ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.1022.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 1022/2023-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: P. H. R. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti žalovanému: M. Š. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Michalem Vaňhou, advokátem se sídlem V olšinách 2300/75, Praha 10, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Generali Česká pojišťovna a. s. , se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, o 10.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 319/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2022, č. j. 10 Co 284/2022-250, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 9. 6. 2022, č. j. 13 C 319/2014-203, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 489.100 Kč s příslušenstvím, ohledně dalších požadovaných 9.510.900 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu nemajetkové újmy způsobené usmrcením osoby blízké vyšel ze zjištění, že R. Š. (matka žalobkyně, dále též jen „pacientka“) byla dne 9. 6. 2008 odeslána svou praktickou lékařkou na vyšetření prsou k žalovanému lékaři, který konstatoval negativní nález. Dne 19. 2. 2010 byla pacientka v souvislosti s těhotenstvím vyšetřena A. H. (zaměstnankyní žalovaného), která popsala objektivně hmatný nález v pravém prsu a na SONO hypoechogenní ložisko 35 mm, bioptickou verifikaci neprovedla s tím, že se má dostavit na kontrolu za půl roku. Ta proběhla 12. 8. 2010 a byl při ní zjištěn pozitivní nález o velikosti 5 cm. Ihned poté byla pacientka odeslána na biopsii a další vyšetření, při nichž byl potvrzen zhoubný nádor s postižením uzlin v podpaží a metastázami v játrech. Pacientka po indukovaném porodu podstoupila paliativní chemoterapii a dne 6. 1. 2012 zemřela. Soud prvního stupně vyšel z rozsudku téhož soudu ze dne 5, 4, 2019, č. j. 13 C 404/2013-524, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2020, č. j. 15 Co 198/2019-656, podle nichž byl shledán postup non lege artis při vyšetření dne 19. 2. 2010, kdy H. neprovedla další diagnostiku, byť klinický nález byl vysoce podezřelý z malignity; žalobkyni byla přiznána náhrada za ztrátu osoby blízké podle §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), ve výši 192.000 Kč. V nyní projednávané věci soud dospěl k závěru, že protiprávním jednáním došlo k fatálním, trvalým a nevratným následkům, které ve smyslu §13 odst. 1 obč. zák. nelze odstranit. Bylo narušeno právo na rodinný život žalobkyně, která žila v domácnosti se svou matkou, otčímem P. Š. a polorodým bratrem. Úmrtí matky bylo zásahem do jejího života ve věku pouhých 12 let, který zcela mimořádně, výjimečně a závažně narušil celý budoucí život (po smrti matky zůstala v rodině u babičky, z traumatu z její smrti se nikdy nezotavila, až do svých 18 let chodila na terapie). Žalobkyně ztratila jednu ze svých životních opor, předčasně dospěla, přišla o část svého dětství a dospívání. Při stanovení výše peněžité náhrady soud prvního stupně vyšel z dvacetinásobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozené (489.100 Kč) a neshledal žádné mimořádné důvody pro zvýšení ani pro snížení takto stanovené peněžité náhrady.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 12. 2022, č. j. 10 Co 284/2022-250, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, v části zamítavého výroku jej změnil tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni dalších 293.460 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, vyjma výše přiznané náhrady. Uvedl, že soud prvního stupně zvolil přiléhavá východiska a postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018). Odvolací soud porovnal projednávanou věc s obdobnými případy odškodňování pozůstalých v judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, sp. zn. 25 Cdo 1901/2018, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14), a po zohlednění všech okolností dané věci spolu se zjištěními, ke kterým dospěl soud prvního stupně v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 404/2013, dospěl k závěru, že je namístě výši náhrady přiznané soudem prvního stupně zvýšit na výslednou částku 782.560 Kč i s odkazem na rozhodnutí odvolacího soudu v předchozím řízení o jednorázovém odškodnění osob podle §444 odst. 3 obč. zák.
Proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při úvaze o výši náhrady nemajetkové újmy. Podle dovolatelky nedostatečně reflektoval podstatné skutečnosti rozhodné pro stanovení rozsahu nemajetkové újmy (skutečnost, že úmrtí matky bude mít vliv na celý budoucí život žalobkyně, že tak došlo i k destrukci vztahu s jejím polorodým bratrem, a rovněž postoj žalovaného, který se odpovědnosti po celou dobu řízení usilovně bránil, neprojevil žádnou sebereflexi, omluvu ani snahu žalobkyni pomoci). Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání trpí vadou, neboť žalobkyně dostatečně nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř., proto by mělo být odmítnuto.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání (srov. §242 odst. 3 věta první v návaznosti na §241a odst. 3 o. s. ř.). Obsahem dovolání žalobkyně je nesouhlas s výší náhrady nemajetkové újmy přiznané odvolacím soudem a námitka, že odvolací soud do výše náhrady dostatečně nezohlednil všechny podstatné skutečnosti projednávané věci.
Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť ke škodní události došlo před tímto datem.
Je ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007, nebo ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy 11-12/2017 s. 365), že zvýšení náhrad nad paušální jednorázové částky zakotvené v §444 odst. 3 obč. zák. cestou ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. má místo v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při mimořádných okolnostech, za nichž k porušení práva došlo. Pevné částky uvedené v §444 odst. 3 obč. zák. jsou ve smyslu judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu považovány za standardní náhradu pro případy běžné (obvyklé), kterou je v případě mimořádně intenzivních vztahů mezi zemřelým a jeho blízkými a tomu odpovídající mimořádné nemajetkové újmy na straně blízkých osob možno zvýšit cestou náhrady za zásah do soukromého a rodinného života v rámci nároků na ochranu osobnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1678/2004, uveřejněný pod C 3297 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, nebo důvody rozsudku téhož soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2276/2018, Soubor C 18021).
Náhrada nemajetkové újmy má primárně funkci satisfakční, tedy je třeba stanovit její výši přiměřeně s ohledem ke všem okolnostem konkrétního případu, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, neboť nemajetková újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu ani nedá „odškodnit“, rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze exaktně kvantifikovat a lze za ni „jen“ poskytnout zadostiučinění (satisfakci). Obecně platí, že soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy na postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií.
Relevantní kritéria pro rozhodování o výši peněžité náhrady shrnul Nejvyšší soud na základě poznatků z judikatury k občanskému zákoníku z roku 1964 v rozsudku ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2535/2013, který Ústavní soud sice zrušil, avšak hlediska základních východisek pro určení výše náhrady převzal do nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14 (odst. 53 a 54), kde vyslovil, že okolnosti, jež je třeba zkoumat na straně poškozeného, mohou být podle rozvíjející se doktríny zejména a) intenzita vztahu žalobce se zemřelým, b) věk zemřelého a pozůstalých, c) otázka hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě, d) případné poskytnutí jiné satisfakce. Jiná forma satisfakce než peněžitá (např. omluva odpovědné osoby) sice nemůže být zpravidla sama o sobě dostačující, její poskytnutí a následné posouzení jejího významu se však může projevit ve snížení peněžitého zadostiučinění. Okolnosti na straně osoby odpovědné (původce zásahu), jsou a) postoj žalovaného (lítost, náhrada škody, omluva aj.), b) dopad události do duševní sféry původce – fyzické osoby, c) jeho majetkové poměry a d) míra zavinění, eventuálně míra spoluzavinění usmrcené osoby.
K přiměřenosti peněžité náhrady, kterou dovolatelka považuje za neopodstatněně nízkou, je třeba uvést, že dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem zákonných podmínek a kritérií. Stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Výsledným zadostiučiněním se dovolací soud zabývá až tehdy, bylo-li by zcela zjevně nepřiměřené. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016, Soubor C 15681, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2202/2017, Soubor C 17068, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018).
V projednávané věci odvolací soud zjištěný skutkový stav správně posoudil podle §11, 13 obč. zák., přihlédl k okolnostem konkrétního případu, v souladu s ustálenou judikaturou k těmto ustanovením zohlednil všechna kritéria pro stanovení výše peněžité náhrady, zejména věk žalobkyně, kvalitu jejího vztahu s matkou, psychické obtíže žalobkyně, dopad do sourozeneckých vztahů s polorodým bratrem a postoj žalovaného, který nebyl natolik negativní jako v případě řešeném citovaným nálezem Ústavního soudu, neboť pouhá obrana v soudním sporu, není-li vedena excesivní způsobem zvýrazňujícím utrpení pozůstalých, se podle ustálené judikatury škůdci k tíži nepřičítá; vzal přitom v úvahu i částkou přiznanou v jiném řízení, a své závěry srozumitelně odůvodnil. Dospěl za této situace k závěru, že částka ve výši 782.560 Kč, náležející vedle již přiznané náhrady podle §444 odst. 3 obč. zák. ve výši 192.000 Kč (tedy celkem téměř 1.000.000 Kč) je přiměřená. Ačkoli se k této hodnotě dobral cestou určení náhrady nemajetkové újmy zejména podle judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k právní úpravě odškodňování účinné až od 1. 1. 2014 (§2959 o. z.), podstatné je nicméně určení výsledné částky způsobem odpovídajícím principům proporcionality a komparace s obdobnými případy, proto nelze odvolacímu soudu v tomto směru vytýkat, že by náhrada byla nepřiměřeně nízká a neproporcionální, že by neodpovídala primárně satisfakční funkci a že by jeho úvaha ohledně výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké byla zjevně nepřiměřená.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy v otázce kritérií pro stanovení výše náhrady v souladu s ustálenou soudní praxí vztahující se k usmrcení osoby blízké v roce 2012, proto není dovolání žalobkyně podle §237 o. s. ř. přípustné a Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný by měl proti žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, nicméně dovolací soud shledal důvody hodné zvláštního zřetele (s ohledem na okolnosti vzniku újmy, věk žalobkyně v době úmrtí její matky), pro které náhradu nákladů dovolacího řízení žalovanému podle §150 o. s. ř. nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu