ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.177.2022.2
sp. zn. 25 Cdo 177/2022-1294
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců: a) neznámí dědicové žalobkyně E. Ž. , zemřelé XY, b) neznámí dědicové žalobce F. Ž. , zemřelého XY, žalobci a) a b) zastoupeni opatrovníkem JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Opletalova 608/2, Havířov, c) Š. Ž. , d) J. Ž. , e) D. Ž ., f) A. Ž. , g) M. Ž. a h) V. Ž. , všichni zastoupeni JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Opletalova 608/2, Havířov, proti žalovanému: město Vsetín , IČO 00304450, se sídlem Svárov 1080, Vsetín, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 310/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2021, č. j. 1 Co 1/2021-1175, takto:
I. Dovolání žalobců c) – h) proti části výroku II rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2021, č. j. 1 Co 1/2021-1175, kterou byl změněn ve výroku I rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2020, č. j. 23 C 310/2007-1119, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2020, č. j. 23 C 310/2007-1145, tak, že žalovanému bylo uloženo zaslat žalobcům c) – h) písemnou omluvu, a proti části výroku II rozsudku vrchního soudu, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku krajského soudu o zamítnutí žaloby žalobců c) – h) na přiznání omluvy v širším rozsahu a zveřejnění omluvy ve veřejných sdělovacích prostředcích, se odmítá .
II. Rozsudek vrchního soudu v části výroku II, kterou byl změněn rozsudek krajského soudu tak, že žaloba žalobkyně c) byla zamítnuta co do 2 000 Kč, se mění tak, že se potvrzuje výrok II rozsudku krajského soudu, pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni c) 2 000 Kč, a mění se výrok III rozsudku krajského soudu o zamítnutí žaloby žalobkyně c) na zaplacení 85 000 Kč tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni c) 85 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Rozsudek vrchního soudu v části výroku II, kterou byl změněn rozsudek krajského soudu tak, že žaloba žalobkyně d) byla zamítnuta co do 5 000 Kč, se mění tak, že se potvrzuje výrok II rozsudku krajského soudu, pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni d) 5 000 Kč, a mění se část výroku III rozsudku krajského soudu o zamítnutí žaloby žalobkyně d) na zaplacení 85 000 Kč tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni d) 85 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně d) proti části výroku rozsudku vrchního soudu, kterou bylo rozhodnuto o její žalobě na finanční zadostiučinění, odmítá .
IV. Rozsudek vrchního soudu v části výroku II, kterou byl změněn rozsudek krajského soudu tak, že žaloba žalobce e) byla zamítnuta co do 8 000 Kč, se mění tak, že se potvrzuje výrok II rozsudku krajského soudu, pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci e) 8 000 Kč, a mění se část výroku III rozsudku krajského soudu o zamítnutí žaloby žalobce e) na zaplacení 85 000 Kč tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci e) 85 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce e) proti části výroku rozsudku vrchního soudu, kterou bylo rozhodnuto o jeho žalobě na finanční zadostiučinění, odmítá .
V. Rozsudek vrchního soudu v části výroku II, kterou byl změněn rozsudek krajského soudu ve výroku II tak, že žaloba každého z žalobců f), g) a h) byla zamítnuta co do 10 000 Kč, se mění tak, že se potvrzuje rozsudek krajského soudu ve výroku II, pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit každému z žalobců f), g) a h) 10 000 Kč, a mění se ve výroku III, pokud jím byla žaloba žalobců f), g) a h) zamítnuta co do 85 000 Kč, tak, že žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců f), g) a h) 85 000 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobců f), g) a h) proti části výroku rozsudku vrchního soudu, kterou bylo rozhodnuto o jejich žalobě na finanční zadostiučinění, odmítá .
VI. Dovolání každého z žalobců proti té části výroku rozsudku, kterou vrchní soud potvrdil zamítavé rozhodnutí krajského soudu o žalobě ostatních žalobců, změnil rozsudek krajského soudu tak, že žalobu ostatních žalobců zamítl, či zrušil rozsudek krajského soudu a zastavil řízení o žalobě ostatních žalobců, se odmítá .
VII. Dovolání neznámých dědiců žalobců a) a b) proti části výroku I rozsudku, kterou vrchní soud zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku I a zastavil řízení o jejich žalobě, a proti výroku III o nákladech řízení mezi žalobci a) a b) a žalovaným, se odmítá .
VIII. Neznámí dědici žalobců a) a b) a žalovaný nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
IX. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2021, č. j. 1 Co 1/2021-1175, ve výrocích IV – IX a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2020, č. j. 23 C 310/2007-1119, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2020, č. j. 23 C 310/2007-1145, ve výrocích V až VII o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti se zrušují a věc se krajskému soudu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobci se domáhali žalobou na ochranu osobnosti zadostiučinění, a to omluv a peněžité náhrady 100 000 Kč pro každého z žalobců b) a c) a 150 000 Kč pro každého z žalobců a) a d) – h) za neoprávněný zásah do jejich práva na sebeurčení a rodinný život, jehož se žalovaný měl dopustit násilným vystěhováním žalobců do místa, které si nezvolili, do nedůstojných životních podmínek, a za zásah do jejich cti, k němuž mělo dojít výroky Jiřího Čunka na adresu obyvatel domu č. p. XY ve XY ulici ve XY a romské komunity obecně.
2. Před prvním rozhodnutím ve věci samé Krajský soud v Ostravě (dále též jen „krajský soud“ nebo „soud prvního stupně“) spojil ke společnému řízení věci vedené před ním pod sp. zn. 23 C 310/2007 (žalobci Ž.), sp. zn. 23 C 311/2007 (žalobci K.), sp. zn. 23 C 312/2007 (žalobci Š.) a sp. zn. 23 C 313/2007 (žalobci K.) proti žalovanému pro nároky vzniklé v souvislosti s vystěhováním všech žalobců z téhož domu, a nadále bylo řízení vedeno pod sp. zn. 23 C 310/2007, až do doby, kdy na pokyn odvolacího soudu soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 10. 2017, č. j. 23 C 310/2007-833, opět vyloučil každou z uvedených věcí k samostatnému řízení pod původními spisovými značkami, v nyní projednávané věci pod sp. zn. 23 C 310/2007. První rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. 12. 2009, č. j. 23 C 310/2007-208, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2010, č. j. 1 Co 30/2010-283, druhý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 12. 2011, č. j. 23 C 310/2007-375, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 1 Co 76/2012-406, a třetí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 1. 2015, č. j. 23 C 310/2007-560, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 23. 6. 2015, č. j. 1 Co 76/2015-644, proti němuž bylo podáno dovolání, to bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5292/2015, a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2640/2016.
3. Krajský soud (v pořadí již čtvrtým) rozsudkem ze dne 23. 7. 2020, č. j. 23 C 310/2007-1119, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 7. 2020, č. j. 23 C 310/2007-1145, výrokem I zamítl žalobu v části, v níž se žalobci domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zaslat každému z nich omluvu ve znění uvedeném v žalobě a tuto omluvu opakovaně uveřejnit v žalobou označených sdělovacích prostředcích (v denících Lidové noviny, MF Dnes, Právo, v týdenících Respekt, Reflex a Týden a ve třech romských médiích Romano hangos, Romano vodi a na Slovensku Romano nevo lil). Výrokem II uložil žalovanému zaplatit neznámým dědicům po zemřelé žalobkyni a) oprávněným společně a nerozdílně 50 000 Kč, neznámým dědicům po zemřelém žalobci b) oprávněným společně a nerozdílně 10 000 Kč, a každému z žalobců c) – h) po 15 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III zamítl žalobu neznámých dědiců po zemřelé žalobkyni a) co do 100 000 Kč, neznámých dědiců po zemřelém žalobci b) co do 90 000 Kč, žalobkyně c) co do 85 000 Kč a žalobu každého z žalobců d) – h) co do 135 000 Kč. Výroky IV až VII rozhodl soud o nákladech řízení a poplatkové povinnosti.
4. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě na ochranu osobnosti za neoprávněný zásah do práva žalobců na sebeurčení a rodinný život, jehož se žalovaný měl dopustit násilným vystěhováním žalobců do místa, které si nezvolili, do nedůstojných životních podmínek, a za zásah do cti žalobců, k němuž mělo dojít výroky Jiřího Čunka na adresu obyvatel domu č. p. XY ve XY ulici ve XY a romské komunity obecně. Soud vyšel ze zjištění, že dům č. p. XY obývaly osoby, které ve většině neplatily ani nájemné, ani za odebranou elektřinu. Město mělo původně úmysl dům opravit, avšak na základě vyjádření statiků bylo rozhodnuto o jeho demolici. Většině obyvatel domu bylo soudními rozhodnutími uloženo vyklidit byty bez jakékoli náhrady. Podle vyjádření tehdejšího starosty Vsetína Jiřího Čunka žalovaný usoudil, že není možné vystěhovat obyvatele domu č. p. XY „na ulici“, aniž by to způsobilo sociální a etnické napětí, protože (tito většinou Romové) by se přestěhovali ke svým příbuzným v rámci města Vsetína, proto se rozhodl, že zřídí 36 bytů v kontejnerových stavbách v lokalitě Poschla a šesti početnějším rodinám, pro které již na Poschle nebylo místo, poskytne bezúročnou půjčku na zakoupení domků dále od Vsetína, aby jejich zvýšená koncentrace nenarušila asimilaci Romů ve většinové společnosti. Rada města Vsetína schválila seznam osob, jimž budou přiděleny náhradní byty v lokalitě Poschla, a dále schválila účelové bezúročné dlouhodobé půjčky na pořízení náhradního bydlení a rozpočtové opatření, jímž byly finanční prostředky určené na tyto půjčky předisponovány na tzv. neinvestiční příspěvky. Úkolem zajistit žalobcům náhradní bydlení byla žalovaným pověřena Vsetínská správní a investiční příspěvková organizace, která dne 15. 9. 2006 uzavřela smlouvu se společností IMBEX s.r.o., podle níž měla tato společnost věc konkrétně realizovat. Žalobci žili v domě č. p. XY v bytě č. 37 o velikosti 2+1 bez právního důvodu a podle pravomocného rozsudku soudu byli povinni byt vyklidit do 12. 9. 2006, a to aniž by žalovaný byl povinen jim zajistit jakoukoli bytovou náhradu. Žalovanému byli žalobci a) a b) povinni zaplatit podle pravomocného platebního rozkazu z roku 2005 částku 4 982 Kč (na kterou uhradili 1 218 Kč) a o doplatek za služby spojené s užíváním bytu za rok 2004 byl mezi účastníky veden soudní spor pro 10 539 Kč. Žalobcům a) a b) bylo na městském úřadu nabídnuto poskytnutí půjčky k zakoupení nemovitosti mimo město Vsetín obstarané žalovaným. Dne 10. 10. 2006 negramotná žalobkyně a) a žalobce b) podepsali s žalovaným smlouvu o bezúročné půjčce ve výši 489 000 Kč a plnou moc J. M. (ke svému zastoupení při úkonech spojených s koupí nemovitosti), který pak dne 17. 10. 2006 podepsal za žalobce a) a b) kupní smlouvu na nemovitost ve Vlčici za kupní cenu 450 000 Kč poté, co již 13. 10. 2006 byli do tohoto domu s ostatními žalobci žalovaným přestěhováni. Domek č. p. XY v obci Vlčice u Javorníka viděli předtím jen na fotografiích, jednání dne 13. 10. 2006 probíhalo v časové tísni a pod tlakem, neboť téhož dne byli vystěhováni všichni obyvatelé domu č. p. XY. V ranních hodinách za asistence romských koordinátorů a sociálních pracovníků byly na kamion naloženy nábytek a ostatní věci obyvatel a postupně s muži z rodin rozváženy do jednotlivých nemovitostí. Žalobkyně a) byla s dětmi dopravena ze Vsetína do Vlčice autobusem, a to navzdory své neochotě (bála se, že jí budou děti odebrány). Více než 90 let starý dům ve Vlčici byl v původním stavu, neudržovaný, neobyvatelný, vlhký, bez funkčního odpadu či septiku, bez koupelny, s dožilou elektroinstalací i vodovodem, teplá voda se ohřívala na kamnech, topení na tuhá paliva bylo jen v jedné místnosti. Pobyt v něm znamenal zejména pro děti fyzické strádání. Širší rodina žalobkyně a) (matka a sourozenci) zůstala ve Vsetíně. Po přestěhování žalobce b) od rodiny odešel. Od října 2008 byla žalobkyně a) trestně stíhána pro zanedbání povinné péče až do 3. 10. 2010, kdy byla zproštěna obžaloby na základě závěru trestního soudu, že neutěšenou bytovou a sociální situaci svou a svých dětí sama nezavinila, ale dostala se do ní v důsledku nedobrovolného vystěhování do neobyvatelného objektu ve Vlčici. Dne 30. 4. 2009 však byla nařízena ústavní výchova nezletilých žalobců d) – h) a 23. 7. 2009 byli žalobci a) a b) zbaveni rodičovských práv, která byla dne 23. 5. 2012 žalobkyni a) navrácena a 18. 7. 2012 byla zrušena ústavní výchova nezletilých žalobců a byli svěřeni do péče matky. Poté však byla jejich ústavní výchova ze stejných důvodů znovu nařízena v roce 2014, žalobkyně a) byla ve výkonu trestu odnětí svobody od prosince 2016 do července 2017. Žalobci a) a b) v průběhu řízení před soudem prvního stupně zemřeli (F. Ž. dne XY a E. Ž. dne XY, dědické řízení bylo v obou případech zastaveno pro nepatrný majetek) a soud dále v tomto řízení pokračoval s jejich neznámými dědici, jimž ustanovil opatrovníka.
5. Soud prvního stupně uplatněné nároky posoudil podle §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že žalovaný shora popsaným jednáním s žalobci při vyklízení domu a v době, která mu bezprostředně předcházela, podstatně porušil práva žalobců na lidskou důstojnost, zasáhl do jejich práva na ochranu soukromí, které v sobě zahrnuje i soukromí rodinného života, a do práva svobodné volby místa pobytu a způsobu života. Jako součást práva na soukromý život je chráněno rovněž právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, a to nejen nejbližšími příbuznými, ale též v širší komunitě. Způsobem vystěhování (pod tlakem, do vzdálených míst, bez odpovídající časové přípravy a dostatečné komunikace s žalobci) a jeho skutečně sledovaným a proklamovaným účelem (vystěhovat žalobce mimo Zlínský kraj) bylo do shora uvedených osobnostních práv žalobců zasaženo do té míry, že samotná omluva již podle názoru soudu prvního stupně není postačující formou zadostiučinění, ale namístě je i peněžitá náhrada. Přiznání finančního zadostiučinění odůvodňuje i nedostatek jakékoli sebereflexe na straně žalovaného, z něhož je zřejmé, že případná omluva by nebyla míněna upřímně. Nemajetkovou újmu, kterou shora popsané jednání žalovaného přivodilo žalobcům, by vzhledem k její intenzitě, rozsahu a trvání, s přihlédnutím k dané situaci a k zájmům dotčených fyzických osob, pociťoval jako závažnou každý, kdo by se nacházel na místě a v postavení žalobců.
6. Při úvaze o odpovídající výši zadostiučinění za zásah do práva žalobců na rodinný život a volbu místa a způsobu života soud u žalobkyně a) vzal v úvahu, že byla s žalobcem b) a dětmi povinna předmětný byt vyklidit bez bytové náhrady, na druhou stranu však uvážil, že dluh žalobců a) a b) vůči žalovanému za předchozí bydlení byl v nevysoké částce a postupně jej spláceli, že žalobkyně a) je negramotná, nebyla schopna samostatně řešit svou bytovou situaci, smlouvy uzavřela pod nátlakem až poté, co byli fakticky odstěhováni, a v obavách, že nevyhoví-li žalovanému, budou jí děti okamžitě odebrány. Žalobkyně a) pak zůstala s dětmi v neobyvatelném domě sama, aniž byla bez pomoci rodiny schopna zajistit dětem hygienicky vyhovující bydlení, řádnou stravu a přípravu a docházku do školy. Soud proto neznámým dědicům žalobkyně a) přiznal finanční náhradu 50 000 Kč. Neznámým dědicům žalobce b) vzhledem k nevelké výši dlužné částky, ale na druhou stranu i k tomu, že žalobce b) byl povinen byt vyklidit bez bytové náhrady a s ohledem na skutečnost, že brzo po přestěhování opustil rodinu a zanechal žalobkyni a) samotnou v těžkých podmínkách, přiznal soud náhradu 10 000 Kč. Žalobkyni c), v rozhodné době ve věku 16 let, soud přiznal právo na náhradu ve výši 15 000 Kč, s tím, že sice u ní nebyla nařízena ústavní výchova, ale odloučení od širší komunity vnímala již intenzivněji než ostatní nezletilé děti. Každému z žalobců d), e), f), g) a h), v rozhodné době ve věku 12 let, 7 let, 6 let, 5 let a 3 roky, soud přiznal finanční zadostiučinění ve výši 15 000 Kč, neboť sice nevnímali tak úkorně vytržení z dosavadního bydliště, ale byli vystaveni důsledkům trestního stíhání matky [žalobkyně a)] a umístěni do ústavní výchovy. Výše zadostiučinění odráží i skutečnost, že s ohledem na dobu, která od zásahu uplynula, soud již nepovažoval požadovanou omluvu za přiměřenou ani účinnou. Co do 50 000 Kč, o které žalobci a) a c) – h) v průběhu řízení (v roce 2014) rozšířili žalobu o zaplacení finanční náhrady, vznesl žalovaný námitku promlčení, kterou (vzhledem ke vzniku škody v roce 2006) shledal soud důvodnou a její uplatnění souladným s dobrými mravy (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008).
7. Při posuzování žalobci uplatněného nároku na zadostiučinění za zásah do jejich cti a dobré pověsti celkem sedmnácti v žalobě označenými výroky žalovaného (resp. Jiřího Čunka) dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebylo prokázáno, že některé z výroků vůbec zazněly, případně byly uveřejněny v tvrzeném znění, dále že žalovaný nenese odpovědnost za výroky, které byly proneseny Jiřím Čunkem, avšak nikoliv jako starostou města, tedy za výroky, které pronesl jako ministr pro místní rozvoj, jako senátor, a v době, kdy již nebyl starostou. Další z výroků, jejichž autorem je žalovaný nebo Jiří Čunek v době, kdy byl starostou žalovaného, nedosahují míry nepřiměřené kritiky (např. výroky „Nejméně přizpůsobivé rodiny pak začalo sestěhovávat právě do pavlačového domu u polikliniky, neboť horší byty již město nemělo k dispozici.“ , „Dalším krokem radnice pro eliminaci působení nepřizpůsobivých obyvatel v centrum města je právě probíhající příprava lokality na výstavbu bytů pro tento typ nájemníků a následná asanace domu č. p. XY u polikliniky.“ , „Byty budou přiděleny těm nájemníkům, kteří si plní své občanské povinnosti, tzn. vodí své děti do školy a nepodporují u nich kriminalitu a řádně platí nájem. Ostatní podporovat nebudeme.“ , „... samozřejmě nechceme, aby se zase někdo o tyto rodiny staral a opravoval za ně jejich domy, protože v opačném případě k jejich integraci nedojde nikdy.“ a „Neromské rodiny v podobných případech běžně končí na ulici a nikdo jim pomocnou ruku nepodá.“ ). Oproti tomu výrok: „Tahák měl být v tom, že už jsou pryč a že už tady, že jsme to dokončili úplně. Ale nám se to nepodařilo stihnout. Nicméně i kdybych řekl, že to je pravda, tak je to snad špatné? Vždyť politik má dávat lidem, má ukázat, že něco udělal. A já chci ukázat těm svým lidem v tomto městě, že to umíme, a dokonce to teďka chci ukázat i celé České republice ... Čistím město od vředů. To dělají lékaři taky.“ , který zazněl v pořadu TV Nova, označil soud za zcela neakceptovatelný a zjevně neoprávněný. Žalobci však ani po poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nesplnili svou povinnost uvést skutková tvrzení o tom, jaké konkrétní následky předmětné výroky žalovaného měly způsobit u jednotlivých žalobců, zda v důsledku nich došlo ke snížení důstojnosti a vážnosti ve společnosti vždy u konkrétního žalobce, a to ve vážné míře. Žalobci v tomto směru neunesli břemeno tvrzení, ačkoli o následcích neunesení břemene tvrzení v podobě neúspěchu ve věci byli poučeni. Z důvodu neunesení břemene tvrzení ve vztahu k následkům jednotlivých výroků a prohlášení na osobnostní práva žalobců se soud prvního stupně pro nadbytečnost nezabýval posouzením přiměřenosti a oprávněnosti výroků, jimiž mohl žalovaný zasáhnout do osobnostních práv žalobců.
8. Vrchní soud v Olomouci (dále též je „vrchní soud“ nebo „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 1 Co 1/2021-1175, k odvolání žalobců i žalovaného výrokem I zrušil rozsudek soudu prvního stupně v částech výroků, týkajících se neznámých dědiců žalobců a) a b) a řízení o nárocích neznámých dědiců žalobců a) a b) zastavil. Výrokem II změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovanému uložil do tří dnů od právní moci rozsudku zaslat každému ze žalobců c), d), e), f), g) a h) písemnou omluvu v tomto znění: „Město Vsetín se omlouvá žalobcům za neoprávněné zásahy do osobnostních práv žalobců, za podstatné porušení práva na lidskou důstojnost a ochranu soukromého a rodinného života spočívající v omezení svobody volby pobytu a způsobu života.“ V části, v níž žalobci a), b), c), d), e), f), g) a h) požadovali omluvu v širším rozsahu, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni c) 13 000 Kč, žalobkyni d) 10 000 Kč, žalobci e) 7 000 Kč, žalobci f) 5 000 Kč, žalobci g) 5 000 Kč a žalobci h) 5 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že se zamítá žaloba žalobkyně c) na zaplacení 87 000 Kč, žalobkyně d) na zaplacení 140 000 Kč, žalobce e) na zaplacení 143 000 Kč, žalobce f) na zaplacení 145 000 Kč, žalobce g) na zaplacení 145 000 Kč a žalobce h) na zaplacení 145 000 Kč. Konečně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti (výroky III – IX).
9. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a nároky posoudil rovněž podle §11 a 13 obč. zák. Konstatoval, že tvrzení žalobců, kteří se domáhají satisfakce jednak za své vystěhování ze Vsetína a jednak za znevažující výroky tehdejšího starosty města na jejich adresu, jsou od počátku velmi chudá a tento nedostatek nebyl odstraněn ani po upozornění opakovaně uváděném v rozhodnutích odvolacího soudu a po opětovném poučení, kterého se žalobcům dostalo ze strany soudu prvního stupně. Nadále předkládali v zásadě pouze „skupinová skutková tvrzení“ omezující se na popis skutkového děje, který vedl k jejich vystěhování ze Vsetína, avšak zcela bez konkrétních tvrzení o tom, jak se předmětné výroky promítly do osobnostní sféry každého z nich, zda, kdy a jak se který z nich o výrocích dozvěděl (zejména například k výrokům uvedeným v zápisu ze zasedání výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice Senátu Parlamentu, nebo z jednání Rady Zlínského kraje a Rady města Vsetín). Ti z žalobců, kteří byli v rozhodné době útlého věku, těžko mohli informaci o předmětných výrocích získat z veřejných sdělovacích prostředků a stejně tak nemohli pochopit obsah a smysl sdělení ve výrocích obsažených. Soud prvního stupně tedy správně posuzoval pouze prokázaná tvrzení žalobců o následcích neoprávněného zásahu do jejich osobnostních práv v rámci provedeného vystěhování a uzavřel, že s ohledem na své vzdělání a tíseň vyplývající z jejich situace včetně časového tlaku žalobci přijali nabídku žalovaného na stěhování do domu zakoupeného na dluh, aniž si uvědomili důsledky takového řešení. Jejich rozhodování nemohlo být skutečně svobodné, pokud jako nemajetní Romové bez příjmu měli volit mezi vystěhováním „na ulici“ a nabídkou žalovaného. Příslušníci romského etnika „žijí přítomností“ a neřeší budoucnost, k přijímání závazků mohou přistupovat neuváženě, proto lze snadno pochopit, že žalobci akceptovali žalovaným navržené okamžité řešení své situace a poskytli součinnost potřebnou k jeho realizaci bez náležité úvahy o tom, zda jako osoby závislé na sociálních dávkách budou vůbec v budoucnu schopni poskytnutou půjčku splácet a zakoupené nemovitosti udržovat v obyvatelném stavu, nebo dokonce opravovat. Na druhé straně však nebylo prokázáno tvrzení žalobců, že k uzavření smluv byli žalovaným donuceni, ale naopak prokázáno bylo, že některé osoby, kterým byla nabídnuta stejná možnost, nabídku nepřijaly a ze Vsetína se nevystěhovaly, a nelze tak dospět k závěru, že žalobci uzavřeli smlouvu nesvobodně. Rozhodl-li se žalovaný svůj problém s nepohodlnou minoritou vyřešit vystěhováním některých jejích příslušníků z města (což vyplývá zejména z výpovědi Jiřího Čunka u soudu a z jeho výroků, kterými toto počínání žalovaného komentoval a za něž žádali žalobci omluvu), jednal nepřijatelně, a to bez ohledu na důvody, které ho k tomu vedly (bydlení v bytě žalovaného bez právního důvodu). Odvolací soud ovšem nepovažoval za důvod k zadostiučinění průběh samotného vystěhování, o němž byli dospělí žalobci předem informováni, museli je tedy očekávat a měli na ně připravit jak sebe, tak svoje děti. Vystěhování, které zorganizoval a zaplatil žalovaný, pak probíhalo za účasti romských asistentů a snad s výjimkou délky přepravy nebyly zjištěny žádné objektivní excesy v jeho průběhu, ale zůstalo jen u subjektivních stesků některých žalobců. Se závěrem soudu prvního stupně, že vystěhování žalobců ze Vsetína bylo neoprávněným zásahem do osobnostní sféry žalobců, se nicméně odvolací soud ztotožnil.
10. Odvolací soud však neshledal správným rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobě žalobců a) a b), kteří v průběhu soudního řízení zemřeli. Dovodil, že smrtí oprávněné osoby právo na zadostiučinění zaniká a na dědice nepřechází (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 608/2002, ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3169/2007, ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1218/2006, či ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3223/2011), a řízení tedy mělo být ve vztahu k zemřelým žalobcům a) a b) zastaveno podle §107 odst. 1, 5 o. s. ř. Odvolací soud proto zrušil rozsudek soudu prvního stupně v částech, které se týkají neznámých dědiců původních žalobců a) a b) a řízení o jejich žalobě zastavil.
11. Při posouzení nároků žalobců c) až h) přihlédl odvolací soud k velmi nešťastným následkům kombinace nepříznivých faktorů – vystěhování rodiny s malými dětmi do odlehlé obce do domu, jehož stav neumožňoval bydlení rodiny s dětmi, rozpadu soužití žalobců a) a b) a negramotnosti žalobkyně b), která v novém nevyhovujícím prostředí zůstala sama s dětmi a péči o ně nezvládala, což vše vyústilo v její trestní stíhání a dočasné umístění nezletilých dětí do ústavní výchovy. Podle názoru odvolacího soudu mělo nedobrovolné vystěhování do špatných životních podmínek a s tím spojená ztráta podpory širší rodiny zásadní vliv na zahájení trestního stíhání žalobkyně a) a nařízení ústavní výchovy nezletilých dětí. Tyto specifické okolnosti zakládají nárok na zadostiučinění i na straně nezletilých žalobců, neboť nařízení ústavní výchovy je mimořádným zásahem do jejich poměrů. U žalobkyně c) sice nebyla nařízena ústavní výchova, avšak s ohledem na svůj věk blízký zletilosti intenzivně pociťovala nepříznivé důsledky vystěhování, tj. nevyhovující podmínky, odchod otce od rodiny, stíhání matky a odebrání sourozenců. Ačkoliv odvolací soud ve věcech dalších vystěhovaných rodin nepřiznal omluvu dětem tehdy nízkého věku, zde zohlednil mimořádnost důsledků vystěhování, jakož i délku soudního řízení, a přiznal žalobcům c) až h) satisfakci formou omluvy i peněžité náhrady nemajetkové újmy. Za důvod pro přiznání finanční náhrady těmto žalobcům podle §13 odst. 2 obč. zák. označil skutečnost, že žalovaný v celém průběhu řízení nebyl ochoten připustit, že by jeho jednání bylo nekorektní. Adresáti omluvy proto nemohou ani předpokládat, že by omluva byla upřímná a vážně míněná a za této situace samotná omluva nemůže v celém rozsahu splnit svůj účel předpokládaný zákonem.
12. Při zvažování textu omluvy pokládal odvolací soud za nejvýstižnější a prokázanému zásahu do práv žalobců vystěhováním nejvíce odpovídající znění jedné z navržených omluv, které označil za shrnující. Uveřejnění ve veřejných sdělovacích prostředcích není podle odvolacího soudu vzhledem k době, která od předmětné události uběhla, přiměřenou formou omluvy. Ačkoliv celá událost byla ve své době značně medializována, upadla v průběhu doby již do značné míry v zapomnění. Uveřejnění omluvy ve sdělovacích prostředcích by paradoxně mohlo situaci žalobců zhoršit. Znění omluvy je navíc natolik neurčité, že sice může přinést zadostiučinění žalobcům, kteří jsou o události informováni, neboť se jich osobně dotkla, ale pro veřejnost by neměla taková omluva dostatečnou informační hodnotu. Žalobci c) – h) naproti tomu pochopí smysl omluvy obsažené v osobním dopise i přes její neurčitost.
13. Při určení výše finanční satisfakce odvolací soud předně vzal v úvahu, že i žalobcům c) – h) bylo přiznáno právo na omluvu, které je základní formou zadostiučinění. Dále pak přihlédl k věku žalobců c) – h) v době vystěhování, neboť důvodem satisfakce je ztráta sociálních kontaktů těchto žalobců s dosavadním prostředím, a protože se sociální kontakty rozšiřují s přibývajícím věkem, vnímají jejich ztrátu dospívající osoby více než děti v mladším školním věku. Z těchto důvodů odvolací soud pokládal za odpovídající výši zadostiučinění pro žalobkyni c) ve výši 13 000 Kč, pro žalobkyni d) 10 000 Kč, pro žalobce e) 7 000 Kč a pro každého z žalobců f) až h) 5 000 Kč. Porovnání výše náhrad s jinými mediálně známými případy, jehož se domáhala zástupkyně žalobců v odvolání, shledal odvolací soud nepřípadným vzhledem k tomu, že každá konkrétní věc má konkrétní skutkový rámec a vyžaduje individuální posouzení.
14. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení části nároků představovaných rozšířením žaloby na finanční zadostiučinění pro každého z žalobců a), d), e), f), g) a h) o 50 000 Kč podáním ze dne 24. 1. 2014, neboť újma měla žalobcům podle jejich tvrzení vzniknout vystěhováním dne 13. 10. 2006, nikoliv až na základě výsledku trestního stíhání žalobkyně a), jak tvrdili žalobci v odvolání.
15. Odvolací soud na základě shora uvedené úvahy o odpovídající výši náhrad změnil (ve skutečnosti však po obsahové stránce potvrdil) rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovující části ohledně nároku žalobkyně c) na zaplacení 13 000 Kč, žalobkyně d) na zaplacení 10 000 Kč, žalobce e) na zaplacení 7 000 Kč a žalobců f), g) a h) na zaplacení 5 000 Kč každému z nich a v zamítavých částech výroku rozsudku soudu prvního stupně. Skutečnou obsahovou změnu provedl odvolací soud jen tím, že nad rámec zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně ještě zamítl žalobu žalobkyně c) co do 2 000 Kč, žalobkyně d) co do 5 000 Kč, žalobce e) co do 8 000 Kč a žalobců f) – h) co do 10 000 Kč každému.
16. Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl ohledně jejich nároků zrušen rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastaveno, a dále proti výroku o náhradě nákladů řízení mezi nimi a žalovaným podali dovolání neznámí dědici žalobců a) a b). Názor odvolacího soudu, že úmrtím žalobců a) a b) v průběhu řízení na ochranu osobnosti zanikly jejich nároky na omluvu i zadostiučinění, pokládají dovolatelé za nesprávný a domáhají se přehodnocení závěru odvolacího soudu, s odůvodněním, že „má-li zadostiučinění v penězích vedle satisfakční funkce také úlohu preventivní, a i když žalobci a) a b) v průběhu řízení zemřeli, nejen omluva, ale také přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích neznámým dědicům zemřelých žalobců a) a b) může splnit účel, a to jejím použitím ve prospěch zemřelých žalobců“, a že by žalovaný neměl mít „prospěch“ z úmrtí žalobců.
17. Žalobci c) – h) podali dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen zamítavý výrok a změněn v jejich neprospěch vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, s tím, že rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Odůvodnění dovolání kromě citace všech čtyř důvodů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř. obsahuje především dosti nepřehledné, obsáhlé citace různých částí odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a rozsáhlou polemiku s jeho jednotlivými skutkovými závěry, aniž by bylo rozlišeno, který žalobce se dovolává proti kterému výroku. Nicméně výkladem obsahu dovolání lze dovodit, že částky finančních náhrad přisouzených žalobcům c) – h) pokládají dovolatelé za příliš nízké, nereflektující dostatečně příkoří, jemuž byli nezletilí žalobci vystaveni. Odvolací soud přiznal žalobcům c) – h) náhrady ve zcela symbolické výši, ačkoli měl zjištěno, že v důsledku vystěhování se negramotná žalobkyně a) po odchodu žalobce b) ze společné domácnosti ocitla se šesti dětmi sama v neobyvatelném domě daleko od příbuzných, kteří jí do té doby pomáhali. Dovolatelé vytýkají soudu, že ačkoliv přiznal některým z žalobců částečnou omluvu, finanční satisfakci jim přiznal pouze minimální a v této souvislosti odkazují na rozhodnutí, kde bylo finanční zadostiučinění přiznáno v podstatně vyšších částkách (rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 96/2021 a následná rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Co 444/2008, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2563/2009, nebo rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 42/2010). Nepříznivý následek spočívající ve snížení důstojnosti a vážnosti všech žalobců ve společnosti, jakož i ztrátě sociálních kontaktů byl dlouhodobý, což by jako zvlášť závažný zásah do osobnostních práv pociťovala každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení žalobců (odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4431/2007). Nesouhlasí též s názorem odvolacího soudu, že uveřejnění omluvy ve veřejných sdělovacích prostředcích není vhodnou formou omluvy, neboť během doby již celá událost upadla v zapomnění. Přitom v roce 2006 o razantních krocích žalovaného proti romským občanům města informovala snad všechna média. Kladou otázku, zda širší omluva žalovaného žalobcům za prohlášení a výroky zveřejněné v médiích a na oficiálním webu žalovaného je vyloučena v případě, že žalobci v řízení netvrdili, zda, kdy a jak se který z nich o výrocích, za něž požadují omluvu, dozvěděl, nebo zda je podstatné, že tato prohlášení a výroky byly zveřejněny v médiích a na oficiálním webu žalovaného. S názorem o promlčení části nároků žalobci rovněž nesouhlasili, namítli, že i po vystěhování byli vystaveni útrapám – umístěni do ústavní výchovy, žalobkyně a) byla trestně stíhána. Námitka promlčení byla podle nich vznesena v rozporu s dobrými mravy. Konečně dovolatelé vyjádřili nesouhlas se způsobem, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů státu. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnými osobami – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., se nejprve zabýval jeho přípustností.
19. Dovolání každého z žalobců proti té části výroku rozsudku, kterou odvolací soud rozhodl o nárocích ostatních žalobců, je subjektivně nepřípustné (§91 odst. 1, §211, §236 odst. 1 o. s. ř.), protože v tomto rozsahu nebylo nepříznivě rozhodnuto o jeho právech a povinnostech. V dané věci žalobci nejsou nerozlučnými procesními společníky ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 1999, sp. zn. 2 Odon 176/97). Dovolací soud proto dovolání žalobců ve shora uvedeném rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
20. Dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, je přípustné jen tehdy, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
21. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sb. rozh. obč.). Nejvyšší soud je vázán vymezením důvodů dovolání. Při vylíčení předpokladu přípustnosti musí dovolatel – s výjimkou situace, kdy přípustnost dovolání je odůvodněna tím, že jde o dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku – uvést (alespoň obsahově) konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, s níž není podle názoru dovolatele napadené rozhodnutí v souladu, která je rozporná nebo od níž se má dovolací soud odchýlit. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést nejen právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. – tzv. kvalitativní vymezení důvodu dovolání), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu.
22. Dovolání žalobců c) – h) proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byla zamítnuta jejich žaloba o uložení povinnosti žalovanému omluvit se jim za zásah do jejich osobnostních práv v žalobě označenými projevy prostřednictvím zveřejnění omluvy ve veřejných sdělovacích prostředcích a ve znění omluv žalobci navržených, bylo odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této části. Žalobci c) – h) nevymezili, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a při řešení jaké právní otázky se odvolací soud odchýlil, která konkrétní právní otázka, na níž je rozhodnutí založeno, v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak, než je stávající rozhodovací praxe dovolacího soudu.
23. Dovolání neznámých dědiců žalobců a) a b) proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a zastaveno řízení o žalobě neznámých dědiců žalobců a) a b), bylo odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této části. Žalobci a) a b) nevymezili, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a při řešení jaké právní otázky se odvolací soud odchýlil, která konkrétní právní otázka, na níž je rozhodnutí založeno, v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak, než je stávající rozhodovací praxe dovolacího soudu. Omezili se na citaci všech zákonných důvodů přípustnosti dovolání a na prosté vyjádření nesouhlasu se způsobem, jímž odvolací soud o žalobě žalobců a) a b) rozhodl. Konstatování, že by přiznaná náhrada mohla být použita ve prospěch zemřelých žalobců, či že by žalovaný neměl mít z jejich úmrtí „prospěch“, není formulováním odlišného právního názoru, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
24. Dovolání žalobců d) – h) proti rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí části finančního zadostiučinění co do 50 000 Kč pro každého z nich dovolací soud pro nepřípustnost odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť žádná z dovolateli vznesených námitek neobsahovala právní argumentaci způsobilou zpochybnit závěr, že odvolací soud posoudil žalovaným vznesenou námitku promlčení nároku na zaplacení těchto částek v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Pokládal-li za počátek běhu promlčecí doby den, kdy vystěhováním žalobců došlo k zásahu do jejich osobnostních práv, respektoval zásadu, podle níž okamžikem rozhodným pro počátek běhu promlčecí doby je vznik škody. Dovolatelé neformulovali žádné důvody, pro které by toto právní posouzení mělo doznat změny, ani neuvedli, od jakého jiného okamžiku a z jakého důvodu by v daném případě měla běžet promlčecí doba. Konečně argument žalobců, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, zazněl jen v podobě stručné zmínky, bez bližšího odůvodnění a bez vymezení judikatury, od níž se měl odvolací soud odchýlit.
25. Dovolání žalobců c) – h) je však přípustné v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby každého z nich na zaplacení peněžité náhrady do výše 100 000 Kč, a to pro posouzení otázky přiměřenosti finančního zadostiučinění za zásah do práva na rodinný život nezletilých a je důvodné, neboť při jejím řešení odvolací soud nerespektoval zásady ustálené rozhodovací praxe.
26. Vzhledem k ustanovením §3028 odst. 3 a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
27. Podle §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
28. Podle §13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení, pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
29. Ustanovení §11 a §13 obč. zák. tvoří právní rámec ochrany základních práv a svobod fyzických osob pro případy jejich porušení, k nimž došlo do 31. 12. 2013. Podle §11 obč. zák. je mimo jiné chráněno právo fyzické osoby na její občanskou čest, lidskou důstojnost a vážnost ve společnosti. Chráněno je právo člověka na soukromí, jehož součástí je rodinný život. Patří k obecným východiskům práva na ochranu osobnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018), že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu a spočívajícího buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018).
30. Občanskoprávní ochrana osobnosti podle §11 a násl. obč. zák. přísluší i těm fyzickým osobám, které pro svůj věk nebo psychický stav nejsou s to plně nebo vůbec chápat újmu, která jim vznikla neoprávněným zásahem jiného na jejich osobnosti, respektive na jednotlivé hodnotě jejich osobnosti; přísluší tedy i těm osobám, které si nejsou vědomy nevhodnosti počínání aktérů neoprávněného zásahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 519/2010). Dojde-li zásahem do nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí ke vzniku újmy, nelze snížit náhradu této újmy jen z důvodu, že poškozený jednotlivec není schopen z důvodů svého postižení či nedostatečné rozumové vyspělosti plně chápat zásah do svého základního práva. Ústavní soud již ve své judikatuře v obdobném kontextu vyložil, že dětem není možné přiznávat nižší finanční náhrady nemajetkové újmy v případech, kdy pro svůj věk ještě nejsou schopny zcela chápat zásahy do svých práv [viz nález sp. zn. II. ÚS 19/16 ze dne 1. 8. 2016, body 33-34, týkající se náhrady nemajetkové újmy čtyřletému dítěti v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení; nález sp. zn. I. ÚS 1737/16 ze dne 12. 7. 2017 (N 124/86 SbNU 109), bod 74, týkající se náhrady nemajetkové újmy novorozenému dítěti odebranému matce]. Tato rozhodnutí odrážejí obecnější princip, že zranitelnost jednotlivce spočívající v nemožnosti plně chápat zásahy do svých práv nemůže být s ohledem na rovnost lidí v důstojnosti i v právech [čl. 1 Listiny základních práv a svobod České republiky (dále jen „Listina“)] důvodem pro to, aby práva daného jednotlivce požívala menší ochrany. Snížení náhrad újmy pro osoby, které nejsou schopny plně chápat zásahy do svých práv, by totiž v konečném důsledku vyjadřovalo, že práva těchto osob mají nižší hodnotu a že jejich ochrana má menší význam – a tedy že tyto osoby si ve svých právech nejsou rovny (v rozporu s čl. 1 Listiny) s jinými jednotlivci (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 3003/20).
31. Uvedené závěry však nelze chápat v tom smyslu, že forma odčinění a výše náhrady pro nezletilé dítě musí být vždy stejná jako zadostiučinění poskytnuté dospělému, neboť by tím byl popřen požadavek individualizace náležitého zadostiučinění zohledňujícího všechny konkrétní okolnosti případu, jež se mohou lišit i u jednotlivých obětí téhož protiprávního zásahu. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že zásah do osobnostních práv je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k poměrům postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby [viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008, ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1092/2011, ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1231/2011, ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3223/2011, a ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněný pod č. 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní (dále jen „Sb. rozh. obč.“)].
32. Jakékoliv snížení lidské důstojnosti je nezbytné vnímat jako zásah stěží reparovatelný, neboť lidská důstojnost je hodnotou neporovnatelnou s ostatními ústavně chráněnými hodnotami, je zcela nenahraditelná jiným statkem, tím méně je pak hodnotou kvantifikovatelnou či exaktně vyčíslitelnou v penězích. Jestliže se však v rámci satisfakce nejeví postačujícím zadostiučinění v podobě omluvy (ať již byla omluva požadována či nikoli, a ať již byla přiznána či nikoli), má fyzická osoba (též) právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, a to zejména byla-li ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti. Z této zákonné formulace („zejména“) je zřejmé, že morální zadostiučinění může představovat nedostatečnou satisfakci i v jiných, v zákoně neuvedených situacích, například právě tehdy, nemůže-li dotčená osoba význam omluvy pochopit či docenit.
33. Při stanovení výše zadostiučinění je nutno přihlédnout i k tomu, že nemajetková újma spočívající v duševním strádání skupiny blízkých osob je snášena lépe díky jejich vzájemné psychické podpoře a peněžitá náhrada této újmy není mechanickým součtem náhrad za újmu členů takové skupiny, neboť slouží k opatření hmotných a nehmotných statků, jež zmírňují nemajetkovou újmu poškozených a mohou přinášet užitky a požitky více poškozeným současně. Tento tzv. koncept sdílené újmy odůvodňuje snížení peněžité náhrady u všech členů postižené skupiny obětí neoprávněného zásahu do osobnostních práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, uveřejněný pod č. 6/2022 Sb. rozh. obč.).
34. V daném případě soudy obou stupňů uzavřely, že přestěhováním žalobců c) – h) do vzdáleného místa za podmínek a způsobem, jakým to učinil žalovaný, došlo k neoprávněnému zásahu do jejich práva na sebeurčení a na rodinný život v širším slova smyslu. Popsané jednání žalovaného by musel pociťovat úkorně každý na místě a v postavení žalobců. Tento závěr, stejně jako rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož za tento zásah náleží žalobcům c) – h) právo na morální zadostiučinění v podobě písemné omluvy zaslané k jejich rukám, nebyl dovoláním napaden.
35. Při posouzení nároků žalobců c) – h) na finanční zadostiučinění odvolací soud nerespektoval v dostatečné míře všechna shora uvedená kritéria konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení, jak jej k tomu zavazuje ustálená judikatura dovolacího i Ústavního soudu. Žalobci c) – h) sice byli spolu s rodiči povinni vyklidit byt v domě žalovaného, vyřešení své nepříznivé bytové situace však nemohli vzhledem ke svému věku nijak ovlivnit, ani její vznik nelze klást k jejich tíži. V daném případě je však zejména třeba přihlédnout k tomu, že rodina Ž. byla (na rozdíl od jiných vystěhovaných rodin) vystěhována do zcela neobyvatelného domu, který nebylo naprosto v jejích silách ani finančních možnostech opravit ani základním způsobem. Mimořádně špatný stav domu, který vylučoval zajištění základních hygienických podmínek pro nezletilé děti, byl převažujícím důvodem, pro který bylo vedeno trestní stíhání negramotné matky žalobců c) – h) a v jehož důsledku bylo rozhodnuto o umístění žalobců d) – h) do ústavní péče. Vystěhování žalobců c) – h) vedlo až k rozdělení jejich rodiny a rozvratu jejich rodinného života, a to včetně žalobkyně c), která sice jediná z dětí do ústavu umístěna nebyla, neboť záhy po vystěhování dosáhla zletilosti, byla však odloučena od ostatních sourozenců. Mimořádnost situace žalobců c) – h) a závažnost zásahu do jejich práva na rodinný život v porovnání s ostatními případy hromadného vystěhování rodin ze Vsetína spočívá právě v tom, že důsledkem tohoto zásahu byl naprostý rozpad rodiny, zpřetrhání základních rodinných vazeb a odnětí dětí z jejich nejužší rodiny. Jejich umístění do ústavní péče je tak závažným a neodčinitelným zásahem do práva na rodinný život, že částka 100 000 Kč pro každého z žalobců c) – h) se jeví být nepochybně adekvátním finančním zadostiučiněním. Lze dodat, že dovolací soud pokládá uvedenou částku za výstižnou ve vztahu k žalobkyni c), které se ústavní výchova netýkala osobně (byli jí však odňati všichni sourozenci). U žalobců d) – h), kteří se již z ústavní výchovy nikdy natrvalo nevrátili, by pak za jiných procesních okolností bylo možno uvažovat i o vyšším odškodnění.
36. Dovolací soud proto podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. napadený rozsudek s ohledem na shora uvedenou formulaci výroku odvolacím soudem změnil v části výroku II, jíž odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně a zamítl žalobu žalobkyně c) co do 87 000 Kč, žalobkyně d) co do 90 000 Kč a žalobce e) co do 93 000 Kč a každého z žalobců f) – h) co do 95 000 tak, že v tomto rozsahu změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni c) 87 000 Kč, žalobkyni d) 90 000 Kč, žalobci e) 93 000 Kč a každému z žalobců f) – h) 95 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
37. Podle §243e odst. 1 a odst. 2 věty první o. s. ř. Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti [vyjma výroků o náhradě nákladů řízení mezi neznámými dědici žalobců a) a b) a žalovaným] a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě jako soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm soud stanoví výši odměny a náhrady hotových výdajů soudem ustanovené advokátky a rozhodne o náhradě nákladů řízení státu a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky [kromě nákladů řízení mezi neznámými dědici žalobců a) a b) a žalovaným, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto vrchním soudem a dovolání v tomto rozsahu bylo odmítnuto], včetně nákladů za dovolací řízení, a znovu i o poplatkové povinnosti.
38. O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi neznámými dědici žalobců a) a b) a žalovaným bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Neznámí dědici žalobců a) a b), jejichž dovolání bylo odmítnuto, by měli nahradit náklady dovolacího řízení žalovanému, jemuž však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu