ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.734.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 734/2023-852
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzovaného M. R. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného A. K., advokátkou se sídlem v XY, jako procesní opatrovnicí, a JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Zlíně, Štefánikova č. 3326, za účasti: 1) R. M. , narozeného dne XY, bytem ve XY, jako hmotněprávního opatrovníka, a 2) Okresního státního zastupitelství Plzeň-město , se sídlem v Plzni, Klicperova č. 662/13, o prodloužení doby omezení svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 99 P 496/2011, o dovolání posuzovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. září 2022, č. j. 56 Co 153/2022-802, takto:
I. Dovolání posuzovaného v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku II. a III. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2022, č. j. 56 Co 153/2022-802, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se odmítá .
II. Dovolání posuzovaného v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2022, č. j. 56 Co 153/2022-802, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a řízení bylo zastaveno, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město nejprve usnesením ze dne 23. 4. 2021, č. j. 99 P 496/2011-629, zahájil řízení o přezkoumání svéprávnosti posuzovaného, jejíž omezení bylo stanoveno rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 4. 2018, č. j. 99 P 496/2011-388, a jeho případné opatrovnictví. Zároveň bylo zahájeno řízení o rodičovské odpovědnosti posuzovaného vůči nezletilým dětem. Okresní soud Plzeň-město pak rozsudkem ze dne 13. 5. 2022, č. j. 99 P 496/2011-742, prodloužil omezení svéprávnosti posuzovaného M. R. stanovené rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 10. 2014, č. j. 99 P 496/2011-313, „na dobu pěti let s účinností od právní moci tohoto rozsudku, přičemž disponibilní částku pro posuzovaného navýšil na částku 100 000 Kč měsíčně“ (výrok I.). Dále rozhodl, že opatrovnictví M. R. vykonávané R. M., narozeným dne XY, bytem ve XY, se stanoví na dobu pěti let s účinností od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), že řízení o omezení rodičovské odpovědnosti M. R. vůči nezletilým dětem AAAAA (pseudonym), narozenému dne XY, BBBBB (pseudonym), narozené dne XY a CCCCC (pseudonym), narozenému dne XY, se zastavuje (výrok III.), že „se tímto rozsudkem mění rozsudek Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 99 P 496/2011 ze dne 3. 10. 2014, ve výroku I. v dotčené části a ve výroku II.“ (výrok VI.) a rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.). V odůvodnění uvedl, že „ze znaleckého posudku zpracovaného soudním znalcem MUDr. Miroslavou Synkovou bylo zjištěno, že posuzovaný trpí bipolární afektivní poruchou smíšeného typu, která se projevuje buď manickou, nebo depresivní náladou“, že „onemocnění je trvalého rázu, nelze jej vyléčit“, že „léčbou lze korigovat projevy onemocnění v případě střídání fází“, že „v případě posuzovaného i přesto, že je medikován, dochází k hypomanické fázi a mírné depresivní fázi“, že „se znalkyně domnívá, že posuzovaný i přes své onemocnění je schopen výkonu rodičovské odpovědnosti“, a že „posuzovaný je schopen mimo manické či depresivní fáze hospodařit s částkou 100 000 Kč“. Dále soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že „rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 10. 2014, sp. zn. 99 P 496/2011, byl posuzovaný omezen ve svéprávnosti, a to tak, že není schopen nakládat s nemovitým majetkem, dále hospodařit s finanční částkou přesahující 75 000 Kč měsíčně, dále činit právní úkony zavazující jej k opakovanému plnění, dále podávat žádosti o vydání osobních a cestovních dokladů, dále pořizovat závěť, dále uznat otcovství a dále uzavřít sňatek či registrované partnerství“, že „zároveň mu byl jmenován opatrovník“, že „v současné době opatrovnictví vykonává R. M.“, že „aktuálně má posuzovaný vyživovací povinnost celkem k pěti dětem, když u nejmladšího dítěte dosud nedošlo k uznání otcovství“, že „nezletilé děti mají své matky a nebylo prokázáno, že by došlo ke konfliktu mezi rodiči při výkonu rodičovské odpovědnosti“, že „posuzovaný je zaměstnán ve společnostech, které dříve vedl jeho zesnulý otec, přičemž zaměstnavatelé jsou s ním spokojeni“, a že „opatrovník poměry posuzovaného považuje za stabilizované“. Soud prvního stupně uzavřel, že „neshledal důvody pro to, aby rodičovská odpovědnost posuzovaného byla jakýmkoliv způsobem omezována“, ale že „pokud se týká svéprávnosti posuzovaného, s ohledem na jeho onemocnění je omezení svéprávnosti v jeho zájmu“, jelikož „v důsledku své nemoci není posuzovaný schopen při atace onemocnění plnohodnotně posoudit svoji finanční situaci, je narušena schopnost adekvátně a přiměřeně se rozhodovat v majetkové a finanční oblasti“, a proto „soud ponechal v platnosti rozsah omezení svéprávnosti posuzovaného tak, jak byl stanoven shora uvedeným rozsudkem, když uvedená omezení mají ve svém důsledku vliv právě na majetkovou sféru posuzovaného“, a doplnil, že „s ohledem na okolnosti, které byly v průběhu řízení zjištěny (vyživovací povinnost posuzovaného, dodržování léčby, apod.), je soud toho názoru, že lze navýšit disponibilní částku, tj. částku, s kterou je posuzovaný schopen a oprávněn hospodařit i bez souhlasu opatrovníka“, protože „děti posuzovaného by měly mít obdobnou životní úroveň jako otec, tedy posuzovaný“.
K odvolání Okresního státního zastupitelství Plzeň-město Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 9. 2022, č. j. 56 Co 153/2022-802, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., IV. až VI. zrušil a řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). V odůvodnění uvedl, že usnesením ze dne 23. 4. 2021, č. j. 99 P 496/2011-629, soud prvního stupně zahájil řízení o přezkoumání svéprávnosti posuzovaného (výrok I.), zahájil řízení o jeho opatrovnictví (výrok II.), zahájil řízení ve věcech rodičovské odpovědnosti k nezletilým dětem posuzovaného (výrok III.), jmenoval jim pro řízení ve věcech rodičovské odpovědnosti opatrovníka Statutární město Zlín (výrok IV.), řízení ve věcech rodičovské odpovědnosti k nezletilým a řízení o přezkoumání svéprávnosti a opatrovnictví posuzovaného spojil (výrok V.), posuzovanému jmenoval pro řízení o přezkoumání svéprávnosti a opatrovnictví člověka a pro řízení ve věcech rodičovské odpovědnosti procesního opatrovníka advokátku A. K. (výrok VI.), a že „v odůvodnění tohoto usnesení soud prvního stupně odkázal na ustanovení §59 o. z. a potřebu projednat, zda je důvod pro prodloužení doby omezení svéprávnosti“. Odvolací soud po té dovodil, že „je namístě přiklonit se k závěru, že jednoroční doba, kterou zákon dává soudu k dispozici pro rozhodnutí ve věci samé, nepřirůstá k původní tříleté době, ale počíná běžet okamžikem zahájení řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti“, že „zahajuje-li soud řízení usnesením, je dnem zahájení datum vydání tohoto usnesení (§13 odst. 2 z. ř. s.)“ a že „uplynutím jednoho roku od data zahájení řízení ze zákona zanikají účinky omezení svéprávnosti, nebylo-li do této doby vydáno pravomocné rozhodnutí“. Proto odvolací soud uzavřel, že „v projednávané věci tak v průběhu řízení uplynula doba jednoho roku daná soudu ustanovením §59 odst. 2 o. z. pro vydání konečného rozhodnutí ve věci omezení svéprávnosti“, když „soud prvního stupně rozhodl rozsudkem dne 13. 5. 2022“ a „usnesení o zahájení řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti bylo vydáno dne 23. 4. 2021“. Nadto odvolací soud uvedl, že „ať už lhůta jednoho roku uplynula dnem 23. 4. 2022 (pokud její počátek běžel od zahájení řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti), či dnem 19. 5. 2022 (bylo-li by vycházeno ze závěru, že roční lhůta přirůstá ke třem letům od právní moci rozhodnutí o svéprávnosti), rozsudek soudu prvního stupně z 13. 5. 2022 byl napaden včasným odvoláním, tudíž ve stanovené době nenabyl právní moci“, a proto i z tohoto důvodu nastal podle odvolacího soudu důsledek spočívající v nabytí plné svéprávnosti posuzovaného. Proto odvolací soud podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s §221 odst. 1 písm. c) a §104 o. s. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., IV. až VI. a řízení zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala za posuzovaného procesní opatrovnice dovolání, jehož přípustnost spatřuje v dosud dovolacím soudem neřešených otázkách, a to jednak v otázce počátku běhu lhůty jednoho roku stanovené podle §59 odst. 2 o. z. a jednak v otázce nadřazenosti zájmu posuzované osoby (v řízení o omezení svéprávnosti) na meritorním projednání věci nad zastavením řízení z důvodu uplynutí lhůty podle §59 odst. 2 o. z. Dovolatel především nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že k uplynutí lhůty dle §59 odst. 2 o. z. došlo dne 23. 4. 2022, tedy uplynutím jednoho roku od zahájení řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, a na podporu svého tvrzení odkazuje na komentářovou literaturu. Dále namítá, že výklad počátku běhu lhůty podle §59 odst. 2 o. z. se různí, a to jak v rozhodovací praxi soudů, tak v odborné literatuře, a že odvolání Okresního státního zastupitelství Plzeň-město mělo být pro vady odmítnuto, protože nevymezuje jediný odvolací důvod podle §205 a násl. o. s. ř., jelikož „zahájení trestního stíhání posuzovaného ani jeho vzetí do vazby nejsou relevantními skutečnostmi, které by bylo možné podřadit pod ustanovení §205a o. s. ř.“. Rovněž je přesvědčen, že jeho „trestní stíhání samo o sobě, pokud by nebylo médii prezentováno tak, jak bylo, by nevedlo okresní státní zastupitelství k podání odvolání“. Dále poukazuje na znalecké posudky z oboru psychiatrie, které byly na jeho osobu vypracovávány od r. 2008 a v nichž se znalci i znalecký ústav shodli jak v diagnóze, tak v nutnosti omezení jeho svéprávnosti, a dovozuje z postupu odvolacího soudu porušení práva posuzovaného na spravedlivý proces. Navrhuje proto, aby „Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 153/2002-802 ze dne 14. 9. 2022, ve výroku I. a navazujících výrocích II. a III. a věc mu vrátil k dalšímu řízení“.
Posuzovaný se s podaným dovoláním ztotožnil a „vyjádřil se“ k němu prostřednictvím svého právního zástupce tak, že „dovolání klade před soud zásadní právní otázky a po právní stránce je důvodné“, že „byl v poslední době vystaven bezprecedentnímu mediálnímu tlaku“, že „v důsledku toho není schopen zcela chápat důsledky, které řízení vedené Okresním soudem Plzeň-město pro něj má a bude mít“, a že „se domnívá, že v jakémkoli novém řízení již nebude projednáván jeho stav objektivně“.
Okresní státní zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání ze dne 2. 1. 2023 uvedlo, že se domnívá, že „dovolání proti usnesení krajského soudu přípustné není, neboť jde o případ podřaditelný pod výluku z přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.“, tj. že se jedná o usnesení, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř., když „rozhodujícím pro možnost podat žalobu pro zmatečnost v těchto případech je pouze způsob, jakým bylo odvolacím soudem rozhodnuto“. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, okresní státní zastupitelství uvedlo, že „napadené usnesení odvolacího soudu je z hlediska dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů věcně správné“, že „namítá-li dovolatel, že odvolání podané okresním státním zastupitelstvím mělo být krajským soudem pro vady odmítnuto, pak dovolatel přehlíží charakter posuzovaného řízení, neboť nejde o řízení sporné“, že „zákon č. 292/2013 Sb. Je založen na uplatnění principu tzv. úplné apelace, v souladu s nímž lze v odvolacím řízení uvádět bez omezení nové skutečnosti a důkazy“, že „odvolací soud není ani v dané věci vázán mezemi, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, neboť jde o řízení, které je možné zahájit i bez návrhu“ a že „z ustanovení §28 odst. 3 z. ř. s. vyplývá dokonce projednatelnost odvolání, které odvolací důvody neobsahuje žádné (tzv. blanketní odvolání)“. K námitce dovolatele týkající se nutnosti meritorního projednání dané věci odvolacím soudem a jeho odkazu na nálezovou judikaturu Ústavního soudu okresní státní zastupitelství uvedlo, že „porušení práva na spravedlivý proces rozhodnutím o zastavení řízení ve věci omezení svéprávnosti bylo shledáno Ústavním soudem na základě konkrétních okolností případu, které v nyní posuzované věci nenastaly“, a že „judikatura Ústavního soudu, na kterou dovolatel odkazuje, se týká zejména otázky, zda je zdrženlivost v omezování svéprávnosti vhodná pro osoby, které jsou dlouhodobě umístěny v ústavním zdravotnickém zařízení, nejsou schopny obstarávat si ani základní životní záležitosti a nikdo o ně nejeví zájem“. K dovolací námitce týkající se posouzení lhůty podle §59 odst. 2 o. z. okresní státní zastupitelství uvedlo, že „dovolatel zcela přehlíží v odůvodnění napadeného usnesení obsažené konstatování odvolacího soudu, že k uplynutí předmětné lhůty došlo v posuzované věci bez ohledu na to, jakým z uvedených způsobů bude §59 odst. 2 o. z. interpretován“, že „vůči tomuto závěru dovolatel žádné námitky nevznáší“ a že „ani tento jiný výklad §59 odst. 2 o. z., kterého se dovolatel domáhá, by nemohl na výroku odvolacího soudu v napadeném usnesení nic změnit“. Nadto okresní státní zastupitelství dovodilo, že „obecně platí, že posouzení a rozhodnutí o tom, kdy má omezení svéprávnosti končit, je soudům zákonem svěřeno (§34 a násl. z. ř. s.), a v konečném důsledku je tak vždy na posouzení soudů, zda a případně kdy omezení svéprávnosti posuzovaných osob skončí, a to i při výkladu preferovaném samotným dovolatelem“. Navrhlo proto, aby „Nejvyšší soud rozhodl tak, že se dovolání jako nepřípustné odmítá“. Pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, navrhlo, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci posuzovaný dovoláním napadl rovněž výroky II. a III. usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl, aniž by mu bylo umožněno se zabývat jeho věcnou správností (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovoláním napadené rozhodnutí záviselo zejména na odvolacím soudem řešené otázce, zda ve smyslu §59 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), dochází k prodloužení doby trvání právních účinků omezení svéprávnosti podle původního rozhodnutí na jeden rok od zahájení řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, nebo zda rok přirůstá ke třem letům od právní moci rozhodnutí o svéprávnosti. Protože tato otázka nebyla v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, kterým zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., IV. až VI. a řízení zastavil s odůvodněním, že lhůta stanovená v §59 odst. 2 o. z. uplynula dne 23. 4. 2022, tedy nebylo do jednoho roku od zahájení řízení rozhodnuto o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzovaného. Dovolatel argumentuje především růzností výkladů jak v komentářové, tak jiné odborné literatuře a shledává otázku, zda lhůta jednoho roku podle §59 odst. 2 o. z. má počátek ke dni zahájení řízení o prodloužení doby omezení, či se počítá její počátek od okamžiku uplynutí doby dříve stanovené, na kterou byla svéprávnost posuzovaného omezena, dosud Nejvyšším soudem neřešenou, a proto ji předkládá dovolacímu soudu k přezkumu. Uvedená námitka posuzovaného však není způsobilá zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §59 o. z. soud může svéprávnost omezit v souvislosti s určitou záležitostí na dobu nutnou pro její vyřízení, nebo na jinak určenou určitou dobu, nejdéle však na tři roky. Je-li zjevné, že se stav člověka v této době nezlepší, může soud svéprávnost omezit na dobu delší, nejdéle však na pět let (odstavec 1). Uplynutím doby omezení svéprávnosti právní účinky omezení zanikají. Zahájí-li se však v této době řízení o prodloužení doby omezení, trvají právní účinky původního rozhodnutí až do nového rozhodnutí, nejdéle však jeden rok (odstavec 2).
Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně vysvětlil, že pro rozhodnutí odvolacího soudu je ve smyslu §211 a §154 odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době vyhlášení jeho rozhodnutí a nikoliv rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 29 ICdo 38/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, ročník 2018; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 657/2001; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2179/2022). Tato zásada platí zcela i pro odvolací řízení (§211 o. s. ř.), k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2499/2015.
Dovolací soud má shodně s odvolacím soudem za to, že k uplynutí předmětné lhůty došlo v posuzované věci v průběhu odvolacího řízení bez ohledu na to, jakým z uvedených způsobů bude §59 odst. 2 o. z. interpretován – ať už lhůta jednoho roku uplynula dnem 23. 4. 2022 (pokud její počátek běžel od zahájení řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti), či dnem 19. 5. 2022 (bylo-li by vycházeno ze závěru, že roční lhůta přirůstá ke třem letům od právní moci rozhodnutí o svéprávnosti) – rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 5. 2022 byl napaden včasným odvoláním, tudíž ve stanovené době nenabyl právní moci. Odpadnutí důvodu pro další vedení řízení upraveného v z. ř. s. musí vést k jeho zastavení (nestanoví-li zákon jinak, jako např. v §72 z. ř. s.), a to zcela bez zřetele k tomu, zdali řízení bylo zahájeno na návrh nebo z povinnosti úřední na základě usnesení soudu vydaného podle §13 odst. 2 z. ř. s. Odpadne-li důvod pro další vedení řízení až v průběhu odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí o věci samé, odvolací soud řízení ve věci podle §211 o. s. ř. a §16 z. ř. s. zastaví za současného zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2179/2022). Tedy výklad §59 odst. 2 o. z., kterého se dovolatel domáhá, by nemohl na výroku odvolacího soudu v napadeném usnesení ničeho změnit.
Dovolatel zároveň v dovolání vyjadřuje přesvědčení, že mělo být odvolání okresního státního zastupitelství pro vady odmítnuto, neboť nevymezovalo jediný odvolací důvod požadovaný ustanovením §205 a násl. o. s. ř.
Dovolatel však přehlíží, že ustanovení §28 z. ř. s. promítá zvláštní povahu nesporného, resp. zvláštního řízení, do odvolacího řízení a upravuje některé odchylky týkající se úplné apelace, rozsahu přezkumu odvolacího soudu v závislosti na návrhu odvolatele a odvolacího důvodu, jakožto náležitosti odvolání podle §205 a násl. o. s. ř.
Podle §28 odst. 2 z. ř. s. bylo-li řízení možné zahájit i bez návrhu, odvolací soud není vázán mezemi, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Podle §28 odst. 3 z. ř. s. je pak odvolací soud povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně i v případě, že v odvolání ani přes výzvu k odstranění vad odvolání nebyl žádný odvolací důvod uveden. Musí-li tedy v tzv. sporných záležitostech odvolání alespoň nějaký odvolací důvod obsahovat (§212a odst. 2 o. s. ř.), byť může jít o důvod naprosto neúspěšný, odvolání v nesporných věcech může být zcela blanketní (srov. také komentář k §28 z. ř. s. in Lavický, P. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Dostupný v ASPI).
Dále dovolatel v dovolání hodnotí postup odvolacího soudu jako porušující právo na spravedlivý proces, když odmítl meritorně rozhodnout o podaném odvolání a neřídil se závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1584/16. Z právního názoru uvedeného v citovaném nálezu Ústavního soudu však nelze činit pro projednávanou věc přiléhavé závěry. V tomto nálezu se Ústavní soud zabýval zejména otázkou zdrženlivosti v omezování svéprávnosti osob, které jsou dlouhodobě umístěny v ústavním zdravotnickém zařízení, nejsou schopny obstarávat si ani základní životní záležitosti a nikdo o ně nejeví zájem, přičemž dospěl k závěru o porušení práva na spravedlivý proces rozhodnutím soudu o zastavení řízení ve věci omezení svéprávnosti na základě konkrétních okolností případu, které však v nyní posuzované věci nenastaly. Podle názoru dovolacího soud tak nelze dospět z postupu odvolacího soudu k závěru, že by posuzovanému bylo upřeno právo na spravedlivý proces.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Lze uzavřít, že se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo.
S ohledem na uvedené lze dospět k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno, je správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání posuzovaného podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn odkazem na ustanovení §23 z. ř. s. ve spojení s §243b o. s. ř. s ohledem na to, že okolnosti případu jiné rozhodnutí neodůvodňovaly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu