ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.1764.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 1764/2022-422
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: J. S. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Lenkou Smolíkovou LL.M., advokátkou se sídlem Milady Horákové 116/109, Praha 6, proti žalované: P. K. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, advokátem se sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 59/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2022, č. j. 11 Co 394/2021-386, takto:
I. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl ve výroku II potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se odmítá .
II. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl ve výrocích III a IV potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku o nákladech řízení, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III, IV a V, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 10 C 59/2016-351, zastavil řízení co do částky 12 704 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % p. a. od 23. 11. 2015 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni na náhradě „majetkové škody“ 237 296 Kč s úrokem z prodlení od 23. 11. 2015 do zaplacení (výrok II), dále aby byla povinna uhradit na náhradě nemajetkové újmy z titulu „ztráty lidskosti“ částku 328 000 Kč (výrok III), a aby žalovaná uhradila na náhradě nemajetkové újmy z titulu „zničení celoživotního práce“ částku 328 000 Kč (výrok IV). Dále nalézací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V) a o odměně právní zástupkyně žalobkyně (výrok VI). Žalobkyně se vůči žalované (a původně i vůči žalovanému O. K.) domáhala náhrady škody ve výši 1 644 000 Kč s příslušenstvím spočívající ve snížení jejího majetku o movité věci, které byly v jejím vlastnictví či ve vlastnictví její matky, a nemajetkové újmy ve výši 656 000 Kč s příslušenstvím, a to na základě skutkových tvrzení, že její matce J. Š. svědčilo právo nájmu k bytové jednotce č. 908/11 o velikosti 2+1, ve 4. NP budovy č. p. XY v ulici XY (dále jen „byt“), který žalobkyně spolu s ní obývala a jehož vlastníkem se k 7. 12. 2012 stala žalovaná, jež matce žalobkyně nájem bytu vypověděla dne 9. 5. 2011, nájem tudíž skončil dne 31. 8. 2011. Matka žalobkyně zemřela dne 26. 11. 2011, sama žalobkyně byla od 28. 11. 2011 do 3. 11. 2012 hospitalizována, v důsledku čehož nebyla schopna byt vyklidit. Okresní soud vzal za prokázané, že právní zástupce žalované dopisem ze dne 10. 8. 2012 informoval žalobkyni, že věci vyklizené z bytu dne 2. 3. 2012 jsou uskladněny ve skladu City Self Storage s tím, že nájem skladu končí dne 31. 8. 2012 a poté bude provozovatel skladu nakládat s věcmi jako s volnými. Mezi stranami nebylo sporné, že se žalobkyně dne 4. 10. 2013 dostavila do skladu a dozvěděla se, že kóje s jejími věcmi z bytu byla v září 2012 vyklizena, věci byly odvezeny a zničeny. Žalobkyně se tak dne 4. 10. 2013 prokazatelně dozvěděla, že věci odvezené ze skladu v září 2012 jsou ztraceny neznámo kde, přičemž získala již před tímto datem od právního zástupce žalované povědomost o tom, že žalovaná byt vyklidila, zajistila uskladnění věcí ve skladu a platila skladné do srpna 2012. Žaloba byla podána až dne 19. 2. 2016, tedy po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby dle §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 2. 2022, č. j. 11 Co 394/2021-386, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích II, III, IV a V a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu ohledně počátku promlčecí doby, když žalobkyně jednoznačně uvedla, že se o škodě dozvěděla dne 4. 10. 2013, a bylo jí rovněž známo, kdo za tuto škodu odpovídá (že její byt vyklidila žalovaná). Dvouletá promlčecí doba k uplatnění nároku u soudu tedy uplynula 4. 10. 2015. Tato námitka není ani rozporná s dobrými mravy, neboť žalobkyně v době po 4. 10. 2013 již byla plně schopna starat se o své záležitosti, což demonstrovala právě tím, že se osobně dostavila do skladu, kde předpokládala, že jsou její věci umístěny. Podle odvolacího soudu však nalézací soud nesprávně posoudil běh promlčecí doby ohledně dvou nároků na náhradu imateriální újmy (za „ztrátu lidskosti“ a „zničení celoživotní práce“). Jedná se totiž o nároky, na které tehdejší občanský zákoník nepamatoval, tudíž se na jejich promlčení vztahuje obecná promlčecí doba dle §101 obč. zák., tedy tříletá. Promlčecí doba ohledně těchto nároků tedy skončila dnem 4. 10. 2016, a pokud byla žaloba podána dne 19. 2. 2016, byla podána v otevřené promlčecí době a nároky promlčeny nejsou. Následně však odvolací soud dospívá k závěru, že na tato peněžitá plnění nemá žalobkyně po právu nárok. Tento závěr odůvodňuje výkladem §11 obč. zák., který byl generální klauzulí zakotvující jednotlivé složky jednotného práva osobnostního. Ztrátou movitých věcí žalobkyně vyklizených z předmětného bytu však nedošlo k narušení žádné složky osobnostního práva, a to ani za situace, kdy žalobkyně tuto svoji tvrzenou újmu označuje termínem „ztráta lidskosti“ a „zničení celoživotní práce“. Na náhradu žalobkyní vznesených nároků tehdejší platné právo nepamatovalo, tudíž nemohou být po právu vzneseny.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení počátku běhu promlčecí doby i rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) má za to, že se dozvěděla o vzniku škody až v průběhu soudního řízení, neboť až tehdy bylo postaveno na jisto, že její věci byly definitivně ztraceny nebo zničeny. V důsledku jednání žalované zůstala bez jakýchkoli prostředků a po dobu jednoho roku byla nucena přespávat v azylových domech, ubytovnách i jako skutečný bezdomovec, za účelem obstarávání základních životních potřeb si byla nucena vypomáhat půjčkami, z nichž některé nebyla schopna splatit, protože jí nebyly vráceny její věci z vyklizeného bytu. Vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu si nemohla ani přivydělat a z tohoto období je proti ní vedeno stále několik exekučních řízení. Její životní úroveň ani zdaleka nedosahuje její životní úrovně před vyklizením jejích věcí z bytu, proto je uplatnění námitky promlčení nemravné. Dále dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který jí nepřiznal náhradu újmy z titulu „ztráty lidskosti“ a „zničení celoživotní práce“, když ztrátou movitých věcí vyklizených z předmětného bytu nemělo dojít k narušení žádného ze statků vymezených v §11 obč. zák. Jednáním žalované však podle dovolatelky bylo jednoznačně zasaženo do jejího soukromí, a to i přesto, že užívala byt neoprávněně (bez nájemního práva), protože k zásahu nedošlo na základě zákona nebo se svolením dovolatelky. Mezi jejími věcmi, o něž přišla, byly i fotografie a dary od rodičů, jejichž zničení dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2782/2007 představuje zásah do práva na ochranu soukromí. Tímto zásahem navíc došlo k zamezení tvůrčí činnosti dovolatelky a tím i zhoršení jejího zdravotního stavu. Navrhla proto, aby dovolací soud výrok I napadeného rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – dotčeným účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Vzhledem k ustanovení §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry týkající se osobních práv i práva a povinnosti z nich vzniklé před 1. 1. 2014.
K nároku na náhradu majetkové újmy (škody):
Dovolatelka zpochybňuje řešení právní otázky počátku promlčecí doby a rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle §106 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Dle ustálené judikatury dovolacího soudu se počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě a kdo za ni odpovídá. Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah, přičemž není třeba, aby znal výši škody přesně. Postačuje, aby poškozenému byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé pro závěr o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy. (Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen Sb. rozh. obč., stanovisko sp. zn. Cpj 10/83, publikované tamtéž pod č. 3/1984, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 551/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014, – tato i všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na jeho webové stránce www.nsoud.cz .) Pro počátek běhu promlčecí doby bylo v projednávané věci podstatné, kdy se žalobkyně dozvěděla o tom, že její věci se již nenacházejí ve skladu a bylo zjevné, že došlo k jejich ztrátě (zničení). Tato skutečnost musela být žalobkyni zřejmá nejpozději dne 4. 10. 2013, kdy se dostavila do skladu a zjistila, že kóje s jejími věcmi byla vyklizena v září 2012 a věci zlikvidovány. Pokud žalobkyně tvrdí, že se o škodě a o škůdci dozvěděla později, jde o polemiku se skutkovými zjištěními, která přezkumu dovolacího soudu nepodléhají. Odvolací soud tedy otázku počátku běhu promlčecí doby posoudil zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nedůvodná je rovněž námitka žalobkyně, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3315/2012, nebo ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2193/2014) by se uplatnění námitky promlčení příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání. Takové skutečnosti však žalobkyně netvrdila. Uváděla pouze, že v období mezi jejím propuštěním ze zdravotnických zařízení (od 3. 11. 2012) do doby, než získala místo v domě s pečovatelskou službou (od 1. 11. 2013), byla nucena přespávat v azylových domech a po ubytovnách, ale i jako skutečný bezdomovec. To jí však v uplatnění práva v promlčecí době, která skončila až dnem 4. 10. 2016, nemohlo bránit.
V situaci, kdy zákon výslovně upravuje právo na náhradu škody jako promlčitelné i u osob, které nejsou plně způsobilé k právním úkonům (např. u dětí viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 433/2019), případně u osob, jejichž odškodnění již bylo uplatněno u soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2682/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3936/2017), nelze nepřípustně odsouvat počátek promlčecí doby v neprospěch žalované, jež se na marném uplynutí promlčecí doby žádným způsobem nepodílela.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II ohledně náhrady majetkové škody, podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
K nároku na náhradu nemajetkové újmy:
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení právní otázky (dovolatelkou výslovně neformulované, avšak dovoditelné z obsahu dovolání), zda vyklizení bytu žalobkyně žalovanou a následná ztráta vyklizených věcí žalobkyně zakládá neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, neboť při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Podle §13 odst. 1 a 2 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Především je nutno (shodně s odvolacím soudem) konstatovat, že výčet jednotlivých osobnostních práv v §11 obč. zák. je pouze demonstrativní (viz výraz „zejména“). Proto k těmto právům lze zařadit i osobnostní práva výslovně nezmíněná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2304/99). Stejně tak je demonstrativní i výčet okolností dle §13 odst. 2 obč. zák., které odůvodňují přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 181/2004). Již proto neobstojí závěr odvolacího soudu, že relevantní právní úprava na nároky na náhradu nemajetkové újmy uplatněné žalobkyní nepamatovala, a tudíž tyto nároky nejsou dány.
Ustanovení §13 obč. zák. fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální, nebo případně i peněžité). Ke vzniku občanskoprávní odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 obč. zák. musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů pak vylučuje odpovědnost podle §13 obč. zák. (Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3577/2006, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2342/2006, nebo ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2027/2004.) Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1917/2018). O neoprávněný zásah do osobnosti nejde zpravidla mimo jiné tehdy, když jednání představuje výkon subjektivního práva, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sb. rozh. obč., a na to navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 580/2008, nebo ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2342/2006).
Významnou ústavně chráněnou hodnotou osobnosti každé fyzické osoby ve vztahu k ostatním subjektům ve společnosti vytvářené na rovném právním postavení je soukromí fyzické osoby. Bez ochrany soukromí by nebylo ani svobody. Ustanovení §11 obč. zák. hovoří o soukromí fyzické osoby, Listina základních práv a svobod v čl. 7 o nedotknutelnosti soukromí osoby a v čl. 10 odst. 2 o ochraně před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (tj. rodinného soukromí), Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 8 o soukromém a rodinném životě. Výklad pojmu „osobní soukromí“ pak nelze nepřiměřeně restriktivně omezovat tak, že by z něj byl vyloučen „vnější svět“, neboť respektování soukromého života musí zahrnovat do určité míry i právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidmi. Osobní soukromí fyzické osoby lze obecně vymezit jako vnitřní sféru života fyzické osoby, která je vytvořena skutečnostmi jejího soukromého života a jež je nezbytná pro její seberealizaci a další rozvoj. Občanské právo proto musí s ohledem jak na oprávněné individuální zájmy fyzické osoby, tak na nezbytné společenské potřeby vyváženě zabezpečovat, aby fyzická osoba měla např. možnost podle svého vlastního uvážení a sebeurčení svobodně rozhodnout, zda vůbec a v kladném případě v jakém rozsahu, v jaké formě a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího soukromého života zpřístupněny jiným subjektům (pozitivní složka), právě tak jako se úspěšně vzepřít neoprávněným zásahům do jejího osobního soukromí ze strany jiných subjektů s rovným právním postavením (negativní složka). (Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2782/2007.)
Domovní svoboda a soukromí je natolik významnou hodnotou, že je chráněna i trestním právem – viz trestné činy porušování domovní svobody a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §178 a §208 trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.). Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněný vstup do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležející, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného. Takové vstoupení do obydlí jiného bez jeho souhlasu je spojeno s tím, že vůlí takové osoby není, aby jiná konkrétní osoba do jeho obydlí vstoupila nebo tam setrvala (přiměřeně srov. č. 28/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). Toto pojetí vyplývá ze smyslu ochrany představované článkem 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v němž je zakotvena nedotknutelnost obydlí, do nějž není dovoleno vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. To znamená, že otázka, kdo je vlastníkem objektu a jaké je jeho stanovisko ke vstupu třetí osoby do obydlí, je sama o sobě nerozhodná. Kritériem nedotknutelnosti obydlí tedy není souhlas či nesouhlas osoby, která je vlastníkem objektu, nýbrž souhlas či nesouhlas osoby, která v objektu oprávněně bydlí. V ustanovení §178 odst. 1 tr. zákoníku je zakotvena ochrana svobody obydlí oprávněného uživatele bytu před neoprávněnými zásahy kohokoli, tedy i vlastníka nemovitosti. Tato ochrana obydlí existuje u uživatele takového prostoru, jenž je obydlím, které je chráněno i proti vlastníkovi, a to i tehdy, když má vlastník vykonatelné rozhodnutí k vyklizení uživatelova bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 6 Tdo 278/2022). Tím spíše to platí, pokud vlastník takové soudní rozhodnutí k dispozici nemá. Spor vlastníka bytu a bývalého nájemce, jemuž právo nájmu skončilo a nadále užívá byt bez právního důvodu, popřípadě osob, které své právo bydlet v bytě odvozovaly od práva nájemce, nelze tedy řešit svémocným vyklizením bytu. I kdyby vyšlo najevo, že bývalému nájemci nesvědčil či nesvědčí žádný právní důvod bydlení, nemohou být podmínky svépomoci vymezené §6 obč. zák. objektivně splněny; není totiž splněn předpoklad, že neoprávněný zásah do práva bezprostředně hrozí. To znamená, že nevyklidil-li bývalý nájemce (osoby s ním v bytě bydlící) byt dobrovolně, měl vlastník k dispozici žalobu o vyklizení, a v případě, že by jí bylo vykonatelným rozhodnutím vyhověno, mohl se domoci splnění v rámci soudního výkonu rozhodnutí (exekuce). (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1215/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1280/2011.)
Podstata svépomoci spočívá v tom, že si oprávněný subjekt vynucuje uskutečnění svého práva vlastní mocí a silou. V moderním právu je svépomoc výjimkou z monopolu státu na ochranu subjektivních práv a je omezena jen na zcela nezbytnou míru. Ustanovení §6 obč. zák, který upravuje tzv. dovolenou svépomoc, konstruuje svépomoc jako subjektivní právo ohrožené osoby na odvrácení bezprostředního a neoprávněného zásahu do práva. Dovolená svépomoc odpovídá mezím zákonného povolení a je tak jen při dodržení těchto mezí okolností, jež vylučuje protiprávnost; v opačném případě, kdy z těchto mezí vybočuje, jde o exces, který nepožívá právní ochrany (tzv. nedovolená svépomoc). Občanský zákoník vychází z obecné zásady, že svépomoc je možná tam, kde se nelze účinně dovolat pomoci moci veřejné. Vyplývá tak z doslovného znění §6 obč. zák., ale také z jeho systematického řazení ve vztahu k §4 a §5 obč. zák. Z toho také mimo jiné vyplývá, že ustanovení §6 obč. zák. nedovoluje tzv. útočnou svépomoc. Ochrany se vlastník proti neoprávněnému zasahování do svého vlastnického práva musí zásadně domáhat u příslušného orgánu, tedy především žalobou k soudu. Pravomoc k realizaci soudního rozhodnutí má pouze soud, nikoli účastník řízení. (Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 365/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1093/2012.) Svépomoc je tedy dovolena jen v případě bezprostředně hrozícího neoprávněného zásahu do subjektivního práva, nepřipadá však do úvahy při pokojném, byť protiprávním stavu, který již určitou dobu trvá. Tak je tomu právě v případech užívání bytu bez právního důvodu po skončení nájmu. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 815/2008, a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1957/16.) Vstup do bytu bez souhlasu jeho uživatele je tedy nepochybně zásahem do jeho osobnostních práv (práva na soukromí). I při tzv. dovolené svépomoci platí, že jejímu rámci se vymyká poškození či zničení cizí věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1335/2013).
Je pak zřejmé, že i po smrti fyzické osoby pravidelně u osob jí nejbližších dále přetrvávají vytvořená a prožívaná rodinná pouta ve formě piety, resp. kultu, přičemž jejich význam pro prakticky každou pozůstalou fyzickou osobu je nepopiratelný. Proto necitlivý neoprávněný zásah proti této chráněné sféře fyzické osoby představovaný znemožněním realizace práva na pietu je zásahem do soukromí, který podle okolností může odůvodnit potřebu ochrany pozůstalé fyzické osoby podle ustanovení §11 a násl. obč. zák. (Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2782/2007.) Lze tedy přisvědčit dovolatelce, že součástí práva na soukromí je i právo na uchování památky po nejbližším rodinném příslušníkovi, a že tudíž nelze bez dalšího odmítnout existenci nároku na odčinění zásahu do práva na soukromí spočívajícího v likvidaci věcí, které dostala darem od rodičů a které představovaly památku po rodičích, jakož i fotografií žalobkyně a jejích rodinných příslušníků. Těmito okolnostmi se však odvolací soud v důsledku svého nesprávného právního názoru nezabýval.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že jednáním žalované k zásahu do osobnostních práv žalobkyně nedošlo a že na náhradu žalobkyní vznesených nároků tehdejší platné právo nepamatovalo, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Z výše vyložených důvodů je rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž potvrdil zamítnutí žaloby ohledně náhrady etkové újmy, nesprávný, a proto jej dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. v tomto výroku a v závislém výroku o nákladech řízení zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. v dotčeném rozsahu zrušil také tento rozsudek a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. v dalším řízení vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 5. 2023
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu