyň a) a b) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu